Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2792.

Telegrafy (zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. na rok 1924).
»Přechováváním« podle druhého odstavce § 3 zákona rozumí se všechny případy, kdy osoba fysická nebo právnická má u sebe radiotelegrafní (radiotelefonní) zařízení; nevyžaduje se, by ten, kdo ono zařízení u sebe má, byl jeho majitelem a by měl úmysl používati je k vlastnímu prospěchu a nabýti nad ním skutečné moci.
(Rozh. ze dne 23. května 1927, Zm I 136/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 5. února 1927, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 24 odst. prvý zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. na rok 1924, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a uznal obžalovaného vinným že v říjnu
Trestní rozhodnutí IX. 27 1926 v P. ve svém domě č. p. 230 bez povolení přechovával radiotelefonní zařízení, čímž by spáchal přečin podle §u 24 odst. prvý zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. na rok 1924.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jest odůvodněna. Nalézací soud zjistil, že obžalovaný měl ve svém domě č. p. 230 v P. v době od 27. do 31. října nebo 1. listopadu 1926 zařízenou radiotelefonní stanici bez předchozího opovědění a úředního povolení, že však stanice byla postavena jen na zkoušku firmou František Ž. v B., takže v oné době zůstal vlastníkem radiotelefonní stanice v bytě obžalovaného zřízené ještě František Ž. Ježto radiotelefonická stanice byla u obžalovaného postavena jen na zkoušku a patřila tedy ještě Františku Ž-ovi, který pouze zařízení stanice přenesl ze svého závodu v B. do bytu obžalovaného v P., má nalézací soud za to, že tu nelze mluviti o tom, že obžalovaný v rozhodné době radiotelefonické zařízení u sebe přechovával, ježto pojem přechovávání prý předpokládá skutečné nabytí moci nad přístrojem, spojené s úmyslem, by ho bylo používáno k vlastnímu prospěchu. Zákon prý nevyžaduje povolení k přechovávání radiotelefonního zařízení již v tom okamžiku, kdy se toto zařízení montuje, nýbrž teprve tím okamžikem, kdy majitel zařízení pojme úmysl, že bude zařízení toho trvale pro sebe používati. Stížnost označuje tento názor nalézacího soudu právem za mylný; »přechováváním«; podle druhého odstavce §u 3 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. na rok 1924 rozumí se všechny případy, kdy osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízení radiotelegrafní nebo radiotelefonní. Z toho plyne, že zákon nevyžaduje, by ten, kdo takové zařízení u sebe má, byl »majitelem« tohoto zařízení nebo by měl úmysl, používati zařízení k vlastnímu prospěchu a nabýti nad ním skutečné moci. Podle §u 1 odst. prvý a druhý zákona lze zařízení radiotelefonní přechovávati jedině na základě zvláštního povolení, které jest ryze osobním. Zákon neobsahuje ustanovení o tom, kdy nutno žádati o předepsané povolení; vyžaduje pouze, by každý, kdo u sebe takové zařízení má — lhostejno, z jakého důvodu — měl již zároveň také předepsané povolení. Sprošťujícím výrokem nalézacího soudu bylo tudíž nesprávně použito zákona při řešení otázky, je-li skutek obžalovanému za vinu kladený přečinem podle §u 24 odst. prvý zákona, pročež bylo zmateční stížnosti státního zastupitelství vyhověti, napadený rozsudek zrušiti a uznati obžalovaného vinným tímto přečinem.

Citace:

Čís. 2792.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 435-436.