Zákon ze dne 15. října 1925, č. 217 Sb. z. a n., jímž se provádí § 105 ústavní listiny.

Příspěvek k jeho vzniku a kritice.

Podává prof. dr. Václav Hora.
Ústavní listina republiky Československé vyslovuje v § 105: »(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávných, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené, po vyčerpání opravných prostředků, dovolávati se nápravy pořadem práva.
(2) Podrobnosti upravuje zákon.«
Tímto zákonem je zákon z 15. října 1925, č. 217 Sb. z. a n.
Tento zákon stal se předmětem literárních diskusí. Tyto diskuse přímo volaly po odhalení roušky, do níž byla genese zákona zahalena. V následujícím pokouším se tedy tuto roušku odhaliti, vyžádav si od předsednictva Národního shromáždění povolení k nahlédnutí do materialií zákonných, za něž mu zde vzdávám svoje díky. Poznáme-li vznik zákona, můžeme potom zaujmouti také správné stanovisko k jednotlivým výtkám, jež byly zákonu č. 217/1925 činěny.
I.
První vládní osnova našeho zákona (tisk 2002 posl. sněm. z r. 1921) zněla takto:
§ 1.
Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle platných předpisů rozhoduje mezi stranami o sporných nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené, po vyčerpání opravných prostředků uplatniti svůj nárok žalobou u řádného soudu. Byl-li rozhodnutím správního úřadu přiznán straně úplně uplatněný nárok, může druhá strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou odstranění výroku o soukromoprávním nároku zcela nebo co do části.
Byl-li však nárok úplně zamítnut, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o plnění.
Při částečném přiznání a odepření může každá strana domáhati se nápravy podle odstavce 2. nebo 3. co do části, kterou jest stižena.
§ 2.
Žalobu jest podati v propadné lhůtě 60 dnů ode dne, kdy straně doručeno bylo rozhodnutí správního úřadu, jenž rozhodoval s konečnou platností, pokud není stanovena v tom kterém zákoně delší lhůta. Podána buď u soudu věcně příslušného, v jehož obvodu jest sídlo správního úřadu, jenž rozhodoval v stolici 1.
§ 3.
Rozhodnutí správního úřadu, jemuž žaloba čelí, jest připojiti k žalobě v prvopise nebo v ověřeném opise.
§ 4.
Byla-li podána žaloba, lze podle rozhodnutí správního úřadu vésti exekuci pouze k zajištění.
Je-li výrok jen částečně v odpor brán, soud k žádosti strany, dříve než rozhodne o žalobě, vysloví usnesením, pokud rozhodnutí správního úřadu jest způsobilé k exekuci uhrazovací. Proti tomuto usnesení není samostatného opravného prostředku.
§ 5.
Zjištění veřejnoprávního poměru v předchozím správním řízení vize soud.
§ 6.
V případech, kde rozhodl konečně správní úřad po dni, kdy nabyla účinnosti ústavní listina, a přede dnem, kdy nabude účinnosti tento zákon, lze podati žalobu v dalších 60 dnech po účinnosti tohoto zákona. § 7.
Zákon tento nabývá účinnosti vyhlášením. Provede jej ministr spravedlnosti a vnitra.
Ůstavněprávní výbor posl. sněm. zvolil (22. listopadu 1922) subkomitét a usnesl se na tom, aby tento subkomitét prozkoumal osnovu, přibera znalce. Jako znalci byli přibráni Pantůček, Ott, Hora a Hoetzel.
První porada subkomitétu s těmito znalci konala se dne 24. dubna 1923. O této poradě, jež je v mnohém směru vysoce důležitá, zachován je těsnopisný zápis, který tvoří část protokolu o schůzi subkomitétu.
Porada byla zahájena projevem Pantůčkovým, jehož náměty sledovaly účel, aby eventuelně »byla uznána potřeba osnovy jiné jako podkladu věcné diskuse«. V tom směru poznamenává, že § 105 ústavní listiny neobmezuje se toliko na sporné nároky, o kterých jedná osnova, nýbrž vztahuje se na nároky soukromoprávní vůbec, tedy také na nároky, které mohou býti uplatňovány v řízení nesporném. S druhé strany projevil P. obavy, »že soudy a po případě správní soud budou v největších nesnázích, majíce v daném případě luštiti otázku, zda se jedná opravdu o případ § 105, totiž zda ona záležitost, o které podle kompetenčního předpisu judikují správní úřady, je opravdu záležitostí soukromoprávní či nikoli.« Připomíná, že prakse, nemajíc přesně vymezenou hranici mezi obory práva soukromého a veřejného, pomáhá si velmi často »zevnější pomůckou, totiž pozírá na úpravu kompetence a usuzuje, že když dáno je rozhodnutí správnímu úřadu, jde o poměr veřejnoprávní, když však uznán za kompetentní řádný soud, jde o nárok soukromoprávní. Avšak právě tato pomůcka při aplikaci § 105 selhává, poněvadž předpis ten předpokládá, že správnímu úřadu bylo přikázáno, co svojí povahou spadá do oboru soukromoprávního«. Proto žádá, aby v zákoně provádějícím § 105 bylo dáno »jaksi přesnější vodítko pro praksi, aby poznala, že se opravdu jedná o záležitost soukromoprávní, přikázanou do kompetence správního úřadu«. Na doklad toho, že tyto nesnáze a starosti nejsou neodůvodněny, uvádí z prakse Nejv. správ, soudu některé příklady (§ 3, lit. g) zák. o závodních výborech, poručenské věci ze Slovenska a P. Rusi, poměry samosprávných úředníků s jedné, zřízenců s druhé strany (§ 40 zák. č. 443/19, § 24 zák. č. 16/1920), poměry úředníků státních drah a jiných státních úředníků). Jako obzvláště poučný příklad o »zmatku vládnoucím v otázce, kdy ten který poměr je veřejnoprávní a kdy soukromoprávní«, podává »pozírání na otázku náhrady v řízení expropriačním.« Cituji doslovně:
»Tu je hotový gallimatias. Při řízení expropriačním ve prospěch dráhy je věc vyřízena zákonem z roku 1878, jenž stanoví, že odškodňovaní se má upraviti soudem. Podobné předpisy máme ve stavebním řádě a podobně, ovšem již zeslabené, je táž otázka upravena ve vodním zákoně, kde jest stanoveno, že nejdříve rozhodnou politické úřady (vodní), a teprve když by se strana tím neuspokojila, má se obrátiti na soud. Podobné ustanovení obsahuje horní zákon.
Avšak novější zákonodárství, na př. zákon o expropriaci k účelům stavebního ruchu, stojí již na jiném stanovisku. Nařizuje, že otázku odškodnění rozhoduje politický úřad, aniž by se o přípustnosti dalšího pořadí právního zmiňoval. Nejvyšší správní soud stál i tu před alternativou, co dělati, zda má nárok náhradní prohlásiti za nárok soukromoprávní podle § 105 a odmítnouti a limine stížnost proti rozhodnutí správnímu podanou, či zda má nárok onen pokládati za veřejnoprávní a judikovati. Rozhodl se, že bude judikovati, poněvadž není výslovného předpisu, uznávajícího přípustnost dovolání se řádných soudů.
Rovněž i expropriace podle zákona silničního spadá v celku, tedy i co do otázky náhradní, v obor práva veřejného, poněvadž nějaký odkaz na pořad práva v platných zákonech obsažen není.
Z těchto malých ukázek, které bych mohl celou řadou jiných rozmnožiti, přicházím k úsudku, že, má-li se § 105 vůbec prováděti, jest v prvé řadě nutno, aby se vydal nějaký předpis, který by byl pro úřady i soudy direktivou pro posouzení, zda se jedná opravdu o soukromoprávní nárok, který zvláštní kompetenční normou byl přikázán správnímu úřadu. Jakou cestou by se tato direktiva brala, nechci rozhodovati. Myslím, že metoda enumerační by byla nejbezpečnější, je však velmi nesnadná. Snad by stačilo naznačiti některé objektivní znaky, ze kterých by úřady a soudy mohly svůj úsudek o právním charakteru sporného nároku in concreto odvoditi. V tom tedy směru bych pokládal doplnění osnovy za velmi žádoucí. Mimo to by bylo v návrhu i náležitě obor nesporného řízení respektovati.«
Poté ujal se slova Ott. K vůli obzvláštní důležitosti jeho projevu a také ovšem proto, že by bylo škoda, kdyby jeho projev, svědčící nejen o jeho všestranných vědomostech, ale i o veliké svědomitosti a důkladnosti, s jakou se připravil ve věku 78 let na expertisu, zůstal širší veřejnosti utajen, cituji doslovně:
»Zajisté co nejvřeleji vítám podnět, který byl zavdán p. presidentem nejvyššího správního soudu, ale musím prohlásiti, že okamžitě bych se o té otázce přece jenom nemohl projeviti zde svým úsudkem. Ona je příliš obsáhlá a musela by podrobnějšího uvažování vyhledávati. Omezil bych se tedy jen co do prohlášení svého vzhledem k osnově a tu bych ovšem se pronesl v ten smysl, že zásadně bych se přidal k tomu, co v § 1, odst. 1. je stanoveno, ale se změnou v textování.
Především zdá se mi, že není příhodno odchýliti se zákonem od znění ústavy. V § 1 osnovy praví se: »Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle platných předpisů rozhoduje...«, kdežto v § 105 ústavy prohlašuje se: »podle zákonů o tom vydaných«. Tuším, že se nemůže zákonem právě nám k posudku předloženým odchýleno býti od předpisu ústavy, a případy, které jsou v »předpisech«, mohou býti různé a četné, kdežto v zákonech obsažená ustanovení můžeme enumerativním způsobem vytknouti. Pak bych se nepřimlouval za to, aby znění v posledních slovech odst. 1. § 1 bylo zachováno, totiž: »uplatniti svůj nárok«, nýbrž navrhoval bych, stoje právě na půdě § 1, odst. 1., aby se prohlásilo: »po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy Co do nároků těchto« — nápravy co do nároků těchto, totiž soukromoprávních. Tím myslím, že bych se dosti přiblížit ke stanovisku, které zaujal vážený pan dr. Meissner.
