Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12738.

Stal-li se nájemník napotom spoluvlastníkem domu, nemůže mu býti dána výpověď podle § 560 c. ř. s.
Námitka spoluvlastnictví, vznesená jedním ze spolunájemníků, prospívá i druhému spolunájemníku, jenž není spoluvlastníkem.
(Rozh. ze dne 28. června 1933, Rv I 1099/33.)
Žalovaní Karel a Josefa S-ovi nastěhovali se dne 6. září 1928 do domu čp. 631, náležejícího spoluvlastnicky jejich rodičům. Rodiče žalovaných napotom zemřeli a spoluvlastníky domu čp. 631 stali se Václav S., Jan S., žalovaná Josefa S-ová, tato k domu, dále Alois S. a Marie D-ová. Proti soudní výpovědi dané Karlu a Josefě S-ovým Václavem a Janem S-ovými namítli žalovaní mimo jiné, že užívání bytu spolužalovanou Josefou S-ovou jest též výkonem jejího spoluvlastnického práva, v němž nemůže býti rušena výpovědí. Procesní soud prvé stolice výpověď zrušil. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení shledávají odvolatelé v tom, že procesní soud považuje jen Karla S-a za nájemníka, ač nájemní smlouva byla sjednána s oběma žalovanými. Odvolací soud při svém rozhodování má položiti za základ výsledky jednání a provedených důkazů v procesních spisech prvého soudu a v rozsudku na jisto postavených, nedotčených uplatňovanými odvolacími důvody, pokud ani odvolacím jednáním nebyly opraveny (§ 498 prvý odstavec c. ř. s.), V tom směru považuje soud odvolací za rozhodující skutečnosti, jež byly jako nesporné mezi stranami zjištěny, totiž že v době nastěhování do bytu v roce 1928 byli oba žalovaní nájemníky, že spolužalovaná Josefa S-ová se pak stala spoluvlastnicí domu čp. 631 ke třem čtyřicetinám a že vypovídajícím Václavu S-ovi a Janu S-ovi náleží dohromady 31/40 podílů. K tomu pak odvolací soud ještě zjišťuje z výpisu z pozemkové knihy ze dne 10. října 1932, předloženého již před soudem procesním, že Josefa S-ová nabyla vlastnictví k dnem 25. června 1930, tedy až po ujednání nájemní smlouvy. Spolužalovaná uvedla v námitkách, že užívání vypovídaného bytu je též výkonem jejího spoluvlastnického práva, v němž nemůže býti rušena projednávanou výpovědí. Jde tedy u ní o námitku založenou nikoli v poměru nájemním, nýbrž v právu spoluvlastnickém. Užívání společného domu bydlením je věcí správy. Jakým způsobem má býti prováděna, určuje zákon, jenž po této stránce vylučuje pořad práva a účastníkům přikazuje cestu nesporného řízení (§§ 833 a 834 obč. zák.). Spoluvlastníci mohou zajisté upraviti užívání domu i tím způsobem, že jednomu z nich přenechány určité místnosti do výhradního užívání za určitou úplatu ve prospěch druhých společníků, že jsou mu dány do nájmu nebo spolunájmu (§§ 1090 a 1093 obč. zák.). Nájemní smlouva byla uzavřena i v souzeném případě se spolužalovanými. Když však potom stala se Josefa S-ová také spoluvlastnicí domu, přestal její poměr k ostatním spoluvlastníkům býti čistě nájemním, neboť byl rozšířen i o práva spoluvlastnictví. Podle nich náleželo by jí užívání ideálních 3/40 najatých místností, pokud by to bylo možné, již podle § 829 obč. zák. I kdyby původní nájemní poměr jakožto obligační skončil, zůstal by jí nadále poměr spoluvlastnický se všemi právy a povinnostmi spoluvlastnice, pokud by se společníci jinak nedohodli. Nelze tedy, i kdyby mohla se výpověď státi účinnou, ukládati jí, aby ve stanoveném čase byt vyklidila. Jde tedy ve skutečnosti o neshody mezi spoluvlastníky o výkon správy a užívání společného domu, ty však nelze mezi nimi řešiti sporem, nýbrž cestou nespornou ve smyslu §§ 833 až 838 obč. zák. Potom teprve, až by se žalobci domohli výroku, jenž by upravil způsob užívání společné věci anebo je spolužalované zakázal, mohli by žalobci domáhati se výpovědi a vyklizení místností. Námitka založená na spoluvlastnictví týká se ovšem spolužalované, ale poněvadž je současně s Karlem S-em spolunájemnicí, jak zdůrazňují i v odvolání odvolatelé, a jde o jednotný poměr nájemní na straně vypovídaných, zasahuje i Karla S-a. Oba byli společně