Ročník 60.
Právník 1921.
Sešit VI.

Některé rozdíly soudního řádu platného u nás a na Slovensku

.1
Napsal Dr. Boh. Klinberger.
I. Společnost ve státě jest vázána kontinuitou právní
a žádná revoluce není tak mocná, aby spřetrhala všechny
nitky držící souvislost stavu s dřívějším a aby síla vytvořila něco docela nového, beze vší souvislosti s dřívějším stavem: nemůže zničiti vše a když zničí, v tom. co vytvoří nové, zračí se více méně minulost s její organisací. Lze proto tvrdit: vývoj právní i za revoluce jest podmíněn jistým minimem kontinuity právní.
Ovšem není kontinuita ve všem stejná; na př. v právu materielním jest mnohem pevnější než v právu veřejném, které se musí poměrně rychleji přizpůsobit! směním státně politickým.
Proto i procesní právo, které co do vzniku může býti pokládáno za součást práva veřejného, se snáze přizpůsobuje potřebám státního řádu.
Rozdíl změny jest takovýto: změna práva materielního má přímý vliv na život individuelní i společenský; změna práva procesního má na život individuelní i společenský vliv jen potud, pokud působí proměnu v právu materielním. Z té příčiny lze, nehledí-li se na obtíže technické, soudní řád mnohem snáze podrobiti změnám než materielní právo. Proto fakt, že rakouský soudní řád z r. 1895 v zemích bývalé koruny Svatováclavské a na Slovensku uherský soudní řád z r. 1911 podržel provisorně platnost, dlužno přičítati ne tak na vrub kontinuity právní, jako spíše na vrub technické nemožnosti, aby starý řád byl okamžité nahrazen novým а k tomu jednotným soudním řádem.
S tohoto hlediska dlužno nazírati na provisorium obou soudních řádů: není faktem odiosním, poněvadž jest přirozený důsledek vývoje, a nelze je považovati za recepci cizího práva. Stát nerecipoval v nich cizí právo, poněvadž nepředstavují právo oproti němu cizí, nýbrž právo od dřívějška platné, kterému přiznává platnost prozatímní, a to není recepce cizího práva. Cizím jest ovšem český řád proti Slovensku jako naopak uher. soudní řád oproti území českému a to jest fakt mimořádného významu s následky, které nelze přezírati.
Jednotnost státu jest podmíněna jednotností práva — to jest axiom nepotřebující důkazu. Stát, chce-li býti jednotným, musí odstraniti vše, co jednotnost ruší, a tím jest dualismus práva: to jest požadavek stejně přirozený jako všeobecně platný pro právo materielní i procesní. Požadavek jest tím naléhavější, když dualismus práva — jako v případě našem — procesního není osamocený, nýbrž provázený dualismem práva materielního: v tom případě jest cizost dvojnásobná a stupňuje se, čím déle trvá dualism práva. K jakým důsledkům dualismus práva vede, osvětlí příklad. Na Slovensku může protokolovaný kupec pohledávky vymáhati před tamními soudy během dvou let od poslední zakázky v obchodní knize zaznamenané proti cizím obchodníkům (§ 32 uh. soud. řádu); český obchodník své pohledávky proti slovenským před svým soudem vymáhati nemůže, leda na základě fakturní klausule; to jest nevýhoda našeho obchodu, která může míti v zápětí i nevýhodu materielně právní, vykazuje-li uherský obchodní zákon odchylky proti obchodnímu zákonu našemu, a takové vykazuje.
Procesuálni tato nerovnost mající v zápětí nerovnost materielní byla do převratu vyloučena možností retorse (§ 101 j. n.); za dnešního státoprávního stavu, kde území
české nemůže prováděti retorsi proti území Slovenskému, když obě tvoří území jednoho státu, jest možnost retorse vyloučena a tím nastal stav, že Slovensko svým kupcům dává výhodu kompetence svých vlastních soudů, kdežto Čechy Morava a Slezsko svým kupcům na svém území této výhody dáti nemohou.
