Odpovědný redaktor není sproštěn povinnosti uveřejniti opravu podle §u 19 zákona o tisku, připouští-li oprava též některé skutečnosti v článku uvedené a neopravuje jich, jestliže jsou tyto skutečnosti, článku i opravě společné, uvedeny v článku v souvislosti se skutečnostmi i v opravě opravenými. Skutečnostmi jsou nejen události zevního života, ale i duševní děje.

Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací, po veřejném líčení o zmateční stížnosti vznesené generální prokuraturou k zachování zákona, že byl porušen zákon v ustanovení §u 19 zákona o tisku rozsudkem okresního soudu v X. ze dne 27. dubna 1925, jímž byl obžalovaný J. K· podle § 259 č. 3. tr. ř. sproštěn obžaloby vznesené naň soukromým obžalobcem V. W. pro přestupek ve smyslu §u 21 zákona o tisku, a rozsudkem krajského soudu jako soudu odvolacího v X. ze dne 2. června 1925 č. j. To 218/25-4, jímž bylo odvolání soukromého žalobce z onoho rozsudku zamítnuto.
Důvody: Rozsudkem ze dne 27. dubna 1925 sprostil okresní soud v X. J. K. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžaloby pro přestupek §u 21 zákona o tisku, protože prý obviněný jako odpovědný redaktor periodického tiskopisu S. H. odepřel otištění zprávy soukromým žalobcem V. W. zaslané nikoliv bezdůvodně. V rozhodovacích důvodech se uvádí, že oprava neodpovídá zákonnému předpisu, ježto neopravuje mnohé skutečnosti v článku tvrzené, naopak je připouští a dává jim toliko jiný výklad, tak prý na př. oprava nevyvrací skutečnost, že soukromý žalobce předložil opis účtu, nýbrž ji doznává, a dále v opravě výslovně se doznává ve shodě se článkem, že se soukromý žalobce domáhal na městském úředníku, aby zápis o předložení opisu účtu nedával do protokolu. Jestliže prý opravovaný článek na základě skutečností v něm tvrzených vyslovuje úsudek, že soukromý žalobce vpašoval účet do schválených účtů, nelze prý úsudek ten opraviti jinak, nežli opravou skutečností, o něž se opírá, což prý soukromý žalobce neučinil. Odvolání, jež z tohoto rozsudku podal soukromý žalobce, bylo rozsudkem krajského soudu jako odvolacího soudu v X. ze dne 2. června 1925 jako bezdůvodné zamítnuto. Rozhodovací důvody rozsudku odvolacího omezují se jen na pouhý poukaz k rozhodovacím důvodům prvého soudce, jež prý odvolacími vývody nijak vyvráceny nebyly.
Uvedenými rozsudky porušen byl zákon v ustanovení §u 19 tisk. zák.
Předmětem opravy jest arciť jen sdělení skutečností a prostředkem jejím jest sdělení jiných skutečností, jejichž tvrzením přivádějí se ony skutečnosti na pravou míru. Avšak různost skutkových sdělení opravovaného článku a opravujícího projevu nepředpokládá různost skutkových sdělení ve všech jejich částech a není vyloučena tím, že některá skutečnost je společnou jak onomu článku, tak i tomuto projevu. Význam určité skutečnosti není výhradně podmíněn a není vyčerpán povahou této skutečnosti samé o sobě. Pro význam její jest naopak důležitým i vztah její ke skutečnostem jiným. Uvádí-li se skutečnost pravá ve spojení s nepravdivým tvrzením skutečnosti jiné, mění se tím význam i oné skutečnosti a převrácena jest sdělením skutkového děje, jehož složkami byly učiněny obě skutečnosti, také ona skutečnost, třebaže osamocené sdělení její nebylo by nepravdivo. Je-li tedy nepravdivá skutečnost složkou určitého děje v opravovaném článku sděleného a nabývá-li jako složka děje určitého významu svým vztahem k ostatním složkám tohoto děje, jimiž jsou i skutečnosti po případě pravdivé, nemůže ani oprava nedbati vnitřního vztahu všech těchto skutkových složek a nemůže skutečnost nepravou, převrácenou, přivésti na pravou míru, aniž by se zmínila i o ostatních skutkových složkách, to jest po případě o skutečnosti, již samu o sobě uznává za pravdivou. Nezáleží proto na tom, že oprava připouští »mnohé« skutečnosti v článku sdělené a neopravuje jich. Rozhodným jest jen, zda jsou tyto skutečnosti, článku i opravě společné, uvedeny v článku ve spojení se skutečnostmi i v opravě opravovanými. Za tohoto předpokladu není opravou dán skutečnostem společným toliko jiný výklad, nýbrž jsou jí uvedeny na pravou míru i skutečnosti společné, připojením opravovaných skutečností v článku převrácené.
Skutečnostmi nejsou pak jen události zevního života, nýbrž i duševní úkony, z nichž došlo k oněm událostem, tudíž obzvláště též úmysl, v němž původce příběhu uskutečnil anebo uskutečňoval určitý výsledek. (Srovnej z literatury o říšskoněmeckém tiskovém právu obsahujícím podobná ustanovení jako právo československé, M. Stengleins Kommentar zu den strafrechtlichen Nebengesetzen des Deutschen Reiches, 4. vydání, 1. svazek, str. 306, Schwarze-Appelius Reichspressgesetz, 5. vydání, str. 72 [a poznámka 156].)
Některá slovesa naznačují mimo směr nebo výsledek určitého jednání též určitý druh pohnutky úmyslu, záměru jednající osoby. Označení některého příběhu takovým slovesem nesděluje toliko směr (výsledek) dotyčného jednání — skutečnost zevního života —, nýbrž i určitý duševní úkon osoby, jež v tomto směru jednala nebo tento výsledek uskutečnila — skutečnost vnitřního života —, takže jím může býti převrácena bud ona nebo tato skutečnost nebo skutečnosti obě. Proto jest i sdělení, které se stalo použitím takového slovesa, vhodným předmětem opravy a oprava může se v takovém případě díti tak, že se na pravou míru přivádí buď ona skutečnost zevní — sdělením, že tu jest jiný směr nebo jiný výsledek příběhu, — nebo skutečnost vnitřní — sdělením, že tu jest jiná pohnutka nebo jiný úmysl či záměr — nebo skutečnosti obě. Slovesem naznačeného rázu jest i sloveso »vpašovati«. Tvrdíť se jím netoliko, že dotyčná věc byla umístěna na určitém místě, nýbrž i, že tam byla umístěna způsobem nekalým a za účelem nekalým. Proto není sdělení, jež se stalo použitím slova »vpašoval«, pouhým úsudkem, nýbrž sdělením skutečností, které může býti předmětem opravy také tím způsobem, že se připouští, že jmenovaná osoba dotyčnou věc na naznačeném místě umístila, avšak zároveň — použitím jiného slovesa nebo obratu — se sděluje, že se tak stalo způsobem řádným bez úmyslu nekalého.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 10. října 1925 čj. Zm I 546/25-4.

Citace:

JINDŘICH, X.. Dr. A. Sum: Americký dělník. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 8, s. 258-258.