=Boh. adm., 7 (1925), sv. 1 / č. 4608

Č. 4608.


Samospráva (Podkarpatská Rus). — Veřejní zamést nanci. — Administrativnířízení: I. Nařízení z 18. února 1921 č. 71 Sb. o obecních a obvodních notářích v Podk. Rusi odporuje zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb., pokud v § 5 vztahuje předpisy zák. tohoto na obecní a obvodní notáře, kteří v době, kdy cit. zák. nabyl účinosti, svůj úřad skutečně nevykonávali, a jest tedy v tomto směru neplatné. — II. K vydání vl. nařízení ze 7. června 1923 č. 113 Sb. o prozatímní úpravě příslušnosti administrativních úřadů v Podk. Rusi byla vláda na základě ustanovení odst. 8 § 3 ústavní listiny oprávněna.
(Nález ze dne 15. dubna 1925 č. 1189.)
Prejudikatura: Boh. 1678 adm.
Věc: Kar. K. v B. (adv. Dr. Ev. Stein z Prahy) proti županskému úřadu v Mukačevč o vyměření pensijních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 11. května 1921 žádal st-l, býv. obecní notár v I., civ. správu Podk. Rusi, aby byl jmenován referentem župního sirotčího úřadu. V žádosti své uvedl, že je diplomovaným obecním notářem, že od 7. listopadu 1910 do 1. listopadu 1918 konal službu v I., pro nemoc pak dostal dovolenou, na které se dosud nachází, že za své dovolené žádal za pensionování a prodloužení dovolené až do vyřízeni této žádosti, že žádost ta dosud vyřízena není a je proto dosud i-ckým notářem a hlásí se k další činné službě. Dříve do služby se proto nehlásil, že ze zdravotních důvodů byl se svojí rodinou delší dobu v T. (župa Gemerská) a teprve nyní dostalo se mu vědomosti o tom, že je třeba žádati za ustanovení. Je zachovalý a zdejším příslušníkem, ovládá jazyk ruský, německý a maďarský. Žádostí na ministerského předsedu de pres. 15. března 1922 domáhal se st-l znovu, aby byl přijat do své dřívější služby aneb dle čsl. zákonných předpisů pensionován.
Na tyto žádosti zavedla civ. správa Pod. Rusi řízení za účelem pensionování st-lova, ale pak výnosem ze 17. září 1923 svoje rozhodnuti o pensionování st-le dosud nedoručené vzala zpět a postoupila veškeré spisy župnímu úřadu v Mukačevě, aby v základě vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb. o žádosti st-lově za pensi rozhodl, při čemž uvedla, že st-l podal žádost za ustanovení ve službě s datem 11. května 1921 u župního úřadu v Berehově teprve dne 14. května 1921.
Župní úřad v Mukačevě rozhodnutím z 15. října 1923 žádost st-lovu za přiznání pensijních požitků zamítl a odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že st-l nepodal do 60 dnů na základě § 5 vl. nař. č. 71 z r. 1921 žádost za ustanovení notářem, nýbrž až dne 14. května 1921 u župního úřadu v Berehově s datem 11. května 1921 a že proto nutno míti za to, že se podle ustanovení § 6 cit. nař. vzdal dobrovolně bez jakýchkoliv nároků svého místa, neboť pensijní požitky dle ustanovení § 7 cit. nař. příslušejí jen těm obecním notářům, kteří se včas přihlásili, ale nebyli přijati.