To by samo o sobě mnoho neznamenalo, kdyby nebylo nebezpečí, že v zápětí nerovnosti procesuálni nenastane nerovnost materielněprávní a nebezpečí toto — jak naznačeno — není vyloučeno, pokud na Slovensku platí materieini právo odchylné od práva zemí českých a odchylky jsou v mnohých kusech značné. Nebezpečí jest aktuelní tím více, uváží-li se, že soudce na Slovensku celým subjektivním založením svého ducha přirozeně bude tíhnouti k právu, které tvoří náplň jeho vědomí právního, a to jest právo uherské. Dlužno také uvážiti, že následkem právního dualismu se vyskytne nutnost zabývati se otázkou, zda-li smluvcové uzavírajíce obchod, položili svému obchodu za základ právo české či slovenské, a tuto otázku, poněvadž není spornou jako mezinárodní, bude dlužno řešiti spíše jako quaestio facti než
quaestio juris; avšak tu jest nebezpečí, že nebude zjišťována jako součást skutkové podstaty, nýbrž řešena jako otázka právní ve smyslu toho práva, kterému jest soudcovo právní vědomí bližší.
Tím příkladem má býti ukázáno, jak nebezpečí z dualismu práva materielního zvýšeno dualismem práva procesního. Nemůže býti sporu o tom, že je nutno, aby byl dualismus práva procesního odstraněn, a otázka, zda-li se tak státi má současně s odstraněním dualismu práva občanského čili bez něho, na naléhavosti nic nemění, ač upříti nelze, že by současné sjednocení práva procesního i materielního najednou věci bylo na prospěch; naráží-li však jednotnost práva občanského na obtíže, nesmí to býti příčinou, aby se zdržovala jednotnost řádu soudního. Naopak jest nezbytno, aby byla provedena dříve, podle zkušenosti, že vždy jest lépe provésti něco než nic, a že jedna věc se provádí snáze a rychleji než dvě najednou.
II. Na Slovensku jest pravomoc soudní uspořádána stejným způsobem jako v zemích českých, totiž: v první stolici rozhodují buď okresní soudy nebo Sedrie (sborové soudy I. stolice), druhou stolicí jest súdná tabule (Bratislavská nebo Košická) ovšem s omezením, že vůči okresním soudům jest druhou stolicí Sedrie; a třetí stolicí jest přirozeně nejvyšší soud anebo súdná tabule pro některé rozsudky okres. soudů (§ 525).
Působnost okresních soudů na Slovensku nevykazuje proti působnosti soudů českých zvláštních rozdílů až na ten, že hranice pro spory majetkové tam jest už od r. 1917 stanovena výší 5000 K, kterážto hranice však nyní jest upravena jednotné (zák. z 1. dubna 1921 č. 161 sb. z. a nař.), a za druhé v tom, že nároky manželky na prozatímně zaopatření spadají pod působnost okresních soudů s výhradou § 674 uh. s. ř., t. j. pokud není zahájen spor o rozluku nebo neplatnost manželství, v kterémžto případě může nárok manželčin býti vnesen před sborový soud (Sedrii).
Působnost sborových soudů (Sedrií) počíná ve sporech majetkových hranicí od 5000 Kč a bez ohledu na výši ceny sporného předmětu spadají pod jich pravomoc dle § 2 tytéž sporné nároky jako dle § 50 čes. s. ř.: odchylku vykakazuje soudní řád slovenský jen v tom, že jsou některé sporné nároky vyhraženy pravomoci sborových soudů, kdežto podle čes. s. ř. je pravomoc upravena dle všeobecných pravidel. Při důležitosti těchto odchylek jest třeba zmíniti se o jednotlivých případech. Jsou to:
1. náhradní nároky proti soudcům a státním úředníkům, rozhodčím soudcům a soudcům zvláštních soudů provinciálních, plod. prodejen ze škod způsobených ve výkonu úřadu.
