Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7976.

Z toho, že souhrn práv a požitků vložených pro někoho na nemovitosti, jest označen jako výměnek, neplyne, že by všechna tato práva měla býti posuzována jako reální břemeno. Předmětem reálního břemene mohou býti jen positivní plnění, nikoliv však pouhé trpění a opomenutí. Právo užívati stodoly zanikne jejím vyhořením a nemá oprávněný proti zavázanému ze zákona nároku na to, by stodolu znovuzřídil.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1928, Rv II 748/27.)
Žalobkyně domáhala se na žalované, by zřídila do dobrého a účelu přiměřeného stavu vyhořelou stodolu a odevzdala v ní žalobkyni jako výměnu menší susek a patro nad humnem s právem mlácení a čištění obilí na humně a, dokud se tak nestane, poskytla žalobkyni náhradu nebo přiměřené odškodnění a odůvodňovala žalobní žádost tím, že na usedlosti vázl pro žalobkyni výměnek záležející kromě jiného také v tom, že žalobkyni ve stodole přísluší menší susek a patro nad humnem s právem mlácení a čištění obilí na humně, а k tomu volný příchod a odchod s povinností hospodáře místnosti tyto vždy v dobrém a přiměřeném stavu svým nákladem udržovati. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud míní na rozdíl od soudu prvé stolice, že právo žalobkyně k užívání menšího susku a patra ve stodole k ukládání slámy, sena a steliva, které jí přísluší s výměnkem pro ni na usedlosti vloženým, a k vůli němuž se domáhá tímto sporem zřízení nové stodoly místo shořelé stodoly staré, není služebností, nýbrž prý reálním břemenem, které prý nelze se služebností zaměňovati a na něž prý nelze použíti ustanovení § 525 obč. zák. o zániku služebnosti. Žalovaná je prý tedy ze smlouvy povinna shořelou stodolu znovu postaviti a než se tak stane, žalobkyni poskytnouti náhradu nebo přiměřené odškodnění. Dovolání vším právem napadá tento názor jako právně mylný. Z toho, že souhrn práv a požitků, které pro žalobkyni na dobu jejího vdovství jsou na usedlosti vloženy, označeny jsou jako její výměnek, neplyne, že by všecka tato práva měla býti posuzována jako reální břemeno, kterým v technickém toho pojmu smyslu podle právní teorie rozumí se jen zatížení určité nemovitosti ručením za určitá zpravidla se opakující plnění. Předmětem reálního břemena mohou býti tedy jen positivní plnění, nikoli však pouhé trpění a opomenutí, věcná práva tohoto posléz zmíněného druhu jsou a zůstávají podle své právní povahy vždy služebnostmi i když jsou propůjčeny a zřízeny pod souhrnným označením výměnku, který ostatně zpravidla v sobě zahrnuje různorodá práva (služebnosti, reální břemena, osobní závazky, důchod a pod.). Z toho plyne, že vzhledem na právní otázku, kterou v tomto sporu jest řešiti, jest právo ono posuzovati samo pro sebe podle jeho pravé právní povahy a tu není pochybnosti, že jde o pouhou služebnost, neboť majitel zavazené nemovitosti není povinen ke kladnému plnění, nýbrž pouze k tomu, by trpěl, by žalobkyně jakožto výměnkářka shora dotčených částí a prostor stodoly užívala k svým shora naznačeným osobním potřebám. Ať se toto právo pokládá za služebnost užívání podle § 504 a násl. obč. zák. nebo za právo související se služebností bytu žalobkyni vyhrazenou, jak naznačil soud první stolice, jest zřejmo, že spornou otázku právní řešiti dlužno podle § 525 obč. zák., který stanoví, že se služebnost staví, zanikne-li služební statek, že však obživuje, byl-li služebný statek (stavení) znovu zřízen. Tento důvod dočasného zániku (stavení) služebnosti jest společným všem právům věcným na věc cizí z toho přirozeného důvodu, že jde právě o právo na věc a zanikne-li věc, že zaniká přirozeně i právo, kterážto náhoda stíhá stejně i vlastníka věci i toho, kdo k věci té má právo věcné (§§ 1447, 525, 467 a 1311 obč. zák.). Když žalovaná zavázanou usedlost ve své vlastnictví ujala a výměnek na ní váznoucí převzala, nebyla při ní, jak zjištěno, již ona stodola, jež tvořila pro ono právo služebnosti statek služebný, ježto již dříve shořela. Poněvadž právě šlo jen o služebnost a žalovaná podle § 482 a 483 obč. zák. byla povinna jen k trpění, nikoli však k positivnímu plnění, pozbyl tím její závazek z této služebnosti plynoucí svého obsahu po tak dlouho, pokud shořelá stodola nebude zase znovu zřízena. K tomuto zřízení stodoly není však žalovaná ze zákona povinna, ježto není zákonného předpisu, který by k tomu zavazoval a z § 483 obč. zák., který v důsledné spojitosti se zásadou vyslovenou v předchozím § 482 obč. zák. stanoví, že náklad na zřízení věci, jež k služebnosti jest určena, má nésti oprávněný, plyne právě, že žalovaná k znovuzřízení stodoly povinna není. Nechce-li se tedy žalobkyně sama k tomuto nákladu uvoliti, nezbývá, než vyčkávati, až žalovaná sama z vlastního rozhodnutí stodolu tu zřídí, v kterémžto případě by pak služebnost ona znovu obživla. Nesprávným jest názor odvolacího soudu, že tento závazek k znovu zřízení stodoly stíhá žalovanou z toho důvodu, že byla povinna ji v dobrém а k jejímu účelu přiměřeném stavu udržovati, neboť o povinnosti služebnou věc v dobrém stavu udržovati, která vlastníku při služebnosti užívání podle § 508 obč. zák. ovšem náleží, nelze mluviti, když služebná věc požárem zanikla a již neexistuje. Z vývodů těch plyne dále, že žalovaná není rovněž povinna žalobkyni poskytnouti ani náhradu za ztracené užívání stodoly ani odškodnění a jest i v tom směru napadený rozsudek právně mylným.

Citace:

č. 7976. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 622-624.