Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 8122.

Ustanovením kupní smlouvy, že »vlastnictví, držení a užívání koupené nemovitosti, jakož i placení daní a jiných veřejných dávek, dále úrokování převzatých hypoték přechází na kupující stranu dnem podpisu smlouvy«, jsou kryty pouze veřejné dávky spjaté se samou nemovitostí. K těmto dávkám nenáležejí: všeobecné vodné, dávka z nájemného a dávka za používání obecních stok. Majitelům domů jest uložena jen osobní povinnost vybírati od osob zatížených těmito dávkami vyměřené dávkové částky a odváděti je obci a stanovena dále ručební povinnost za správné jich zaplacení a odvedení. Rozsah výběrčí a ručební povinnosti majitelů domů. Nastala-li v době od původního prozatímního předpisu dávky do předepsání reasumačních doplatků změna v osobě majitele domu, jest výběrčím dávek a ručitelem za správné jich zaplacení pouze ten, kdo jest majitelem domu v době doručení toho kterého platebního rozkazu.
(Rozh. ze dne 8. června 1928, Rv 1 1534/27.)
Trhovou smlouvou ze dne 2. října 1925 koupili žalobci od žalovaných dům v Nuslích. Ve smlouvě bylo ujednáno, že vlastnictví, držení a užívání koupené reality, jakož i placení daní a jiných veřejných dávek, dále úrokování převzatých hypoték přechází na žalobce dnem podpisu smlouvy. Účtárenské oddělení při úřadovně hlavního města Prahy předepsalo v roku 1926 žalobcům doplatek obecních dávek za rok 1924. Žalobci doplatek zaplatili a domáhali se jeho náhrady na žalovaných. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V odstavci IV. kupní smlouvy ze dne 2. října 1925, kterou žalobkyně nabyly vlastnictví k domu v Nuslích, jest stanoveno, že »vlastnictví, držení a užívání koupené reality, jakož i placení daní a jiných veřejných dávek, dále úrokování převzatých hypoték přechází na kupující stranu dnem podpisu smlouvy«. Tento odstavec lze v jeho souvislosti s ostatním obsahem smlouvy podle § 914 obč. zák. vykládati pouze v ten rozum, že jsou tu míněny veřejné dávky spjaté se samou nemovitostí, tedy dávky reální. Této povahy však nemají dávky, jimiž jsou všeobecné vodné, dávka z nájemného a dávka za používání obecních stok, o kteréžto tří dávky v Praze zavedené v tomto sporu jde. Dávkami těmito není totiž zatížena sama nemovitost, nýbrž nájemníci a držitelé bytu v realitě a jsou tyto osoby povinny ony dávky ze svého majetku a na svůj účet jako zákonnou a zároveň svou osobní povinnost platiti. Od této jejich primérní platební povinnosti jest rozeznávati povinnost dávky tyto vybírati a obci odváděti. Rozštěpení povinnosti určitou dávku platiti a povinnosti dávky tyto vybírati a odváděti v ten způsob, že povinnost platiti dávky jest uložena jedněm osobám a povinnost vybírati je a obci odváděti osobám jiným, kterým současně uloženo jest osobní ručení za řádné jich zaplacení, bylo již v zákonodárství předpřevratovém, zejména bylo tomu tak ohledně vodní činže a dávky z nájemného, vybíraných na základě zákona ze dne 24. října 1899, čís. 97 z. zák. pro Čechy, jímž změněn byl § 89 obecního zřízení pro Čechy, a na základě zákona ze dne 5. května 1908, čís. 32 z. zák. pro Čechy, jímž změněn byl § 106 obecního řádu města Prahy. Nejsou tedy majitelé domů ani domy samy vlastními nositeli dávkového břemene, nýbrž jest majitelům domů uložena jen osobní a ne reální povinnost vybírati od osob tímto dávkovým břemenem zatížených vyměřené dávkové částky a odváděti je obci, a stanovena dále ručební povinnost za správné jich zaplacení a odvedení. Není však uloženo majitelům domů, by spolu- působili při vyměřování a ukládání těchto dávek a nelze proto činiti je po rozumu §§ 1295 a 1297 obč. zák. zodpovědnými za to, že se z vlastního popudu — ačli by to bylo v jejich možnosti — nepostarali o to, by orgánové dávky vyměřující a ukládající měli hned od prvopočátku po ruce všechna data potřebná ke konečnému vyměření a uložení dávek, tak, by orgánové tito nemusili dávky z počátku jen prozatímně vyměřiti a později vydati dodatečné předpisy těchto dávek a vyměřovati tak zvané reasumační doplatky za dobu uplynulou. Tudíž majitelé domů jsou pouze povinni a zároveň také jen oprávněni vybírati a odvésti dávky jen v té výši, v níž je příslušní orgánové pražské obce vyměří. Ohledně lhůty k vybrání а k odvedení dávek předpisují vzorná pravidla, vydaná jako dodatky k nařízení ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n., že má se tak státi ve lhůtě čtrnácti dnů počítajíc ode dne, kdy nájemné jest splatno. Jde-li o dávky za dobu již prošlou, má je majitel domu vybrati a odvésti »do 14 dnů«, to jest do 14 dnů od doručení platebního rozkazu. Tím, že majiteli uložena jest ručební povinnost za jejich správné zaplacení a odvedení, jest zároveň vysloveno, že majitele domu stihá ručení za to, že nájemce ve lhůtách, ve kterých majitel domu má dávky ty zapraviti, dávky ty majiteli domu skutečně odvede. Nenastává tedy jen ručení za částky vybrané. Nebyla-li majiteli domu dávka nájemníkem zaplacena, jest jeho věcí, by si po případě na něm vymohl náhradu, nebo aby, stala-li se dokonce i činže sama nedobytná, zažádal o odpis dávky. Z vylíčené povahy povinností majitelů domů lze zodpověděti otázku, kdo jest výběrčím této dávky a ručitelem za její správné zaplacení v tom případě, že v mezidobí od původního prozatímního předpisu dávky do předepsání reasumačních doplatků dojde ke změně práva vlastnického. Zákon ze dne 5. května 1908, čís. 32 z. zák. pro Čechy mluví prostě o »vlastníku«, vzorná pravidla pak o »majiteli /trvalém uživateli) domu« a nikoliv o osobě, která byla vlastníkem nebo majitelem nebo trvalým uživatelem domu v době, za kterou se dávka dodatečně vyměřuje. Třeba poukázati též s jedné strany na obtíže, které by vzešly obci, kdyby měla předpisy dávek doručovati bývalým vlastníkům nemovitostí, kteří po případě již přesídlili do ciziny a nemají zájmu na tom, by si v tuzemsku ustanovili zástupce anebo správce domu, a kdyby měla dobývati na těchto osobách dávky a pokuty jim uložené, s druhé strany na tíži břemena, kdyby ten, kdo zcizí dům, měl vybrati dávky od nájemníků v cizím domě a zejména aby, nemaje po případě již vztahů k místu, kde kdysi býval jeho majetek, se měl v tomto místě postarati o to, by mohl o dodatečném vyměření dávek vyrozuměti všechny nájemníky v předepsané krátké třídenní lhůtě ode dne, kdy mu byl doručen předpis dávek, a býti osobám dávkami těmito povinným práv ze škody vzešlé jim tím, že je řádně v řečené lhůtě nevyrozuměl; podotýká se, že těmto osobám běží lhůta k odvolání z platebního rozkazu, který se jim individuelně nedoručuje, ode dne, kdy prošla lhůta pro jich vyrozumění a nikoliv ode dne, kdy byly o vyměření dávky majitelem domu vyrozuměny. Z toho všeho plyne, že výběrčím dávek a ručitelem za správné jich zaplacení jest pouze ten, kdo jest majitelem domu v době doručení toho kterého platebního rozkazu. Žalobkyně, zapravivše dávky vyměřené dodatečným výměrem úřadovny hlavního města Prahy v Nuslích ze dne 26. června 1926, kterýžto výměr byl jim doručen jako osobám, které tehdy byly vlastníky domu, splnily jen svou povinnost, která proti nim jako dočasným majitelům domu vznikla teprve doručením dodatečného předpisu dávek, a nemohou ani podle § 1041 nebo 1042 obč. zák. ani na základě IV. odstavce kupní smlouvy ze dne 2. října 1925 domáhati se na žalovaných náhrady platů na základě této jejich osobní povinnosti vykonaných.

Citace:

č. 8122. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 871-873.