— 123 —
Vymáhající věřitel, navrhuje zabavení platu dlužníkova, nepotřebuje dokázati, že tento jest trvale ustanoven. Poddlužník může svou stížnost opírati toliko o vývod, že údaje návrhu exekučního neospravedlňují exekučního usnesení, nikoliv o skutečnost, týkající se předpokladu exekuce, kterou může uplatniti toliko dlužník sám. Poddlužníku jest uložiti náhradu nákladů, k nimž příčinu zavdal. (§§ 3., 7. a sl., 55., 294. ex. ř.)
Vymah. věřitel A. navrhl proti svému dlužníku B., slévači u firmy C., zabavení a přikázání důchodů tomuto u firmy této příslušících, pokud obnos 1600 K ročně převyšují a nejsou dle platných zákonných předpisů z exekuce docela vyňaty.
I. stolice návrhu vyhověla.
Na rekurs firmy C., v němž uvádí se, že B. jest u ní zaměstnán na 14denní výpověď a že mzda vyplácí se mu každých 14 dní, II. stolice (Brno) exekuci zrušila a přiřkla rekurentce útraty rekursu.
Důvody:
Dle § 2. zák. z 29. dubna 1873, č. 68. ř. z., ve znění zák. z 26. května 1888, č. 75. z. ř., lze na plat a jiné služební příjmy osob v soukromé službě trvale ustanovených opatřeními zjišťovacími aneb exekučními sáhnouti, převyšuje-li veškera suma příjmů těchto 1600 K ročně, ač nejedná-li se o dobývání daní a jiných veřejných dávek, aneb o plnění výživy ze zákona příslušící, ve kterémžto případě dlužno přihlédnouti též k ustanovením čl. IX. č. 10. uv. z. k ex. ř.
9* — 124 —
Na prvním místě uvedené místo zákonné stanoví též, kdy takováto služba za trvalou považovati se má. § 3. téhož zák. stanoví zase, kterak důchody mimo případ § 2. leg. cit. patřící, tedy běží-li o osobu v trvalé soukromé službě neustanovenou, zjišťovacími a exekučními opatřeními stíhány býti mohou.
Míní-li tudíž vymah. věřitel příjmy příslušící povinnému oproti zmíněné firmě jako slévači u ní ve službách ustanovenému stíhati exekučními kroky, které s obmezeními ve smyslu zmíněných míst zákona vyhovují ustanovením § 294. a sl., § 303. a sl. ex. ř., pak jest na něm, aby dle předpisu § 55. ex. ř. všechny okolnosti, které jsou podstatnými pro navrhované soudcovo rozhodnutí neb opatření, v návrhu svém dokázal, v přítomném případě obzvláště též, že a pokud povinný v trvalé službě u zmíněné firmy jest ustanoven.
Než vymáhající věřitel netoliko důkazu toho neprovedl, nýbrž ani netvrdil, že povinný v trvalé službě u zmíněné firmy jest ustanoven.
Návrh jeho na povolení exekuce zájmem a přikázáním příjmů dlužníkových postrádá tudíž zákonného předpokládání. Bylo jej proto bez předchozího ústního jednání aneb slyšení stran neb poddlužníka (§ 55. ex. ř.) již prvním soudcem zamítnouti. I jeví se proto rekurs poddlužnicí k tomu dle § 294. odst. 4. ex. ř. legitimovanou podaný a na zrušení vydané proti ní platební zápovědi směřující ospravedlněným, pročež mu zrušením zápovědi a důsledně i zrušením povolené exekuce zájmem a přikázáním příjmů povinného vyhověti bylo.
Při tom sluší podotknouti, že za takových okolností nebylo rekursnímu soudu třeba zkoumati, zda-li okolnosti rekurentkou uvedené, že totiž povinný není u ní v trvalé službě ustanoven, nýbrž jest dělníkem se 14denní výpovědí a 14denní výplatou, na pravdě se zakládají.
Výrok o náhradě útrat rekursu opírá se o § 41. c. ř. s. a § 78. ex. ř. a o úvahu, že poddlužníkovi tím, že mu v § 294. odst. 4. ex. ř. poskytnuto jest právo k rekursu proti platební zápovědi, v tomto směru jest i přiznáno postavení strany v exek. řízení súčastněné.
Na dovolací stížnost vymah. věřitele nejv. soud obnovil usnesení stolice I.
Důvody:
Především nelze přisvědčiti k názoru soudu rekursního, že vymáhající věřitel měl dokázati, že dlužník je trvale ustanoven, neboť co vymáhající věřitel, navrhuje exekuci, má dokázati, plyne z §§ 3., 7. a násl. ř. ex.
Odvolávání se na § 55. ř. ex. je s tohoto hlediska pochybeno. — 125 —
Že však návrh exekuční se týkal příjmů plynoucích ze služby trvalé, vysvítá s dostatečnou jasností z jeho znění. Změňující rozhodnutí soudu rekursního o tyto okolnosti opřené a obsahující změnu usnesení soudce prvého a zamítnutí exekučního návrhu, postrádá tedy oprávnění.
K odporu proti povolení exekuce a platební zápovědi je poddlužník dle § 294. ř. ex. ovšem oprávněn, může však svou stížnost opírati toliko o vývod, že údaje návrhu exekučního neospravedlňují exekučního usnesení.
Důvody pro odpor proti platební zápovědi vyplynou jak kdy z konkrétních okolností případu a budou záležeti v podstatě v tom, že platební zápověď sama o sobě příčí se zákonu, nebo že poddlužník jí byl způsobem nenáležitým stižen.
Takových důvodů odpůrčích však poddlužnice v tomto případě neuplatnila, nýbrž tvrdila jen zcela všeobecně, že dlužník u ní není trvale zaměstnán, poněvadž jest zaměstnán jako dělník proti čtrnáctidenní výpovědi, jemuž mzda se každých 14 dní vyplácí; odvolala se tedy na Skutečnost, týkající se předpokladu exekuce, kterou po případě dle § 39. čís. 2. ex. ř. by mohl dlužník uplatniti, které však poddlužnice nemůže využiti jakožto důvodu rekursního.
Změňující usnesení dle toho neodůvodněné bylo tedy změniti obnovou usnesení soudce prvého, jehož jednotlivosti a zákonné předpoklady nebyly vzaty dlužníkem v odpor.
Též návrhu stížnosti dovolací na přisouzeni útrat stížnosti dovolací proti poddlužnici bylo vyhověti, trvajíc na stanovisku zaujatém již v usnesení naříkaném, jež zákonu se nepříčí, a bylo dle § 78. ex. ř. a §§ 41. a 50. c. ř. s. poddlužnici uložiti náhradu nákladů na tuto stížnost dovolací, k nimiž její stížnost zavdala příčinu.
(Rozh. z 4. ledna 1912, č. j. R III. 494/11/1) bl.