Pak bych ovšem ale, co do textování ostatních dvou odstavců, navrhoval poněkud jiné znění, které však v podstatě srovnává se s návrhem. Formuloval bych totiž druhý odstavec § 1 v ten smysl: »Byl-li rozhodnutím správního úřadu straně přiznán« — nyní vynechati slovo »úplně« — »uplatněný nárok, může« — nyní to slovo »druhá« opět vynechati — »strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou zápornou výroku, že uplatněného nároku není vůbec anebo co do části«.
A třetí odstavec bych formuloval: »Byl-li však nárok zamítnut, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o plnění zcela nebo co do části.« — Tím formulováním, zdá se mi, že by také zase nastala možnost poslední odstavec vynechati. Já myslím, že stavíme-li se na půdu osnovy nám předložené, zákon by byl dosti praktický a že by se námětům, které vysoce vážený pan president nejvyššího správního soudu byl učinil, pro potřebu praktickou dalo snad vyhověti doložením paragrafu zvláštního, a to znění tohoto:
»Nedotčeny zůstávají předpisy, jimiž dovolávání se nápravy za podmínek vytknutých v § 1, odst. 1., odkázáno bylo na soudy řádné v řízení nesporném.«
Jsou to případy, abych jen některé snad uvedl, na příklad podle zákona o neškodném svození bystřin z 30. června 1884, č. 117 ř. z. (§ 15), kde rozhoduje v nejvyšší instanci ministerstvo orby a v nesporném řízení hledati lze pomoci. A dále podle zákona z 22. března 1920, Sb. z. a n. č. 197 (§ 19), při dobývání živce,1 kde právě výkupné stanoví báňská hejtmanství a nápravu lze hledati v řízení nesporném. A konečně zákon ze dne 22. července 1919, č. 438 Sb. z. a n. o soustavném provádění elektrisace, kde taktéž v řízení nesporném pomoci hledati sluší co do odškodného.
Tím snad v jistém směru námětům vysoce váženého p. presidenta bylo by vyhověno.
Zdá se mi záhodno, aby byl proveden § 105 ústavy prováděcím zákonem podobným, jak se navrhuje, neboť ty případy jsou přece jen dosti četné. (Prof. dr. Hötzel: Také na Slovensku!) Na to moje studia nesahají, abych mohl posudky podati. Ale myslím, jsou zde případy ryze soukromoprávních poměrů, jako námezdních sporů u čeledínů a dělníků v zemědělství a v lesnictví zaměstnaných (min. nař. z 15. března 1860, č. 73 ř. z.). Dále zdá se mi, že by sem spadal také zákon o prozatímní ochraně lesů ze dne 17. prosince 1918, č. 82 Sb. z. a n., kdy o výpovědi lesního úředníka pro plnění povinnosti tohoto zákona v zájmu státu se uvažuje politickým úřadem a místodržitelství rozhodne s konečnou platností.2
Co do případu závodních výborů stavěl jsem se na stanovisko, že je to rozhodčí soud a ne politický úřad, proto jsem ten případ neměl na zřeteli.
Ale pak jsou dále četné případy, kde v adhesním řízení rozhodují o odškodnění politické úřady při polním (zák. český z 12. října 1875, § 40), vodním (v. z. č. § 70) a lesním pychu (§ 76 lesního zákona), pak bychom sem měli vřaditi případy zákona o moru dobytčím při škodě prohřešením se proti němu způsobené (6. srpna 1909, č. 177 ř. z., § 75).
Ale myslím, že největší skupina případů naskytuje se tam, kde státní správa zasahá v zájmu veřejném, z ohledů veřejných v práva soukromá. Předně je to případ nouze při požáru lesním, kde o náhradě požadované za pomoc rozhoduje se v I. instanci u politického úřadu I. instance, a kdo není spokojen, odkázán je na pořad práva (§ 49 lesního zák.), a dále podle vodního zákona (česk. § 51) při stržení břehu nebo nádržky, kde taktéž rozhoduje politický úřad, kde myslím, poněvadž není vyloučena ochrana soudu, že by bylo lze nastoupiti na soud. Dále zákon o mobilisaci koní (21. prosince 1912, č. 235 ř. z.), § 6, 17, kde taktéž válečná nouze nutí k tomu, aby všechny koně byly sebrány, a kde opravné prostředky jsou vyloučeny. Nepokládám za to, že tím obratem zákona (ein Rechtsmittel ist nicht zulässig) by ta mimořádná pomoc, kterou poskytuje ústavní zákon pořadem práva, byla vyloučena.
Jako další případy, které sem spadají, uvésti sluší případy legálních servitutů a expropriace. A ty jsou právě, jak vážený p. president nejvyššího správního soudu pravil, takový gallimatiaš. A já bych si dovolil vytknouti případy, které podle mého soudu by také dopouštěly, aby bylo nastoupeno pořadem práva. Tedy případy, kdy jde o legální servituty, nebo případy expropriace, by byly zde především podle zákona lesního: § 24 a 42 při dopravování dříví po cizím pozemku a při plavení dříví. Dále podle zákona horního: § 27 a 103, kde při pokusu kutání a dolování předběžně může politickým úřadem býti povoleno použití pozemku. Náhrada se vyměřuje politickým úřadem, avšak u soudu, lze nastoupiti žalobou. Pak souhrn případů, který ovšem je velmi rozsáhlý, a to při expropriaci k lepšímu použití vodních sil: § 28, 34, 37, 87 česk. vodního zákona. A při kolisi vodního práva s rybolovem (§ 40 česk. vodního zákona), pak kde jde o příspěvek k vodním stavbám státu neb země, kdy soukromník se přidruží a příspěvky se vyměří (§ 52 česk. vodního zákona). Pak zákon o rybolovu, ovšem neprovedený zemským zákonem, kde se podle zákona z 25. dubna 1885, č. 58 ř. z., § 4, nálezem politického úřadu rozhoduje o povinnosti hraditi nebo přispěti k nákladům určitého opatření, ale také rozhoduje se o náhradě škody a příspěvku k hrazení škod, a tu pak odporovati může »im Rechtswege«, kdo by nebyl spokojen.
Dále případ podle zákona z 18. února 1878, č. 30 ř. z., o expropriaci k účelům železničním, kde o náhradu škod přípravnými pracemi způsobenou za tím účelem, aby mohl technický projekt býti vypracován, podle § 42 připouští se nastoupení pořadem práva.3 Co se pak expropriace k veřejným cestám týče, zdá se mi, že by bylo možno také použíti pořadu práva, a to podle min. nařízení z 21. dubna 1875, č. 82 ř. z. (§ 3), které ovšem bylo pro Uhry vydáno, ale, jak Pražák tvrdí, našimi soudy bylo praktikováno. To ovšem je věc, o které se nemohu určitě prohlásiti.
Pak případ zákona o opatření k bránění révokazu z 3. dubna 1875, č. 61 ř. z. § 9, kde proti výroku o odškodnění a repartici té škody v cestě správní vytknuté je výslovně zachován postup soudního řízení žalobou. Tu právě po prvé také v bývalém parlamentě ta otázka přišla na přetřes a podle prohlášení výboru sněmovny poslanecké bylo právě se dovoláváno článku XV. státního základního zákona o moci soudní a prohlášeno, že musí do zákona o tom výslovně zmínka býti přivedena (č. 339 příloh těsnop. záp. posl. sněm. VIII. sessí str. 6).
Další případ by byl při porážení dobytčat za moru (zák. 6. VIII. 1909, č. 177 ř. z., § 58), ovšem jen nejde-li o to, aby konstatováno bylo, že mor vznikl (§ 22). Myslím, že posléz dotčený případ by nyní náležel pražskému zemskému soudu (zák. 2. XI. 1918, č. 4 Sb. z. a n.), ale kde jde o poražení z důvodů jiných; zemský politický úřad rozhoduje o přiřčení nebo odepření náhrady, zachovávaje odvolání k ministerstvu. Ale tuším, že není vyloučen pořad práva, který by podle § 105 ústavy musil zde býti připuštěn.
Pak podle zákona o epidemiích ze 14. dubna 1913, číslo 67 ř. z., § 33, když k zamezení šíření se epidemie bylo nařízeno rozdělení bytu, vystěhování se. Příslušné nároky náhradní podle § 33 mají u politického úřadu býti rozhodovány. Není vyloučen pořad práva, myslím, že přezkoumání soudem i v tomto případě bylo by připustilo. Dále sem spadá zákon o poživatinách ze dne 16. ledna 1896, číslo 89 ř. z., § 3, kde náhrada za vzorky k prozkoumání poživatin má býti oceněna, a to obvyklou kupní cenou. Zdá se mi, že i zde by lo bylo možno.
Pak máme zákon, který byl již dotknut váženým panem presidentem, o stavebním ruchu ze dne 25. I. 1923, číslo 35 Sb. z. a n., kde z nálezu expropriačního lze se odvolati do 14 dnů po doručení k zemskému politickému úřadu (§ 5). Není pak dalších opravných prostředků, ale myslím, že pořad práva by měl býti připuštěn, poněvadž jedná se o soukromoprávní nárok — aspoň tak hledí dosud zákonodárství k nároku co do odškodnění při expropriaci — ač jistě mnohé důvody mluví pro to, že má býti pokládán za veřejnoprávní nárok, aby jednotlivec nenesl sám to břímě, nýbrž aby bylo rozvrženo na celek (stát), v jehož zájmu uloženo bylo.
A pak ještě na konec dva zákony: Náhrada škody při přípřeži (22. V. 1905, č. 86 ř. z. § 23) a při vojenských polních cvičeních (11. VI. 1879, v tom změněný § 56 zák. 25. VI. 1895 č. 100 ř. z.), poněvadž tu politické úřady (komise) rozhodují, ale pořad práva není vyloučen.
