ROČNÍK LXVII. PRÁVNÍK 1928. SEŠIT XX.

Námitka kompensace a litispendence.

(Kritické poznámky k plenárnímu usnesení nejv. soudu.)

Dr. Josef Grňa.
Plenárním rozhodnutím ze dne 23. března 1928, čís. pres. 760/27,1 zabýval se nejvyšší soud otázkou v teorii nad jiné spornou, zdali námitka započtení působí zahájení rozepře ohledně započítávané pohledávky, a odpověděl na ni kladně. Řešení otázky této prošlo několika obdobími. Původní její vznik jest v oblasti říšsko-německého civilního procesu, a tam byla převážnou většinou rozhodnuta proti litispendenci. Také při uskutečnění procesní reformy v býv. Rakousku, bylo na ni u nás hleděno většinou s tohoto stanoviska. Teprve vlivem autority Kleinovy počíná patrnější rozestup obou táborů, jenž se prohlubuje během celých 30 let, po které jest civilní řád v platnosti. V teorii jest počet hlasů téměř vyvážený;2 naproti tomu prakse, a to jak do převratu, tak i po něm, stála možno téměř říci, že jednomyslně, na stanovisku odpůrců litispendence. Plenární usnesení nejvyššího soudu jest tedy se stanoviska prakse do jisté míry překvapením.
Pro praksi jest tedy otázka tato rozhodnuta definitivně, bohužel nikoliv také pro teorii. Obáváme se totiž, že důvody rozhodnutí nejvyššího soudu nebudou s to, aby přesvědčily odpůrce, právě tak, jako je nepřesvědčily všechny dosavadní důvody zastanců litispendence. Bližší seznámení s důvody nejvyššího soudu to, jak myslím, ukáže přesvědčivě.
Nejvyšší soud se především táže, je-li otázku litispendence ohledně pohledávky, uplatňované započtením, zapotřebí rozlišovati podle toho, byla-li napřed uplatněna po- hledávka ta námitkou a pak teprve žalobou, anebo obráceně, a dochází k úplně správné odpovědi, že okolnost ta jest docela nerozhodnou. Nato přikročuje k vlastní úloze, již řeší jednak positivně, jednak negativně, uváděje jednak důvody pro svůj názor, jednak vyvraceje námitky odpůrců.
Positivně opírá nejvyšší soud svůj názor podstatně o jediný důvod, který jest shrnut konečně v této větě: »Lze tudíž dovoditi ze zákona, že rozhodnutí o jsoucnosti nebo nejsoucnosti vzájemné pohledávky, namítnuté ku započtení, nutno pojati do rozsudečného výroku, čímž 3 uplatnění vzájemné pohledávky jest účastno právní moci a důsledkem toho 4 má uplatnění námitky započtení účinek zahájení rozepře.« V této formulaci jsou skryty vlastní dvě tese: první, že rozhodnutí o kompensační pohledávce, aby bylo účastno právní moci, jest pojati do rozsudečného výroku, což jest obšírně odůvodňováno, a druhá, jež se objevuje náhle a nepřipraveně, že totiž právní moc a litispendence jest něco souvislého, a to docela zvláštním způsobem souvislého, takže nemůže býti res judicata, není-li před tím litispendence. Tato tese jest patrně mlčky předpokládána jako správná a proto odůvodňovaná není. 5 A přece v této tesi tkví hlavní argument zastanců litispendence! Naproti tomu prvnější tese o nutnosti pojati rozhodnutí o kompensační pohledávce do rozsudečného výroku, aby mohlo býti účastno právní moci, ve skutečnosti vůbec s otázkou litispendence nijak nesouvisí, a nejvyšší soud si proto tím celou věc jen zbytečně zkomplikoval. Jen v souvislosti námitky rei judicatae a litispendence jest jedno z možných řešení, kdežto otázka formálního umístění rozhodnutí o kompensační pohledávce v rozsudku jest zcela lhostejná, jak hned bude dovozeno.
