Všehrd. List československých právníků, 16 (1935). Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 436 s.
Autoři: Solnař, Vladimír
Klíčová slova:
=Právník, 69 (1930) / Vylučuje předchozí odsouzení pro předražování za podmínek § 2 zákona čísl. 562/1919 vždy podmíněné odsouzení?

Hovorna.


Vylučuje předchozí odsouzení pro předražovaní za podmínek § 2 zákona čís. 562/1919 vždy podmíněné odsouzení?



K rozhodnutí nejvyššího soudu, které jsme otiskli v předcházejícím čísle na str. 523—5, nemohli jsme z technických důvodů připojiti hned kritiku, po které toto rozhodnutí přímo volá. Činíme tak nyní. Citované rozhodnutí z 12. dubna 1930 odpovídá na otázku, kterou jsme postavili v čelo této poznámky, kladně. Jde o to, určiti správný poměr dvou ustanovení zákonných:
1. Ztráta volebního práva a volitelnosti nastává podle § 3 čís. 3 zákona ze dne 31. ledna 1919 čís. 75 Sb. z. a n.,
a) jestliže ji zákon obligatorně předpisuje (sem náleží právě každé odsouzení pro čin trestný podle §§ 3—5, 7—13 zákona č. 568/1919),
b) jestliže »podle platných ustanovení nastává«, tu však za další podmínky, že trestný čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
2. Podle § 2 zák. č. 562/1919 je podmíněné odsouzení — s omezením, stanoveným v druhém odstavci — vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné.
Nejvyšší soud má zato, »že zákon sám stojí na stanovisku, že trestné činy podle §§ 3—5 a 7—13 lich. zák. prýští ex lege, tedy vždy a za všech okolností z pohnutek nízkých a nečestných, aniž je zapotřebí, aby to v rozsudku bylo zvláště uvedeno«. Domnívám se, že tu nejvyšší soud nepřípustným způsobem směšuje dva případy zásadně různé. Musíme přece dobře rozlišovati, zda zákon vyžaduje výslovně určitý předpoklad, aby určitý právní následek nastal (nízké pohnutky pro vyloučení podmíněného odsouzení), či zda to zákon výslovně nežádá, ale počítá s tím, že onen předpoklad tu bude v typických případech splněn, a při stanovení právních následků k této okolnosti přihlíží (trestné činy proti lichevnímu zákonu jsou typicky páchány z pohnutek nízkých a nečestných, stanoví se tedy obligatorně ztráta volebního práva, která v jiných případech předpokládá, aby tu nízké a nečestné pohnutky v každém jednotlivém případě skutečně byly). V prvním případě je určitý znak součástí skutkové podstaty určitého právního následku, v druhém jest pouhým zákonodárným motivem, který v konkrétním případě může arci danému stavu odpovídati, ale nemusí.
Nejvyšší soud chybuje nepochybně, jestliže vykládá normu prvního typu prostým dosazením součásti předpisu typu druhého. Z toho, že při deliktech podle lichevního zákona nastává obligatorně ztráta volebního práva, plyne při srovnání s ostatní úpravou této otázky jedině tolik, že zákonodárce správně měl zato, že tyto trestné činy bývají typicky páchány z pohnutek nízkých a nečestných. Tato úvaha je však zcela nerozhodná pro aplikaci předpisu zákona o podmíněném odsouzení, pokud tento zákon žádá, aby tu pohnutky nízké a nečestné skutečně byly. Nesprávnost stanoviska nejvyššího soudu plyne také z této úvahy: Ztráta volebního práva může nastati jen při těch trestných činech, při kterých to zákon připouští. Nebylo by pak možno z toho usuzovati, že ostatní trestné činy vůbec nemohou ex lege býti spáchány z pohnutek nízkých a nečestných? Podobný názor by sotva vážně mohl býti hájen a přece možno k němu dospěti v podstatě stejným logickým postupem, jako činí nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí.
Připadá mi analogie t. zv. konkrétního nebezpečí jako znaku skutkové podstaty v trestním právu a contrario t. zv. nebezpečí abstraktního. Na př. § 85b tr. z. z r. 1852 žádá, aby nastalo nebezpečí pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí nebo pro majetek ve větším rozsahu, podle § 85c však stačí, byla-li poškozena zařízení tam uvedená. Ratio legis je nesporně v druhém případě obecná nebezpečnost takového poškození cizího majetku. Kdybychom šli s nejvyšším soudem, musili bychom důsledně zastávati, že je-li znakem některé skutkové podstaty (resp. kvalifikačním momentem) konkrétní nebezpečí ve smyslu § 85b tr. z., stačí eo ipso i abstraktní nebezpečí podle § 85c tr. z.!
Z těchto úvah plyne, že stanovisko nejvyššího soudu nelze uznati za správné. V případech toho druhu třeba soudu zkoumati, zda čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, a podle výsledku rozhodnouti. Rozhodnutí pak vůbec nemůže býti napadáno zmateční stížností, poněvadž při oceňování pohnutek se soud pohybuje v mezích své volné úvahy, nýbrž jen odvoláním. Ustanovení o ztrátě volebního práva nemá pro tuto otázku žádného významu. Doc. Dr. Solnař
Citace:
HOETZEL, Jiří. Vylučuje předchozí odsouzení pro předražování za podmínek § 2 zákona čísl. 562/1919 vždy podmíněné odsouzení?. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, s. 571-573.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).