Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 27 dis.

Advokát smí provozovati advokacii i mimo své bydíliště a může po případě přenechati převážnou část kancelářských prací koncipientovi k samostatnému obstarávání.
(Rozh. ze dne 25. března 1927, Ds I 15/26.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů vyhověl odvolání obviněného do nálezu kárné rady advokátní komory v Praze ze dne 14. října 1926, pokud jím byl odvolatel uznán vinným porušením povinností povolání, změnil napadený nález v ten rozum, že obviněného sprostil také potud, pokud byl v odstavci druhém kárného nálezu uznán vinným.
Důvody:
Obviněnému bylo se zodpovídati z podezření, že ohlásil provozování advokacie v S., neprovozoval ji však sám a samostatně, nýbrž přenechal ji převážně ku provozování svému koncipientovi a kryl toto protizákonné provozování svým jménem. Kárná rada osvobodila obviněného, pokud se mu klade za vinu, že svým jménem kryl nepřípustné provozování advokátní kanceláře, uznala ho však přece vinným, spatřujíc již v pouhém přenechání převážné části kancelářských prací koncipientovi ku samostatnému obstarávání bez nutkavých důvodů kárný přečin, podle protokolu o ústním líčení přečin proti cti a vážnosti stavu, podle písemného vyhotovení nálezu přečin porušení povinností povolání. Odvolání obviněného nelze upříti důvodnost. Povinnost, vykonávati advokacii osobně jest zmírněna právem, substituovati pro jednotlivé úkony, na vlastní zodpovědnost jiného advokáta neb advokátního kandidáta (§§ 14, 15, 30 a 31 advokátního řádu, § 6 zákona z 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n.). Z povahy věci plyne, že advokátnímu koncipientoví nemůže býti odepřena jistá samostatnost, pokud ovšem zákon nenařizuje zastoupení stran samým advokátem, lze ji srovnati s vlastní zodpovědností advokáta za veškeré práce svěřené jeho kanceláři a nevzniká dojem, že advokát kryje svým jménem provozování advokacie osobou k tomu neoprávněnou nebo nezpůsobilou. Jakou samostatnost v těchto mezích smí advokát svému koncipientovi dopřáti bez porušení povinností povolání, nebo cti a vážnosti stavu, záleží na zručnosti, schopnosti, substituční způsobilosti a spolehlivosti koncipienta. Zda byly přípustné meze překročeny, lze posouditi jenom podle okolností případu. Když kárná rada nabyla v souzeném případě přesvědčení, že veškeré práce koncipienta Dr. Otto D-a byly konány jménem a na účet obviněného, a sprostila proto obviněného z obvinění, že kryl svým jménem neoprávněné provozování advokacie, přece však ho uznala vinným tím, že přenechal provozování kanceláře převážně koncipientovi, mohl by její nález ve své odsuzující části obstáti jenom, kdyby byly zjištěny určité jednotlivé případy, v nichž samostatnost Dr. D-a přesahovala meze tu vytknuté. Důvody kárné rady jsou vesměs rázu jen povšechného a nemohou býti uznány za dostačující. To platí především o udání Dr. D-a, že vyřizuje největší část agendy v kanceláři i soudních intervencí. Za tyto práce dostává podle zjištění kárné rady od obviněného pevný měsíční plat, s kárného hlediska jest lhostejno, zda zaměstnává obviněný koncipienta proto, že sám nemůže veškeré práce zastati, či proto, že si chce uleviti. Nic nelze dále dovozovati proti obviněnému ze skutečnosti, že přeložil své úřední sídlo z Ch. do S., to ani tehdy, když, jak obviněný přiznal, to učinil, by umožnil Dr. D-ovi další pobyt v S. Volba úředního sídla jest advokátovi svobodná, zřetel braný při ní na zájem třetí osoby nepříčí se ani povinnostem advokáta, ani cti a vážnosti stavu. Že by obviněný přenechával Dr. D-ovi k samostatnému obstarávání také úkony, které vyžadují zastoupení advokátem samým, že tedy na příklad byla i podání, která podle zákona smí jenom advokát sám podepsati, podepisována za obviněného, ale jeho jménem od Dr. D-a, nebylo zjištěno. Jde v podstatě jenom o to, zda způsob, jímž obviněný provozuje kancelář pomocí svého koncipienta, lze srovnati se zodpovědností, jíž jest advokát povinen svým klientům a svému stavu. Napadený nález to popírá, poněvadž obviněný přeložil kancelář do S. bez nutkavých důvodů, zůstal však bydleti v Ch. a dojíždí jen několikrát za týden do S. k vůli podpisům a schválení podání. S tímto jeho závěrem nelze souhlasiti. Advokátní řád předpokládá sice, že advokátovo bydliště jest zároveň jeho úředním sídlem (§§ 7, 21, 29 adv. ř.), nelze však z něho vyčísti, že advokát nesmí provozovati praksi i mimo své bydliště, může-li tak činiti bez újmy svých povinností. Neukládá ani advokátovi za povinnost, by byl v kanceláři denně přítomen, podle § 14 adv. ř. nutno ohlásiti teprve delší nepřítomnost, vyžadující trvalou substituci, a nepotřebuje advokát dovolené k delší nepřítomnosti. Nelze seznati, proč by obviněný, když dojíždí několikrát za týden do S., nemohl míti všechny věci svěřené jeho kanceláři v ustavičné a takové patrnosti, by sám mohl rozhodnouti o všech potřebných opatřeních a nésti za ně plnou zodpovědnost. Tomu-li tak, není překážky, by jednotlivými úkony bez ohledu na jejich množství nepověřoval svého za tím účelem přijatého a placeného koncipienta, zvláště když tento má plné trestní substituční oprávnění a jako bývalý soudce jest obeznámen s úřadováním u soudu. Výrok, že obviněný přenechal provoz advokacie převážně svému koncipientovi, nemá ve zjištěních kárné rady, ani v provedených důkazech opory.

Citace:

č. 27 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 992-994.