2. Náhradní nároky proti úředníkům, přednostům a výborům representací obcí ze škod, kterou způsobili ve výkonu služby.
3. Náhradní nároky proti státu a obcím.
4. Náhradní nároky proti notářům ze škod způsobených opomenutím při protestu a nepravdivým osvědčením.
Tato odchylka od všeobecné pravomoci soudní jeví se býti výsadou pro osobu žalovanou; avšak princip jednoduchosti a jednotnosti nepřipouští, pokud toho nevyžadují nutně věcné důvody, kompetenci zvláštních soudů pro jisté osoby, nechť to jsou osoby fysické nebo právnické, a z toho důvodu nelze se spřáteliti s privilegovanou kompetencí pro případy zde právě udané. Není věcného důvodu, proč by pro obce, stát, úředníky obecní nebo státní měla býti připuštěna zvláštní kompetence, když padly výhrady jiné, a nelze také schváliti kompetenci sborových soudů I. stolice pro osoby soudcovské z příčiny ovšem docela jiné. Otázka ručení státu u osob soudcovských, jakož i příslušnost pro žaloby takové jest upravena syndikátním zákonem (ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z.) a zdá se, že by nebylo důsledno, aby pravomoc o nároku náhradním byla vnesena na stolici nižší, když o otázce viny, která dozajista tvoří prejudic pro otázku náhrady, rozhoduje cestou disciplinární vrchní zemský soud.
Pro státní úředníky a stát stanoviti zvláštní kompetenci dle vzoru uherského všeobecně jeví se předčasným, poněvadž otázka ručení státu za škody státními zřízenci a ručení státních zřízenců za škody ve výkonu státní služby způsobené není v zemích českých toho času zásadně vůbec rozřešena a pokud není rozřešena zásadní otázka ručení sama, nevčasno stanoviti soudní kompetenci. To platí stejně i pro nároky proti obcím a jich úředníkům již proto, poněvadž praejudicielní otázka zavinění škody kompetenci soudní v Čechách vůbec nepodléhá. To vše jsou otázky, které napřed musí býti rozřešeny, než bude řešena otázka kompetence.
V jiném ohledu vykazuje soudní řád platný na Slovensku značnou odchylku: Na Slovensku není obchodních soudů (senátů); kompetence ve věcech obchodních jest přikázaná soudům civilním. Otázka jednotnosti vyžaduje řešení, zdali má býti na česká území rozšířen princip slovenského soudního řádu, že obchodní soudy (senáty) budou zrušeny, či má-li býti princip soudního řádu u nás platného rozšířen na Slovensko, takže budou obchodní soudy (senáty) zavedeny i tam. Přirozeně jest možná jen jedna z eventualit a která jest přijatelnější, rozhodnou důvody účelnosti a vhodnosti.
Nelze upříti, že specialisace práva má své značné výhody po stránce právní zkušenosti a tradice, avšak jisto jest, že jak tradice tak zkušenost jest dle složení soudu vytvářena spíše elementem právnictva než elementem laickým, který tvoří jaksi dekorativní folii, která může zcela dobře býti nahrazena znalci, kde znaleckého důkazu jest zapotřebí, což se ostatně děje i za nynějšího stavu přes to, že má soudce laik vlastně znalecký důkaz, učiniti zbytečným. Na druhé straně dlužno uvážiti, že větší část obchodní agendy spadá tak jako tak pod pravomoc obecných soudů, kdežto pravomoc obchodního soudu a obchodních senátů jest obmezena na sporné nároky proti firmám protokolovaným a na nároky dle § 39 uv. zák. k obchod, zák., tedy na poměrně menší počet agendy výlučně obchodní, z čehož jde, že není příčiny připustiti zvláštní jurisdikci soudů obchodních, když jest vyloučena ve většině případů a když kromě toho nemá místa v stolici druhé a třetí, nehledě k tomu, že jurisdikci obchodní vykopávají vůbec okresní soudy, jsoucí po rozumu § 446 s. ř. oprávněny k návrhu stran do rozsudku pojati dodatek, že věc projednávána jako obchodní.
Svědčí-li věcné důvody proti obchodním soudům, svědčí proti nim v míře daleko vyšší důvody nevhodnosti dané hospodářskými a sociálními poměry doby. Doba není příznivá zvláštním obchodním soudům: sociální tendence — o čemž nemůže býti pochybnosti — cílí k jednotnému právu hmotnému, hledíc — jak již jednou bylo naznačeno — zásady obchodního práva konsolidovati se zásadami práva občanského, a jednotnost práva hmotného nedovoluje, aby jurisdikce zůstala rozdvojenou, jak bylo posavadě.