Otázka rozsahu (objektivních hranic) právní moci není totiž zákonodárně rozřešena v § 417 c. ř. s., nýbrž jedině v § 411. Rozhodnutí o kompensační pohledávce 6 účastno jest právní mocí de lege lata nikoliv proto, že jest pojato do rozsudečného výroku, nýbrž proto, že to zákon výslovně nařizuje. Je-li určitá část rozsudku, schopná právní moci, pojata do rozsudečného výroku čili nic, jest alespoň pro obor civ. řádu soudního, platného v Čechách a na Moravě, nerozhodno. Jest docela dobře myslitelný zákonný předpis, který nařídí, že jen to, co jest uvedeno v rozsudečném výroku, jest účastno právní moci; takového předpisu u nás však není, neboť § 411 ohledně právní moci užívá termínu »In dem Urteile«, nikoliv »Urteilsspruch«.7 Sám nejv. soud, uváděje historický přehled otázky litispendence, připouští, že původně v praksi rozhodnutí o kompensační pohledávce nebylo umísťováno v rozsudečném výroku. A přece vzhledem k § 411 c. ř. s. nebude nikdo pochybovati, že i ona rozhodnutí byla účastna právní moci! Není-li otázka umístění rozhodnutí o kompensační pohledávce v rozsudku upravena zák. výslovně, může býti o tom spor, kam rozhodnutí takové umístiti, a pak bude snad možno souhlasili s názorem nejv. soudu, že patří do rozsudečného výroku. Ale když tam umístěno nebude, pak přesto bude účastno právní moci vzhledem k výslovnému znění § 411 c. ř. s. S otázkou litispendence ovšem tato věc nijak nesouvisí. Chtěl-li však nejv. soud vysloviti zásadu, že jen to, co jest obsaženo v rozsudečném výroku, jest schopno právní moci, pak se tím celá věc ocitá na sporném poli právní moci rozhodovacích důvodů a vůbec v celém souboru sporných otázek materielní právní moci, aniž by tím vůbec co mohlo býti pro obor litispendence vytěženo.
Připusťme však v plném rozsahu správnost argumentace nejv. soudu. Rozhodnutí o kompensační pohledávce patří podle toho do rozsudečného výroku, a jen proto jest účastno právní moci. Co z toho plyne? Nejvyšší soud praví: »Důsledkem toho má uplatnění námitky započtení účinek zahájení rozepře.« Tento důsledek, jak řečeno, hlavní argument přívrženců litispendence, není však nesporný, naopak jest předmětem záporné kritiky zastanců opačné strany, a bylo proto teprve správnost jeho dokázati, což však nejvyšší soud opomíjí, ač by právě zde nás jeho názor nejvíce zajímal. Že rozhodnutí o kompensační pohledávce, pojaté do rozsudečného výroku, jest účastno právní moci, o tom přece dnes nikdo vážně nepochybuje. Stále však chybí důkaz souvislosti s otázkou litispendence.
Dále ovšem uvádí nejv. soud positivně ještě argument ponejprv uvedený — tuším — Kleinem,8 opírající se o ten případ, kdy bylo rozhodnuto dílčím rozsudkem o pohledávce, když je pak jednáno dále o kompensaci. Ovšem nejv. soud vytěžuje tento argument spíše pro svůj názor, že rozhodnutí o kompensační pohledávce patří do rozsudečného výroku, nežli pro otázku litispendence (jako Klein), a tak jediným důvodem nejv. soudu zůstává positivně skutečně jen paralela res judicata-litispendence. Positivně nepřináší tedy nejv. soud pro svůj názor celkem ničeho nového.
Tážeme se tedy, jaká jest vlastně souvislost mezi obranou rozepře rozsouzené a rozepře zahájené. Obě tyto obrany mají ovšem jistou podobnost, a jest pravdou, že jedna z nich předchází obyčejně druhou. Tvrdí se proto také, že námitka litispendence »přechází« do námitky rei judicatae, totiž v těch případech, když se spor skončí rozsudkem ve věci samé. Nelze však — alespoň prozatím — věc obrátiti a říci, že námitka právní moci předpokládá nutně napřed námitku rozepře zahájené. To by bylo pravdou jen v tom případě, kdyby právě kompensační námitka působila také zahájení rozepře,9 a to by bylo teprve dokázati, takže tenhle důvod jest prozatím nepoužitelný. Tato souvislost obou námitek jest však čistě zevnější; vnitřní souvislosti, ze které by daná tese mohla býti prokázána, alespoň dnes není. Kdežto totiž právní moc jest institut, který se vyvozuje 10 přímo z podstaty rozsudku, jakožto normy, jest litispendence, jakožto procesní obrana, dnes