Mince.

I. Prvním právně upraveným platebním prostředkem v období peněžního hospodářství byly kovové mince, které vykonávaly funkce platidla, avšak mimo to byly i formou uchování hodnot. Ražba kovových mincí byla výsadou panovníka, byl to t. zv. mincovní regál, který byl pro panovníka zpravidla zdrojem značného zisku. Tento zisk v dobách normálních byl čerpán z mincovních poplatků a z různých poplatků zkušebních; větší však než tento normální zisk byly příjmy, které panovník měl z mincovního regálu v dobách mimořádných, kdy se objevovala nouze ve státní pokladně, zvláště v dobách války. Tu přikročovalo se k stahování mincí těžších a na jejich místo vydávány byly mince lehčí, aneb k drahým kovům byly přiměšovány kovy nedrahé. Tento postup, zvaný „Kippen und Wippen“, byl formou inflace mincovní.
Teprve s organisací moderního státu uplatňovaly se požadavky plánovité a záměrné měnové politiky. Vedle mincí byly uváděny do oběhu bankovky, které sloužily sice nejprve jen pro vyrovnávání platů velkých, později však byly vydávány i na obnosy menší. Avšak až do světové války zněly ve velkých státech nejmenší bankovky na obnosy poměrně větší (tak v Anglii na 1 £, v Německu až do r. 1910 na 50 M). Organisování oběhu platidel papírových, zlepšení a zdokonalení mincovní techniky a celková organisace státních financí způsobily, že i v mincovnictví zjednán nový pořádek a že výdej mincí stal se součástkou celkové záměrné politiky měnové vůbec.
Výdej mincí zůstává vždy výsadním právem státu i co do praktického provádění, na rozdíl od emise papírových platidel, které stát svěřuje jinému, k tomu účelu zřízenému orgánu.
Obíhající drobné mince se rozdělují zpravidla na mince kurantní a na mince drobné. Mince kurantní jsou takové, jejichž vnitřní hodnota kovu odpovídá jejich nominelní hodnotě, které tedy mají samostatnou hodnotu, odvozovanou z hodnoty jejich kovu. Jejich kupní sílu proto určuje směnná relace mezi kovem a mezi ostatními statky. U kurantních mincí byla zpravidla volná ražba, při čemž ražební poplatek vybíraný mincovnou byl poměrně malý, takže ražební zisk z tohoto titulu získávaný nebyl již veliký. Kurantní mince, ražené v dřívějších dobách ze stříbra a ze zlata, v dobách předválečných z největší části ze zlata, jsou vydávány tak, že mají moc úplné, neomezené liberace v územích, na jejichž měnu znějí. Pokud kurs měny není znehodnocen, obíhají vedle sebe mince kurantní, mince drobné i papírová platidla. Dojde-li k znehodnocení kupní síly peněz, objevuje se vždy thesaurace peněz kurantních, projevují se účinky zákona Greshamova, podle něhož mince horší vytlačuje z oběhu minci lepší. Tak ve všech válčících státech bylo pozorovati rychlou thesauraci zlatých mincí.
Pokud jde o ražbu kurantních mincí, nebývá jejich množství, které může býti naraženo, co do výše zákonem omezeno, poněvadž nejsou zpravidla obavy, že by bylo naraženo větší množství, než odpovídá hospodářské potřebě. Nutnost odchylného opatření nastane však tehdy, když kov, z něhož kurantní mince se razí, rychle klesne v ceně a kde pak, hledíc ke kupní síle peněžní jednotky v dotyčném státě, se vyplatí, dáti si z tohoto znehodnoceného kovu naraziti peníze. Tak tomu bylo v době poklesu ceny stříbra ve státech latinské unie, a tak tomu bylo i v Rakousko-Uhersku při ražbě t. zv. stříbrných zlatníků. Proto byla r. 1878 volná ražba těchto zlatníků zastavena, zlatníky jsoucí v oběhu platily však dále za mince kurantní a nijak nebylo omezeno množství, až do kterého mohou býti přijímány, nýbrž ponechána jim byla jako dříve úplná moc liberační.
