Právo slovanské.
Balzer Oswald, Skarbiec i archiwum koronne w dobie przedjagiellońskiej. (Prace Naukowe. Wydawnictwo Towarzystwa dla popierania nauki polskiej. Dział I., tom IV.) We Lwowie 1917. Stran VII a 626.
Předmětem poslední velké monografie proslulého právního historika polského jsou korunovací insignie polské a jejich správa (skarbiec) jakož i spojený s nimi státní archiv.
Spis je rozdělen na čtyři části, k nimž je na konci připojeno několik dodatečných statí a doplňujících přehledů. V části prvé se pojednává o korunovacích insigniích polských v jich místním spojení s katedrálním pokladem krakovským. Kap. prvá má nadpis „Nejstarší korunovací insignie polské, od Kazimíra Obnovitele a Boleslava Štědrého v úschově katedrálního pokladu v Krakově.“ Autor vykládá tu nejprve slova pramenů (Monum. Pol. I. 377), vztahujících se na věci uschované v pokladu krakovské katedry a inventované r. 1110: corona aurea, duo corone argentee pendentes, vexillum auro paratum. Po jeho mínění běží tu o korunovací insignie. V řečeném pokladě uložena byla koruna zlatá, dvě koruny podružné a kopí sv. Mauricia. Co se týče koruny zlaté, nelze mysliti na korunu Boleslava Chrabrého a Měška II. Jeť současnými zprávami zjištěno, že se koruna ta dostala do Němec, byvši r. 1031 odevzdána císaři Konrádovi II., a nikde není zaznamenáno, že by byla do Polska vrácena. Poněvadž pak mezi odvezením koruny té a zmínkou o koruně v inventáři z r. 1110 došlo v Polsku jen k jednomu korunování, totiž Boleslava Štědrého (r. 1076), je nepochybné, že v krakovském pokladě katedrálním chována byla na počátku 12. stol. jenom nová koruna, kterou se dal korunovati Boleslav Štědrý. Z korun podružných, stříbrných, spisovatel považuje jednu za korunu královny, druhou pak za vedlejší korunu královu, jíž bylo užíváno při různých příležitostech (mimo korunování). Zmínku inventáře z r. 1110 o korouhvi zdobené zlatem autor uvádí v souvislost se zprávou Gallovou o hnězdenském sjezdu z r. 1000, podle níž Oto III. daroval tehdy Boleslavu Chrabrému hřeb z kříže Kristova a kopí sv. Mauricia, anebo správněji řečeno imitaci onoho kopí, jež v originále náleželo králům německým jakožto jeden z jejich vlastních odznaků korunovacích. (Klenot ten chová se až podnes ve zmíněném krakovském pokladě.) Kopí užíváno bylo jako žerdi, k níž byl připevňován prapor; proto se korouhev (vexillum) nazývala kopím.
Tento výklad spisovatelův jest úplně správný. Dodali bychom k němu se své strany, že jazykozpytci slovanský termín korouhev (chorągiew) uvádějí v souvislost s gótským hrugga, což znamená hůl, žerď, tedy totéž co kopí. Ostatně u Pleteršnika, Slovensko-nemški slovar, lze se dočísti, že slovo kopjé znamená 1) Lanze, 2) Hochzeitsfahne.
Cenné potvrzení autorových vývodů o insigniích a uložení jich v katedrálním pokladě krakovském podává historická památka s počátku druhé polovice 13. stol., t. zv. Větší život sv. Stanislava, sepsaný r. 1260/1. Mluví o korunovacích insigniích, chovaných in armario Cracoviensis ecclesie, na dvou místech (Mon. Pol. IV. 365 a 393) a vypočítává vedle koruny a kopí sv. Mauricia ještě žezlo; domnívá se arci mylně, že by koruna chovaná v katedrálním pokladě krak. pocházela ještě z doby Boleslava Chrabrého. Nově činí se tu zmínka o žezle. Podle Balzera nalézal se tento odznak asi rovněž již před r. 1110 v katedrálním pokladě krakovském a byl snad jen pro nedůkladnost inventáře vynechán.
Že by se v pokladě krak. katedry až do druhé pol. 13. stol. vedle uvedených korun. insignií byly nalézaly ještě některé jiné, na to nemáme podle Balzera dostatečných důkazů. Zamítnouti dlužno zvláště mínění, že by tam byl chován korunovací meč (szczerbiec) Boleslava Chrabrého (str. 21).
Prameny máme tedy dosvědčeno, že od poč. 12. stol. až do druhé pol. 13. stol., tedy po půl druhého sta let (1110—1260), byly korunovací insignie polské chovány v krak. katedrálním pokladě. Co do jich původu dlužno rozeznávati dvě skupiny. Z insignií Boleslava Chrabrého pocházelo jen kopí sv. Mauricia a hřeb z kříže Kristova (zaražený do kopí); ke královské hodnosti Boleslava Štědrého pojila se pozdější skupina odznaků, zlatá koruna královská, obě stříbrné koruny podružné a žezlo (str. 23).
Vzniká otázka, jak se ony korunovací insignie dostaly do katedrálního pokladu. Na str. 23 a násl. autor vyvrací mínění Koperovo, že by tam byly přišly v l. 1101—1110, a že by je byl krak. katedře daroval Vladislav Herman. Naopak, z Většího života sv. Stanislava vyplývá, že krak. katedra nebyla vlastnicí korunovacích odznaků, a že tedy vlastnické právo náleželo panovnickému rodu (str. 30). Spojení korunovacího pokladu s předměty kostelními bylo jen vnější, místní, nikoliv organické. Do pokladu katedry krak. uložil jej již Boleslav Štědrý, a to jako součást zvláštního po stránce právní i organisační pokladu královského (str. 38). Autor uvádí podobné případy z dějin západoevropských, kde korunovací klenoty chovány byly v pokladě kostelním (str. 39). Důvody takového sloučení obou pokladů byly různé; nejvíce při tom asi rozhodovala větší bezpečnost uložení korun, klenotů v chrámě než jinde.