Jednotné jurisdikce dá se docíliti snáze, když se zruší obchodní soudy na území českém, aby bylo docíleno jednotnosti s územím slovenským, než když naopak budou obchodní soudy a senáty zřízeny na Slovensku; jest snazší odbourati staré než nové stavěti, již se zřetelem k tomu. že jest pochybno, zdali by se na Slovensku toho času nalezlo dosti sil pro laický element soudní.
Nesmí se zapomenouti, že značná část sporů obchodních spadá na bursovní rozhodčí soudy a tolikéž na soudy živnostenské, kteréž vlastně představují typ opravdu obchodních soudů laických.
Tím není nikterak vyloučena možnost, že by — ovšem v jiném útvaru — obchodní soud Pražský zůstal zachován, ale jako zvláštní senát civilního soudu zemského a rovněž tak obchodní senáty u krajských soudů (Sedrií). Jinou jest otázka, zdali by neměl býti obchodním soudům dán útvar po způsobu obchodních soudů francouzských, totiž útvar soudů laických pod předsednictvím vyškoleného právníka, jaký dnes u nás mají soudy živnostenské; to jest otázka budoucnosti, o které se dnes dá sotva diskutovati, jelikož naléhavost jednotného soudního řádu nepřipouští odkladu s pokusem.
Zvláštní jsou na Slovensku obecní soudy, jichž působnost dána v § 755 až 766 a příslušnost dle § 758 připuštěna pro nároky peněžité, věcí a odměny za úkony pracovní s cenou do výše 100 Kč (nař. uh. min. č. 4050-1917) s vyloučením případů pod č. 1—6.
Znamenají-li tyto obecní soudy úlevu soudům řádným — a to nepochybně jest účel, který jim dán — dlužno vysloviti pochybnost, že by tohoto účelu bylo dosaženo, a mám naopak za to, že zbytečně práci jen rozmnoží.
Důvody, které mne k tomuto úsudku vedou, jsou: Předně připuštěn (§ 763) odpor k okresnímu soudu proti rozsudku a nedá se pochybovati, že tohoto opravného prostředku bude pravidelně využito plnou měrou. Za druhé jest dle § 761 možno kdykoli před ohlášením rozsudku vzíti žalobu zpět, aniž ztrácí žaloba účinku, podána-li do 30 dnů u okresního soudu, který o sporu musí zahájiti spor znovu, a tato druhá možnost zdá se býti ještě nebezpečnější prvé. Nedá se tvrditi, že by okresní soud rozhodoval jako druhá stolice, poněvadž zpravidla z obecního soudu bude jurisdikce přenesena na okresní soud, takže vlastně zakročují zcela zbytečně místo jednoho soudy dva, soud okresní s konečnou platností. Stav bude pravděpodobně takový, jaký jest pro rozepře bagatelní u nás; okresní soud rozhoduje s konečnou platností a tak ztrácí kategorie obecních soudů své účelnosti.
S jistou odchylkou tyto obecní soudy nahražují naše obecní senáty povolané během 30 dnů rozsuzovati nároky mezdní ze smluv čeledních a musí-li se o těchto podle zkušenosti tvrditi, že se neosvědčily, naopak že jsou považovány za orgán, který nepožívá důvěry, poněvadž není s úkol po stránce věcné hodnoty ani po stránce formelní, nebude nespravedlivo, bude-li totéž tvrzeno o blíženeckém orgánu na Slovensku.
Nejsou sociální poměry dnes takové, aby ospravedlnily důvěru v orgán, který víc než řádný soud musí býti založen na důvěře. (Pokrač.)

Některé rozdíly soudního řádu platného u nás a na Slovensku.

Napsal Dr. Boh. Klinberger.
(Dokončení.)