Jelikož technicky by nebylo možné pro denní styk raziti měnovou jednotku, definovanou v drahých kovech, v tak malých částkách jak denní hospodářský styk by toho vyžadoval, jsou vedle kurantních mincí z drahých kovů raženy mince drobné z kovů méně hodnotných, po případě mince drobné ze stříbra. Drobné mince jsou pak ony, jejichž vnitřní hodnota jest menší než jejich hodnota nominelní, takže nemají hodnoty původní, vyplývající z hodnoty v nich obsaženého kovu, nýbrž mají hodnotu odvozenou, která pochází vlastně z okolnosti, že v důsledku právních norem jsou v běžném hospodářském životě přijímány. Jejich oběživost zjednává jim tedy jejich přijímání a tím jest i podkladem pro jejich hodnotu. Mince drobné, které nemusí býti raženy jen z kovů nedrahých, nýbrž též ze stříbra, avšak tak, že hodnota v nich obsaženého stříbra jest menší než jejich hodnota nominelní, mohou býti raženy pouze státem, z důvodů pochopitelných není u nich možna volná ražba. Podle právních norem není jim dána též úplná působnost liberační, nýbrž přiznává se jim jen liberace neúplná až do určitého obnosu, různého podle jednotlivých druhů mincí. Nebezpečí thesaurace u těchto mincí jest ovšem menší než u mincí kurantních, avšak zkušenosti, osvěžené opětně za války a po válce, ukazují, že když měna byla velmi silně znehodnocena, byly thesaurovány i mince drobné, poněvadž jejich vnitřní hodnota přesahovala již jejich hodnotu nominelní. (Tak na př. v Rakousko-Uhersku thesaurovány mince niklové a drobné mince stříbrné.)
Pro ražbu drobných mincí jest třeba, aby zákonem byly již předem stanoveny určité meze, poněvadž jinak by mohly finanční správy po případě viděti v této ražbě prostředek k opatření nových příjmů a poněvadž pak větší výdej drobných mincí by měl obdobné účinky inflační, jako převýdej peněz papírových. (Příkladem toho jest vývoj v Polsku v r. 1926, kdy bylo naraženo příliš velké množství mincí drobných, čehož inflační účinky se musily brzy projeviti.) Byly voleny různé soustavy, jak číselně vymeziti ražbu drobných peněz. Jsou to zvláště: soustava specielních kontingentů, při které u každé mince zákon předem stanoví množství této mince, jež může býti naraženo; soustava globálních kontingentů, kde pro všechny mince jest určeno, jaká může býti celková jejich suma, při čemž ponechává se rozhodnutí podle hospodářské potřeby, jak tento globální kontingent by byl rozdělen na jednotlivé druhy mincí; nebo se též zákonem stanoví počet jednotek na hlavu obyvatelstva, při čemž vychází se ze správného předpokladu, že také oběh mincí má býti pružným a má se přizpůsobovati hospodářským potřebám, na jejichž velikost má pak vliv pohyb obyvatelstva.
