Několik poznámek k zákonu jazykovému.

Svět právnický sledoval s největším zájmem úpravu otázky jazykové v našem státě. Byl to zejména právník, ať advokát či soudce neb úředník správní, jenž nejtíže pociťoval a nesl otázku jazykovou za Rakouska. A byl to náš časopis, jenž této otázce za Rakouska zvláštní pozornost věnoval. Nemůže nám tudíž býti zazlíváno, když také novému zákonu věnujeme bez ohledu na kteroukoli stranu politickou několik slov.
Máme všichni v dobré paměti stav otázky jazykové za Rakouska. Zcela jasný předpis §u 13 josef. soud. ř. nařizoval, že soudy i strany mají užívati u soudu řeči »v zemi obvyklé« (der landesüblichen Sprache). A přece tento zcela jasný předpis — pro toho jasný, kdo posuzoval jej bez zaujatosti národnostní a politické — stal se pravou crux interpretationis a vykládán německými soudy ne ve svém pravém smyslu, nýbrž ve smyslu »u soudu obvyklý« (»gerichtsüblich«). To jedině proto, aby mohl býti jazyk český, jemuž se nemohla přece odepřít i vlastnost, že je v zemích českých jazykem v »v zemi obvyklým«, odmítán v okresích německých, nebyl-li i u toho kterého soudu obvyklým. Ba, nezáleželo ani na tom, byl-li v okresu těchto soudů obvyklým (viz na př. Teplice, Liberec, Ústí n. L. a j. v.), stačilo, že německý soudce jen tvrdil, žc český jazyk není u soudu, ba dokonce i v určitém oddělení soudním obvyklým. Proč to zde uvádíme? Abychom připomenuli, kam až dovede jíti šovinism národnostní u německého úřednictva a jak ochotně stavěli se němečtí soudcové v bojovné řady pod vrchní velení politiků svých. A abychom to připomenuli těm, kdož měli na jazykovém zákoně účast; víme, že naše připomínka přichází už pozdě, ale není to naší vinou, poněvadž při tajemném připravování osnovy jazykové byla nezasvěcencům vzata jakákoli možnost do těchto příprav zasáhnouti. A abychom zdůraznili, jak bylo první a přímo úzkostlivou povinností těch, kdož na zákoně pracovali, vyvarovati se všeho, co by mohlo svou nejasností, neurčitosti, nepřesností býti pomůckou k jakémukoli vyumělkovanému výkladu, tím i k obcházení zákona а k novému rozvíření otázky jazykové v našem státě, jako tomu bylo za Rakouska neblahé paměti. Splnili naši zákonodárci tuto povinnost? Bohužel, musíme říci, že nikoliv. Zdá se, že naši zákonodárcové na naše boje jazykové příliš brzo zapomenuli a z nich se ničemu nepřiučili. «Jazyk československý je státním, oficielním jazykem republiky« (§ 1). »Užívajíce jazyka státního, oficielního, úřady úřadují zpravidla po česku, na Slovensku zpravidla po slovensku« (§ 4). Je tohle znění jasné? Není při shora zmíněných »schopnostech« vykladacích německých úředníků na snadě, že budou tvrditi, že »státní« a »oficielní« není a nemůže býti totéž, poněvadž kdyby to bylo totéž a) nebylo by třeba to v zákoně uváděti vedle sebe, b), a kdyby už, tož stačilo by to uvésti v § 1, ale nebylo by to třeba opakovati zase v §u 4. Je naprosto vyloučen při tomto stavu věci výklad z německé strany, že nějaký úkon, projev a p. není »oficielním« a že tedy netřeba při něm užívati jazyka československého? Učiniti zákon jasným, to není »slovíčkářství«, jak by se nyní z některých stran chtělo rádo namluviti, to také není otázka prestiže, to je prostě svatou povinností zákonodárcovou, poněvadž na tom závisí: buď znemožniti jednou pro vždy jakýkoli pokus vyvolati a rozvířiti boje jazykové aneb tyto boje znovu umožniti. Co tato druhá eventualita pro naši republiku znamená, netřeba dokládati. Když už záleželo, z důvodů mezinárodních (prý) na tom, aby slůvko »oficielní« v zákoně našem se objevilo, — ze smlouvy mírové to však dokázati nelze — byl by si mohl prozíravý zákonodárce pomoci jinak, aniž tím ohrozil jasnost zákona. Stačilo prostě říci v § 1 »jazyk československý jest státním jazykem republiky (la langue officielle, čl. 7 smlouvy...)«. A co ta slůvka, »zpravidla« v § 4? Znamená to, že u nás úřady, »užívajíce jazyka státního, oficielního«, úřadují »zpravidla po česku«, výjimečně po slovensku, a na Slovensku »zpravidla po slovensku«, výjimečně i po česku? Ale pak se to mělo v § u 4 zcela jasně říсi. Neboť jinak máme obavu, že německý soudce sáhne k takovéto argumentaci: »V § 1 je stanoveno, že jazyk československý je státním, oficielním jazykem republiky. Kdyby měl § 4 znamenati, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku úřady užívajíce jazyka státního, oficielního, úřadují zpravidla po česku a výjimečně i po slovensku, a na Slovensku zpravidla po slovensku, výjimečně i po česku, pak je toto ustanovení vzhledem k § 1 zbytečné. A ostatně § 1 není v §u 4 u slov »státního, oficielního« ani citován. Ve skutečnosti - podle této argumentace — sluší naopak spatřovati v §u 4 výjimku ze zásady §u 1: slova »zpravidla po česku«, »zpravidla po slovensku« dlužno vykládati, že výjimečně lze i jazyka německého (maďarského) užívati jako jazyka »státního, oficielního.« Byl by to výklad nesprávný, o tom není pochybnosti. Ale čeho se nelze nadíti od těch, jimž »landesüblich« nebylo »landesüblich«, jimž pojem »zemský« byl totožný s pojmem »okresní«, a pak dokonce už s pojmem »soudní« aneb »soudního oddělení«? Pravda, chceme-li býti nestranní, uznáme jednu přednost našeho zákona, totiž § 7, jenž prohlašuje vyřizování sporů o užití jazyka při soudech za věc správy státní (tedy nikoli za věc judikatury). Ale účinnost tohoto ustanovení závisí na tom, jednak, že k takovému sporu dojde (mnohý občan spolkne raději porušení svého jazykového práva než by se domáhal nápravy), jednak, že státní správa také důrazně proti zjištěným nesprávnostem zakročí. A i stane-li se to, dosáhnou němečtí krajané alespoň jednoho: budou moci křičeti do světa o svém »utrpení« a nás zostouzeti. A tak — nehledíce zatím k ostatním opomenutím zákona — máme smutný dojem, že při projednávání otázky jazykové, věc celého národa ustupovala zájmu (či umíněnosti?) jednotlivých stran.
—a.

Citace:

č. 8169. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 949-951.