otázkou oportunity. Ve starém římském procesu, kde udělením formule nastala konsumce žaloby, byla námitka litispendence stejného obsahu jako námitka rei judicatae. Starořímský proces rozpadal se totiž na dvě soudní rozhodnutí, z nichž první, formula, bylo do jisté míry rozsudkem s výhradou důkazu. Již udělením formule proto nastala konsumce žaloby, a proto nemohla býti žaloba ani zároveň, ani později podruhé zahájena. Zrušením rozdílu řízení in iure a in iudicio a odpadnutím formule nenastávala však konsumce žaloby již během sporu, nýbrž teprve rozsudkem. Námitka litispendence byla tím tedy zbavena svého dosavadního materielního obsahu a opírala se nyní o důvod nový: oportunitu. Soud a žalovaný nesmí býti obtěžován dvěma současnými spory o totéž. Tento důvod oportunity nemá však vnitřního právního obsahu, a proto musí býti podepřen trestní sankcí: proto pozdější císařové, počínaje Konstantinem, hrozí pokutou (až 20% hodnoty sporu) tomu, kdo by jednal proti zákazu nového současného sporu o totéž. Takovéto odůvodnění obrany litispendence udrželo se více méně až podnes, a to zejména v německém právu (§ 263 něm. Z. P. O.), kde však na litispendenci brán jest — ovšem ne zcela důsledně — ohled jen k námitce žalovaného, a podobně i v právu býv. rakouském. Ve středověku začalo se vsak uplatňovati také druhé nazírání na litispendenci, vycházející z té úvahy, že soud, který první sporem se počne zabývati, tím všechny ostatní soudy z kompetence vylučuje.11 Tím ovšem nabývá otázka litispendence docela nové tvářnosti. Toto odchylné stanovisko dnes jest representováno francouzským Code de procédure civile, jemuž jest obrana litispendence, na niž se rovněž nebéře z úřední moci ohledu, námitkou místní nepříslušnosti,12 a má proto za následek ne odmítnutí žaloby, nýbrž její odkázání před onen soud, který první se začal věcí obírati. Námitka litispendence nedotýká se tedy podle toho, co bylo řečeno, nijak nároku žalobního, nýbrž zakazuje jen současné projednání dvou sporů o téže věci. Žalobce může býti totiž jen jednou uspokojen, a stát má jen jednou povinnost rozhodnouti o žalobcově žádosti za právní ochranu, a proto zakazuje druhou žádost, dokud o první není rozhodnuto, poněvadž druhý pokus jest prozatím zbytečným a nehospodárným. Každým ukončením sporu námitka litispendence tedy zaniká, protože ztrácí svoji podstatu, a nemůže nikdy přejíti v námitku věci rozsouzené. Ta má jakožto něco nestejnorodého proti tomu také jiný obsah; jednak jest rozsudkem žalobní nárok, jakožto nárok proti státu na poskytnutí právní ochrany uskutečněn, konsumován, a tedy zaniká a nemůže býti proto na soud nikdy ani později znovu vznesen, protože již neexistuje. Druhá stránka této obrany tkví pak v tom, že rozsudek, jakožto norma, obrací se jak proti stranám, tak i proti soudu s rozkazem, aby byla respektována v druhém sporu. O nic podobného ovšem při litispendenci nejde, ani o závaznost normy, ani o konsumci žaloby, nýbrž o úvahu praktickou. Z těchto důvodů jest patrno, že obě námitky, byť i měly (pokud jde o negativní funkci námitky rozepře rozsouzené), značnou zevnější podobnost, jsou přece jen vnitřně tak různé podstaty, že není žádné logické nutnosti, aby námitka rozepře rozsouzené nemohla býti myslitelná bez předchozí námitky rozepře zahájené.
Tím však padá celá positivní stránka citovaného rozhodnutí, pokud se neuchyluje k úvahám o praktičnosti a vhodnosti, a nezbývalo by již než zodpověděti otázku, jak jest tedy vůbec možná právní moc rozhodnutí o kompensaci, nepředchází-li spor o kompensační pohledávce. Nežli však se pustíme do rozboru této otázky, obrátíme se všeobecně k oné části důvodu nejv. soudu, kde odpovídá na názory odpůrců litispendence.
Tato část jest nesporné mnohem bohatší a šťastnější, nežli jeho stránka positivní. Tak jest hned plně souhlasiti s názorem, že odvolatelnost námitky koinpensace nemůže býti dostatečným důvodem proti litispendenci. Podotknouti tu však sluší, že i ohledně odvolatelnosti mezitimního návrhu určovacího jsou názory odchylné.