Pánové, myslím, že jsou přece jen ty poměry fakticky velmi četné, kde by této pomůcky bylo lze použiti, a z důvodů těch bych se přimlouval za to, aby zákon, jak byl navržen, stal se předmětem diskuse a po případě předmětem dalších kroků legislativních.«
Hora projevuje pochybnosti o tom, bylo-li vůbec vhodným přejímati čl. XV. rak. st. zákl. zák. do naší ústavy, poněvadž se tím do soudnictví vnášejí veliké potíže a zásada v § 105 vyslovená není ani v zájmu stran samotných, jelikož se tím vlastně zavádí dvojí řízení, což je spojeno s náklady i ztrátou času, a vznikají kolise, na př. pokud jde o exekuci, jak osnova zákona sama naznačuje. Ale o tuto zásadní otázku nyní již nejde. Osnově vytýká, že mluví v § 1 odst. 2. o »odstranění výroků«, v § 3 o žalobě, kterou se čelí jistému rozhodnutí úřadů správních; v § 4 o tom, je-li »výrok jen částečně v odpor brán«. To nemá za správné a přál by si, kdyby došlo nějakého výrazu právě to, že rozeznáváme případy, kdy se jedná o žalobu, která usiluje o samotné zrušení rozhodnutí správních úřadů, na rozdíl od žaloby, kterou jaksi se vrací úplná kompetence soudu, bez ohledu na rozhodnutí úřadů správních. K tomu jej vede zejména zákon ze dne 6. června 1887 číslo 72 ř. z., o účincích a zrušitelnosti nálezů na náhradu, jež úřadové stálého vojska, válečného loďstva a zeměbrany byli vynesli cestou správní. Tady se mluví v § 2 o tom, když byla škoda způsobena tím a tím způsobem, že k náhradě odsouzený, vyčerpav dříve prostředky k odporu správní cestou připuštěné, může nastoupiti žalobou, aby správní nález zcela nebo částečně byl zrušen. Tady skutečně civilní žaloba, která se podává u sborového soudu, zabývá se nálezem správního úřadu a výrok, kterého se žalobou chce docíliti, směřuje k tomu, aby rozhodnutí správního úřadu bylo zrušeno. To jsou žaloby, které se nazývají opravnými (Rechtsmittelklagen), kde žaloba nahrazuje opravný prostředek proti rozhodnutí správního úřadu.
Na tento případ v osnově vůbec pamatováno není. Pokud jde ovšem o případy, kde není této výjimečné povahy a kde není tohoto výminečného účelu žaloby, má za to, že žaloba, která se podává u řádného soudu, se nemůže vůbec nikterak zabývati přezkoumáváním rozhodnutí úřadů správních a má za následek, že nyní se soud tou věcí zabývá jaksi úplně znova tak, jako by žádného rozhodnutí správního úřadu nebylo. Tomu by ovšem také hovělo, když by byla formulována stylisace § 1 tak, jak asi navrhoval Ott. Ale s druhé strany zase má pochybnosti, je-li na místě vypočítávati zde způsoby těch žalob, tedy žalobu o plnění a o určení, poněvadž může býti snad případ také takový, že ten, kdo byl odsouzen v řízení správním, zaplatil to, k čemu byl odsouzen, a bude žalovati o vrácení toho, co zaplatil. Myslí, že ta žaloba by byla také nápravou tohoto výroku úřadu správního, takže by se snad doporučovalo, aby zde jednotlivé způsoby žaloby vůbec nebyly vypočítávány, ale s druhé strany, aby bylo zdůrazněno, že soud v těchto případech projednává а rozhoduje věc znova tak, jako by se jí správní úřad vůbec nezabýval, takže by zde vznikla co do soukromoprávních otázek tabula rasa: ta věc se přenese na řádný soud. Pak by mělo býti vytknuto, že zůstávají nedotčeny případy, kdy podle výslovných předpisů zákona se jedná o zrušení nálezu správního žalobou.
Hoetzel má za to, že je prováděcího zákona nutně třeba, to jednak pro mnoho případů, které hlavně Ott uvedl, a také s ohledem na případy, které podle zákonů na Slovensku platných také se rozhodují jako soukromoprávní věci před správní instancí. K výkladu § 105 ústavní listiny podotýká, že účelem nebylo odchýliti se od zásady prvého odstavce článku XV. rak. zákl. zákona o moci soudcovské, že se chtělo pouze říci, že jde zde o nároky soukromého práva, poněvadž bylo sporné, jestli stylisace dosavadní po případě nezahrnuje také nároky jiné (majetkového práva nebo vůbec) a právě proto, že to bylo pochybno (na příklad Unger říkal, že se nemůže přijíti na pravý smysl, ať se to obrací jak chce), ústavní listina řekla, že jsou to nároky soukromého práva.
Nárok soukromoprávní jako každý nárok předpokládá pak poměr mezi oběma subjekty, a to sporný, protože by jinak nebylo třeba, aby správní úřad o něm rozhodoval. Se zřetelem na vládní důvodovou zprávu dá se zcela dobře vyvoditi, že se myslilo na sporné nároky soukromého práva, o kterých správní úřad rozhoduje. Druhá věc je ta, že je nutno, aby zde bylo postaráno o jakousi odpomoc proti výrokům správního úřadu, už k vůli souměrnosti. Když správní úřad rozhoduje o veřejných nárocích, tedy o své profesionelní agendě, má strana možnost dovolávati se kontroly u nejvyššího správního soudu. Zde by však byla strana zkrácena, když úřad správní rozhoduje o cizí materii, o věci, která nespadá do jeho pravidelné kompetence, a strana by neměla možnosti dovolávati se ochrany u soudu řádného. Přimlouvá se za to, aby ten první odstavec v § 105 byl recipován do prováděcího zákona doslova. Vědomě bylo zvoleno slovo »náprava«. To mělo krýti všechny případy, to mělo znamenati možnost, aby prováděcí zákon mohl zahrnovati všecky možné případy, V čem ta náprava může in concreto záležeti. Upozorňuje na to, že je jistě správné konstatování Pantůčkovo, že v praksi v konkrétním případě může býti pochybno, podle kterých momentů má se zjistiti veřejnoprávní nebo soukromoprávní povaha určitých nároků. Nedovede si však představiti, že by se zákonodárce mohl pustiti do legálního řešení této kontroverse, a myslí, že bude lépe, když se to ponechá praksi a vědě. Nemůže si představiti řešení jiného a myslí, že je těžko tu různost případů vystihnouti jednoduchou formulkou legální. Někde prevaluje jeden moment a v druhém případě moment jiný. Pro svou osobu by si netroufal vynalezli legální formulku, podle které by se měly úřady říditi v otázce, zda jde o poměr práva soukromého nebo práva veřejného.
Pantůček podotýká, že se snažil z důvodů čistě egoistických dojíti doplnění zákona navrhovaného v otázce základní, to jest v otázce, kdy jde o právní poměr soukromoprávní, správním úřadům odkázaný, poněvadž, zůstane-li dnešní neurčité znění osnovy, pak obtíže odnese jen Nejvyšší správní soud, který ponese nesnáze i odium svého rozhodnutí ve všech sporných případech. Tyto obtíže jsou dosti značné, uváží-li se, že Nejvyšší správní soud vlastně svým judikátem právo tvoří a dává závazné direktivy praxi správních úřadů. Těmto nesnázím by se byl velmi rád pro svůj soud vyvaroval. Kdyby šlo jen o ony případy, které vypočítal Ott, v nichž zákon sám po vyčerpání cesty správní otvírá možnost obrátiti se na řádný soud, pak arci Nejvyšší správní soud by měl lehkou posici, ježto nezkoumá, zda tu jde o otázku soukromoprávní či veřejněprávní.
Tu stačí mu předpis, že straně jest otevřen pořad právní, aby podle § 3 lit. a) svého zákona stížnost u něho podanou pro nepříslušnost odmítl. Ale jsou četné případy, kdy tento dodatek není v zákonu obsažen a kde strana sama zůstane již před volbou, nevědouc, kam se má proti rozhodnutí správnímu obrátiti. Pak to jde na účet strany nebo advokáta, který se musí rozhodnouti, zda má žalovati u řádného soudu či stěžovati si k Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejasnost a neurčitost tato však vyvolává jiné nesnáze praktické, jimž by se dojista mohlo předpisem zákona čeliti. Myslí tu na možnost četných kompetenčních konfliktů, které by vzcházely z toho, kdy Nejvyšší správní soud s jedné a řádné soudy se strany druhé nesrovnávaly se v náhledu o právní povaze sporného nároku, když by na př. soud řádný záležitost Nejvyšším správním soudem podle § 105 odmítnutou rovněž odmítl, pokládaje ji za veřejnoprávní. Alespoň pro tyto případy měl by býti dán v zákoně zvláštní předpis, možnost těchto konfliktů obmezující. Mohlo by se vysloviti, že výrokem Nejvyššího správního soudu, prohlašujícím, že ve sporném právním poměru neshledává elementy veřejnoprávní, jsou i soudy řádné na tolik vázány, že nemohou již záležitost onu jako veřejnoprávní od sebe odmítati.
S jednotlivými opravami a náměty, jež dosud byly učiněny, souhlasí, zejména vítá podnět Meissnerův na prodloužení lhůty k žalobě z 60 na 90 dnů, poněvadž rozhodnutí o tom, že jde v daném případě o soukromoprávní nárok, může se státi až u Nejvyššího správního soudu. Kdyby rozhodl tento soud po uplynutí 60denní lhůty, byla by navrhovaná stejná lhůta pro dovolání se řádných soudů prekludována, čímž by vzešla ztráta práva strany.
Hora připomíná, že kdyby případy, na něž se má zákon vztahovati, byly v zákoně přímo vypočteny (enumerovány), bylo by s tím spojeno nebezpečí, že bylo na některý případ zapomenuto, což by pak bylo proti § 105. Začne-li se s výpočtem, není tu jistoty, že bude vypočteno všechno. To by byla věc jistě těžká.
Pantůček míní, že by se snad mohl § 105 vyložiti velmi úzce, že by se kladla váha na slova »podle zákonů o tom vydaných« a stanovilo, že tam, kde zákon výslovně prohlašuje, že jde o nároky soukromoprávní, jest § 105 použíti, ale nikoli, kde zákon o právní povaze nároku přikázaného správnímu úřadu mlčí. Předpokládá ovšem, že případy a zjevy, na které poukazoval p. posl. dr. Matoušek, že jsme měli na př. nájemní úřady na jedné straně a na druhé straně, kde nebylo nájemního úřadu, řádné soudy judikující o těchže věcech, takže v jednom případě šlo odvolání k Nejvyššímu soudu a ve druhém případě k Nejvyššímu správnímu soudu, budou pro budoucnost naprosto vyloučeny.
