Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2811.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Demokraticko-republikánskou státní formu československého státu představuje na venek zvolené Národní Shromáždění a volený president jako činitelé zákonodární a vláda podle ústavní listiny jako představitel moci výkonné. Kdo se snaží u jiných vyvolati nepřátelskou náladu proti této státní formě a nahraditi ji jiným orgánem, vykonávajícím moc zákonodárnou a výkonnou (vládou malých rolníků a dělníků), pobuřuje proti demokraticko-republikánské formě státní.
K pojmu »pobuřování« podle § 14 čís. 1 zákona se nežádá, by pachatel doporučoval použíti prostředků násilných k odstranění platné vládní formy; kdyby tak činil, dopustil by se zločinu podle § 15 čís. 3 zákona; pro onen pojem stačí jakékoliv intelektuální působení na jiné, směřující k tomu, by u nich vyvolán byl nepřátelský stav a nálada proti právním statkům v § 14 čís. 1 zákona chráněným; nevyžaduje se, by byly vyvolány politické vášně a lidi sveden k bezprostředním násilnostem; i kritika může vybočiti nebo se zvrátiti v pobuřování.
(Rozh. ze dne 2. června 1927, Zm I 619/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížností státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 26. srpna 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin rušení obecného míru podle §u 14 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil krajskému soudu v Litoměřicích, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jest odůvodněna. Nalézací soud vzal za prokázáno, že obžalovaný, mluvě dne 22. února 1925 na táboru komunistické strany v T. o jednotné frontě dělníků a o poměrech v sovětském Rusku, vyslovil se ke konci své řeči v ten smysl, že by bylo nutno vládu kapitálu odstraniti, a že by bylo nutno, nastoliti vládu malých rolníků a dělníků, to že by bylo spravedlivé. Soud neshledal v tomto výroku skutkové podstaty přečinu podle §u 14 zákona na ochranu republiky, na kterýž bylo žalováno, v podstatě s tímto odůvodněním: 1. jest prý vyloučeno, že obžalovaný mluvil proti republikánské formě státu; to, co řekl, nikterak se nepříčí demokracii, naopak jest prý přímo založeno na demokratickém nazírání; 2. podle §u 11 tr. zák. nesmí prý býti odsouzen za to, že snad na sovětskou ústavu, myslel, poněvadž o ní nemluvil; tvrdí-li obžaloba, že se za řečí obžalovaného skrýval smysl, že má býti nastolena vláda sovětů, poukazuje prý tím na pouhé myšlenky, za které obžalovaný trestně nezodpovídá; 3. soud nemá za to, že obžalovaný vyzýval k násilnému převratu, t. j. k násilnému odstranění nynější vlády a ústavy a nahrazení jich výbory, které by uskutečnily diktaturu proletariátu, a které prý nutno uznati aspoň v jejich začátcích za zařízení protidemokratické; 4. soud má za to, že výrok obžalovaného jest volnou kritikou vládní formy, přípustnou, pokud nepobuřuje. O pobuřování lze však prý mluviti jen tenkráte, dovolává-li, se pachatel vášně lidu, by jej svedl k bezprostředním násilnostem. Toho prý obžalovaný nečinil, ježto průběh tábora byl klidný a politická vášeň vyvolána nebyla. Šlo prý o obvyklé fráse na táborové schůzi; 5. nejsilnější výrazy řeči neplatily prý ani vládě ani státu ani jeho formě, nýbrž »kapitalismu«, který prý nestojí pod zákonnou ochranou.
Toto odůvodnění vychází z nesprávného výkladu zákona, jest právně mylné a činí rozsudek zmatečným podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., jak vyplývá z těchto úvah; K 1.: Demokraticko-republikánskou státní formu čs. státu představuje na venek zvolené Národní Shromáždění a volený president jako činitelé zákonodární a vláda podle ústavní listiny jako představitel moci výkonné. Kdo se snaží u jiných vyvolati nepřátelskou náladu proti této státní formě, kterouž obžalovaný označuje jako »vládu kapitálu« a chce ji nahraditi jiným orgánem vykonávajícím moc zákonodárnou a výkonnou — »vládou malých rolníků a dělníků«, vylučující ostatní vrstvy obyvatelstva z účasti na vládě, pobuřuje proti demokraticko-republikánské formě státní. K 2.: Při verbálních deliktech jest předpokladem beztrestnosti podle §u 11 tr. zák., že trestný obsah není poznatelným ze slov a doprovázejících je okolností. Zda je tento předpoklad v konkrétním případě splněn čili nic, jest otázkou výkladu projevu. Mezi smyslem určitého výroku a pouhou neprojevenou myšlenkou pachatelovou jest základní rozdíl. Rozsudek však obojí zaměňuje a tím zřetelně projevuje, že vykládá § 11 tr. zák. nesprávně. K 3.: K pojmu pobuřování podle §u 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky se nežádá, by pachatel doporučoval použití prostředků násilných k odstranění platné vládní formy; kdyby tak činil, dopustil by se zločinu podle §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., t. j. podněcování ke zločinu úkladů o republiku násilnou změnou demokraticko-republikánské formy státní, uvedené v §u 1 téhož zákona. K 4.: Zcela nesprávně vykládá rozsudek pojem pobuřování, k němuž stačí jakékoliv intelektuální působení na jiné, směřující k tomu, by u nich vyvolán byl nepřátelský stav a nálada proti právním statkům v §u 14 čís. 1 chráněným (Zm III 1183/25) a nevyžaduje se, jak mylně má za to rozsudek, by byly vyvolávány politické vášně a lid sveden k bezprostředním násilnostem. Že také kritika může vybočiti nebo se zvrátiti v pobuřování, napadený rozsudek sám uznává. K 5.: Obžalovaný nemluvil proti kapitalismu, jak tvrdí rozsudek, nýbrž proti vládě kapitálu, rozuměje tím, jak patrno z doslovu jeho projevu, dnešní vládní a státní formu Čs. republiky, proti níž staví vládu malých rolníků a dělníků. Poněvadž rozsudek neobsahuje bezvadného výroku o subjektivní vině obžalovaného, nelze rozhodnouti ve věci samé a jest odůvodněno jej zrušiti a uznati jak se stalo.

Citace:

Čís. 2811.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 474-476.