II. Vyšší stolice.
Odvolacím soudem pro rozsudky soudů okresních jest nadřízený sborový soud (sedrie); pro rozsudky soudů sborových nadřízena súdná tabule (§ 478). V tom nevykazuje slovenský soudní řád odchylky od českého soudního řádu; za to vykazuje značnou odchylku, pokud se týče
stolice třetí (revisní), a sice následovní: Pro rozsudky okresních soudů, pokud jde předně o spory majetkové s cenou předmětu 5000 Kč nepřevyšující, a za druhé o spory bez ohledu na cenu předmětu do působnosti okresních soudů výhradně přikázané, nepřesahuje-li cena sporného předmětu výši 5000 Kč, jest revisní stolicí súdná tabule. Pro rozsudky okresních soudů bez ohledu na cenu sporného předmětu okresním soudům přikázané, činí-li cena sporného předmětu více než 5000 Kč, jest revisní stolicí nejvyšší soud (§ 525).
Pro rozsudky sborových soudů I. stolice, z nichž jde odvolání vždy k súdné tabuli, jest revisní stolicí nejvyšší soud (§ 525).
Odchylka jest patrna: jurisdikce v třetí (revisní) stolici jest decentralisována, jsouc přidělena nejvyššímu soudu a vrchním zemským soudům, kdežto jurisdikce česká zachovává přísnou centralisaci, tak že nejvyšší soud jest centrální instancí pro rozsudky všech soudů, okresních stejně jako sborových.
Otázka, zda se odporučuje princip prvý či druhý, nemůže pro nás býti spornou; účelná a vhodná jest decentralisace po způsobu slovenském a za dnešního stavu státoprávního tím spíše, jelikož příčiny politické, kterými se zastírala předstíraná jednotnost judikatury, pominuly a všechny důvody svědčí pro to, aby ve sporech menších, kterými jsou spory patřící do pravomoci okresních soudů s výši do 5000 Kč, revisní stolicí byly vrchní zemské soudy. Hlavními důvodem jest, že místní zvyklosti jako formy i jako právo obyčejové jsou subtilie, jichž znalost jest neméně důležitá než psané právo a znalost toho se nedá předpokládati u soudců, jimž země a její lid jsou naprosto cizí.
Druhým neméně závažným důvodem jest, že nižší třídy společenské, na které se po většině omezují spory okresní, žádají stejnou právní jistotu jako ostatní společenské třídy a má-li právní jistota býti stejná, musí býti učiněna přístupnou, jednak přiměřeností soudních nákladů, jinak snazší přístupností revisní stolice a obé jest vyloučeno, je-li jurisdikce revisní pro rozsudky okresních soudů centralisována v jediném příliš vzdáleném soudu.
Nehledě k tomu jest distribuce v zájmu judikatury samotné.
Na jedné straně jest nejvyšší soud právě následkem scentralisování přetížen; na druhé straně vrchní zemské soudy nejsou poměrně judikaturou tak zaměstnány, jak by býti mohly, a jedno i druhé působí nepříznivě na judikaturu: od přetíženého soudu nelze očekávati bedlivé a do hloubky jdoucí dokonalé studium.
Obava, že by jednotnost revisní judikatury rozdělením mezi dva soudy trpěla, jest nemístná; jednak centralisace sebe tužší nezaručuje naprostou jednotnost judikatury, která se obyčejně nahražuje mechanickým tvořením; jinak není jednotnost samoúčelem, nýbrž dokonalá jednotnost a ta se lépe docílí prohloubeným studiem, poněvadž vědění jest jednotné a vede k jednotnosti.
Stoliční pořad dle slovenského soudního řádu zdá se mi v každém ohledu vhodnějším; odpovídá více poměrům a odporučme se, aby byl zevšeobecněn, ovšem bez příměšků, které činí pořad odvolací i revisní těžkopádným, a to jest oceňování předmětu sporu pro odvolání a revisi (§ 476 odst. 2 a § 521 sl. s. ř.).
Tato závada může býti odstraněna, jen když bude změněn princip oceňování sporného předmětu vůbec, jak stanoven v §§ 5 a 8 s. ř.; ale to jest zvláštní théma, o kterém bude pojednáno později.
Podotýkám, že revise do rozsudků okresních soudů dle § 525 sl. s. ř. byla přípustná od ceny sporného předmětu nad 2500 Kč; ale hranice ceny byla zvýšena nad 5000 Kč už nařízením v r. 1917 a nyní zákonem ze dne 1. dubna 1921 č. 161 sb. z.