Hora vítá myšlenku, aby případy spadající pod § 105 aspoň pro budoucnost nebyly rozmnožovány, poněvadž je to ohromný balast pro řízení správní i pro soudy. Přesto, že p. posl. dr. Matoušek se pozastavil nad tím důsledkem, nutno zastávati stanovisko, má-li tu býti náprava pořadem práva žalobou u řádného soudu, že toho materiálu, který zjistí správní úřad, nemůže býti použito řádným soudem. Jinak to není náprava, kterou ústava chtěla, nýbrž bylo by to přezkoumávání rozhodnutí úřadu správního, zda on postupoval správně. Rovněž tehdy, měl-li by býti soud vázán zjištěnými skutečnostmi, které na jisto postavil úřad správní, nebyla by to náprava, kterou ústavní listina měla na mysli. V tom případě je literatura za jedno v názoru, že když se to odkáže soudu, že pak se musí projednati věc soukromoprávní úplně znovu, jako by tu rozhodnutí úřadu správního vůbec nebylo. Tím jest vyhověno také zásadě o oddělení správy od soudnictví. Soud se nezabývá tím, zda úřad správně rozhodl či ne, on rozhoduje samostatně. Že jest to obtížné, to je nesporno. Myslí však, že jinak to upraviti, šlo by velmi těžko.
Ott prohlašuje, že úplně souhlasí s vývody Horovými, že je to novum judicium, kde soud zcela samostatně může nastupovali a myslí, že to vyplývá z formulace, kterou vládní osnova podává.
Hoetzel připomíná, že v původním znění § 105 úst. list. bylo dále řečeno »může se dovolávali nápravy pořadem práva do 4 neděl,« (lhůta byla tedy kratší) »a to podle okolností případů buď žalobou určovací anebo žalobou na plnění«. To tam bylo výslovně řečeno, ale při projednávání se řeklo, že je to těžká věc ihned stanoviti určitou lhůtu, že je lépe tyto podrobnosti ponechati zákonu podrobnějšímu. To uvádí na vysvětlenou, že se myslelo na žalobu určovací nebo na žalobu na plnění. Ohledně podnětu pana presidenta Nejvyššího správního soudu, že by správní soud mohl býti pověřen tou funkcí, že jeho výrok o určité povaze nároku by vázal soud, o tom se dá uvažovati. Že by to nebylo nevhodné, vidno z toho, že také říšský soud, když se jednalo o nárocích proti státu nebo zemi, byl nadán tak zv. »kompetenční kompetencí«. Výslovně bylo řečeno, že výrok říšského soudu o tom, že určitý nárok je veřejnoprávní, zavazuje i soudy. U správního soudu, poněvadž jeho profesionální kompetence se dotýká veřejnoprávního nároku, dalo by se to lépe formulovali takto: Výrok správního soudu, že určitý nárok není veřejnoprávní, vázal by soudy.
Pantůček připomíná k § 4, že je možno žalobu podati do 60 dnů, ale exekuci je možno provésti dříve. Což kdyby byla uhrazovací exekuce provedena před tím? Pro ten případ je třeba dáti nějaké ustanovení, aby s uhrazovací exekucí nebo vůbec exekucí bylo čekáno 60 dnů, nebo aby exekuce uhrazovací dříve povolená po podané žalobě byla zastavena nebo proměněna v exekuci pouze zjišťovací.
Hora souhlasí a praví, že uvažoval o tom, že by se musilo rozeznávati, byla-li již před podáním žaloby na základě rozhodnutí správního úřadu povolena uhrazovací exekuce. Pak je možno, že by se musilo do voliti, aby tato exekuce byla odložena, anebo že by bylo lze býti radikální — a bylo by to snad výhodnější — že by se totiž zkrátka řeklo »dokud lhůta k podání žaloby neuplynula, anebo byla-li žaloba podána, lze vésti toliko exekuci zajišťovací«. V těch případech, dokud lhůta neuplynula, bylo by vůbec nemožno vésti uhrazovací exekuci, nýbrž jen zajišťovací; bylo by lze vyhnouti se tedy exekuci uhrazovací a povoliti jen exekuci zajišťovací.
Na připomínku Dra Meissnera, že nutno pomýšleti na ochranu těch, kteří mají přiznaný nárok z čeledního poměru, odpovídá Hora, že by se dalo vyhověti tím, když by se stanovilo asi toto: »Byla-li povolena uhrazovací exekuce před podáním žaloby, může býti tato exekuce po podané žalobě za všeobecných podmínek exekučního řádu odložena.« Neboť podmínky odkladu exekuce jsou velmi přísné.
Hoetzel navrhuje škrtnutí § 5, poněvadž by mohl vésti k různým mylným domněnkám. S tím souhlasí Ott i Hora.
Hora navrhuje také škrtnutí odstavce 4. v § 2, poněvadž soud není odvolací stolicí nad správním úřadem a je věcí stran, aby si rozhodly, zda a pokud chtějí exekuovati. Dále navrhuje, aby nebyl tvořen zvláštní důvod místní příslušnosti, poněvadž se dobře vystačí s všeobecnými předpisy o příslušnosti. S tím souhlasí Ott.
Hoetzel navrhuje, aby § 7 byl změněn v ten smysl, že zákon provedou všichni členové vlády. S tím souhlasí Pantůček.
Pantůček vrací se ještě k námětu, zda nebude třeba doplniti zákon ohledně nároků, které se sporem nevyřizují. Má na mysli celou řadu nároků expropriačních, o nichž se jednalo v řízení nesporném a usnesením soudním po provedení důkazů znaleckých se stanovila cena. Pro ty případy nebyly by náklady řízení sporného na místě.
Ott upozorňuje na postup, jaký je podle stav. řádu města Prahy, že po provedeném řízení nesporném je žaloba ještě přípustná ve sporném řízení (8. I. 1889 zem. z. č. 5, § 26).
Pantůček pokládá za příliš těžkopádné a nákladné, aby ve věcech, v nichž již správní úřad rozhodl a kde i soud mezitím přezkoumal v řízení nesporném, připouštěna byla ještě žaloba a proces ve všech soudních stolicích. Příklad stavebního řádu pražského neodporoučí se k následování a napodobení.
Ott má za to, že snad by mohlo zůstati při tom, co navrhoval, že »nedotčeny zůstávají předpisy, jimiž dovolávání se nápravy za podmínek odstavce 1, § 1 bylo odkázáno na soudy řádné v řízení nesporném«, takže by rozhodnutí v nesporné cestě vydané platilo. Vždyť máme velice četné případy podle nového zákonodárství, kde se cestou nespornou rozhodují mnohem vážnější otázky.
Hora navrhuje k § 3 stylistickou změnu, aby se řeklo na místo, »jemuž žaloba čelí« — neboť žaloba nečelí proti rozhodnutí správního úřadu — »rozhodnutí správního úřadu, které dalo k žalobě podnět«. Pak upozorňuje znovu na předpis § 2 zák. z r. 1887, č. 72 ř. z. a má za to, že by bylo třeba říci, že zvláštní zákonné předpisy, podle kterých žalobou se bere v odpor rozhodnutí správního úřadu za tím účelem, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno, zůstávají nedotčeny.
Hoetzel a Pantůček mají zato, že ustanovení těchto zvláštních zákonů byla by deregována § 1.
Výsledkem této expertisy bylo usnesení subkomitétu, aby vládní návrh byl doplněn resp. přepracován a znovu předložen subkomitétu a expertům.
Nato byl vypracován ministerstvem spravedlnosti nový (druhý) návrh, jenž zní takto:
§ 1.
(1) Ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy ve výroku o těchto nárocích pořadem práva.
(2) Byl-li rozhodnutím správního úřadu přiznán straně uplatňovaný nárok, ať zcela nebo z části, může strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou záporného výroku, že nárok uznaný rozhodnutím správního úřadu není po právu vůbec anebo z části.
(3) Byl-li však nárok zamítnut správními úřady, ať zcela nebo z části, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o určení neb o plnění zcela nebo z části.
(4) Nedotčeny zůstávají předpisy, jimiž dovolávání se nápravy za podmínek, vytčených v odst. 1, odkázáno bylo na soudy řádné v řízení nesporném.
§ 2.
(1) Žalobu nebo návrh podle § 1 odstavce 4. podati jest v propadné lhůtě 90 dnů ode dne, kdy bylo straně dodáno rozhodnutí správního úřadu, který rozhodoval s konečnou platností, není-li ve příslušném zákoně stanovena delší lhůta.
(2) Byla-li do rozhodnutí správního úřadu podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jest podati žalobu nebo návrh v propadné lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy bylo dodáno straně rozhodnutí nejvyššího správního soudu.
(3) Žaloba nebo návrh buďte podány u soudu věcně a místně příslušného pro uplatňovaný nárok podle obecných ustanovení.
§ 3.
Rozhodnutí správního úřadu, jehož předmětem jest nárok a v případech § 2, odst. 2., též rozhodnutí nejvyššího správního soudu, buď připojeno k žalobě nebo k návrhu v prvopise neb v ověřeném opise; zároveň buď udáno, kterého dne bylo straně dodáno.
§ 4.
Rozhodoval-li ve věci nejvyšší správní soud, jest jeho výrok, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní, pro soudy závazným. § 5.
(1) Soud, u něhož byla podána žaloba nebo návrh týkající se nároku, o kterém již rozhodovaly správní úřady podle § 1, oznámí to správnímu úřadu, který v první stolici se touto věcí obíral.
(2) Jakmile byla podána druhou stranou žaloba nebo návrh podle § 1, odst. 4., lze podle rozhodnutí správního úřadu povoliti pouze exekuci k zajištění pro přiznaný nárok. Správní úřad potvrzuje, že rozhodnutí neb opatření není již podrobeno opravnému prostředku, který by stavil jeho vykonatelnost, poznamená v tomto případě podle sdělení soudu, že byla podána žaloba nebo návrh podle § 1, odst. 4.
(3) Byla-li zahájena exekuce před podáním žaloby nebo návrhu, může býti na návrh odložena až do pravoplatného rozhodnutí, prokáže-li se, že bylo zahájeno řízení.
§ 6.
