§ 29, odst. 3. Osoby neuznané válečnými invalidy nemají nároku na prohlídku pro zhoršení zdravotního stavu.

Stěžovatel nebyl uznán nálezem okresní sociální lékařské prohlídkové komise v Jindřichově Hradci ze dne 17. prosince 1920, č. j. 185 válečným invalidou. Nález tento byl potvrzen zemskou odvolací komisí sociálně lékařskou v Praze dne 7. listopadu 1922 pod č. j. 2819/22/B, protože otylost a ledvinové kaménky nesouvisí se službou vojenskou.
Žádosti stěžovatelově podané v únoru 1927, aby byl předvolán k sociálně lékařské prohlídce pro zhoršení choroby a uznán válečným invalidou, nevyhověl zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Praze výměrem ze dne 23. února 1927, č. j. 39852/27, s poukazem na § 2. vládního nařízení ze dne 8. června 1922, čís. 181 Sb. z. a n.
Naříkaným rozhodnutím ze dne 20. července 1927, č. j. 21763/V/1a-27, neshledalo ministerstvo sociální péče na stížnost důvodu, aby něčeho měnilo na hořejším výměru zemského úřadu, poukázavši na právoplatné rozhodnutí o tom, že stěžovatel není válečným invalidou, takže není možno mu povoliti podle §u 2. vládního nařízení ze dne 8. června 1922, čís. 181 Sb. z. a n. a §u 29., odst. 3., zákona o požitcích válečných poškozenců novou prohlídku z důvodu zhoršení zdravotního stavu.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud:
Žalovaný úřad odmítl cestou instanční připustiti stěžovatele k opětné sociálně lékařské prohlídce poukázav na pravoplatné rozhodnutí o tom, že stěžovatel není válečným invalidou. Stěžovatel vůbec nepopírá, že takové pravoplatné rozhodnutí bylo vydáno. Bylo tedy pravoplatné rozhodnuto, že choroba stěžovaletova nesouvisí se službou vojenskou (srov. § 1. zákona, ze dne 15. dubna 1919, čís. 199 Sb. z. a n.). Byla-li právoplatně vyloučena jakákoliv příčinná souvislost choroby stěžovatelovy s konáním vojenské služby, byla tím právoplatně vyřešena i otázka, že ani zhoršení této choroby, které snad by později nastalo, nemůže býti uznáno za válečné poškození.
Stěžovatel netvrdil v řízení správním ničeho jiného, než že jeho choroba se zhoršila a domáhal se z důvodu zhoršení této choroby nové sociálně-lékařské prohlídky za účelem uznání jeho invalidity.
Že by k odůvodnění své žádosti o připuštění k nové prohlídce se odvolával na jinou vadu než onu, jejíž souvislost s vojenskou službou byla právoplatně popřena, není ze spisů patrno a také stěžovatel to ani netvrdil ani netvrdí.
Stěžovatel dovolává se §u 10. vládního nařízení ze dne 8. června 1922, čís. 181 Sb. z. a n. který dopouští z důvodu pozdějšího zhoršení choroby opětné provedení lékařské prohlídky. Žalovaný úřad prý mylně vyvozuje ze slov „válečný poškozenec" v §u 10. citovaného nařízení, že ti, kdož při první sociální lékařské prohlídce nebyli uznáni válečnými poškozenci, nemohou se již domáhati opětné prohlídky proto, že již nejsou válečnými poškozenci.
Stěžovatel míní, že slov „válečný poškozenec" v citovaném §u 10 není prý užito v technickém smyslu §u 1 zákona čís. 199/1919 Sb. z. a n., nýbrž že jsou jimi všechny osoby, které se domnívají, že následkem válečných útrap pozbyly pracovní schopnosti."
Stanovisko toto nelze však uznati správným, uváží-li se, že předpis tento obsahuje citaci §u 29, odst. 3., zákona o válečných poškozencích a musí býti vykládán proto ve spojitosti s tímto ustanovením zákonným. Toto zákonné ustanovení má však zřejmě na zřeteli jen možnost přiměřeného zvýšení důchodu již přiznaného, předpokládá tedy, že běží v daném případě o válečného poškozence v technickém smyslu § 1 zákona čís. 199/1919 Sb. z. a n., tedy o osobu, která byla deklaratorním výrokem příslušného úřadu uznána válečným poškozencem a v této vlastnosti byl jí důchod přiznán. O takový případ zde zřejmě nejde, což došlo v naříkaném rozhodnutí i výrazu tím, že úřad vyslovil, že nelze použiti předpisu §u 29, odst. 3, zákona o válečných poškozencích, na který navazuje § 10 vlád. nař. čís. 181/1922 Sb. z. a n.
Není proto výrok žalovaného úřadu, který nepřipustil stěžovatele k nové lékařské prohlídce se zřetelem k právoplatnému dřívějšímu výroku, že není válečným invalidou, v rozporu s citovaným §em 10 a je námitka stížnosti to tvrdící bezdůvodná.
Byla proto stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.
(Nález N. S. S. ze dne 11. února 1929, č. 24619/27.)

Citace:

§ 29, odst. 3. Osoby neuznalé válečnými invalidy nemají nároku na prohlídku pro zhoršení zdravotního stavu.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1929, svazek/ročník 10, s. 524-525.