Právo církevní.

I. Církev. — 1. Pojem. 2. Přehled jednotlivých církví. — II. P. c. 1. Pojem. 2. Rozdělení. 3. Povaha. 4. Prameny poznání p-a c-ho. — III. Vědecké zkoumání p-a c-ho. — IV. Studium p-a c-ho na čsl. universitách podle platných předpisů.
I. Církev.
1. Pojem: V klasické řečtině značí έκκληοια: heroldem svolané shromáždění vládnoucího řeckého svobodného občanstva. V řeči židovskohellenistické značí έκκληοια národ vyvolený.
Křesťané přijali od počátku tento pojem (Mat. XVI. 18, XVIII. 17—20) pro označení sebe jako národa před Bohem a s Bohem, novozákonného Izraele.
Tento název přechází do latiny, ecclesia, a do jazyků románských (église, chiesa). Konkrétně myslící duch národů barbarských, které uctívaly svá božstva na otevřených místech a návrších, byl při poznání křesťanství zaujat uctíváním Boha v uzavřených svatyních a proto přijímá název κυριακόν (οίκον) nebo κυριακή (οίκία), t. j. dům Páně (něm. Kirche, angl. church, české církev). Je to táž realistická představa, která se zračí v polském názvu církve: kościół (castellum).
Dogmatické definice pojmu církev není: Se strany katolické se užívá definice kard. Bellarmina (De controversiis christianae fidei, sv. II. prima controv. De conciliis et ecclesia, 1. III. c. 2), podle níž jediná a pravá církev je „coetus hominum eiusdem fidei christianae professione et eorumdem sacramentorum communione colligatus, sub regimine legitimorum pastorum ac praecipue unius Christi in terris vicarii Romani Pontificis". Dnes je i se strany protestantské zastáván názor, že už Kristus založil církev jako viditelnou společnost věřících „spojenou ve víře i v duchu svatém uvnitř, a svátostmi a obřady na venek“ (Kattenbusch), čímž vyvrácena proslulá these Sohmova, že „právo církevní odporuje podstatě církve“, a že od počátku je církev řízena přívodním, byť ještě neformalisovaným právem společenským, typu koordinačního (Hollstein).
Zůstává však dále spornou otázka teologicky významu základního, zda církev viditelná (právní), určitého subordinačního typu organisačního, institutionelního, bohem daného, je nezbytným ústavem spásy (názor církve katolické, církve pravoslavné, anglikánské a reformované) či zda je právní církev, typu koordinačního, jenom lidským výtvorem praktické potřeby organisační společnosti věřících (názor luterský). Tyto otázky, historicko a teologicko dogmatické, jsou ovšem pro vědu právní vedlejší.
2. Přehled jednotlivých církví. Během času vznikla řada křesťanských vyznání, odštěpivších se od vládní nebo věroučné jednoty církve katolické, která se prohlašuje za pravou církev Kristovu.
Tak vznikly v V.—VI. stol. samostatné, nesjednocené církve národní na východě (východosyrská-nestorianská, západosyrská-jakobitská, koptická, arménská, habešská), po vpádu islamu v VII. stol. časem zaniklé, až na menší zbytky, které se udržely ve své samostatnosti, nebo které se opět sjednotily s církví katolickou, zachovavše si tu svůj zvláštní ritus.
R. 1054 dochází k velkému schismatu východnímu odštěpením se patriarchy konstantinopolského, který si podržel titul ekumenického patriarchy a zůstává, byť jen titulárním představitelem jednoty všech dnes 21 nesjednocených autokefalních církví řecko-východního, též t. zv. pravoslavného nebo orthodoxně- anatolskéko vyznání. (1. Patriarchát konstantinopolský, 2. alexandrijský, 3. antiochejský, 4. jerusalemský; 5. církev cyperská, 6. ruská církev orthodoxní a t. zv. 7. „živá“ církev (bolševická); 8., 9., 10. tři církve ukrajinské (autokefalní národní, synodální t. j. „živá“ a synoda biskupů ukrajinských); 11. církev řecká; 12. církev bulharská; 13. církev rumunská, 14. jugoslávská, které je dosud podřízeno pravoslaví československé, 15. albánská, 16. polská, 17. litevská, 18. lotyšská, 19. estonská, 20. finská, 21. georgijská). K nim nutno připočísti autonomní klášter na koře Sinai a autonomní ruské arcibiskupství pro Sev. Ameriku a japonské. Časem se vrátily některé skupiny z těchto církví k jednotě s církví římsko-katolickou, t. zv. sjednocené církve východní, unitáti, zachovávajíce si svůj zvláštní ritus, disciplinu, hierarchii a liturgickou řeč (sem patří na př. sjednocení podkarpatoruští ritu byzantského, liturg. řeči staroslověnské; viz heslo Katolická církev [II. 131—143].