Poválečný vývoj, jak jest o tom učiněna zmínka pod heslem „Měna“, spolu se snahami o úsporné využití zlata, vede k tomu, že zlaté mince se téměř nikde neuvádějí znova do oběhu a že všude obíhají pouze mince drobné. Zdá se, že oběh zlatých mincí nebude obnoven a také zpráva Finančního komitétu Společnosti Národů o otázce zlata doporučuje — má-li býti zabráněno určitému nedostatku zlata — aby zlaté mince do oběhu nebyly uváděny. A tak kurantní mince v tom smyslu, že jsou to peníze, u nichž hodnota kovu v nich obsaženého, rovná se jejich nominelní hodnotě, mizejí vůbec z oběhu, který pak pozůstává pouze z mincí drobných. Souvisí to i se všeobecnou změnou názorů na povahu platidel, ať jde již o platidla kovová neb o platidla papírová. Kdežto dříve se na platidla nazíralo jakožto na nositele samostatné hodnoty, dnes všeobecně vidí se v nich nositel hodnoty odvozené a tato hodnota, nehledíc ke státní úpravě měnové, jest právě pak dána jejich upotřebením cirkulačním. Důsledek změny tohoto názoru a změny ve vývoji oběhu mincí bude asi také, že úplná liberační platnost, jež dosud přiznána byla jen mincím kurantním, bude patrně přiznávána i některým druhům mincí drobných. Organisace oběhu mincí, jakožto součástka správy měny vůbec, jest též velmi živým dokladem toho, jak organisace měny se vždy přizpůsobuje celkovému rázu hospodářské struktury.
II. Čsl. republika převzala po převratu s měnovou soustavou rakousko-uherské monarchie i její soustavu drobných mincí válkou porušenou. Znehodnocováním rakousko-uherské měny za války vymizely postupně z oběhu hodnotnější mince drobné, zvláště pak mince stříbrné. Nedostatek drobných mincí byl nahražován výdejem papírových peněz, jedno-, dvou- a pětikorunových. Thesaurace rozšířila se později i na mince niklové a bronzové a dokonce i na mince železné, které rakouská finanční správa vydala nedlouho před koncem války. Po převratu obíhaly tudíž na území republiky Čsl. ve skutečnosti pouze mince 1- a 2 haléřové a bronzové, resp. niklové mince 10- a 20 haléřové. Po osamostatnění čsl. měny kurs Kč u porovnání s korunou rakouskou a uherskou udržoval se na vyšší úrovni. Poněvadž však i po okolkování bankovek zůstaly drobné mince ještě delší dobu na celém území bývalé rakousko-uherské monarchie společnými, vyplácelo se majiteli drobných mincí ze sousední ciziny dovážeti přes hranice do Čsl. republiky drobné a zde je se ziskem proměňovati na Kč. Z tohoto důvodu bylo nutno pokud možno nejrychleji dokončiti měnové osamostatnění vybudováním vlastní soustavy drobných mincí. Vývoj v tomto směru byl v počátcích nejednotný a byl určován v prvé řadě potřebou, tak jak se okolnostmi postupně vytvořila. Rovněž značnou úlohu hrály technické potíže s ražbou prvých mincí spojené, takže nebylo možno prováděti v tomto směru hned z počátku záměrnou politiku.
Nejdříve bylo počato s ražbou mincí 20 a 50 hal. na základě zákona ze dne 1. 3. 1921, č. 94 Sb., který zároveň upravoval i ražbu mincí jednokorunových, k níž bylo přikročeno ihned po skončení ražby 20 a 50 hal. Vydání mincí 20 a 50 hal. bylo uskutečněno vládním nařízením ze dne 16. 2. 1922, č. 47 Sb., mince jednokorunové byly vydány na základě vládního nařízení ze dne 26. 5. 1922, č. 155 Sb. Vládním nařízením ze dne 16. 22. 1922, č. 49 Sb., byly zároveň staženy staré mince 20 hal. Jejich hodnota byla snížena na 10 hal., vyhláškou ministra financí ze dne 7. 3. 1922, č. 70 Sb., byly dnem 20. 3. 1922 vyřazeny úplně z oběhu. Jednokorunová mince, jakožto výraz měnové jednotky čsl., stala se zároveň technickým základem pro další vybudování soustavy drobných mincí. Postupně řadily se k této jednotce další typy drobných mincí, tak jak byly vyžadovány potřebou a zároveň podle toho, jak byly splněny technické podmínky ražby.