Nss, jednaje o stížnosti do tohoto rozhodnutí, musel se nejprve zabývati námitkou přednesenou právním zástupcem st-lovým při ústním líčení, že.žal. úřad nebyl příslušný vydati nař. rozhodnutí, ježto vl. nař. ze 7. června 1923 č. 113 Sb., vydané vládou na základě § 3 odst. 8 úst. listiny není kryto tímto ustanovením a je podle § 55 úst. listiny neplatné.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Vl. naříz. č. 113/1923, jež vydáno bylo na základě § 3, odst. 8 úst. listiny, byla příslušnost adm. úřadů v Podk. Rusi upravena prozatím až do definitivní úpravy zákonem. Ústavní listina vyslovuje v § 3 základní zásady o Podk. Rusi, stanovené již smlouvou mezi čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými s Československem podepsanou v Saint Germain en Laye dne 10. září 1919 a praví pak v odst. 8 téhož paragrafu, že podrobnosti, zvláště o právu voliti, upravují »zvláštní ustanovením Ústavodárce měl zajisté na mysli podrobené upravení všeho, čeho je třeba k organisaci autonomního území Podk. Rusi, úpravu tu však nevyhradil jediné zvláštnímu zákonu, jak to učinil hned v následujícím 9 odstavci § 3 úst. listiny, jakož i ve všech případech, kde v úst. listině byly vysloveny jen stěžejní zásady o určitém předmětu života právního ve státě, nýbrž vyhradil úpravu tu zvláštním ustanovením. Pojem tohoto slova zde zřejmě úmyslně zvoleného jest zajisté širší než pojem slova zákon a nutno proto souditi, že ústavodárce chtěl poskytnouti vládě možnost, aby dle potřeby cestou nařizovací upravila otázky, jichž řešení jest nutné k cíli organisace autonomního území Podk. Rusi do té doby, než bude úprava ta provedena definitivně zákonem. Nutno proto za to míti, že zmíněným ustanovením ústavodárce chtěl pověřiti výkonnou moc vládní provedením nutné organisace úřadů v Podkar. Rusi, což se srovnává i se zásadou v § 89 úst. listiny vyslovenou. Nemůže se tedy st-l odvolávati na ustanovení § 55 úst. listiny a jest nesprávný názor, že vl. nař. č. 113/1923 není kryto ustanovením odst. 8 § 3 úst. listiny.
Ve věci samé uvážil nss toto:
Žal. úřad neuznal st-lův nárok na přiznání pensijních požitků z důvodu, že st-l nepodal podle předpisu § 5 vlád. nař. č. 71 z r. 1921 ve stanovené lhůtě žádost za ustanovení notářem. Vl. nař. z 18. února 1921 č. 71 Sb. o obvodních a obecních notářích v Podk. Rusi vydáno bylo na základě § 17 zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb., kterým bylo vysloveno, že působnost tohoto zákona může býti nařízením rozšířena prozatím až od další úpravy zcela neb z části i na území Podk. Rusi. Ustanovením tím byla tedy vláda zmocněna, aby jednotlivé právní předpisy zák. č. 211 z r. 1920 uvedla v platnost pouhým nařízením i na území Podk. Rusi.
Nss vyslovil již svým nál. Boh. 1678 adm. právní názor, že předpisy zák. č. 211/1920, zejména předpisy §§ 5—7, vztahují se jen na ty obecní a obvodní notáře, kteří v den, kterým zákon ten nabyl účinnosti, t. j. 15. dubna 1920 skutečně úřad svůj vykonávali a že o notářích, kteří v této době úřadu svého skutečně nevykonávali, zákon žádných ustanovení nemá a vyslovil dále, že ustanovení § 1, č. 1, odst. 2. vlád. nař. ze 4. června 1920 č. 383 Sb. není kryto zákonem z 22. března 1920 č. 211 Sb., pokud vztahuje předpisy zákona tohoto na obecní a obvodní notáře, kteří v době, kdy cit. zákon nabyl účinnosti, svůj úřad skutečně nevykonávali a že jest v tom směru neplatné.
Dle názoru toho, na němž nss trvá, jest také vl. nař. ze 18. února 1921 č. 71 Sb. neplatné, pokud v § 5 ustanovuje, že žádost o ustanovení notářem dle zák. č. 211/1920 jsou povinni podati i ti notáři, kteří v den účinnosti tohoto nařízení byli mimo službu, poněvadž jest v rozporu s ustanovením § 5 zák. č. 211/1920. V daném případě jest nesporno, že st-l od 1. listopadu 1918 své místo jako obecní notář v I. nezastával, že byl od toho dne mimo službu, že dosud nebyl propuštěn ze služby ani nebyl pensionován. Nevztahují se tedy na něj předpisy zák. č. 211/1920 o povinnosti k podání žádosti za ustanovení notářem' ve stanovené lhůtě, a proto nelze o něm dle § 6 cit. zák., pokud se týče dle § 6 vl. nař. č. 71/1921 pokládati, že se dobrovolně bez jakýchkoli nároků vzdal svého místa notářského.
Posuzoval-li tedy žal. úřad sporný nárok dle předpisů vl. nař. č. 71/1921, místo aby zkoumal, má-li st-l zmíněný nárok proti čsl. státu podle uh. zák. předpisů dne 28. října 1918 platných a příslušného župního pensijního statutu notářského, posoudil věc po stránce právní mylně a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti jako nezákonné podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba se zabývati ostatními námitkami stížnosti.
Citace:
č. 4608. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 778-781.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).