III. Žaloba a příprava řízení.2
Dle slov. soud. řádu § 129 má žaloba význam obeslání žalovaného před soud a obsahuje jednak nástin práva, jehož se žalobce sporem chce domáhati, jinak data důležitá pro příslušnost dovolávaného soudu. Podobně nemusí žaloba býti instruována ani pokud se týče skutečností, o které žalobce své právo opírá, ani pokud se týče důkazů, kterými skutkovou podstatu chce dokázati. Není tím řečeno, že by žaloba nemohla býti ihned řádně instruována; ale nestalo-li se tak, musí žalobce tři dny před ustanovením meritorního líčení resp. po doručení soudního návěstí o něm přípravným spisem advokátovi strany žalované sděliti skutečnosti, o které žalobu opírá, a důkazy o nich pod následky, že jinak musí nésti útraty roku, zavdalo-li opomenutí příčinu k odkladu (§ 194). Rozdíl od žaloby čes. soud. řádu jest patrný a jeví se v těchto účincích:
Předně není žalobce vázán na obsah žaloby podané a může se od žaloby odchýliti, poněvadž teprve ústním přednesením platí žaloba za podanou. Za to musí žalobce v řízení před sborovým soudem změněnou žalobu předčítati a spis změnu obsahující připojiti k projednacímu protokolu, jinak se na změnu žaloby zřetele nebéře. Změna žalobního obsahu jest ale spojena s následkem, že se žalovanému musí povoliti k návrhu odklad líčení, aby se mohl o žalobě vyjádřiti, nebyla-li mu změna v čas sdělena (§ 179) a útraty odloženého roku se uloží žalobci (§ 203).
Za druhé může žalobce, pokud se žalovaný do sporu nepustil, od žaloby upustiti před nebo při soudním termínu ústně, aniž jej stihnou jiné následky než že procesuální účinek žaloby podané odpadá a že jest povinen žalovanému hraditi útraty. Žalovaný se může proti ohrožení novým sporem chrániti také tím, že v termínu k zahájení sporu určeném podá určovací žalobu ku zjištění, že žalobci nepřísluší nárok, jehož se žalobou domáhá (§ 186 odst. 5).
Jakési ochrany se dostává žalovanému také tím, že se nemusí pustiti do sporu žalobcem znovu zahájeného, pokavad nezapravil přisouzené útraty prvního zastaveného sporu (§ 186 odst. 4.).
Po zahájení sporu může žalobce od žaloby upustiti jen se svolením žalovaného, avšak předpokládaný souhlas žalovaného učiněn ilusorním tím, že upuštění od žaloby bez svolení žalovaného se pokládá za zmeškání roku (§ 187 odst. 2), které spojeno s následkem kontumace, a že dosah toho jest málo významný, bude ukázáno.
Za třetí může žalobce žalobu, pokud ji nepřednesl při líčení, beze všeho změniti, při čemž se za změnu nepokládá požadování náhrady nebo jiné věci za věc původně požadovanou, když se stala s ní změna; určení práva místo plnění, anebo požadavek plnění místo určení práva.
Žaloba sl. soud. řádu jest prosta formálností a principu ústnosti daleko více vyhovuje: ústní přednes v termínu soudním, nikoli písemné podání před tím má platnost; písemné podání má význam jen přípravy, kterou žalobce svého odpůrce cituje před soud, aby mu povšechně naznačil příčinu a předmět sporu. Tato důslednost jest ovšem chvalitebná zejména se zřetelem na možnost změny žaloby před zahájením sporu; avšak otázka jest, zdali jest na prospěch procesualního pochodu a tu se zdá, že opak jest nepochybný. Není účelno, aby žalovaná strana až do zahájení sporu zůstala v nejistotě o předmětu žaloby a o důvodech nároku
na soud vzneseného, když ze skrovného obsahu žaloby se málo dovídá a při tom neví, zdali a jak dalece žalobce setrvá při nároku žalobou vymáhaném, či jej změní a o jaké skutečnosti a důkazy jej opře. Má-li a musí-li strana žalovaná v posledku jednou míti o všem tom jistotu, jest účelno, aby o tom zvěděla dříve, a není příčiny, aby o tom měla plnou vědomost až teprve krátce před rokem líčení.