Zákon ze dne 22. 6. 1922, č. 195 Sb., stanovil ražbu mincí 10, 5 a 2 hal. K vydání těchto mincí mohlo býti přikročeno opět postupně, nejprve byly vydány v r. 1923 10 hal. na základě vlád. nař. ze dne 15. 2. 1923, č. 30 Sb., pak 5 hal. vlád. nař. ze dne 10. 8. 1923, č. 166 Sb., a konečně v r. 1924 byla vydána mince dvouhaléřová vlád. nař. ze dne 13. 3. 1924, č. 55 Sb. Zároveň byly dosavadní mince (t. j. ještě rakousko-uherské) 1, 2 a 10 hal. vlád. nař. ze dne 6. 11. 1924, č. 246 Sb., vzaty z oběhu a dnem 20. 11. 1924 pozbyly platnosti.
Prozatimní soustava drobných mincí byla dovršena ražbou niklové mince pětikorunové, provedenou na základě zákona ze dne 25. 9. 1924, č. 218 Sb. Do oběhu byla tato mince dána vlád. nař. ze dne 17. 7. 1925, č. 168 Sb. Ustanovení o liberační síle jednotlivých mincí jsou obsažena v připojené tabulce.
Charakteristickou známkou nejednotnosti dosavadního vývoje soustavy drobných mincí bylo stanovení t. zv. speciálních kontingentů oběhových. Pro každou minci zvláště bylo zákonem určeno, za jakou částku může býti dotyčná mince dána do oběhu. Tyto kontingenty činily pro 20 hal., 50 hal. a 1 Kč úhrnem 200 mil. Kč, pro 10, 5 a 2 hal. 40 mil. Kč a pro 5 Kč 300 mil. Kč, celkem tedy 540 mil Kč.
S postupným návratem k normálním hospodářským poměrům a po právní stabilisaci čsl. měny objevila se nutnost přizpůsobiti soustavu drobných mincí potřebě oběhu, tak jak se vytvořila vzhledem ke stabilisované měnové jednotce, zvláště pak byla zřejmá potřeba nahraditi drobnými mincemi bankovky na malé obnosy. Výsledkem této snahy byl zákon ze dne 22. 6. 1928, č. 103 Sb., o soustavě drobných mincí.Zákon slučuje dosavadní zákony o drobných v jeden celek, dosavadní mince 5, 10, 20 a 50 hal. a korunové nechává beze změny a nově zavádí ražbu stříbrné pětikoruny a stříbrné desetikoruny. Ze soustavy drobných mincí vyřazuje minci dvouhaléřovou, jakožto minci při nynější hodnotě čsl. koruny pro hospodářský život nepotřebnou. Vlád. nař. ze dne 4. 9. 1928, č. 154 Sb., byla dvouhaléřová mince vzata z oběhu a dnem 1. 1. 1929
Slovník veřejného práva českosl. 39 pozbyla platnosti. Dosavadní pětikorunovou minci niklovou nahražuje zákon mincí stříbrnou. Tato nová stříbrná mince byla dána do oběhu vlád. nař. ze dne 10. 9. 1929, č. 129 Sb. Jest menší než dřívější pětikoruna, měří v průměru 27 mm a obsahuje 50% stříbra a 50% mědi. Nová mince desetikorunová o obsahu 70% stříbra a 30% mědi bude míti v průměru 30 mm jako niklová pětikoruna a bude dána do oběhu až v době, kdy oběh niklových pětikorun bude postupně úplně nahrazen pětikorunami stříbrnými. Prozatím byla na základě uvedeného zákona 103/1928 Sb. ražena a na základě vlád. nař. ze dne 14. 9. 1928, č. 167 Sb., v počtu jednoho milionu kusů vydána u příležitosti desetiletého výročí trvání Čsl. republiky jubilejní stříbrná desetikoruna. Její váha, velikost i obsah jest stejný s příští obyčejnou desetikorunou stříbrnou, pouze obraz jest přizpůsoben jubilejnímu účelu, k němuž byla vydána.