V dalším zabývá se pak nejv. soud námitkou, že uplatněním vzájemné pohledávky ve sporu se vznáší pouze obrana proti žalovanému nároku, nikoliv nárok samostatný. Myslím, že tu nedostačí pouhý poukaz na to, že civilní řád přiznává námitce kompensace mezi ostatními obranami žalovaného zvláštní privilegované místo. Tato ustanovení (§§ 188, 391 odst. 3) sledují účely praktické, ale nedotýkají se kompensační pohledávky výlučně, a zejména z § 188 tu nelze nic zvláštního dovozovati. Neboť je-li možno omeziti jednání i na jednotlivé (nesamostatné) obrany dle § 189, jest jen přirozeno, že je to možno i o námitce kompensace, která jest s to dojíti zvláštního rozhodnutí, schopného právní moci. Proto jen vzhledem k této očekávané právní moci, která jest vyhražena jen této jediné obraně, jest posuzovati obsah § 391 odst 3; neboť jedině §em 411 c. ř. s. jsou vysvětlitelny oba zmíněné §§ 188 a 391. Jinými slovy řečeno: protože rozhodnutí o námitce kompensace je účastno právní moci, proto jest této obraně vyhraženo do jisté míry privilegované postavení. Při tom však nepřestává býti námitka kompensace pouhou obranou, a nestává se nikdy samostatným nárokem, a to ani v tom případě, když jest o kompensační pohledávce jednáno samostatně po vynesení dílčího rozsudku. Nikdy není předmětem sporu tato kompensační pohledávka, nýbrž vždy jen pohledávka zažalovaná, protože žalovaný netvrdí, že jeho kompensační pohledávka existuje, nýbrž že zažalovaná pohledávka neexistuje, zaniknuvši kompensací. To jest také stanovisko, které zastávají civilisté,13 a proto se staví záporně k otázce litispendence. Dovolává-li se tu nejvyšší soud Kleina, činí tak neprávem, nepřijímá-li také všechny Kleinovy důsledky pro oddělené projednávání kompensační námitky.14 K tomu dále přistupuje, že podle § 411 jest právní moci účastno rozhodnutí o kompensační pohledávce jen do výše obnosu, jímž má býti započteno. Toto omezení nedovedou zastánci litispendence teoreticky nijak odůvodniti, leda důvody praktickými, jako na příklad opakováním důvodů zprávy komise panské sněmovny k § 411 с. ř. s. Ve skutečnosti toto omezení může míti jediný význam, totiž ten, že předmětem rozhodnutí tohoto není kompensační pohledávka, nýbrž její, řekněme, »kompensabilita«, která padá ovšem v úvahu jen co do výše základní sporné pohledávky. Žalovaný nechce míti zjištěnu existenci své pohledávky, o níž přece sám tvrdí, že neexistuje, zaniknuvši kompensací, nýbrž jen její kompensabilitu, a tím i zánik pohledávky základní. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby žalovaný uplatňoval svoji pohledávku, pak by bylo omezení § 411 těžko pochopitelno. To jsou vesměs úvahy, kterých nejv. soud plně nevyčerpal, zejména posledního bodu, omezení právní moci, na započítávanou část, se teoreticky vůbec nedotkl. Pouhý poukaz na privilegované postavení námitky kompensace nestačí tedy na vyvrácení názoru, že námitka tato není než pouhou nesamostatnou obranou. Po cestě, kterou tu nejvyšší soud šel, musíme dojíti nezbytně opět jen na souvislost litispendence a rei judicatae, v níž spočívá, jak bude ještě, ukázáno, vlastně jediný argument zastanců litispendence.
Tím se dostáváme k otázce, které se nejvyšší soud dotkl opět jen letmo, a jež přece jest nejdůležitějším důvodem, uváděným proti litispendenci. Jde totiž o to, že při námitce kompensační není jisto, bude-li o ní jakožto samostatném nároku rozhodnuto. Zahájení rozepře nastává totiž jen vznesením takového nároku na soud, o němž jest soud povinen rozhodnouti. Pro moderní právo procesní byla Wachem15 konstruována teorie t. zv. nároku na právní ochranu, která došla postupem času, zejména Hellwigem, zdokonalení a téměř všeobecného uznání.16 Podle ní není předmětem sporu materielní právo, nýbrž nárok na právní ochranu17 pro toto materielní právo. Tento nárok jest považován za veřejnoprávní, jest řízen proti státu, a stát jest povinen o něm rozhodnouti a právní ochranu té neb oné straně poskytnouti. Tento výsledek ovšem není nutný. Pomineme-li však případy dobrovolné disposice stran (zpětvzetí žaloby, klid), zbývá vždy povinnost státu zaujmouti určité stanovisko. Chybí-li procesní předpoklady, (na př. místní nepříslušnost), nastává odmítnutí jednání o žalobě, protože žádost o právní ochranu není způsobilá, aby o ní bylo jednáno. Chybí-li předpoklady žaloby (na př. nenastala-li dosud splatnost), nastává rozhodnutí o žalobním právu v tom smyslu, že strana