V případech, ve kterých rozhodl s konečnou platností správní úřad po dni, kterého nabyla účinnosti ústavní listina (zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.), a přede dnem, kterého nabude tento zákon účinnosti, lze podati žalobu nebo návrh v dalších devadesáti dnech, pokud se týče případů § 2, odst. 2., v dalších třiceti dnech po účinnosti tohoto zákona.
§ 7.
Tento zákon provésti náleží všem členům vlády.
O této (druhé) osnově jednáno bylo dne 12. března 1924 v subkomitétu za přítomnosti expertů Otta, Hory a Hoetzla. (Pantůček nebyl přítomen.)
V delší diskusi, na níž se účastnili Hoetzel, Hora a sekční šéf Hartmann, byly vyslovovány pochybnosti o smyslu a dosahu § 2, odst. 2; poukazováno na souvislost § 2, odst. 2. s § 4, a dán tomu výraz návrhem, aby § 2, odst. 2 byl citován v § 4.
Dále bylo uvažováno o poměru § 4 k zák. č. 3/1918 a dospělo se k názoru, že §em 4 je z části derogován tento zákon, pokud nejv. spr. s. rozhodl, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní; tento výrok jest totiž pro soudy závazným, takže kompetenční konflikt tu vůbec nevznikne. Vyslovil-li však nejv. spr. soud, že nárok jest veřejnoprávní, může se strana obrátiti nicméně na řádný soud, má-li za to, že jde o nárok soukromoprávní, a řádný soud není výrokem správ, soudu vázán. Vyslovil-li by řádný soud, že jde o nárok soukromoprávní, byl by konflikt řešen podle zák. č. 3/1918.
V této poradě se Ott vůbec slova neujal.
Jinak na osnově nebylo nic měněno.
Tato pak byla v další schůzi subkomitétu dne 17. září 1924 (už bez expertů) schválena a subkomitét svolil, aby byla doporučena ústavně-právnímu výboru — až na § 2, odst. 2., o němž byly vysloveny pochybnosti Dr. Meisnerem a prof. Dr. Kafkou. K odstranění jejich usneseno, že ministerstvo spravedlnosti vejde ve styk s presidentem nejv. správního soudu Pantůčkem. Objeví-li se z jednání toho nutnost zavolání expertů do výboru, jest referent zmocněn k jich obeslání.
Toto jednání s Pantůčkem vedlo k návrhu, aby k poslednímu odstavci § 1 byla připojena věta: »Náleží-li nárok podle své povahy k řízení ve věcech nesporných, lze jej uplatniti pouhým návrhem podle obdoby předešlých ustanovení«, a dále, aby v § 2 odst. 2. byl připojen dodatek: »jímž bylo vysloveno, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní (§ 4)«.
S těmito doplňky vyslovilo ministerstvo spravedlnosti souhlas.
K novému slyšení expertů již v poslanecké sněmovně nedošlo.
S doplňky právě uvedenými byla pak druhá osnova schválena v ústavně-právním výboru ve schůzi dne 18. listopadu 1924 a zaslána senátu (tisk 4973 z r. 1924).
Ústavně-právní výbor senátu jednal o osnově poslaneckou sněmovnou přijaté dne 2. dubna 1925 a usnesl se na tom, aby byli slyšeni experti Mácha, Hora, Hoetzel. Ve schůzi 15. dubna 1925 usneseno, aby tito experti podali svůj posudek písemně. Hora podal svůj písemný posudek dne 29. dubna 1925 tohoto obsahu:
»K návrhu zákona, jímž se provádí § 105 ústavní listiny, podávám tento posudek:
K § 2 odst. 2. Podle pův. osnovy, která byla předmětem expertisy v poslanecké sněmovně, neobsahoval § 2 odst. 2. věty: »jímž bylo vysloveno, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní (§ 4)«. Dodatek tento byl do osnovy pojat, jak jde také ze zprávy ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny č. 4973, teprve po skončené ústní expertise subkomitétem ústavně-právního výboru posl. sněmovny na písemný návrh presidenta správ. soudu Dra Pantůčka.
Tímto dodatkem nabývá ovšem osnova zcela jiného obsahu, než měla dříve.
Podle původní osnovy, jak byla předložena expertům při druhé jejich schůzi (dne 12. března 1924), byla stanovena pro žalobu 30denní lhůta ode dne, kdy bylo straně dodáno rozhodnutí nejvyššího správního soudu. Toto ustanovení platilo zcela všeobecně, ať nejv. správní soud prohlásil, že jde o věc soukromoprávní a stížnost tedy a limine odmítl (§ 3a zák. o spr. soudě), či ať stížnost vyřídil, poněvadž měl předmět její za věc práva veřejného.
Rozdíl byl jen v tom, že ve případě prvém byl výrok správního soudu o tom, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní, podle § 4 osnovy pro soudy, na něž se pak strana se svou žalobou obrátila, závazným, takže soud nemohl by tuto žalobu odmítnouti pro nepřípustnost pořadu práva, kdežto ve druhém případě soudy by názorem nejvyššího správního soudu o tom, že jde o věc veřejnoprávní, vázány nebyly, takže by mohly i v těchto případech k žalobě řízení zahájiti, majíce věc za soukromoprávní. V prvém případě by tedy kompetenční konflikt (sc. záporný) mezi nejv. správním soudem a řádným soudem vůbec nemohl vzniknouti; ve druhém případě by však mohl mezi těmito soudy vzniknouti kladný konflikt kompetenční. V tom smyslu také zní zpráva ústavně-právního výboru, poslanecké sněmovny.
Tento stav věci je ovšem při nynějším znění osnovy, jak tato vyšla z porady subkomitétu ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny (dne 18. listopadu 1924) a jak se jeví v usnesení poslanecké sněmovny (tisk č. 2094), podstatně změněn.
Neboť osnova tato svým § 2 odst. 2. budí pochybnosti ve dvojím směru:
1. především v tom, je-li v případech, kdy nebylo nejvyšším správním soudem vysloveno, že »uplatňovaný nárok není veřejnoprávní«, kdy tedy nejv. soud správní vycházel z toho, že jde o věc veřejnoprávní, je přípustno žalobu ve smyslu osnovy u řádných soudů vůbec podati;
2. dále v tom, jak dlužno v tom případě, kdyby odpověď na prvou otázku zněla kladně, počítati lhůtu k podání této žaloby. Neboť v tomto směru byla by v navrhovaném zákoně citelná mezera, která by působila v praxi velké potíže a vedla by asi k nejednotným a více méně umělým výkladům.
Pro kladnou odpověď k otázce 1. mluví zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny sama; z ní i z porad, které osnově předcházely, jde na jevo, že nebylo úmyslem žalobu na řádný soud vylučovati tam, kde nejvyšší správní soud věc považoval za veřejnoprávní, ale strana má za to, že jde o věc soukromoprávní. Je-li ale tomu tak, pak je nutno mezeru, jež tím vzniká v otázce lhůty k žalobě (č. 2), odstraniti. To by se stalo, kdyby věta »jímž bylo vyslovena, že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní« byla vypuštěna.
Jiná je otázka, byla-li by i tato nová úprava zcela vhodná. Je možno uvažovati ještě o úpravě jiné, totiž takové, kde by žaloba ve smyslu § 1 osnovy byla vůbec prohlášena za nepřípustnou v těch případech, kde nejvyšší správní soud prohlásil věc za veřejno-právní.
Pro toto řešení bylo by lze, uvésti toto:
a) Není vůbec úpravou ideální úprava taková, která připouští naprosté vyčerpání stolic správních i soudních. Úprava taková uspokojí snad egoismus té strany, která z tohoto hromadění prostředků procesních má v konkrétním případě prospěch anebo se alespoň domnívá, že je jí to na prospěch. Neuspokojuje ale nikterak zájem celku. který sice žádá také, aby strana došla dostatečnými zařízeními svého, ale který se musí brániti tomu, aby k vůli zájmu jednotlivcovu byly uváděny v pohyb jak stolice správní, tak i řádné soudy a aby tím způsobena byla ztráta drahocenného času, oddalováno konečné rozhodnutí, prodlužován stav nejistoty právní a působeny zbytečné náklady. Zájem celku státního, ale i zájem stran je zcela uspokojen už tehdy, když rozhodly správní úřady jistou věc, majíce ji za veřejnoprávní a když toto jejich rozhodnutí bylo schváleno nejvyšším správním soudem, anebo když tento soud, snad i přes opačné mínění správního úřadu, prohlásil věc za veřejnoprávní;
b) ustanovení § 105 úst. listiny je rázu výjimečného a nemá býti tudíž rozšiřováno nad potřebu;
c) ustanovení § 105 úst. list. vztahuje se jen na případy, kde úřad správní »rozhodoval o nárocích soukromoprávních«, předpokládá tedy, že soukromoprávní ráz nároků, o něž jde, je nepochybný, kdežto v našem případě naopak nejvyšší správní soud prohlásil nárok za veřejnoprávní;
d) otázka, jde-li o nárok soukromoprávní či veřejnoprávní, je v četných případech pochybná a odpověď na ni nejistá. Připustí-li se i žaloba tam, kde už nejv. správní soud uznal nárok za veřejnoprávní, je snadno možno, že řádný soud, na nějž by se strana potom obrátila, buď sdílí názor správního soudu a žalobu odmítne, aneb jsa názoru opačného, řízení o žalobě zahájí. V žádném z těchto případů nebude lze mluviti o prospěchu strany. V prvém případě nese útraty, které byly marně vynaloženy, ve druhém bude nutno nejprve vyřešiti kompetenční konflikt, který tu vzniká mezi nejv. správním soudem a soudem řádným. Bude-li i nyní dáno za pravdu nejv. správnímu soudu, stihnou stranu tytéž následky (povinnost nésti náklady zahájeného řízení soudního), ne-li, je prospěch strany draze vykoupen jednak tím, že stalo se bezúčinným celé řízení před úřady správními i nejv. správním soudem, jednak tím, že nutno nyní znovu provésti řízení před řádným soudem, jehož výsledek pro stranu zůstává nadále nejistý.
e) Uváží-li se, že půjde mnohdy snad o nároky celkem nepatrné, byly by důsledky, k nimž dospíváme, tím v křiklavějším rozporu jak se zásadou procesní ekonomie, tak i s nutným požadavkem dnešní doby: šetřit silami úředními i časem. Nelze také přezírati, že myšlenka, proč jisté otázky soukromoprávné byly zvláštními zákony odkazovány před správní úřady, byla ta, aby se vyřízení jich urychlilo, což bylo pochopitelno v době, kdy soudní spory za písemného řízení trvaly velmi dlouho. Ustanovení § 105 úst. list. uskutečnění této myšlenky sice podporuje, ale úprava, jíž mám. zde na mysli, by tuto myšlenku přímo zvracela v pravý opak.