Novým zákonem o soustavě drobných mincí byly speciální kontingenty jednotlivých typů drobných mincí nahrazeny globálním kontingentem. Hranice, kterou nesmí úhrn ražby všech drobných mincí převýšiti, byla stanovena na 600 mil. Kč. Výše oběhu drobných mincí před vydáním zákona činila přibližně 280 mil. Kč, k čemuž jest dlužno přičísti dosavadní oběh desetikorun papírových, v průměrné výši 250 mil. Kč, které mají býti zaměněny stříbrnými mincemi. Vyšší kontingent než odpovídá součtu těchto dvou množství, byl stanoven z toho důvodu, aby nebylo třeba přicházeti s novým zákonem v případě náhlé vyšší potřeby.
Zákon č. 103/1928 rozřešil rovněž definitivně poměr soustavy čsl. mincí pokud jde o staré mince měny rakousko-uherské nebo korunové tím, že prohlašuje, že rakousko-uherské zlaté, stříbrné, niklové, bronzové a železné mince měny korunové i stříbrné zlatníky měny rakouské nejsou v Čsl. republice zákonným platidlem. Všecky staré mince byly totiž ponechány v oběhu měnovým zákonem ze dne 10. 4. 1919, č. 187 Sb. Mince niklové, bronzové a železné rakouské měny korunové byly sice postupně vzaty z oběhu na základě zvláštních již uvedených vládních nařízení, avšak mince zlaté a stříbrné a stříbrné zlatníky zůstaly právně v oběhu, ačkoli se ve skutečnosti staly zbožím. Zákon vyjmenovává úmyslně jak tyto mince, tak i mince již stažené z toho důvodu, že chce nahraditi a soustřediti všechny dosavadní předpisy o drobných.
Opatření Stálého výboru ze dne 7. 11. 1929, č. 166 Sb., o konečné úpravě čsl. měny obsahuje ustanovení o ražbě zlatých stokorun (hřiven). Z kilogramu mincovního zlata (900 dílů ryzího zlata a 100 dílů mědi) bude raženo 201,89783969 stokorun, z kilogramu ryzího zlata 224,31583669 stokorun, takže hrubá váha (stříž) stokoruny jest 4,9533 g s obsahem 4,458 g ryzího zlata. Zlatá stokoruna bude neobmezeným platidlem na území Čsl. republiky. Celková úprava stokoruny, jakož i doba, kde počne státní mincovna s ražbou této mince na účet státu a kdy bude přípustna neobmezená ražba také na účet soukromý, budou určeny vládním nařízením, při čemž stanoveno bude i ražebné, které však nesmí přesahovati 0,3% z hodnoty.
Na základě dřívějších zákonů a nařízení byly a mohou býti v Čsl. republice raženy i pro účet soukromý zlaté mince obchodní, t. j. bez zákonné liberační síly, dukáty a dvojdukáty. Ražba těchto mincí byla stanovena zákonem z 11. 4. 1923, č. 62 Sb. Vydání čsl. dukátů jubilejních i jiných (obyčejných) dukátů jednoduchých a dvojitých (pamětních dvojdukátů) s letopočtem 1923 bylo upraveno vlád. nař. ze dne 18. 10. 1923, č. 200 Sb. Ražba jednoduchých dukátů na účet soukromý byla povolena vyhláškou ministra financí ze dne 21. 6. 1924, č. 135 Sb.
Drobné mince československé:
Druh Průměr mince mm Váha mince g Složení Z 1 kg minc. kovu se razí Liberační síla Kč Remedium v jakosti ve váze Mince stříbrné:
10 Kč jubilejní
10 Kč obyčejné
5 Kč Druh Průměr mince mm Váha mince g Složení Z 1 kg minc. kovu se razí Liberační síla Kč
Ostatní mince drobné:
5 Kč
1 Kč
50hal
20 hal
10 hal
5 hal
2 hal. [vzaté z oběhu]
Ant. Basch.

Citace:

č. 7525. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 531-532.