Spisovatel klade si další otázku, bylo-li spojení obou pokladů vykonáno teprve Boleslavem Štědrým či již dříve, a uvažuje, jaké mohly býti osudy starší skupiny korunovacích klenotů, pokud je později nalézáme v pokladě katedrálním, t. j. kopí sv. Mauricia a hřebu z kříže Kristova. Jedna možnost by byla, že ony předměty jako podružnější nebyly r. 1031 odvezeny do Němec. V tom případě byly by zůstaly v Hnězdně až do doby Boleslava Štědrého, který by je byl dal převézti do Krakova a tam s novými korunovacími klenoty uložiti v katedrálním pokladě. Zachování jich v Hnězdně až do doby Boleslava Štědrého nedá se však přijmouti z jistých důvodů. Za pohanské reakce r. 1037 a vpádu českého z r. 1038 byla katedra hnězdenská úplně zničena a byla znova zbudována teprve r. 1064. Byly by tedy musely ony insignie býti zachráněny buď již před převratem z r. 1037/8 nebo za něho, a byl by již Kazimír Obnovitel r. 1038 býval v jich držení v Krakově (str. 41—43). Jest však možná ještě jiná kombinace, a tu pokládá Balzer za pravděpodobnější. Kopí sv. Mauricia s hřebem z kříže Kristova v něm tkvícím bylo odvezeno r. 1031 do Němec a r. 1038 vráceno Kazimíru Obnoviteli. Vrácení nejen že nebylo králi německému Konrádovi II. na újmu (bez královské koruny), nýbrž mohlo ukazovati dokonce na lenní závislost Polska na říši německé (str. 44 a násl.). Datum místního spojení obou pokladů, knížecího i katedrálního, spisovatel klade tedy do doby Kazimíra Obnovitele, kdy nemohl ještě existovati zvláštní korunovací poklad (str. 46 a 47).
Až do konečných let 13. stol. — až do r. 1290 — v poměrech týkajících se korunovacích klenotů, jak se utvářily od dob Kazimíra Obnovitele a Boleslava Štědrého, a jak je r. 1260/61 výslovně dosvědčuje zpráva Života sv. Stanislava, nenastaly žádné změny (str. 48).
Ke konci prvé kapitoly prvé části své monografie autor klade si otázku, jaká byla podoba koruny uložené tehdy v katedrálním pokladě krak., totiž koruny Boleslava Štědrého, a vyslovuje mínění, že se skládala ze čtyř lilií, měla tedy čtyry výběžky, jak lze souditi podle podoby koruny zachované na sarkofágu Jindřicha TV., usilujícího vložiti si na hlavu korunu Boleslavovu (str. 49).
Obsah druhé kapitoly prvé části spisu jest patrný z tohoto nadpisu: „Koruna Boleslava Štědrého odvezena Přemyslem II. r. 1290 z Krakova do Velkopolska. Dvojí klenoty korunovací, krakovské a velkopolské, v době od r. 1290—1300. Klenoty velkopolské odvezeny pravděpodobně r. 1300 Václavem II. do Čech.“
Jakou korunou se dal r. 1295 korunovati Přemysl II., obnovuje království polské, korunou Boleslava Štědrého, chovanou v Krakově, či korunou novou? Koruny krakovské nemohl při svém korunování r. 1320 použíti Lokýtek a musel si dát zhotoviti novou. Koruna ta se tedy v l. 1290 až 1320 ztratila (str. 51—52). Podle mínění jedněch badatelův odvezl ji král český Václav II., podle jiných Jindřich III. hlohovský. Pravděpodobnější jest, že ji odvezl Václav. Balzer myslí, že se to stalo brzo po jeho korunování za krále polského na podzim r. 1300 (str. 54). Jaký byl však osud oné koruny v l. 1290—1300? Na dobu tu připadají v Polsku dvě korunování, Přemysla II. a Václava. Bylo při obou aneb aspoň při jednom z nich užito koruny Boleslava Štědrého? Spisovatel dospívá k mínění, že oba řečení králové dali se korunovati korunou Boleslavovou, a že ji již Přemysl II. dal odvézti z Krakova do Velkopolska (str. 56), jinak by byl musel Václav II. dát odvézti do Prahy dvě polské koruny, starou i novou.
Poněvadž Václav vládl nad zemí krakovskou v r. 1295 již bezmála pět let, nemohl Přemysl II. v té době korunu z Krakova odvézti. Mohlo se to státi jedině mezi polovicí r. 1290 a počátkem r. 1291, kdy Krakovsko bylo mu poddáno, nejpravděpodobněji asi v polovici září r. 1290 (str. 57 a násl.). Autor dokazuje, že biskup Pavel vydal tehdy Přemyslovi korunu chovanou v krak. katedrálním pokladě (str. 62). Spisovatelovy vývody potvrzuje svědectví Zbraslavské kroniky (FRB IV. 61), podle něhož král Václav vyslal k Přemyslovi poselstvo s dotazem, qua mente diadema Polonie, quod ab antiquo fuerat in Cracovia, sibi vendicare presumeret.