Kdyby tedy zákonodárné sbory rozhodly se pro to, aby tam, kde nejv. správní soud uznal věc za veřejnoprávní, nebylo lze stranám použiti žaloby podle § 105 úst. listiny, pak by ovšem znění § 2 odst. 2., jak je obsaženo v usnesení poslanecké sněmovny, vyhovovalo. Ale bylo by nutno, aby naznačená myšlenka došla jasného výrazu v zákoně.
K § 5. Pokud jde o přípustnost a způsob exekuce, lze voliti dvojí cestu:
a) Buď bude vysloveno, že dokud lhůta k podání žaloby neuplynula, jakož i byla-li žaloba již podána, lze podle rozhodnutí správního úřadu vésti toliko exekuci zajišťovací. Zde by tedy strana používající žaloby byla dostatečně chráněna před tím, aby musila uspokojiti nárok správním úřadem odpůrci jejímu přiznaný. Odpůrce tento ovšem zase musil by se spokojiti jen se zajištěním a musil by si dáti líbiti odklad v uspokojení své pohledávky, kterýžto průtah by byl proň dosti citelný.
b) Anebo by se ponechalo řešení zvolené osnovou, podle něhož může strana zvítězivší v řízení správním zahájiti, jakmile rozhodnutí správního úřadu nabude právní moci, hned exekuci uhrazovací.
Otálí-li se s návrhem na tuto exekuci a bude-li mezitím odpůrcem podána žaloba nebo návrh na řádný soud, nebude už pak lze zahájiti exekuci uhrazovací, nýbrž jen exekuci zajišťovací.
I v prvém případě bude lze po podání žaloby nebo návrhu vymoci odklad uhrazovací exekuce již před tím zahájené. Přípustnost exekuce uhrazovací pocítí zase strana ve správním řízení odsouzená, poněvadž bude nucena snad nárok plně uspokojiti dříve ještě, než bude moci podati žalobu. Tedy, jak viděti, ať je zvoleno řešení to neb ono [a) nebo b)], vždy bude jeho důsledky jedna ze stran pociťovati nepříznivě; tomu se nelze vůbec vyhnouti.
Ať už se zvolí cesta ta neb ona, vždycky obmezení exekuce vztahuje se jen na onu část nároku přiznaného správním úřadem, která je žalobou (návrhem) u řádného soudu podanou dotčena. Naproti tomu bude lze část nároku touto žalobou nedotčenou vymáhati vždy exekucí uhrazovací. Zdali je nárok správním úřadem přiznaný žalobou dotčen zcela nebo z části, půjde na jevo ze žaloby (§ 1 odst. 2); o této žalobě učiní soud oznámení úřadu správnímu (§ 5 odst. 1.); bude tudíž správní úřad, potvrzuje vykonatelnost svého rozhodnutí, vždycky s to, zjistiti a poznamenati podle sdělení soudu, že žaloba u soudu, podaná vztahuje se jen na tu kterou část nároku jím přisouzeného. Podle toho pak povolí buď sám (při exekuci politické) aneb povolí soud (při exekuci soudní) pro část žalobou nedotčenou exekuci uhrazovací.
Poněvadž však vznikly v ústavně-právním výboru senátu v této příčině pochybnosti, bylo by je lze odstraniti, když by se do osnovy pojalo vhodné ustanovení.
Toto ustanovení (pojaté do § 5 odst. 2.) by znělo, rozhodnou-li se zákonodárné sbory pro úpravu exekuce naznačenou pod a) takto: »Dokud lhůta k podání žaloby neuplynula, jakož i byla-li žaloba již podána, lze podle rozhodnutí správního úřadu pro nárok, správním úřadem podaný, pokud je žalobou nebo návrhem dotčen (§ 1 odst. 2. a 4.), vésti toliko exekuci zajišťovací«. V druhé větě odstavce druhého by pak bylo vhodné říci ku konci: »že a v jakých mezích (§ 1 odst. 2. a 4.) byla podána žaloba nebo návrh podle § 1 odst. 4.«
Zůstanou-li zákonodárné sbory při řešení obsaženém v § 5 osnovy, bylo by lze prvou větu odst. 2. upraviti takto: »Jakmile byla podána druhou stranou žaloba nebo návrh podle § 1 odst. 4., lze podle rozhodnutí správního úřadu pro přiznaný nárok, pokud je žalobou nebo návrhem dotčen, povoliti toliko exekuci k zajištění«. Druhá věta téhož odstavce by zněla stejně, jak uvedeno nahoře.
V obou případech by bylo tuším jasně naznačeno, že, pokud nárok správním úřadem přiznaný není žalobou nebo návrhem dotčen, lze jej vymáhati exekucí uhražovací.«4
Hácha a Hoetzel podali svůj písemný posudek dne 1. června 1925.
Ústavně-právní výbor senátu konal schůzi dne 24. června 1925, o níž se v protokolu dočítáme, že v ní podal vysvětlení za minist. unifikací min. r. Sommer a za minist. spravedlnosti sekční šef Hartman. Nato podle návrhu referentova přijaty většinou nová znění a doplňky §§ 2 a 4, jak tyto změny a doplňky jsou textovány v dobrozdání ze dne 1. června 1925 Dra Emila Háchy a Dra Jiřího Hoetzla.
Dále přijaty podle návrhu referentova většinou § 5 odst. 2. prvé souvětí změny, jak jsou textovány v dobrozdání Dr. Václava Hory z 29. dubna 1925 s tím, že citát § 1 odst. 4. přijde do závorky a škrtne se slovo· »podle«. Druhé souvětí přijato v tomto znění: »V potvrzení, že rozhodnutí ... poznamenává správní úřad v tomto případě podle sdělení soudu, že a v jakých mezích byla podána žaloba nebo návrh (§ 1 odst. 4.)«.
Z těchto dokladů jde tedy, že k nynějšímu textování zákona č. 217/1925, zejména jeho § 2 odst. 2. a 3. a § 4, došlo až ve schůzi senátního ústavně-právního výboru dne 24. června 1925. Věc vrácena do poslanecké sněmovny, která změny přijala a zákon byl publikován.
II.
Znalosti tohoto historického vývoje dnešního zákona č. 217/1925 je nutně zapotřebí k tomu, aby mohla býti posouzena správnost a váha kritiky, jíž byl tento zákon podroben. (Horák: Kritický rozbor § 105 úst. listiny, provádějícího jej zákona ze dne 25. října 1925 č. 217 Sb. z. a n. a jeho motivů, Přehled rozhodnutí ze všech oborů právních, vydaný jako příloha Čas. pro právní a státní vědu, roč XII., č. 6.)
Hlavním předmětem kritiky jsou ustanovení § 2 odst. 3. a § 4 zákona. To je pochopitelné; zde lze opravdu mnoho vytýkati. Zákon tu zavádí novotu, která právem byla označena jako anomalie; neboť ustanovuje, že i když řádné soudy přípustnost pořadu práva pravoplatně popřely, nejvyšší správní soud však vyslovil potom (§ 2 odst. 3.), že »jde o věc patřící podle § 105 úst. list. do příslušnosti řádných soudů«, je tento výrok jeho pro soudy závazným a tyto se musí věcí, kterou už jednou pro nepřípustnost pořadu práva odmítly, znovu zabývati a ji projednati. Anomalie je v tom, že výrokem nejv. správního soudu se tu odstraňuje pravoplatné rozhodnutí řádných soudů a že se tak na nejv. správní soud přenáší ad hoc funkce, kterou má jinak jenom konfliktní senát (zák. č. 3/1918).
Ale nesprávnost kritiky je v tom, že právě za tato ustanovení zákona pohání k odpovědnosti všechny experty bez rozdílu. Praví (str. 135); »Že ze sboru právnických expertů do subkomitétu přibraného, jejž tvořili I. pres. Dr. Pantůček (později I. pres. Dr. Hácha) a prof. Dr. Ott, Hora a Hoetzel (tisk 4973 ai 1924) mohli tři poslednější tuto anomálnost dopustiti, dlužno upřímně litovati, i když by se neblahé následky nebyly ukázaly tak eklatantně. Sbor arci v témže tisku str. 2 uznal námitku minist. spravedlnosti, že jest to průlom do § 3 zák. o konfl. senátě, ale odůvodnil ji »procesní ekonomií« (tisk 2167 a 5363 ai 1925), než to je zřejmý lapsus, pravda to není, naopak zákon učinil vše možné, aby jen řízení prodloužil a zkomplikoval. Strana má podle § 2 odst. 1. právo podati žalobu na řádný soud hned po rozhodnutí poslední přípustné stolice správní a přejíti zatím N. spr. soud: tu tedy se provede u soudu na př. incidenční spor o nepřípustnost pořadu práva, a soud pořadem stolic přípustnost neuzná, a pak teprve podá strana stížnost k nejv. spr. soudu (§ 2 odst. 3.); ten uzná naopak na přípustnost pořadu práva a teď teprve řádný soud se pustí do věci, takže celý incidenční spor byl zbytečný.«
Nuže tento odstavec kritiky přímo se hemží podstatnými omyly. Důkaz: a) Jak jde z historické části najevo, dnešní § 2 odst. 3. a § 4 zákona byly do osnovy pojaty až v červnu 1925, před touto dobou nebylo v osnově o nich zmínky. Z expertů, jež kritika viní, že »mohli tuto anomálnost dopustiti«, byl v této době Ott na pravdě boží — zemřel, jak známo, dne 15. prosince 1924. Já sám pak jsem svůj poslední posudek o této osnově podával dne 29. dubna 1925 a předmětem jeho byla osnova, jak vyšla z poslanecké sněmovny (tisk 4973) — tedy bez dnešního § 2 odst. 3. a § 4.
b) V kritice se praví, že sbor v tisku 4973 ai 1924 uznal námitku min. spravedlnosti, že jest to průlom do § 3 zák. č. 3/1918, ale odůvodnil ji »procesní ekonomií« (tisk 2167 a 5363 ai 1925), což kritika prohlašuje za »zřejmý lapsus«. Z toho musí každý neinformovaný čtenář souditi, že »to«, o čem uznal sbor znalců, že je to průlom do zák. č.3/1918 (tisk 4973 ai 1924), je totožné s tím, co odůvodňuje »procesní ekonomií« a co je obsaženo v tisku 2167 a 5363 ai 1925. Zatím je pravdou toto: To, co je v tisku 4973 ai 1924 a o čem sbor znalců uznal, že je to průlom do zák. č. 3/1918, byl § 4 druhé osnovy, jenž zněl: »Rozhodoval-li ve věci nejvyšší správní soud, jest jeho výrok (§ 2 odst. 2.), že uplatňovaný nárok není veřejnoprávní, pro soudy závazným.« A § 2 odst. 2. předpokládal toliko případ, že k rozhodnutí nej v. správ, soudu došlo před tím, než se strana obrátila na řádný soud.