Sluší uvážiti nejen psychologický moment na té i oné straně, nýbrž také skutečnou potřebu a ani jednomu ani druhému neodpovídá do důslednosti provedená zásada sl. řádu soud.: psychologickému stavu neodpovídá, poněvadž žalobce jsa si vědom toho, co chce, na soudní krok může se z daleka připraviti, kdežto strana žalovaná ocitajíc se znenadání před žalobou neví ihned, oč vlastně jde. Skutečné potřebě neodpovídá, poněvadž žalobce může soudní zákrok rozmysliti a do podrobnosti připraviti, kdežto strana žalovaná, majíc soudní obsílku v rukou, nemá možnosti připraviti se jak náleží na žalobní útok, neřku-li, aby během krátké doby sehnala obrany a důkazy, a co tato nerovnost znamená, netřeba rozebírati. Žalované straně nezbývá než možnost odkladu, ovšem na útraty strany žalující; avšak tím se nerovné postavení nevyrovnává. Nesmí býti přehlédnuto, že pro obranu nestačí obvyklá lhůta a že každý odklad se straně přičítá více méně za nedbalost ne-li dokonce za úmysl protahování sporu. Důslednost zásady jest na místě jenom tenkráte, je-li zároveň účelná a v ohledu praktickém tam, kde překáží, musí býti přizpůsobena nebo změněna: tím jest zdůvodněno, že žaloba čes. soud. řádu jest daleko účelněji formulována a zasluhuje, aby se stala formou jednotnou. Ovšem s dodatkem, že změna žaloby by měla býti připuštěna i v případech, kde čes. soud. řád změnu nepřipouští po způsobu § 188 č. 5 sl. řádu soud., o kterýchžto případech svrchu učiněna zmínka.
Nevýhodnost postavení není vyvážena právem žalované strany na náhradu útrat, ani právem na negativní určovací žalobu. Prvním ne, poněvadž náhrada útrat jest příliš nepatrná újma oproti výhodě, které žalobce dociluje; druhým ne, poněvadž toto právo jest vlastně břemeno, které se ukládá žalovanému.
2. Prvního roku ve smyslu čes. soud. řádu není slovenském soud. řádě, avšak rok, který se k zahájení sporu určuje, jest dle účelu a účinu s prvním rokem shodný: při něm musí žalovaná strana podati obrany sporu překážející (§ 180) než se pustí do sporu; při něm může býti spor
odklizen uznáním žalobního nároku nebo vyrovnáním, a nestalo- li se jedno ani druhé, může žalovaný se pustiti do sporu tím, že přednese meritorní návrh vzájemný z připraveného spisu, který se založí do protokolu, aniž se spor projednává (§ 185). Rozdíl tkví v tom, že: předně o kvalifikovaných námitkách, kterými se spor zastaví, musí býti rozhodnuto ihned odloučeně od věci hlavní, a sice rozsudkem v řízení před sborovými soudy, v řízení před okresními soudy však usnesením, byla-li obrana odmítnuta; v tomto případě pokračuje se před okresními soudy vždy ihned, před sborovými soudy jen na návrh odpůrcův, tedy žalobcův v projednávání sporu, aniž se vyčkává právoplatnost výroku odmítajícího obrany. Za druhé tkví rozdíl v tom, že není tu zvláštní odpovědi na žalobu.