Poněvadž podle známého již v Polsku západního korunovacího řádu (Ordo coronandi z 10. stol.) vyžadovalo se ke korunování vedle koruny ještě žezla, meče, prstenu a hole (baculus, virga), která mohla být nahražena jablkem, a z věcí těch bylo v krak. katedrálním pokladě jen žezlo, nemohl Přemysl věci ty dát odvézti z Krakova, a musel si poříditi ke korunování řadu nových klenotů (str. 66 a 67). Jen současné (s korunou) odvezení žezla bylo ještě možné, ale ne jisté. Určitě zůstaly v pokladě krak. kopí sv. Mauricia a hřeb z kříže Kristova. Takto tedy, přes to že odvezena byla r. 1290 koruna, zůstala v pokladě krak. nadále starší skupina polských insignií z doby Boleslava Chrabrého (str. 68). Změny v počtu insignií, jaké nastaly r. 1290, nezpůsobily, jak vidno, žádné změny v samém, po několik století trvajícím sloučení obou pokladů (str. 69). Nastala arci jiná novota, povstal nový, druhý již korunovací poklad polský, chovaný bezpochyby v Hnězdně (str. 69). Tento poklad hnězdenský vyvezl Václav II. asi úplně, t. j. dal odvézti všechny korunovací klenoty hnězdenské. Muselť Lokýtek r. 1320 poříditi si nejen korunu, nýbrž užíti i nového meče (zděděného), takže těžko lze připustit, že by ostatní korunovací klenoty v Hnězdně byly zůstaly (str. 70). Ačkoli měl Václav II. závažné důvody, aby odvezl celý korunovací poklad hnězdenský, nesáhl na klenoty krakovské pro podřízený jich význam. Korun podružných ani zbytku insignií z dob Boleslava Chrabrého nebylo třeba ke korunování. Pro svůj podřízený význam byl tedy zachráněn korunní poklad krakovský (str. 73).
V kap. třetí pojednává se o nové skupině korunovacích klenotů Lokýtkových zároveň s částí insignií starších dále uložených v katedrálním pokladě krakovském až do sklonku doby předjagajlovské (str. 74 a násl.).
Po trvalém obnovení království polského od r. 1320 korunovací poklad krakovský, nyní v Polsku již jediný, nabyl někdejšího vynikajícího významu. Přibyla k němu nová, třetí již skupina korunovacích klenotů. Objevují se v něm nové insignie hlavní, především královská koruna, táž, kterou byli korunováni všichni králové polští až do pádu říše polské, pak meč korunovací, pocházející z počátku 13. stol. a j. Co k insigniím těm náleželo, dovídáme se částečně u Janka z Čarnkova, popisujícího korunování Ludvíka uherského (Monum. Pol. II. 644: insignia regalia, utputa coronam, sceptrum, globum et alia ad hec pertinencia). Tradice pokládala je za insignie Boleslava Chrabrého (str. 76).
Kromě dotčených klenotů Lokýtkových nedostaly se do krakovského pokladu po celou další dobu předjagajlovskou už žádné jiné hlavní insignie. Nebyly do něho vráceny zejména klenoty odvezené do Čech. Všechno mluví pro to, že se ještě na konci 30. let 14. stol. nalézaly v Čechách. Zašantročil je asikrál Jan, který po událostech z let 1335/9 neměl na nich zájmu (str. 84).
Obnovený v l. 1306—1320 korunní poklad polský skládal se tedy jednak z nových insignií královských Lokýtka a ze zbytku pozůstalých z dřívější doby insignií podružných, jichž se netknuli Přemysl II. ani Václav II. (str. 84). Třeba však dodati, že ke klenotům podružným před koncem doby předjagajlovské nejen mohly přibýti, nýbrž jak se zdá, i přibyly jisté přírůstky (str. 85). Svědčí o tom ceremoniál korunování královny, zachovaný v rukopise kapitulní bibliotéky krakovské z druhé pol. 14. stol. Praví se v něm výslovně, že královně byla kladena na skráň zlatá koruna, zdobená klenoty (str. 85). Takové zlaté koruny poklad krakovský mezi podružnými klenoty v době před Lokýtkem neměl.
Jest otázka, kde korunovací insignie ve 14. stol. byly chovány. Z kroniky Velkopolské, sepsané v l. 1350—1395, jakož i z Jana Čarnkova vysvítá, že se i nadále nalézaly v katedrálním pokladě krakovském (str. 86 a 87). Není tedy správné tvrzení Koperovo, že ony klenoty nebyly po r. 1291 již uloženy v řečeném katedrálním pokladě, a je patrno, že skoro po půl čtvrta století (totiž od r. 1038) nenastala žádná podstatná změna v zásadní podobě prvotní organisace korunovacího pokladu polského (str. 89).
V kap. čtvrté spisovatel rozbírá otázku domnělého odvezení korunovacích klenotů polských králem Ludvíkem do Uher (str. 90—173). Domněnka tato opírá se o vypravování Dlugošovo. Autor dokazuje přesvědčivě, že běží tu o pouhou kombinaci Dlugošovu, jež nemá oprávnění (str. 91—95). Není ani pravděpodobné, že by polské korunovací klenoty v l. 1370—1412 byly v Uhrách. V tom případě byl by si musel Jagajlo dát zhotoviti novou korunu, a té by vrácená r. 1412 koruna Lokýtkova nemohla již odníti prerogativ vlastního klenotu korunovacího. A zatím vidíme, že pozdější králové polští až do pádu říše polské dávají se korunovati korunou Lokýtkovou (str. 101). Bylo by také divné, kdyby se Poláci na četných tehdejších sjezdech, konaných za účelem obsazení trůnu, byli nedomáhali vrácení korunovacích klenotů, aneb aspoň si na jich zadržování nestěžovali (str. 103, 104). A dále: Odvezl-li Ludvík ony klenoty do Uher, proč jich nevrátil ke korunování dcery své Jadvigy a později muže jejího Jagajla, a proč se čekalo na vrácení až do r. 1412? (Str. 104.) Zpráva podaná Dlugošem, že r. 1386 bylo třeba dát zhotoviti novou korunu, je velmi pravděpodobná, není však třeba uváděti ji v příčinnou souvislost s odvezením starých insignií. Nastaloť za Jagajla dvojvládí (Jadvigy a Jagajla), a tu bylo třeba jedné nové koruny (str. 106—109).