smluvní stranou, jež sjednala nájemní smlouvu. Může býti tedy dána výpověď jen jim oběma společně a nikoli jen jednomu z nich, neboť práva z ní plynoucí příslušela jim společně a nedílně, takže účinek nájemního poměru a po případě skončení jeho nemůže působiti jen pro jednoho z nich bez druhého. Otázka společného setrvání v nájemní smlouvě společně sjednané anebo rozvázání tohoto společenství je věcí vnitřního poměru nájemníků, v nějž pronajímatelé nejsou oprávněni rušivě zasahovali. Vzhledem k jednotnosti poměru přichází námitka spoluvypovídané k dobru i Karlu S-ovi. Proto nelze ani proti němu přiznali výpovědi účinnost a zachovali ji v platnosti. Výpověď nemá tedy zákonných předpokladů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Nesporné je mezi stranami, že když v r. 1928 žalovaní se do bytu nastěhovali, byli oba nájemníky bytu, o nějž jde. Odvolací soud zjistil, že spolužalovaná Josefa S-ová nabyla vlastnictví ku Véo domu čp. 631 po sjednání nájemní smlouvy, totiž dnem 25. června 1930. Dovolatelé dovozují, že nájemní smlouva tím, že Josefa S-ová nabyla spoluvlastnictví ku V40 domu, nezanikla, a že proto může býti zrušena výpovědí, ať již výpovědí pronajímatele nebo nájemníka. Dovolatelé však přehlížejí, že odvolací, soud vyslovil jen, že poměr Josefy S-ové po nabytí práva spoluvlastnického ku 740 domu přestal býti k ostatním spoluvlastníkům poměrem čistě nájemním, ježto byl rozšířen i o práva spoluvlastnická. Skutečností tou nezaniklo ovšem v příčině ideálních podílů žalobců spolunájemní právo Josefy S-ové spojením práva a závazku v jedné osobě (§ 1445 obč. zák.), zaniklo však v příčině vlastního ideálního podílu Josefy S-ové, protože užívání tohoto podílu nepříslušelo ani dříve žalobcům a nenastal tedy případ § 1093 obč. zák. Neprávem domnívají se dovolatelé, že i v případě, kdy nájemník stal se později spoluvlastníkem domu, může mu býti dána výpověď podle § 560 a násl. c. ř. s. Obligační poměr nájemnický jako takový mohl by ovšem skončiti výpovědí — ať již volnou nebo soudem schválenou podle § 4 zák. o ochr. náj., což zde netřeba řešiti — ale zůstane tu i nadále poměr spoluvlastnický se všemi zákonnými právy a povinnostmi, nedohodnou-li se spoluvlastníci jinak. Odvolací soud správně rozpoznal, že v souzeném případě jde ve skutečnosti o neshody mezi spoluvlastníky v příčině výkonu správy a užívání nebo spoluužívání společné věci a že řešení neshod těch patří do řízení nesporného podle §§ 833—838 obč. zák. (rozh. čís. 9943 sb. n. s.). Neprávem odkazuje dovolání k tomu, že by se spoluvlastnice mohla brániti teprve proti vyklizení uplatněním svého spoluvlastnického práva, přehlížejíc ustanovení § 572 c. ř. s., podle něhož v rozsudku jest mimo jiné vyřknouti, zdali a kdy žalovaný je povinen najatý předmět odevzdati, tedy v tomto případě odevzdati patrně žalobcům jako spoluvlastníkům, neboť pak tu již nikoho; jiného není, komu by mohl najatý předmět býti odevzdán. Hledíc k ustanovení §§ 361, 828, 829 obč. zák., nelze však spoluvlastníka ze spoluužívání společné věci vyloučili a nelze proto vyřknouti, že spolužalovaná Josefa S-ová — jež je spoluvlastnicí domu — je povinna byt ve společném domě užívaný vykliditi a odevzdati. Při tom v tomto sporu nezáleží na tom, že jsou žalobci spoluvlastníky domu v daleko větším poměru, než spolužalovaná, a nezáleží ani na tom, zda jde o úkon správy řádné (§ 834 obč. zák.). Neobstojí konečně ani výtka dovolatelů, že odvolací soud pochybil také tím, že uznal, že námitka spoluvlastnictví vznesená spolužalovanou Josefou S-ovou prospívá i spolužalovanému Karlu S-ovi. — Dovolatelé přehlížejí, že tu jde o nerozlučné společenství v rozepři podle § 14 c. ř. s., protože spolunájemník nemůže užívati jen ideální polovice bytu, takže podle povahy sporného předmětu námitka jedním ze spoluvlastníků vznesená a za důvodnou uznaná musí nutně prospěti i druhému spolunájemníku.

Citace:

Čís. 12738. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 58-60.