Vyhledávání v dokumentech NPD: Všehrd, 14 (1933) - Několik čísel z hospodářského života poslední doby.

Č. 11564.

Váleční poškozenci: * Všeobecná hranice příjmů podle § 2 zákona o požitcích válečných poškozenců č. 142/1920 Sb., vylučující z nároku na důchod, platí též v případě § 4 odst. 2 cit. zák.
(Nález ze dne 27. listopadu 1934 č. 22375.)
Prejudikatura: nál. z 3. ledna 1927 č. 26938/26. 1
Věc: František V. v B. proti ministerstvu sociální péče o invalidní důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Brně nepřiznal st-li, který jest 662 2/3% invalidou, výměrem z 31. prosince 1931 na rok 1931 invalidní důchod a předepsal mu částku vyplacenou mu od 1. ledna do 31. března 1931 per 315 Kč k náhradě.
Stížnost na tento výměr, v němž st-l také se domáhal výplaty doplatků na důchodu za dobu od 1. února 1922 do 31. prosince 1930, nesprávně prý vyměřeném, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z těchto důvodů: Podle přípisu hospodářské správy zemského vojenského velitelství v Bratislavě byl st-l po události zakládající u něho nárok na důchod válečných poškozenců přijat do služeb tohoto zemského velitelství. Podle § 4 odst. 2 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb., ve znění zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb., má válečný poškozenec po dobu, po kterou má požitky z takového služebního poměru ročních 6000 Kč převyšující, nárok na polovinu důchodu, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel, jen tehdy, je-li aspoň 50% neschopen výdělku. Výdělečná neschopnost st-le byla lékařskou prohlídkou dne 7. listopadu 1930 stanovena na 66 2/3%. Hranice příjmu činí 5000 Kč + (1x500) = 5500 Kč. Invalidní požitky, které by mu náležely, činí: 840 Kč = (1680:2) a drahotní přirážka 50% = 1260 Kč. Součet hranice a požitků = 6760 Kč. Příjem st-lův v roce 1930 z činnosti hospodářsky nesamostatné obnášel 12525 Kč. Od toho 20% podle § 15 odst. 1 d) zák. č. 76/1927 Sb. = 10020 Kč, počítáno polovinou = 5010 Kč. Příjem manželčin v roce 1930 z činnosti hospodářsky nesamostatné činil 9200,73 Kč. Od toho 20% = 7360,58 Kč. Poněvadž manželka pečuje o 1 dítě, čítá se příjem ten polovinou = 3680,29 Kč, čítáno polovinou (§ 2 odst. 4 cit. zák.) — 1840,14 Kč. Společný příjem činí tedy 6850,14 Kč a jest tedy větší než nárok st-lův (6760 Kč), pročež mu důchod invalidní nenáleží.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nss následovně:
Na sporu jest výklad § 4 odst. 2 zák. o požitcích válečných poškozenců č. 142/1920 ve znění zákona č. 39/1922, stanovícího, že válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, jehož služební požitky převyšují Kč 6000 ročně, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku; v tomto případě přísluší mu polovice důchodu, jež by mu jinak podle tohoto zákona příslušel.
Stížnost nepopírá správnost výpočtů o příjmech st-lových, z kterých žal. úřad vycházel, stojí však na stanovisku, že podle § 4 odst. 2 zák. č. 142/1920 ve znění novely č. 39/1922 Sb. má zde uvedený válečný poškozenec, je-li alespoň z 50% neschopen výdělku, za všech okolností nárok na polovici důchodů po dobu, po kterou má požitky z takového služebního poměru. Žal. úřad sice nedovolává se v nař. rozhodnutí výslovně § 2 požitkového zákona, avšak z výpočtu v nař. rozhodnutí obsaženého jest zřejmo, že stojí na stanovisku, že i pro takové poškozence zásadně platí hranice příjmová, stanovená §em 2 požitk. zákona, při čemž ovšem pro součet hranice příjmové požitků, do které výše má poškozenec nárok na částečné požitky, přicházejí v úvahu požitky redukované podle ustanovení § 4 odst. 2 požitk. zákona.