Spisovatel vykládá dále zprávu německé relace, sepsané r. 1417 o rokováních, jaké vedl Jagajlo s polskými pány za příčinou korunování své třetí ženy Alžběty Pilecké (Granovské). Velkopolané, domáhajíce se, aby korunování bylo vykonáno v Hnězdně, uváděli, že král má ve svém pokladě pět korun. K tomu druží se autorův výklad terminu coronae homagiales, vyskytujícího se v inventáři z r. 1475 (str. 112, 113 a násl.). Zmíněným terminem rozumějí se koruny podružné; běží tedy o synonymum výrazu coronae pendentes (str. 119). Autor zabývá se dále Dlugošovými kombinacemi a ukazuje na to, že již Caro vystihl jich fantastičnost (str. 129). Ve vypravování Dlugošově shledává však přece jakési jádro. V historii insignií, jak ji podává Dlugoš, hraje jistou roli polský šlechtic Ondřej Rožen. Osobě jeho věnoval spisovatel pozornost (str. 134 a násl.). Všímá si i rodinné tradice Rožnův, zapsané u Paprockého. Ta nás vede do Uher. Dovídáme se z ní mezi jiným o útoku, podniknutém dne 25. července 1386 na královnu uherskou Marii a její matku Alžbětu (spoluregentku) v Ďakově. Obě královny vydaly se na cestu do Slavonie „cum apparatu reginalis dignitatis“, a měly tedy při útoku ďakovském s sebou královské klenoty. Nebyly to arci klenoty polské, nýbrž uherské (str. 157 a 158). Tyto klenoty zachránil pro královny jeden ze členů rodu Rožnův. Odměnou za to dostalo se Rožnům v Uhrách donačních statků. Skutečná historie týkající se korunovacích klenotův uherských proměnila se v tradici Rožnův ve smyšlenou historii o insigniích polských (str. 161). Vypravování Dlugošovo o ztrátě a novém nabytí polských insignií (1370—1412) dlužno tedy považovati za výmysl (str. 172). Jako ještě za doby korunování Ludvíkova insignie ty byly chovány v pokladě krakovské katedry, tak zůstaly tam ještě později. Ještě v době anjouovské byl polský poklad korunovací i katedrální místně spojen.
V kap. páté (str. 174—196) autor obrací pozornost k jiným cenným předmětům panovníkovým vedle korunovacích klenotů a karakterisuje obě tyto skupiny věcí. Dospívá k závěru, že skupina cenných předmětů, náležejících k panovníkovu pokladu, rozdělena je co do způsobu uložení na dvě části, jedna z nich umístěna je mezi věcmi korunovacího pokladu, druhá mimo něj, především v příbytku samého panovníka (str. 181). O rozdělení tom nerozhoduje vnitřní podstata a povaha všem těm předmětům společná, nýbrž okolnosti ryze nahodilé. Zprávy zachované o skupině cenných předmětů panovníkových nepřipouštějí nijaké pochybnosti o tom, že právní poměry, jimž věci ty podléhaly, proniknuty byly úplně elementy práva soukromého (str. 182). Všeobecně vystupuje tu velmi výrazně zásada osobního, ničím nerušeného vlastnictví panovníkova k oněm věcem (str. 183). Jinak se utvářely naproti tomu poměry co do korunovacích klenotů. Ačkoliv i ony byly původně majetkem knížecím, měnila se časem jejich povaha v té míře, jak se vyvíjel ze starého státu patrimonijního stát stavovský. Znenáhla vystupuje jejich ráz veřejnoprávní. Koruna stává se dokonce symbolem státní moci (str. 183 a násl.). Právní konstrukce titulů vlastnictví ke korunovacím klenotům dá se na konci doby předjagajlovské pomysliti dvojím způsobem. Je možno především míti za to, že vlastnictví zůstalo sice králi, ale právo jeho disponovati insigniemi podlehlo důležitým obmezením v zájmu státu, aby zachováno bylo jich určení jako symbolu a representanta státní osobnosti. Poměr takto pojatý blíží se však jiné konstrukci, jež si v dalším vývoji razí čím dále tím více uznání, že totiž vlastnictví náleží státu samému, že korunovací klenoty jsou klenoty státními (str. 191). Tak stává se nám jasným, proč právo disponovati jimi spočívá v rukou činitelů, jimž tehdy náleželo řízení státních věcí, stejně krále jako pánů polských. Nemáme ani jedné historické zprávy, že by se korunovací klenoty — třeba jen prozatím — byly mohly nalézati v soukromé úschově panovníkově. Všechny musely býti uloženy ve státním pokladě a byly podstatnou jeho součástí (str. 192), naproti čemuž jiné cenné věci panovníkovy mohly se nalézati buď v tamní úschově nebo jinde. Insignie byly tedy vlastním zárodkem státního pokladu, hlavním jeho kmenem a jádrem, kolem něhož se kupily jiné předměty, jako nahodilé, často se měnící součásti (str. 193). To, co platí o insigniích hlavních, netýká se klenotů podružných, jež ve státním pokladě zaujímají střední místo mezi hlavními korunovacími klenoty a jinými cennými předměty panovníkovými (str. 196).