Tento průlom do zák. č. 3/1918 dá se tedy velmi dobře odůvodniti: Když nejv. spr. soud jako strážce veřejného práva prohlásí, že nepovažuje nárok za veřejnoprávní, a když se potom strana obrátí na řádný soud, je především v zájmu jejím, aby měla jistotu, že tento soud ji neodmítne proto, že má nárok za veřejnoprávní, a nepřinutí, aby si vymáhala rozhodnutí konfliktního senátu. Taková byla situace podle tisku 4973 ai 1924.
Ale zcela jinou se jeví situace podle tisku 2167 a 5363 ai 1925. Zde už »sbor« nebyl vůbec slyšen, to, co vkládá kritika do úst »sboru«, jest projevem »ústavně právního výboru senátu« (tisk 2167 ai 1925),5 to, co výbor zde odůvodňuje procesní ekonomií, není »to«, co měli před sebou experti podle tisku 4973 ai 1924, nýbrž jsou změny a doplňky, jež učinil teprve tento výbor.
Zde jde ovšem o »zřejmý lapsus«, ale kritikův: operuje brzy s tiskem 4973 ai 1924, hned zase s tiskem 2167 a 5363 ai 1925, ačkoliv pouhé pročtení těchto tisků přesvědčí každého, že každý z nich zabývá se zcela jinou osnovou, to, co řekli experti o osnově tisku 4973 ai 1924, přenáší se prostě, jako by to byli řekli také o pozdější osnově tisku 2167 ai 1925.
Toto zmatení proniká i později, když se stále mluví o »sboru znalců«, a jediné z toho, že ve zprávě zákonod. sborů není uveden »autor závadné »opravy, jak se státi mělo«, usuzuje: »zdá se tedy, že vážený sbor znalců přijal ji in corpore za věc svou, a pakli tak, jest za ni také in corpore zodpověděn« a prohlašuje, že »za další lapsus jsou odpovědni po řadě všichni: sbor znalců (nejvíce), subkomitét, ústavní výbor« a pod.
Kdyby si byl kritik pozorněji prostudoval jednak tisky 4973 ai 1924, jednak 2167 ai 1925, navzájem je srovnal a podjal se námahy, aby nahlédnul do zákonných materialií, což by mu bylo k žádosti předsednictvem Národ. shromáždění jistě povoleno, nebyl by mohl takto biti hlava nehlava a odsuzovati živé i mrtvé. Byl by také našel odpověď na své otázky, který expert novotu navrhl, a byl by asi upustil od svých dalších otázek, proč »sbor« porušil zákonnou paritu konfliktních stran a proč měl »sbor« řádné soudy za méně cenné. Byl by také viděl, že nikoli »hořejší dva tisky« (t. j. 4973. a 5363) »závadné předpisy (§§ 4 a 2 odst. 3) pomalu vsunují«, nýbrž, že tak učinil tisk senátu 2167 ai 1925 (tisk 5363 není senátní, nýbrž poslanecké sněmovny a nevsunul závadné předpisy, nýbrž prostě je přijal, jak byly pojaty do tisku č. 2167). Měl-li bych shrnouti zde (II.) vytčené nedostatky, řekl bych, užívaje slov c. ř. s., že postup, jejž zvolila kritika, trpí »vadou, která byla způsobilá zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzení« věci, a to vadou nad míru podstatnou.
III.
Kritika obírá se v dalším podrobně se seznamem případů, spadajících pod § 105 úst. list., jejž v subkomitétu uvedl Ott ve schůzi ze dne 24. dubna 1923; dovolává se tisku č. 4973/24 a prohlašuje: »leč tento seznam je nedopatření, které se slovutnému muži a velkému učenci přihodilo snad jen proto, že mu chyběla praktická zkušenost«, viní ostatní experty, že neměli seznam Ottův »nechat platit, neboť kdyby prakse dala se jím svésti a připouštěla soudní žaloby proti nálezům správních úřadů shora A—D, na př. proti povolení nebo zamítnutí vyvlastnění, byl by to hotový zmatek«.
Probíraje pak seznam Ottův, uvádí (str. 138) pod č. 1, že Ott sem počítá: »Všecky případy vyvlastnění, tak zejména k účelům železničním podle zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. Avšak každé vyvlastnění je věc veřejnoprávní a nepatří sem tedy nikdy, stát provádí je pro sebe neb pro jiné jen z důvodu veřejného blaha (§ 365 obč. zák.) a proto je přikázal naveskrz správním úřadům«... »Také nikdy ještě za zrušení vyvlastňovacího nálezu nebylo u soudu žalováno a nikdy nebude (kam by to vedlo!) a také správní soudy, jak dříve vídeňský, tak nyní pražský, vždy o stížnostech proti vyvlastňovacím nálezům bez zdráhání ve věci samé judikovaly.
To platí, ježto je to součást aktu vyvlastňovacího, samozřejmě i o určení »odškodného« (výkupného) za vyvlastněnou věc, jestli je zákon nepřikázal soudům, jak pravidelně činí podle vzoru §§ 22, 30 cit. zák. železn. Když tedy zákony o stav. ruchu... ukládají správnímu úřadu, aby vynesl nález vyvlastňovací i odškodňovací v jednom (§ 5, 4) a nevyhrazují pořad soudní proti nálezu odškodňovacímu, lze i do tohoto podati jen odvolání k zem. polit. správě (§ 5. odst. 7) a z jejího rozhodnutí ne, jak Ott myslí, žalobu soudní podle § 105 úst. list. (on myslí si ji i proti vyvlastnění), nýbrž jen stížnost k Nejv. správnímu soudu.«
Toto všechno vyčetl kritik ze stručné zmínky důvodové zprávy tisku 4973/24, která zní: »Jiná skupina, která sem patří, jsou legální servituty a expropriace jako: ... případy podle zákona z 18. II. 1878 č. 30 ř. z. o expropriaci k účelům železničním;«... Kdyby byl nahlédl do materialií zákona, byl by se poučil o jiném. Neboť, jak jde z historické části na jevo, neměl ani Ott ani Pantůček ani kdo jiný na mysli vyvlastňovací nález sám, nýbrž výlučně toliko otázku odškodnění při expropriaci. Pantůček výslovně praví, že o zmatku vládnoucím v otázce, kdy ten který poměr jest veřejnoprávní a kdy soukromoprávní, dává poučný příklad »pozírání na otázku náhrady v řízení expropriačním«. A na to Ott navazuje a uvádí případy, které podle jeho soudu by také dopouštěly, aby bylo nastoupeno pořadem práva. A ze zákona z 18. února 1878 č. 30 ř. z. o expropriaci k účelům železničním vytýká výslovně a jediné případ, »kde o náhradu škod přípravnými pracemi způsobenou za tím účelem, aby mohl technický projekt býti vypracován, podle § 42 připouští se nastoupení pořadem práva«. Tedy zase o vyvlastňovacím nálezu ani zmínky! A reaguje na zmínku Pantůčkovu o zákonu o stav. ruchu, praví, že z nálezu expropriačního lze se odvolati do 14 dnů po doručení k zem. polit, úřadu, a pokračuje: »Není pak dalších opravných prostředků, ale myslím, že pořad práva by měl býti připuštěn, poněvadž jedná se o soukromoprávní nárok — aspoň tak hledí dosud zákonodárství k nároku co do odškodnění při expropriaci — ač jistě mnohé důvody mluví pro to, že má býti pokládán za veřejnoprávní nárok, aby jednotlivec nenesl sám to břímě, nýbrž aby bylo rozvrženo na celek (stát), v jehož zájmu vloženo bylo.«
Tak, prosím, mluví spisy! A kritik klidně tvrdí: »On (Ott) myslí si ji (žalobu soudní podle § 105 úst. list.) i proti vyvlastnění.« Jak něco podobného může bez jakéhokoliv věcného podkladu tvrditi, takové ničím nedoložené a ukvapené soudy pronášeti muž, jenž je soudcem z povolání, opravdu zaráží.
Hůře ještě, že na svém mylném tvrzení setrvává i v Soudc. Listech, XI., str. 43, kde praví: »Poněvadž Ott mezi vyvlastněním samým a odškodněním vůbec nerozeznává, už proto byl bych v právu, kdybych v článku svém vycházel z toho, že Ott tu myslí také na vyvlastnění samo, ale já tam vycházím z toho, že Ott mohl mysliti jen na vyvlastnení samo, a řekl jsem (II. I al. 2) také proč: protože odškodnění patří tu na pořad soudní (ne správní) a nemůže tedy už proto spadati pod § 105 úst. list. a zákon č. 217/25.« Zde lze říci: co slovo, to nepravda. K tomu konstatuji toliko, že v rozhovoru dne 12. února 1930 upozornil jsem autora kritiky na to, že jsou zde úřední těsnopisné záznamy o projevu Ottově a že tomuto přikládá něco, co nikdy neřekl. Kritik patrně neuznal ani po tomto upozornění za vhodné, tím méně za nutné, aby do těchto záznamů nahlédl.