nemá práva žádati o ochranu, aniž by tím byla rozhodnuta otázka materielního práva, jež jest podkladem žaloby. Teprve jsou-li všechny tyto předpoklady splněny, rozhodne soud ve věci tím, že jedné straně žádanou ochranu poskytne, a druhé ji odmítne. Vždy však soud rozhodnouti musí, neboť stát zakázav svépomoc stranám, převzal na sebe povinnost, že poskytne, bude-li o to požádán, právní ochranu tomu, do jehož správní sféry bylo neprávem zasáhnuto. Kdyby stát žádost o poskytnutí právní ochrany ignoroval, zpronevěřil by se povinnosti, kterou na sebe převzal. Takový případ by nastal, kdyby uplatnění kompensační pohledávky bylo žádostí žalovaného o právní ochranu pro tuto pohledávku, neboť nikdy není jisto, bude-li soud o této žádosti povinen rozhodnouti. Avšak žalovaný tu nežádá o právní ochranu pro svoji kompensační pohledávku, nýbrž proti nároku, žalobcem naň vzneseného. A o této žádosti bude také za všech okolností vždy rozhodnuto, buď in formali odmítnutím žádosti žalobcovy pro nezpůsobilost nebo nedostatek žalobního práva, nebo in merito; rozhodne-li tu soud o žalobě záporně, stane se tak buď proto, že nárok žalobcův není vůbec oprávněn, protože materielní právo hned od počátku neexistovalo, nebo proto, že právo to (kompensací) zaniklo. Tento nárok na poskytnutí právní ochrany jest vznášen oběma stranami a jest vždy týž, totiž pro totéž materielní právo, ale v obrácené funkci, protože každá ze stran žádá ochranu pro sebe. U žalobce má podle toho stránku positivní, u žalovaného negativní. Tato situace může se ovšem na př. protižalobou také obrátiti. Jest nyní toliko otázkou, čím jest žádost o poskytnutí právní ochrany uplatněna, a touto otázkou se ocitáme opět u kořene naší úvahy o litispendenci. Otázka tato jest však otázkou nikoliv teoretickou, nýbrž positivního práva. Teoretická odpověď by zněla: Každou takovou žádostí, o které stát prohlásí, že jí žádané účinky přizná. Která žádost to jest, o které stát musí vždy rozhodnouti, jest právě otázkou zákonné úpravy. Poněvadž námitka kompensace pro naše právo mezi nimi výslovně není uvedena, tedy nezbývá než hledati z jiné souvislosti, zda-li tato námitka jest taková žádost, o které by soud musil za všech okolností rozhodnouti. Odpověď však byla již shora dána záporně. Podle toho tedy není námitka kompensace žádostí o právní ochranu, poněvadž stát nemá povinností za všech okolností o ní rozhodnouti.
O souvislosti nároku na poskytnutí právní ochrany s litispendencí, není třeba se tu zvláště rozšiřovati. Litispendence nastává zahájením sporu. Spor jest vyvolán žádostí o právní ochranu a není zahájen dříve, nežli jest žalovaný o žádosti uvědoměn (§ 232 c. ř. s.). Proto nastává pro naše právo zahájení rozepře ne již podáním žaloby, nýbrž jejím doručením, protože teprve tímto okamžikem jest střetnutí zájmů ne-li dokonáno, tedy alespoň umožněno. Předmětem sporu jest žádost o právní ochranu. Podáním této žádosti či přesněji uvědoměním odpůrce nastává litispendence. Od tohoto okamžiku »lis pendet«. Můžeme tedy řečené shrnouti a vyjádřiti takto: Spor vzniká žádostí o právní ochranu a jest zahájen uvědoměním odpůrce. Žádost o právní ochranu jest taková žádost, o níž stát prohlásil, že béře na sebe povinnost o ní rozhodnouti. O námitce kompensace toho stát neprohlásil. Žalovaný také z důvodu materielního práva nežádá o právní ochranu pro svoji kompensační pohledávku, nýbrž proti pohledávce zažalované. Není tedy námitka kompensace žádostí o právní ochranu a nemůže proto působiti litispendence.18 Správnost tohoto názoru vysvítá z těchto dvou úvah. Jest nesporno a nepopřeno, že ohledně kompensační pohledávky jest možno žádati o zjištění mezitímním návrhem určovacím, a jest stejně nesporno, že vznesením tohoto návrhu — který jest podle řečeného žádostí o právní ochranu ohledně práva, jím uplatněného — nastává pro tento právní poměr litispendence. Je-li tomu ale tak, pak jsou přívrženci litispendence v rozporu s podstatou této námitky; jest totiž zahájena nová rozepře o právu, které ve sporu již jest, aniž by proti druhému sporu námitka litispendence měla účinnost. Důsledně musí tedy bud vyloučiti možnost mezitimního návrhu určovacího v tomto případě, nebo alespoň omeziti ji na zbývající (převyšující) část kompensační pohledávky, anebo naopak připustiti, že vznesením mezitimního návrhu určovacího tu litispendence nenastane. To se však dosud, pokud mi jest alespoň známo, nikde nestalo.