V kap. šesté spisovatel zabývá se otázkou t. zv. skarbu v době předjagajlovské (str. 197—221). Polemisuje mnoho s Kutrzebou, který o věci té psal v monografii Urzędy koronne i nadworne. Vytýká mu, že nepřípadně užívá slov skarb a skarbiec (str. 198) a nesouhlasí s míněním jeho, že až do konce 13. stol. nebo snad docela do poč. 14. stol. neměl panovník polský značnějších zásob peněz (str. 202). Skarbem nerozumí se, praví prof. Balzer, pouze peněžně zásoby, nýbrž jest to veškeren majetek (str. 198 a 199), „a zaś skarbiec, to: materyalnie, miejsce przechowania pewnych rzeczy wartościowych, organizacyjnie zaś: instytucya, której funkcya przechowania i zarząd rzeczy przechowanych został zlecony“ (str. 200). Souhlasně s Dopschem a Bujakem dokazuje spisovatel, že soustava peněžného hospodářství byla nejen u Franků, nýbrž i ve starém Polsku dosti vyvinuta (str. 205 a násl.). Není pochyby, že starý panovník polský měl zásoby peněz. Autor řeší také otázku, kde byly chovány, a dospívá k závěru, že nebyly ukládány na jednom místě s korunovacími klenoty, nýbrž jinde, ať již v komnatách panovníkova hradu či v soukromém příbytku nejvyššího finančního úředníka (str. 212 a 213). Hlavní státní pokladna byla tedy oddělena od skarbce (str. 214).
Ve stručné kap. sedmé (str. 216—221) prof. Balzer vypočítává, co všechno bylo nejstarším obsahem odděleného korunního pokladu. Pramenem jest mu inventář z r. 1475. Nalézaly se v něm všechny hlavní korunovací klenoty z konce období piastovského, vedle nich pak nové insignie z doby jagajlovské, zhotovené r. 1386, a konečně množství jiných předmětů cenných.
Druhá část spisu věnována jest korunnímu archivu v jeho místním spojení s krakovským kapitulním archivem (str. 225—375). Kap. prvá má nadpis „Rekonstrukce souboru (materiálu) archivu korunního doby předjagajlovské na základě inventáře z r. 1682“. O souboru tom informují nás inventáře korunního pokladu. Inventarisování archivu korunního je dosti staré. Počátky jeho sahají do konce středověku. Spisovatel probírá všechny inventáře, počínajíc od nejstaršího z r. 1476, který je velmi nedostatečný (str. 226). Teprve v pol. 16. stol. (1551) dochází k prvému objemnějšímu inventáři, sepsanému Martinem Kromerem na rozkaz Zikmunda Augusta. Písemnosti v státním archivu uložené rozděleny jsou tu na jisté skupiny (str. 227). Materiál veškeren není však seznamenán. Kromer počínal si při soupise jen eklekticky. Důkladnější jest inventář z r. 1682 (str. 230 a násl.), který zahrnuje regesta 4000—5000 aktů, z nichž přes 3000 připadá na středověk. Tím podáno je tu 4—5kráte tolik materiálu co u Kromera (str. 233). Byť ani zde materiál archivní nebyl úplně zinventarisován, dlužno přece, chceme-li zjistiti množství materiálu korunního archivu polského v době před jagajlovské, vzíti za základ dotčený inventář z r. 1682. Všímati si musíme ovšem jen aktů, jichž vznik nesahá za rok 1386. A ani tu nemají všechny listiny z doby předjagajlovské stejný význam. Rozhodným jest moment, kdy jistý akt byl v archivu uložen. Záleží tedy na tom, dostaly-li se určité listiny do státního archivu hned při vydání, či teprve později. V tomto druhém případě odpadají všechny listiny, jež pocházejí sice z doby před r. 1386, ale v archivu byly uloženy teprve po řečeném roce (str. 234).
Určiv si takto svůj úkol, autor hledí zjistiti, kde se nalézal státní archiv polský, a jaké co do obsahu a původu územní akty mohly v něm býti umístěny. Sama skutečnost, že jej nalézáme v Krakově, a že od trvalého obnovení království r. 1320, a vlastně již od r. 1305/6 Krakov je hlavním městem říše, potvrzuje, že za obou posledních králů Piastů i za Ludvíka a Jadvigy nemohl se státní archiv nalézati jinde než v Krakově (str. 235). V době bez mála dvou století před Lokýtkem, kdy Polsko bylo rozděleno na řadu drobných zemí pod zvláštními knížaty, nedá se mysliti nějaký archiv všeobecné povahy jakožto ústřední pro všechny země polské. V době té lze připustiti jen existenci zvláštních archivů knížecích v každé zemi (str. 235). Pozdější archiv korunní mohl souviseti jen s někdejším archivem knížat krakovsko-sandoměřských, jen tento krakovský archiv mohl býti zárodkem potomního archivu státního (str. 236). Cokoli z materiálu jiných archivů polských v archivu korunním se vyskytuje, dá se mysliti jen jako vnější, mechanický přírůstek, jako pozdější, dodatečné doplnění.