Po právoplatnosti rozsudku obrany odmítajícího následuje rok k zahájení a současně k meritornímu projednávání sporu (§ 192), nebyl-li již spor zahájen dříve; stalo-li se toto už dříve, tedy jen k meritornímu jednání. Nebyla-li kvalifikovaná námitka vůbec podána, musí žalovaný po přednesu žaloby přednosti z přípravného spisu meritorní protinávrh, který se k projednacímu protokolu připojí, jinak nelze na něj zřetele bráti (§ 185), a tím spor teprve zahájen. Teprve po takto zahájeném sporu, když ustanoven rok k meritornímu projednání (§ 192), jest na žalobci, aby — neučinil-li tak dříve — během tří dnů po doručeném vyrozumění podal — zástupci žalované strany — přípravný spis obsahující skutečnosti a důkazy, o které žalobní nárok opírá (§ 194) a na žalovaném jest, aby během první polovice lhůty
do dne líčení jdoucí zástupci žalobcovu dodal přípravný spis o skutečnostech své obrany a zároveň také ohlásil protižalobu, chce-li jakou podati (§ 197); v případě, že jest lhůta do líčení kratší nežli 15 dnů, stanoví soud, má-li a kdy přípravný spis podati. Platí zásada, že musí písemný návrh býti přednesen а k projednacímu protokolu připojen (§ 185 a 245); ale opomene-li žalovaný podati přípravný spis, nemá opomenutí pro něj jiného následku, než povinnost k náhradě útrat (§§ 103 a 221); a platí druhá zásada, že na obsah, přípravného spisu není žalovaný vázán, jako není vázán žalobce na písemný obsah své žaloby. V celku zdá se tato technika procesu přec jen příliš volnou a tato volnost není předností řádu; naopak hraničí na libovůli, která jest na úkor pochodu procesního: dá se jí zneužíti k průtahu a tím se na druhé straně zničí, co se na jedné straně získá. Proto jest procesuální pochod čes. soud. řádu účelnější i vhodnější, ovšem s odmyšlením technické výpravy prvního roku.
Řízení před okresními sondy postrádá těchto formálností; všechny návrhy mohou býti podávány do protokolu §§ 178 odst. 5, 180 odst. 5, 205, 246); v tom je shoda s čes. soud. řádem.
Zmíniti se dlužno v souvislosti o právním důsledku zpět vzetí žaloby § 186 odst. 3 a zastavení řízení následkem kvalifikovaných námitek (§ 184).
Myšlenku, že nemá žalobce utrpěti újmu na materielním právu, byla-li žaloba z formelních důvodů odmítnuta, anebo spor pro kvalifikované obrany zastaven, dlužno uznati za plně odůvodněnu. Nedá se ospravedlniti, aby žalobce ztratil nárok promlčením proto, že žaloba z formelních důvodů odmítnuta anebo spor následkem kvalifikované obrany zastaven, když v prvém případě při spornosti formelní otázky výsledek závisí na právním názoru a v druhém případě na nepředvídané námitce, tudíž v obou případech bez viny žalobcovy na mimotných momentech. Nelze uznati za spravedlivo, aby žalobce pozbyl svého práva jen následkem náhodných okolností, kterých nezavinil, a na druhé straně aby žalovaný, který jest v situaci oproti žalobci vyčkávací, byl ve výhodě tím, že může brojiti proti žalobě podané v jakékoliv formě, a z této situace těžil, totiž, se obohatil o to, oč žalobce následkem prekluse žaloby, nebo promlčením práva přišel.
Právní zásada v § 212 něm. obč. zák. vyslovená: Promlčení podáním žaloby přerušené, avšak, byla-li žaloba vzata zpět anebo byla-li odmítnuta rozsudkem věc samu nerozhodujícím, skončené, platí za přerušené podáním první žaloby, když podá žalobce novou žalobu během šesti měsíců — odpovídá právnímu cítění nové doby a jest žádoucno, aby nalezla místa také v obč. zák. českém.
Věta v § 184 slov. soud. řádu vyslovená jest výraz této zásady a dlužno ji plně schváliti; co však schváliti nelze jest, že položena do soudního řádu, kam rozhodně nepatří; patří do práva hmotného a tam musí býti položena: toho třeba dbáti při reformě občan, zákona.

Upraveno podle přednášky konané v Právnické Jednotě dne 10 a 17. března 1921.*)
Srov. V. Hora, Vybrané části z uher. civ. práva proces. (Právny obzor, 1921, str. 2 a násl.). *)

Citace:

BRÁF, Albín. Některé rozdíly soudního řádu platného u nás a na Slovensku. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1921, svazek/ročník 60, číslo/sešit 6, s. 177-184, 283-289.