A konečně ještě něco. Kritik (str. 141) mluvě o tom, že by bylo třeba lhůty i pro soudní uplatňování jistých, podle něho ovšem veřejnoprávních nároků, zmiňuje se sice o § 42 odst. 4. zák. o vyvl. žel., vytýká však Ottovi výslovně, že tento § pominul (»jejž Ott pominul«). A zatím Ott má, jak jsme viděli, právě jenom a jenom tento § 42 zák. o vyvl. žel. na mysli, žádný jiný!
Z toho, co uvedeno pod III., jde, že kritika položila za základ — abych zase mluvil procesuálně — skutkové předpoklady, »které jsou v odporu se spisy«, a to v odporu velmi příkrém.
IV.
Mohl bych skončiti. Ale musím se vypořádati s kritikou ještě v jiné její části. Prohlásil jsem již a opakuji, že nemám na dnešním § 2 odst. 3. ani na dnešním § 4 zák. č. 217/1925 nijakého podílu. Pověděl jsem také, co o těchto ustanoveních soudím. Ale to mně nebrání, abych nevzal zákonodárce i autory těchto předpisů v ochranu proti výtkám, jako by tato ustanovení vyvěrala z nějaké snahy pokořiti nejvyšší soud. Návrh byl, jak by se byl mohl kritik rovněž přesvědčiti, odůvodněn velmi důkladně, a jak vidno, přesvědčil ústavně-právní výbor senátu. Výtka animosity proti nejvyššímu soudu, tuším, padá sama, uváží-li se, že referentem, na jehož návrh byly inkriminované doplňky a změny přijaty, sám je příslušníkem soudcovského stavu a že se tak stalo bez jakéhokoli protestu přítomného zástupce ministerstva spravedlnosti.
Avšak kritika neobmezuje se toliko na povšechné dohady o tendencích zákonodárcových, nýbrž uvádí také dva doklady o snaze »diskreditovati« řádné soudy a »vpáliti jim znak méněcennosti«. Jediné tím lze prý vysvětliti, »proč § 2/3 žádá, aby pořad práva prohlášen byl za nepřípustný poslední soudní stolicí, má-li Nejv. spr. soud mluvit. Má to patrně býti vždy Nejvyšší soud, jejž pokoření stihnouti má, neboť § 4 Pantůčkova zákona č. 3/18 o konfl. senátě, jejž sbor znalců velmi dobře znal (vždyť o něm kdosi úporně debatoval), má tu výraz »poslední přípustnou stolicí«. Úmysl tedy patrně byl a znění zákona nutí k tomu výkladu, derogovati předpisům §§ 528, 502, 517 c. ř. s. a rozšířiti pro oblast § 2/3 přípustnost opravných prostředků na Nejvyšší soud vůbec, i na bagatelky.«
Hlásím se veřejně k tomu, že ten »kdosi«, kdo o zák. č. 3/1918 úporně debatoval, byl jsem já, takže výtka shora obsažená je patrně adresována v prvé řadě mně. Musím ovšem namítnouti opět nedostatek pasivní legitimace, poněvadž jsem neměl ani osobně ani jako člen »sboru znalců«, jak jsem již vyložil, vůbec příležitosti zabývati se stylisací § 2/3. Ale i ve věci samé pokládám úsudek o vlivu § 2/3 zák. č. 217/25 na všeobecné zásady civ. řádu soudního za zcela pochybený, přímo zarážející. Mluví-li se o »poslední soudní stolici«, může tím býti vždy míněna toliko ona soudní stolice, která je podle civ. řádu soudního povolána jako poslední. Přípustnost opravného prostředku řídí se podle civ. ř. s. a opravný prostředek, podle něho nepřípustný, musí býti z úřední moci odmítnut (§§ 507, 527, 526 civ. ř. s.). Mluví-li zák. č. 3/1918 o »poslední přípustné stolici«, je to tedy jen pleonasmus, jenž není vadou, ale jehož nebylo třeba, poněvadž nějaké poslední stolice, které by rozhodovaly, ačkoli nejsou přípustny, nedovedu si vůbec představiti. Nelze proto z vynechání slůvka »přípustné« vyvozovati vůbec žádných důsledků. Kde bychom se octli s naším právním řádem, když bychom z takovýchto maličkostí chtěli vyvozovati důsledky tak nedozírné?
Druhý doklad zmíněné snahy zákonodárcovy vidí kritika v témže § 2/3 potud, že prý se zde připouští stížnost na Nejv. správní soud proti rozhodnutí řádného soudu, »jejíž lhůta běží od doručení tohoto soudního rozhodnutí(!) а k níž musí se to soudní rozhodnutí(!) připojit. Předpis snaží se sice (prý) tvářit, ale i to dosti mdle, jako by šlo o stížnost do někdejšího správního rozhodnutí, ale to je při uvedeném stavu věci zřejmě jen vytáčka.« A jde tedy prý o porušení § 88 úst. list.
Nesprávnost tohoto úsudku je zcela jasna. V § 2 jsou upraveny tři případy: 1. strana obrátí se na řádný soud po předchozím rozhodnutí věci správním úřadem hned, aniž jde na Nejv. správní soud, a řádný soud žalobu přijme — zde platí odst. 1.;
2. strana podá proti rozhodnutí správ, úřadu stížnost k Nejv. spr. soudu; vyřídí-li ji tento meritorně, je tím věc skončena, k žalobě před řádným soudem nedojde; odmítne-li Nejv. spr. soud stížnost a limine, platí odst. 2.;
3. strana podá hned (jako bod 1.) žalobu na řádný soud, majíc nárok za soukromoprávní, ale tento ji odmítne pro nepřípustnost práva pravoplatně. Poněvadž mezitím uběhla stráně lhůta také ke stížnosti k Nejv. správ, soudu proti onomu rozhodnutí správního úřadu, octla by se strana vůbec bez ochrany: neměla by ani stížnost k správ, soudu, ani žalobu před řádnými soudy (konflikt komp. tu není). A tomu chce odpomoci § 2 odst. 3. tím, že dává ke stížnosti proti rozhodnutí správního úřadu i nyní ještě lhůtu. Nic víc. Tedy žádná »vytáčka« zákona a žádné porušení § 88 úst. list., nýbrž předpis zcela jasný. Či má býti už z toho, že je třeba, aby bylo ke stížnosti na Nejv. správ, soud připojeno ono soudní rozhodnutí, jež prohlašuje nepřípustnost pořadu práva, dovozováno, že jde o stížnost proti tomuto rozhodnutí?
Stejným právem by musilo býti z § 3 dovozováno, že při žalobě podané na řádný soud jde o žalobu proti rozhodnutí správního úřadu a proti rozhodnutí Nejv. správního soudu, poněvadž i zde je předepsáno, aby tato rozhodnutí byla připojena k žalobě v prvopise nebo ověřeném opise.
Tedy kritiku nelze ušetřiti ani výtky »nesprávného právního posouzení věci«.
V.
Kritika je rozsudkem svého druhu a má býti vykonávána jen osobou k tomu náležitě věcně vyzbrojenou a postupující s největší opatrností. Musí se opírati o skutečnosti pevně zjištěné a nevývratné; nesmí operovati s dohady a smyšlenkami. Nesmí býti psána s napřed vytčenou určitou snahou, jež by zatemňovala rozhled a překážela objektivnosti. Tyto požadavky nutno ještě stupňovati, je-li mezi kritisovanými osoba, jež už se sama brániti nemůže, a je-li to velikán právnické vědy, jako Ott. Jinak se stává kritika křivdou, někdy neodčinitelnou. Představme si jen, že by o projevech Ottových v našem případě nebylo autentických písemných dokladu! Zůstalo by v nejpříznivějším případě při známém »semper aliquid haeret«.
Nespravedlivá kritika musí nutně vyvolati sama opět kritiku. O tu jsem se pokusil; byl jsem k ní povinen nejen v zájmu svém vlastním, nýbrž — a to hlavně — v zájmu vědecké památky svého nezapomenutelného učitele a aby pravda vyšla na jevo. Laskavý čtenář necťí posoudí, pokud jsem se sám při své kritice přidržoval směrnic nahoře vytčených.
Jednoho upřímně lituji: že kritik svou, mně jinak sympatickou snahu, vystoupiti proti »znevažování« řádných soudů, nevěcností a nesprávností svých vývodů sám vší účinnosti zbavil.

Zákon tento v době porady byl ještě v platnosti; zrušen byl zákonem č. 303/1924.
Byl později zrušen § 12 zák. č. 37/1928.
§ 42 cit. z. zní: »Povolení konati oráče přípravné ke zřízení železnice, propůjčuje práva, jíti na cizí pozemky a konati na nich práce technické, jichž ku přípravám projektu stavebního potřebí.Když chtějí ti, jenž mají tyto práce vykonati, vejíti v stavební nebo v ohražené prostory, nebo odstraniti překážky, které jsou dělníkům na závadu, a když některý účastník činí proti tomu námitky, rozhodne politický okr. úřad, zdali toho jest zapotřebí a zdali se to povoluje.K požádání některého účastníka ustanoví polit. okr. úřad jistotu, kterou má podnikatelstvo železnice dáti za škodu přípravnými pracemi způsobenou.Jak velká náhrada se má dáti, ustanoví k žádosti té neb oné strany politický okresní úřad s výhradou rozhodnutí řádným pořadem práva.«
Upozorňuji na to, že rozdíl mého návrhu od dnešního znění zákona je velmi podstatný; návrh směřuje k tomu, aby v zákoně samém bylo vysloveno, že prohlásil-li nejv. spr. soud věc za veřejnoprávní, žaloba podle § 105 úst. l. je vůbec nepřípustná. O nějaké vázanosti řádných soudů na výrok nejv. spr. soudu nebylo by tedy vůbec řeči. poněvadž by se taková věc před řádné soudy vůbec nebyla dostala.
Tisk 2167, str. 2. prvý sloupec, odst. 4. (»Ústavně právní výbor senátu, uváživ...), str. 2, druhý sloupec, odst. 3. (»Z těchto důvodů... rozhodl se ústavně právní výbor...).

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. Zemědělství a právo. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1929, svazek/ročník 10, číslo/sešit 1-2, s. 45-47.