Po těchto úvahách řeší spisovatel svůj úkol. Vylučuje z inventáře z r. 1682 nejen akty pocházející z doby po r. 1386, nýbrž i z doby před r. 1386, pokud se ony akty hned po svém vzniku nemohly do krakovského archivu dostati (str. 238 a násl.). Vodítkem jest mu při každé jednotlivé listině, kdo a komu ji vydal, a jaký jest její obsah. Probrav podle toho listiny týkající se poměrů mezinárodních i listiny vztahující se k zemím domácím, autor dospívá k tomuto číselnému výsledku: listin předjagajlovských, jež se hned dostaly do krakovského archivu, bylo podle inventáře z r. 1682 24, z jiných archivů dostalo se jich tam v téže době jakožto dodatečný materiál 64, celkem tedy napočetl spisovatel 88 listin, jež se nalézaly v korunním archivu polském na sklonku doby předjagajlovské (str. 277). Naproti tomu dostalo se do archivu toho za panování Jagajlova nejméně 441 listin, jež byly tam uloženy hned po jich vydání (str. 279).
V korunním archivu polském byl však ještě jiný materiál, který v inventáři z r. 1682 není uveden. Dochované dodnes sbírky listin obsahují celou řadu památek z doby předjagajlovské, jež v dotčeném inventáři nejsou zahrnuty. Jsou to hlavně tyto dva archivy, jež se podělily o dědictví někdejšího archivu korunního: hlavní archiv varšavský a bibliotéka knížat Czartoryských v Krakově. Částečně přicházejí v úvahu i některé archivy v Rusku, totiž archiv vládnoucího senátu v Petrohradě, císařská bibliotéka v Petrohradě a archiv ministerstva vnějších záležitostí v Moskvě (str. 282 a 283). Materiál tam uložený vydán byl tiskem v četných diplomatářích. Z listin v nich uveřejněných bude lze pokládati za materiál korunního archivu polského z doby předjagajlovské jen ty, jež se zachovaly v originále nebo v úředním opise pocházejícím z doby předjagajlovské. Aby byl obraz úplnější, dlužno hleděti i k publikacím, uveřejněným ještě za doby státu polského, jako je sbírka Łaského, statut Przyluského a zvláště diplomatář Dogielův. Na základě tohoto materiálu autor doplňuje ve druhé kapitole druhé části (str. 280—304) svého spisu přehled listin a vůbec kusů korunního archivu polského. Opíraje se mimo to ještě o dvě staré zprávy, zjišťuje, že v archivu tom se nalézal také jeden exemplář kroniky Kadlubkovy (str. 293) a rukopis knihy práva magdeburského (str. 295). Celkem napočetl prof. Balzer vedle listin zjištěných již dříve podle inventáře z r. 1682 ještě 36 kusů, jež se nalézaly v korunním archivu polském v době předjagajlovské (str. 296). Je to počet poměrně velmi malý, a ačkoli dlužno míti za to, že se v korunním archivu polském v době předjagajlovské nalézalo více listin, než se podařilo autorovi zjistiti, nelze přece pochybovati o tom, že doplnění čísla uvedeného Balzerem nemůže býti značné. Celkový obraz podaný spisovatelem sotva by se takovým doplněním podstatně změnil. Chudobu krakovského státního archivu v době před r. 1386 nevysvětlí domněnka, že by se starší archivní materiál byl ztratil na př. požárem; neboť v tom případě bylo by nebezpečí hrozilo i archiváliím kapitulním, ty však zůstaly nedotčeny (str. 299). Nápadné je také, že v archivech jednotlivých polských knížat z doby údělů zachovalo se dosti listin, a přece měly ony úděly naproti Krakovsku význam jen podřízený. A co máme říci o nepoměru mezi rozsahem materiálu korunního archivu polského z doby předjagajovské a mezi archiváliemi z doby Jagajlovy! Všechny úvahy vedou k tomu, že se do pozdějšího korunního archivu nedostal veškeren materiál předjagajlovský. Autor přichází tak k závěru, že ona část státních archiválií, kterou bychom snad pokládali za ztracenou, jest obsažena v jiné sbírce, a sice v kapitulním archivě v Krakově (str. 303 a 304). Myšlenku tuto spisovatel stopuje v další, třetí kapitole druhé části (str. 305—344) a obrací pozornost k pramennému materiálu obsaženému v diplom, kodexu krakovské katedry (I. sv. a část sv. II.), který mu slouží za podklad dalších vývodů. Všímá si zvláště dvou exemplářů některých listin krakovského kapitulního archivu a dokazuje, že jeden z oněch exemplářů náležel k souboru archivu korunního. Avšak i tam, kde se zachoval pouze jeden exemplář listiny, běží často o listinu, jež stejně mohla býti součástkou archivu korunního jako kapitulního. Některé listiny pak svým obsahem přímo ukazují, že náležely do archivu korunního. Platí to zvláště o aktu krevské unie z r. 1385 (str. 342).