Cit. § 2 požitkového zákona ve znění zák. č. 79/1924, v odstavci prvém přiznává nárok na požitky válečnému poškozenci, jehož roční příjem není větší nežli Kč 5000; je-li však vyšší příjem menší nežli součet Kč 5000 a důchodu (§ 6), jenž by válečnému poškozenci jinak příslušel, jest mu přiznati důchod v částce doplňující tento součet.
Stížnost zřejmě myslí, že § 4 odst. 2 zák. č. 142/1920, ve znění zák. č. 39/1922, poskytuje osobám v něm jmenovaným výhodnější postavení ve věci nároku na invalidní důchod, než jaké mají váleční poškozenci, na něž se vztahuje uvedený § 2.
Než v tom je stížnost na omylu. Podle vpředu cit. § 4 odst. 2 má válečný poškozenec zde uvedený nárok na invalidní důchod jenom, je-li alespoň z 50% neschopen k výdělku. Činí-li pak neschopnost k výdělku takovéto osoby alespoň 50%, přiznává jemu toto ustanovení sice nárok na důchod, ale jen poloviční výši důchodu, který by invalidovi jinak podle tohoto zákona příslušel, při čemž výslovně se uvádí, že o příjmu takového invalidy z jeho služebního poměru platí obdobně ustanovení § 2 odst. 4 cit. zák.
Z těchto ustanovení plyne, jak nss vyslovil již v nál. z 3. ledna 1927 č. 26938/26, na který se zde podle § 44 j. ř. co do bližšího odůvodnění odkazuje, že osobám, uvedeným v odstavci druhém § 4 požitkového zákona, jichž stupeň invalidity činí alespoň 50%, nepřísluší snad bezpodmínečně k jejich služebním požitkům polovice invalidního důchodu bez ohledu na to, jak vysoké jsou jejich služební příjmy, nýbrž pouze za podmínek stanovených v cit. § 2 požitk. zákona, t. j. jestliže a pokud toto všeobecné ustanovení je z důchodu podle tohoto zákona nevylučuje.
Tento výklad odpovídá také tendenci celého zákona požitkového, která spočívá v tom — jak i důvodová zpráva k zák. č. 142/1920, tisk N. S. 1871, r. 1919 zdůrazňuje —, že se poskytují válečným poškozencům prostředky pro nejnutnější výživu, které mají odpadnouti, je-li válečnému poškozenci existenční minimum jiným způsobem zajištěno. S tímto úmyslem zákona nebylo by lze srovnati výklad, hájený stížností, že odstavec 2 § 4 poskytuje nárok na (poloviční) důchod za všech okolností, bez ohledu na výši služebních požitků, tedy — ježto tento předpis na rozdíl od odstavce i) téhož paragrafu nestanoví hoření hranice příjmů, invalidní důchod vylučující — i tehdy, kdyby služební příjmy existenční minimum daleko převyšovaly.
Jelikož pak v tomto případě součet započitatelných příjmů st-lových a jeho manželky překročil součet hranice příjmové a požitků, na něž by st-l byl měl jinak nárok, nebyl mu právem přiznán důchod za rok 1931. Jest tedy stížnost v tomto bodě neodůvodněná.
Pokud pak jde o doplatky na důchodu za dobu od 1. května 1922 do 31. prosince 1930, vyslovil žal. úřad, že dotyčné výměry, jimiž důchod, podle názoru st-lova nesprávně, byl vyměřován, nabyly moci práva, poněvadž st-lem nebyly včas naříkány. Proti tomuto odůvodnění nemá stížnost námitek konkretisovaných ve smyslu § 18 zák. o ss, namítajíc jedině, že nárok tento se uplynutím doby nepromlčuje. Tím však nepostihuje obsahu nař. rozhodnutí, pročež je nemohl nss v této části přezkoumati.