Druhá úvaha jest ta, jíž se zabývá nejv. soud, totiž případ, kdy jest započítávána pohledávka, o níž bylo již právoplatně rozhodnuto. Tento případ posuzuje i nejv. soud jako výjimku, a uznává, že zde o litispendenci nelze mluviti. Tu jest skutečně jen dvojí východisko. Buď jest kompensační uplatňování rozsouzené pohledávky vyloučeno, anebo nepůsobí litispendence. Pro první eventualitu se asi nikdo nerozhodne a zbývá tedy jen druhá. Tím způsobem odpůrci litispendence aspoň částečně triumfují; jest totiž alespoň jeden případ, kdy kompensační námitka nepůsobí litispendence. Není to však zároveň konec pravidla? Nutno býti důsledným: žádá-li žalovaný námitkou kompensace za určení kompensační pohledávky, pak má námitka ta všech- nу účinky žaloby. To pak musí platiti bezvýhradně a vždy, a jsou potom proti této námitce přípustny všechny procesuální námitky, přípustné proti každé jiné žalobě, tedy především i námitka litispendence a námitka rei judicatae. Pak ovšem není možno namítati kompensací pohledávky právoplatně rozhodnuté. Výjimka by byla možná jen na základě positivního zákonného předpisu; není-li ho, nemůže býti výjimky, a pak musí býti chyba v teorii.
Co však zastánci litispendence nemohou vysvětliti jinak, než připuštěním, že jde o výjimku, to se podle našeho názoru vysvětluje zcela přirozeným způsobem. Nejde o samostatný nárok, nýbrž o obranu proti jinému nároku. Žalovaný netvrdí nic jiného, než že zažalovaná pohledávka zanikla, a jen o tom jest veden spor, jen o tom jest rozepře zahájena. K tomu cíli se odvolává na kompensací se svou právoplatně přisouzenou pohledávkou. O ní soud rozhodovati nebude, nýbrž vždy jen o zažalované pohledávce. Nemůže tu tedy býti litispendence nikoliv proto, že jest již res judicata, nýbrž proto, že vůbec nejde o nárok na právní ochranu pro kompensační pohledávku.
Za tohoto stavu zbývá ještě jeden důležitý argument zástanců litispendence, jehož se nejv. soud také částečně dotýká: jak jest vůbec možná právní moc výroku o kompenzační pohledávce, jak může soud rozhodnouti o něčem, o co není žádán? Neodporuje to zásadě, že soud nesmí jíti ultra petitům? A není námitkou kompensace vznesen eventuální nárok na zjištění kompensační pohledávky? Již možností takové otázky jest charakterisována výjimečnost ustanovení § 411 c. ř. s. o kompensační pohledávce. Jest však důvodem, aby výjimečnost tato byla ještě dále komplikována litispendencí, a to ne jakožto případem pravidelným, ale opětně omezeným výjimkami?
Především třeba upozorniti, že se tu vlastně dostáváme opětně na souvislost litispendence s res judicata, jež zůstává konečným a jediným důvodem pro litispendenci. Argument tento není totiž nic jiného, než to, o čem byla již shora řeč: není-li litispendence, nemůže prý býti ani res judicata, jenže argument tento jest tentokráte vyjádřen otázkou: jak může býti res judicata, není-li sporu? Pro řešení stačí poukázati na to, co bylo řečeno o civilně-právní povaze kompensace. Při aplikaci pro procesní právo třeba vycházeti z tvrzení žalovaného, že jak zažalovaná, tak i kompensační pohledávka v době vydání rozsudku19 již neexistuje. Nevznáší tedy žalovaný žádný nárok na uznání své pohledávky, zejména ani ne na uznání existence zaniklé pohledávky, což by bylo jednak logicky contradictio in adiecto, jednak se stanoviska procesního práva nemožno, poněvadž to zná nárok na uznání právního poměru a nanejvýše snad (§ 406 c. ř. s.) nárok na uznání budoucího práva.20 Námitkou kompensace nemůže tedy žalovaný žádati o právní ochranu pro tuto pohledávku, poněvadž by žádal něco nemožného: nelze chrániti něco neexistujícího. Z toho důvodu není možno ani tvrditi, že by se jednalo o eventuální nárok žalovaného v tom smyslu, v jakém se mluví na př. tenkráte, žádá-li žalobce věc a pro případ zamítnutí této žádosti věc jinou. Nárok žalovaného jest při kompensaci vždy jediný: na zamítnutí žaloby, a jen důvody tohoto nároku jsou někdy eventuální, popírá-li vznik pohledávky, in