Kap. čtvrtá má nadpis „Předjagajlovský korunní archiv spojený místně s kapitulním archivem krakovským. Pokyny co do času spojení a kriteria rozdělení archivních souborů při odloučení (osamostatnění) archivu korunního.“ Spisovatel tu dokazuje, že veškeren počet archiválií kapitulního archivu krakovského, který náležel v zásadě do archivu státního — autor napočetl 25 kusů — umístěn byl hned od počátku v archivu krakovské kapituly. Poněvadž pak o existenci knížecího archivu máme zprávu již od polovice 13. stol., vyplývá z toho, že archivy kapitulní a korunní byly spojeny (str. 350). Neběželo jen o společné místo uchovávání archiválií, nýbrž materiál archivní byl i pomíšen (str. 351). Spisovatel srovnává poměry polské se zahraničnými a praví, že v Polsku užito bylo vzoru západoevropského. Mohl ukázati i na poměry v sousedním Uhersku, kde t. zv. loca credibilia, ústavy církevní, měla i pro soukromé osoby význam archivů. Spojení korunního a kapitulního archivu krakovského spisovatel přijímá hned od počátku (str. 354 a 355). Sloučení to mohlo trvati až do srpna r. 1385 (akt krevský); osamostatnění archivu korunního nastati mohlo teprve potom (str. 359). I po rozloučení obou archivů část materiálu náležejícího do archivu korunního zůstala v archivu kapitulním. Do odloučeného archivu korunního dostaly se především akty týkající se mezinárodních poměrů Polska (str. 362), z aktů vnitrostátních jen ty, které se vztahovaly na jednotlivé polské země vyjímajíc Malopolsko (str. 364). Materiál malopolský zůstal v archivu kapitulním. Také listy papežské uznány za nedotknutelné vlastnictví kapituly (str. 365). Tím se vysvětluje, že není v korunním archivu polském z doby předjagajlovské listů papežských a ani jednoho státního aktu původu nebo rázu malopolského (str. 369 a 370). Archiválie tohoto druhu dlužno hledati v archivu kapitulním. Ale i po tomto vysvětlení shledáváme, že chybějí v korunním archivu polském i v archivu kapitulním mnohé kusy, jež bychom tam očekávali. Příčinou toho je ztráta mnohých listin.
Třetí část monografie autorovy zabývá se korunním pokladem a archivem v jich organické souvislosti jakožto korunním pokladem v širším slova smyslu (str. 379—426). Skládá se jen ze dvou kapitol. V prvé ukazuje spisovatel, že již souběžnost vývojových jevů v dějinách korunního pokladu a archivu a také stará terminologie svědčí o jich souvislosti organické. Poklad i archiv korunní byly co do místa uložení spojeny s pokladem a archivem katedry krakovské. Spojení započalo od prvé chvíle, v níž každá z těch kolekcí povstala. Viděli jsme také, že konečná data trvajícího sloučení souhlasí. Ukázalo se dále, že způsob úschovy věcí pokladu i archivu korunního byl stejný; věci ty byly pomíšeny s věcmi pokladu a archivu katedrálního. Ukázalo se rovněž, že mezi osamostatnělé sbírky korunní zařaděna byla značná část památek, jež jako vlastnictví státu nebo panovníkův uloženy byly před tím ve sbírkách katedrálních, a to zase stejně těch, jež náležely k pokladu (insignia), jako těch, jež patřily k archivu. Ukázalo se konečně jak co do pokladu, tak co do archivu korunního, že jistá část věcí zůstala v kolekcích katedry a přešla tím do jejího vlastnictví. Již tato souběžnost zjevů vývojových vede k závěru, že v celém předjagajlovském období vedle místního spojení pokladu a archivu korunního s pokladem a archivem katedrálním existuje mezi samým pokladem a archivem korunním těsná souvislost, a že souvislost ta musí býti svazkem organickým (str. 380). Závěr takový vyplývá ostatně z jiné ještě okolnosti, z podstaty a povahy pokladu korunního i korunního archivu. Věci v nich chované mají stejný význam pro stát a panovníka i obyvatelstvo nebo jednotlivé jeho vrstvy. I státní archiválie jsou do jisté míry korunním pokladem. Proto spojení jich s insigniemi nedalo se provésti způsobem pouze mechanickým; jako zásadně stejnorodé musely s nimi splynouti v jednolitý organický celek (str. 381). Archiv korunní je tedy podstatnou součástí pokladu korunního anebo, což je jedno, poklad korunní v širším slova smyslu zahrnuje stejně vlastní poklad (v užším smyslu) jako archiv korunní.
O organickém svazku obou těch součástí svědčí stará terminologie. Slov thesaurus regni a archivum ducis užívá se ve stejném smyslu. Jednou mohou obě ta slova znamenati korunní poklad v užším smyslu, po druhé zase archiv, po třetí obé dohromady (str. 382 a 383).
O organické jednotě korunního pokladu a archivu svědčí však ještě něco jiného, jejich společná správa. A tomu je věnována druhá kapitola třetí části spisu (str. 385—426). Autor tu dokazuje, že v době předjagajlovské byl korunní poklad i archiv spravován nikoli skarbnikem, nýbrž kancléřem krakovským, osobou nejvhodnější k tomu, poněvadž to byl jednak úředník knížecí, jednak byl vybírán ze členů kapituly krakovské. Tento úzký svazek mezi kancléřstvím a katedrou krakovskou vysvětluje se tedy přirozeně spojením mezi korunním a katedrálním pokladem krakovským. I zde polemisuje mnoho spisovatel s Kutrzebou a opravuje názory jeho o finančním zřízení staršího polského státu. Píše tu mezi jiným o úřadě skarbnika a podskarbího v jednotlivých polských zemích, o mincíři, o kancléřích a podkancléřích a doplňuje i opravuje dosavadní literaturu týkající se těchto věcí.