V tomto nálezu, dosud nepublikovaném, se mezi jiným praví toto: Stížnost namítá proti výroku nař. rozhodnutí, odpírajícího st-li nárok na invalidní důchod pro rok 1921—1923, že podle předpisu § 4 zák. č. 142/1920 hranice stanovená v § 2 zákona tohoto neplatí pro veřejné a těmto naroveň postavené soukromé zaměstnance, uvedené v odst. 2 § 4, což prý vystupuje ještě jasněji z § 4 odst. 2 zák. č. 39/1922, kde se praví výslovně, že takoví váleční poškozenci, překročují-li jejich služební požitky hranice stanovené v § 2 odst. 1, mají tehdy nárok na invalidní důchod, jsou-li aspoň z 50% výdělku neschopni a že v tom případě zajišťuje se jim polovice invalidního důchodu, který by jim jinak příslušel. Podle těchto vývodů myslí stížnost, že § 4 odst. 2 zák. č. 142/1920, případně zák. č. 39/1922 poskytuje osobám v něm uvedeným výhodnější postavení ve věci nároku na invalidní důchod, než jaké mají invalidi, na něž vztahuje se § 2 cit. zákonů. Než v tom je stížnost na omylu, neboť pravý opak je pravdou. Podle ustanovení § 2 zák. č. 142/1920 přísluší válečnému poškozenci nárok na plný důchod invalidní podle tohoto zákona, nepřesahuje-li jeho roční příjem 4000 Kč. Je-li však jeho roční příjem sice větší než 4000 Kč, ale menší než součet jeho příjmu a plného důchodu invalidního, přísluší mu důchod v částce doplňující tento součet. Tato hranice příjmová se zvyšuje podle ustanovení § 3 cit. zák., žijí-li s válečným poškozencem ve společné domácnosti osoby, k jichž výživě je podle zákona povinen přispívati a skutečně přispívá, o 10% za každou takovou osobu, nejvýše však o 2000 Kč. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 142/1920 válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce, nebo veřejného fondu, neb nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok na invalidní důchod jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku, činí-li pak neschopnost k výdělku u osob v tomto odstavci uvedených aspoň 50%, přiznává jim jeho ustanovení sice nárok na důchod, ale jen v poloviční výši důchodu, který by invalidovi jinak podle tohoto zákona příslušel, při čemž výslovně se uvádí, že o příjmu takového invalidy z jeho služebního poměru platí obdobně ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zákona. Z těchto ustanovení tudíž plyne, že osobám uvedeným v odst. 2 § 4 zák. č. 142/1920, jichž stupeň invalidity činí aspoň 50% neschopnosti k výdělku, nepřísluší snad bezpodmínečně k jejich služebním požitkům 50% důchodu, jenž by invalidovi jinak náležel, bez ohledu na to, jak vysoké jsou jejich služební požitky, nýbrž pouze za podmínek stanovených v § 2 cit. zák., t. j. nečiní-li jejich příjem ze služebního poměru vyšetřený podle směrnic tohoto §u více než 4000 Kč a že v případech, ve kterých by jejich příjem zjištěný způsobem prve uvedeným 4000 Kč převyšoval, měly by osoby ty nárok na důchod jen potud a v té míře, pokud a v jaké míře by součet hranice příjmové, tedy 4000 Kč a 50% důchodu, jenž invalidům jinak podle zák. č. 142/1920 přísluší, příjem jejich stanovený podle předpisu § 2 cit. zák. převyšoval. Že by st-l i za tohoto stavu právních předpisů měl nějaký nárok na invalidní důchod, resp. nějakou jeho část, stížnost netvrdí a nss to neshledal. Vylíčený stav právních předpisů byl sice částečně změněn zákonem z 25. ledna 1922 č. 39 Sb., jehož se stížnost rovněž dovolává, než změna tato nejde tak daleko, aby z ní tvrzený nárok bylo možno dovoditi. Zákon č. 39/1922 totiž jednak zvýšil v § 2 přípustnou hranici příjmovou ze 4000 Kč na 6000 Kč, jednak ale současně nařídil včítání do příjmu válečného poškozence onoho dílu příjmu rodičů nebo předků válečného poškozence, jenž vypočten podle počtu členů rodiny by na něho připadl. V § 4 odst. 2, o jehož ustanovení stížnost st-lův nárok opírá, stanoví se pak toto: »Válečný poškozenec, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce, nebo veřejného fondu, nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, a jehož služební požitky převyšují 6000 Kč ročně, má po dobu, po kterou má požitky z tohoto služebního poměru, nárok jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku; v tomto případě přísluší mu polovice důchodu, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel. Při tom platí o příjmu z tohoto služebního poměru obdobně ustanovení § 2 odst. 4 tohoto zákona,« V odst. 4 § 2 se pak stanoví, že příjem válečného poškozence a osob uvedených v odst. 2, plynoucí z činnosti hospodářsky nesamostatné, započítává se pouze polovičkou. Z těchto ustanovení je zjevno, že právní postavení osob uvedených v § 4 odst. 2 zák. č. 39/1922 zlepšuje se oproti ustanovení odst. 2 § 4 zák. č. 142/1920 jenom potud, že příjmová hranice pro nárok na 50% důchod při 50% neschopnosti k výdělku, jenž by válečnému poškozenci jinak podle zákona příslušel, se zvyšuje na 6000 Kč a že z nároku na invalidní důchod nejsou více vylučováni váleční poškozenci s menší neschopností výdělkovou než 50%, nedosahují-li jejich služební příjmy, počítané podle zásad v tomto zákoně vytčených, příjmové hranice 6000 Kč. Není tedy nárok st-lův také podle tohoto zákona odůvodněn. — — — — — —

Citace:

č. 11404. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 150-152.