eventum však namítá zánik kompensací. Na tom nic nemění slovní dikce zákona, ani běžná mluva, pokud užívá termínu »uplatnění kompensační pohledávky«. Správně se jedná vždy jen o uplatnění »kompensace«, a mohlo by se nanejvýše říci, že dikce zákona jest nepřesná, kdyby naopak, zejména při § 391, nevyhovovala výborně celé souvislosti. Pro otázku právní moci, jak jest možná, není-li na ni učiněn návrh žalovaného, když jsme vyloučili, že by námitkou kompensace takový návrh byl učiněn, stačilo by nám ovšem odvolati se na výslovné znění § 411 c. ř. s. Lex locuta, causa finita. Ale stanovisko to by bylo velmi pohodlné tenkráte, je-li možno najíti i teoretické vysvětlení. Jedno z možných vysvětlení bylo již naznačeno v poukazu na to, že soud tu rozhoduje toliko o kompensabilitě, jejímž předpokladem jest určitá pohledávka. Na tomto stanovisku stojí patrně také ministerstvo spravedlnosti ve svých »Odpovědech«.21 Na druhé straně známe však celou řadu případů, ba můžeme říci přímo, že pravidelně neomezuje se účinek rozsudku jen na to, co jest stranami zamýšleno, nýbrž sahá dále. Někdy jest tomu tak na základě zákonného předpisu, jako v případě § 568 c. ř. s. ohledně podnájemníka, jindy to vyplývá z podstaty sporného právního poměru, jako při právu podmiňujícím s účinkem na právo podmíněné. Tak na př. rozsudkem o manželském původu dítěte jest zároveň rozhodnuto o jeho intestátním právu dědickém proti pozůstalosti otcově, aniž by takový účinek byl stranami v konkrétním případě chtěn, nebo dokonce výslovně žádán; ba snad není ani předvídán. Podobně při námitce kompensace.22 Ohlášením kompensace dostávají se obě pohledávky do tak těsného poměru, že samostatné konečné rozhodnutí o jedné z nich není vůbec možné. Má-li tedy stát poskytnouti právní ochranu pro zažalovanou pohledávku, není to jinak možno, než že ji rozšíří i na pohledávku kompensační, pokud tato jest s první v nerozlučitelné spojitosti,23 to jest až do výše, jíž má býti započteno. Právě v tomto omezení jest vystižen výjimečný ráz celého institutu právní moci při kompensační pohledávce.
Tím tedy jsou probrány a posouzeny, jak po stránce positivní, tak i negativní, důvody nejv. soudu, pokud se opírají o pojmy právní. Nejv. soud přikračuje však ještě k dalším úvahám o vhodnosti a účelnosti. To jsou ale spíše úvahy de lege ferenda, jimiž proto není třeba se zde dále zabývati. Důvody, které nejv. soud tu uvádí, jsou jistě závažné, ale nestačí k dotvrzení názoru nejv. soudem zastávaného; neboť i špatný zákon jest zákonem.
Všeobecně řečeno, nepřesvědčí důvody nejv. soudu zastánce opačného mínění. Celý bohatý materiál tu shrnutý vyčerpává se z větší části jen v polemice proti opačnému mínění, a to ještě ponechává nejv. soud částečně bez odpovědi právě ty nejzávažnější námitky. Po stránce positivní nového nic nepřináší. Je-li tedy plenárním usnesením nejv. soudu otázka litispendence při kompensační námitce rozřešena pro praksi, zůstává pro teorii spornou dále. Slovo nejv. soudu pro teorii konečnou odpovědí není, byť bylo tím záslužnějším činem, že činí konec dosavadní nejistotě v praksi.

Viz Právník 1928, str. 343 sl.
Ohledně literatury viz Dr. Tureček v Právníku 1927, str. 665 sl.
Podtrhuje autor.
Podtrhuje autor.
Srovnej tuto větu nejv. soudu: »Vždyť obrana rozepře právoplatně rozsouzené souvisí nerozlučně s obranou rozepře zahájené v ten způsob, že ona předpokládá nezbytně jsoucnost této.«
Přirozeně jen co do výše nikoliv zažalované pohledávky, nýbrž obnosu, jímž má býti započteno. To budiž v dalším vždy předpokládáno.
Vzhledem k histor. vývoji, když bylo opuštěno ustanovení §u 441 osnovy c. ř. s. z r. 1881, kde výslovně byla omezena právní moc na rozsudečný výrok (Urteilsspruch), jest aspoň tento názor jedině odůvodněný. C. ř. s. opírá se v otázce právní moci jednak na autoritu Ungrovu, jednak na něm. Z. P. O. (§ 322) spočívající opětně na názorech Savigny-ho, tedy dvou rozhodných zastánců právní moci rozhodovacích důvodů.