Čtvrtá část spisu týká se odloučení pokladu a archivu korunního od katedrálních sbírek krakovských (str. 429—475). I tato část má jen dvě kapitoly. V prvé podávají se nejstarší pramenné zprávy o osamostatnělém korunním pokladě a navazují se na to úvahy spisovatelovy o časových hranicích oddělení korunního pokladu a archivu. Z r. 1393 pocházejí dvě zprávy o tom, že thesaurus regalis a necessaria multa domini regis byly uloženy v soukromých příbytcích, a zprávy ty vyskytují se v účtech korunního podskarbího. Spisovatel klade si otázku, kdy korunní poklad byl odnesen z úschovy katedry krakovské, a dospívá k závěru, že v soukromých domech se nalézal již na počátku vlády Jagajlovy. Oddělení obou pokladů a archivů, korunního a katedrálního, nastalo někdy mezi 14. srpnem 1385 (akt krevský) a 11. lednem 1386 (úmluva volkovyjská). Že změna v dosavadním stavu nastala již v této době, o tom svědčí nepoměr mezi počtem kusů korunního archivu z doby předjagajlovské a mezi počtem jich z doby vlády Jagajlovy. Rozdíl ve množství archivního materiálu (88 aktů z doby starší proti 441 aktům z doby Jagajlovy) již sám sebou ukazuje, že věc souvisí s nějakou radikální reformou zařízení nebo správy archivu (str. 436), zvláště pak, když uvážíme, že mezi materiálem z časův Jagajlových je celá nová, početně velmi bohatá skupina aktů týkajících se panovníkovy komory (str. 437.) Reforma souvisela patrně s nejvyšším správcem komory, kterýžto úřad — podskarbovský — zaujímal tehdy Dimitr z Goraje (1377—1390).
V kap. druhé spisovatel vykládá, ve které určitější době osamostatnění korunního pokladu a archivu nastalo, jaké byly toho příčiny, a kdo byl původcem myšlenky oddělení obou dosud spojených pokladů (str. 445 až 475). Pozoruhodno jest, že na samém sklonku doby předjagajlovské objevuje se najednou korunní kancléř , který není členem kapituly krakovské, tak jako kancléři dřívější. Jest to Zaklika z Mydlnik, tehdy probošt sandoměřský, vystupující v hodnosti kancléřské poprvé 28. prosince 1384. Přesto, že kancléřství nebylo tentokráte spojeno se členstvím kapituly krakovské, nemožno osamostatnění korunního pokladu uváděti jako přímé dílo Zaklikovo. Spojení obou pokladův udrželo se ještě po nějaký čas. Správcem odděleného korunního pokladu nebyl však už kancléř, nýbrž poklad ten dostal se do správy podskarbího. Podskarbího Dimitra z Goraje dlužno považovati za původce osamostatnění korunního pokladu. Autor to velmi přesvědčivě dokazuje (str. 467 a násl.). Příčinou změny dosavadního stavu bylo nebezpečí, v jakém se nalézaly od 23. srpna 1385 po několik měsíců korunovací klenoty polské, když Vilém rakouský, zasnoubený již v dětství s Jadvigou, dostal se do Krakova, aby uplatnil své nároky na polský trůn (str. 462 a násl.). Tehdy bylo třeba korunní insignie před ním zachrániti. Stalo se to zásluhou podskarbího Dimitra z Goraje, který vystoupiti mohl jako strážce korunních klenotů tím spíše, že s veřejnoprávní povahou jejich nesrovnávalo se již, aby chovány byly nadále v rukou církevních, zvláště když kancléř nemohl již vykonávati nad nimi dozor. Korunovací klenoty musely býti zachráněny za všech okolností a uloženy býti kdekoli, třebas i v bytě soukromém. Tak se to také stalo, a v soukromé úschově zůstaly asi krátce jen přes rok 1393 (str. 474). Po krátké zatímní úschově v soukromých příbytcích uloženy byly na Vavelu. Korunní podskrabí byl už stálým jich opatrovatelem. Mnoho ke změně správy korunního pokladu přispělo, že kancléřem nebyl tehdy krakovský kapitulár, a že tedy se strany kancléřovy nebylo proti novotě ve správě nijakých závažných překážek. I v této kapitole polemisuje spisovatel mnoho s Kutrzebou. Jinak než on vykládá vznik úřadu podskarbovského (str. 451 a násl.). Pod nadpisem „Dodatky“ probirá se v kap. prvé materiál týkající se domnělého odvezení a vrácení korunovacích insignií, v kap. druhé podány jsou dodatečné úvahy o korunách ve stol. 14. a 15. a o korunním pokladu ruském, chovaném po jistý čas v korunním pokladě krakovském, v kap. třetí obsažen je přehled skarbnikův a podskarbích do r. 1386 a doplňky co do kancléřův, ve čtvrté kap. se podává seznam aktů, o nichž se dá zjistiti, že se nalézaly v korunním archivu v době předjagajlovské, v kap. páté podán je synoptický přehled umístění aktův korunního archivu z doby předjagajlovské. Velmi zajímavá je zvláště kap. druhá. Mezi jiným vyslovuje tu spisovatel pravděpodobnou domněnku, že korunovací poklad ruský odvezen byl z úschovy v Krakově za období anjouovské vlády v Polsku (str. 568 a násl.). Ludvík uherský odvezl do Uher z Krakova nikoli korunovací klenoty polské, nýbrž ruské (str. 573). Spisovatel v souvislosti se svým výkladem líčí uherské nároky na haličskou Rus (str. 569 a násl.).
Měli jsme již mnohokráte příležitost ukázati v tomto časopise na vynikající vlastnosti spisů Balzerových. V monografii poslední jsou zvláště patrné. Autor zvolil si za předmět svého badání předmět neobyčejně obtížný. Bez bystrých postřehů a duchaplných kombinací, opírajících se o hluboké vědomosti historické, byl by úkol svůj nemohl provésti způsobem tak zdařilým.
Karel Kadlec.