Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9582

Nelze nabídnouti důkaz o okolnosti, jež nebyla v prvé stolici přednesena, teprve v odvolání, a to ani s poukazem na § 530 čís. 7 c. ř. s. a § 530, poslední odstavec, c. ř. s.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1930, Rv I 962/29.)
Žalobě o zaplacení pohledávky ze zápůjčky bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Kusost řízení spatřuje dovolatelka v tom, že nebyl proveden důkaz svědkem Eduardem K-em o tvrzené ústní úmluvě, podle níž neměla býti zápůjčka v žádném případě vypovězena do konce roku 1930, ani tehdy, kdyby úroky nebyly včas zaplaceny, poněvadž podle prohlášení řiditele B-a objekt žalovaných má takovou hodnotu, že žalobkyně může splacení úroků sečkati. Odvolací soud právem tento důkaz nepřipustil jako nedovolenou novotu, poněvadž byl nabídnut teprve v odvolání a ani okolnost, o níž svědek měl býti slyšen v prvé stolici, nebyla přednesena (§ 482, prvý odstavec c. ř. s.). Předpis § 482, druhý odstavec c. ř. s. nedopadá, neboť v řízením odvolacím jsou přípustné jen novoty opodstatňující nebo vyvracející uplatněné důvody odvolací, nikoli jako v tomto případě i novoty, jež mají odůvodniti věcné návrhy učiněné v prvé stolici (srv. rozh. čís. 84 sb. n. s.). Tvrdí-li do- volatelka, že jí při ujednání smíru nebyla známa úmluva o nevypověditelnosti zápůjčky a že proto ujednala smír z podstatného omylu a nevědomosti, jest i to novota, k níž nelze přihlížeti (§§ 482, 513 c. ř. s.). Co do nabídnutého důkazu svědkem Eduardem K-em přiznává dovolatelka sama, že jde o případ § 530 čís. 7 c. ř. s., usuzuje však nesprávně, že tento důvod obnovy jest nutně i důvodem odvolacím. Tuto zásadu nevyslovil zejména ani nejvyšší soud v rozh. č. 453 sb. n. s., jehož se žalovaná dovolává. Tam šlo o určité okolnosti, které kromě jiných dalších okolností byly uplatněny žalobou o obnovu a o nichž nařídil odvolací soud v hlavním sporu doplnění jednání, zrušiv rozsudek soudu procesního, čímž se obnova v tomto směru stala bezpředmětnou. Přihlížel tedy odvolací soud k určitým okolnostem uvedeným v žalobě o obnovu ne proto, že se o ně také opírala žaloba o obnovu, nýbrž proto, že je považoval za součást hlavního sporu. V souzeném případě postačily odvolacímu soudu důkazy provedené soudem procesním, aby co do rozhodných pro spor okolností, pokud byly předmětem řízení v první stolici, dospěl k určitému závěru a nebylo tedy třeba doplnění. K nové námitce a o ní nabídnutému důkazu nesměl vůbec přihlížeti, jak bylo již dovoděno. Poukazuje-li posléze dovolatelka k obhájení svého názoru na poslední odstavec § 530 c. ř. s., dovolává se předpisu, který svědčí právě proti ní, neboť tam se předpokládá, že nové skutkové okolnosti a důkazy nemohly býti přivedeny k platnosti před koncem ústního jednání, po kterém byl vydán rozsudek první stolice, z čehož nutně vyplývá, že sám zákon počítá s tím, že novoty tyto v odvolacím řízení již vůbec nemohly býti uplatněny.

Citace:

Čís. 9582. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 163-164.