Vorlesungen, str. 215 sl.
A což právní moc rozvrhového usnesení v exekučním řízení? Je-li obsahově totožná jako právní moc rozsudku, jak si tu budeme počínati s otázkou litispendence?
Srv. za jiné: Merkl, Die Lehre von der Rechtskraft entwickelt aus dem Rechtsbegriff, str. 229 a jinde.
Srv. Planck, Mehrheit der Rechtsstreitigkeiten im Processrecht, str. 544.
»L’exception de litispendence est en quelque sorte une exception d’incompétence à raison de la litispendence.« Glasson-Tissier, Traité téor. et prat. ďorganis. judiciaire, compét. et procéd. civile I. str. 721.
Srv. za jiné: Sedláček, Obligační právo str. 241. »Námitkou kompensace netvrdí žalovaný, že má vzájemnou pohledávku, ale že obě pohledávky zanikly.«
Srv. poznámka 17.
Wach, K., Handbuch des Deutschen Civilprocessrechts (1885)
Pro rakouské právo jest jejím zastáncem zejména Skedl (Das oest. Civilprocessrecht. I.).
»Rechtsschutzanspruch«.
Bylo shora řečeno, že nejvyšší soud se neprávem dovolává Kleina. Klein (Vorlesungen, str. 212 sl., zejména 215) jest totiž alespoň důslednější než jiní zastánci litispedence, byť i on nebyl důsledným docela. Tvrdí, že v případě omezení jednání podle §u 188 na zažalovanou pohledávku, byla-li tato pak dílčím rozsudkem podle §u 391 uznána neexistentní, jest přes to jednati o kompensační pohledávce dále. Jen tedy v případě, kdy bude rozhodnuto zároveň, odpadá výrok o kompensační pohledávce, je-li o sporné pohledávce rozhodnuto záporně. Po těchto cestách však Klein nebyl následován. Jest sice patrno, že názor tento si sám odporuje, ale přes to nutno uznati, že důsledky, k nimž Klein dochází, jsou s jeho stanoviska alespoň částečně pochopitelny. Podle něho totiž dochází k rozhodnutí o kompensační pohledávce (za jistých předpokladů) i tenkráte, když zažalovaná pohledávka nepozůstává po právu. Pak jest ovšem, nehledě na připuštěnou, ale bezdůvodnou výjimku, důsledno, že připouští i litispendenci ohledně této námitky, poněvadž o ní bude rozhodnuto vždy.
Přesněji: v době posledního ústního jednání.
I určovací žaloba může se týkati podle znění §u 228 c. ř. s. jen současné existence, nikoliv minulé. Mezitimním návrhem určovacím ohledně kompensační pohledávky a námitkou kompensační provádí žalovaný dvojí: jednak žádá o určení existující pohledávky, jež trvá, dokud není učiněn kompensační projev, jednak námitkou činí tento kompensační projev sám.
Srv. k §u 232: »Die bloss einredeweise Berufung auf eine kompensable Gegenforderung bewirkt noch nicht Streitanhängigkeit dieses Anspruches. da sie zu einer rechtskräftigen Entscheidung über den Bestand der Gegenforderung nicht führen kann.« Ovšem, ale z jiné souvislosti se dá souditi, že ministerstvo mělo na mysli pro právní moc podle §u 411 snad jen buď protižalobu, nebo mezitimní návrh určovací.
Nejde o případ stejný, ani stejnorodý. Tertium comoarationis leží v tom, že rozhodnutí o jednom nároku obsahuje, ať již aktuálně, ať jen potenciálně v sobě zároveň rozhodnutí o nároku druhém.
Zde možno také poukázati na hořejší příklad kompensace s právoplatně přisouzenou pohledávkou. Zde jde totiž o případ opačný. Právní moc dřívějšího rozsudku musí býti respektována, a proto rozsudek pozdější musí odpovídati prvnímu. O žádosti za právní ochranu pro zažalovanou pohledávku musí býti vzhledem k nerozlučnosti obou pohledávek pro kompensaci rozhodnuto jen shodně. Právní ochrana poskytnutá prvním rozsudkem bude rozšířena na druhý sporný právní poměr. Tím tedy i po této stránce dochází tento případ uspokojivého vysvětlení, aniž by bylo třeba odvolávati se na nějakou výjimku.

Citace:

ŠÍP, Ladislav, SOMMER, Otakar, JIRSÁK, Josef. Nostrifikace TABULKA. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 965-969.