Počínajíc XI. stol. tvoří se na západě, vlivem styků s východem a kritiky zlořádů světovládné církve římsko-katolické různé sekty (na př. valdenští, albingenští); tato kritika vede v XV. stol. v Čechách ke vzniku samostatné národní církve podobojí a Jednoty českobratrské, která ožívá v dnešní Českobratrské církvi evangelické (viz heslo Evangelické církve).
V XVI. stol., v důslédku reformace, se oddělují od církve římsko-katolické protestanti: evangelická církev luterská a kalvinská reformovaná (presbyteriánská).
Na starší vývoj národního církevnictví navazuje vznik episkopální církve anglikánské.
Na půdě protestantismu vzniká v XVII. a XVIII. stol. řada menších náboženských společností a sekt (t. zvl. novokřtěnci, mennonité, schwenkfeldiáni, unitáři, presbyteriáni (skotští, angličtí, irští, severoameričtí), baptisté, kongregacionalisté, kvakeři, puritáni, methodisté, ochranovští bratří), které se v XIX. stol. tříští v nové sekty (t. zvl. staroluteráni, staroreformovaná církev, t. zv. svobodné církve evangelické); také však dochází, zvl. ve XX. stol., ke sjednocení na půdě národní (staropruská unie; národní koncil evang. svobodných církví anglických; francouzská protestantská federace; švýcarský svaz evang. církví; federální koncil křesť. církví amerických; evang. svaz něm. církví) a k vytváření více méně volných svazů světových téže konfese (světová aliance reformovaných církví presbyteriánských; ekumenický koncil methodistický; světová unie baptistická; světový svaz luterských církví; světová unie kongregacionalistů; všeanglické biskupské Lambethské konference) nebo se společným programem praktické a nadkonfesionelní činnosti (světový svaz pro přátelskou spolupráci církví; evang. aliance; mezinárodní konference misijní). Jmenovitě po světové válce se stává unionistické hnutí všeobecným; světová štokholmská konference r. 1925 všech církví křesťanských pro „Život a čin“ (řím.-kat. církev se neúčastní) zřizuje stálý „Pokračovací (ekumenický) výbor“, jako stálý mezicírkevní orgán, a „sociálně badatelský ústav“. Jen částečně byla obeslána r. 1927 lausannská konference pro jednotu církví ve „víře a ústavě". Také římsko-katolická církev vyvíjí po světové válce zvýšenou činnost na poli sjednocení zvl. s církví řeckovýchodní. Od církve římsko-katolické se odštěpuje po koncilu vatikánském církev starokatolíků, po světové válce vede rozmach nacionalismu na př. ke vzniku církve československé.
Církev katolická prohlašuje sebe za jedinou pravou. Ve své zásadní nesnášelivosti prohlašuje náboženská vyznání, která se odchýlila od její nauky nebo od poslušnosti papeže, za kacířské nebo schismatické sekty, jejich členy za akatolíky, příslušníky nekřesťanských náboženských společností pak za nevěrce.
Až do XIX. stol. byl s hlediska státního práva býv. Rak.-Uh. název „církev” a „náboženská společnost” přikládán jen církvi a náboženské společnosti státně uznané neb recipované, kdežto náboženským společnostem státem neuznaným dáván název „sekty” (viz heslo Náboženské společnosti).
Dnes se užívá názvu církev jen pro organisace vyznavačů křesťanského učení a názvu náboženská společnost pro organisace nekřesťanů (na př. náboženská společnost židovská, přívrženců islámu). Název sekta má dnes hanlivou příchuť.
Někdy se však užívá názvu náboženská společnost též pro menší organisace křesťanské, a název církev je vyhražován významnějším, historickým náboženským organisacím křesťanským a zvláště těm, které vytvářejí vyšší organisační celky (svazy ve státě nebo nadstátní).
V nejužším pojetí pak se užívá tohoto názvu jen pro církev katolickou.
II. P. c.
1. Pojem. P-em c-m rozumějí někteří autoři souhrn právních norem dotýkajících se křesťanských církví a ostatních náboženských společností; hledíc k tomu, že nejdůležitější místo z křesťanských církví u nás i v Evropě vůbec zaujímá církev katolická, máme vždy v prvé řadě na mysli právo upravující poměry církve katolické.
Církev katolická vykonává nad svými členy moc svátostnou (potestas ordinis), moc vládní (potestas jurisdictionis) a z ní vyplývající moc učitelskou (potestas magisterii). Moc vládní vztahuje se jak na vnější konání věřících (forum externum), tak též na vnitřní jejich smyšlení (forum internum). Spadá proto pro církev katolickou většina předpisů morálních v jedno s předpisy právními. Také některá dogmata a předpisy liturgické jsou obsahu právního.
V protivě k zákonům státním (νόμοι, leges) označováno od IV. stol. p. c. výrazem κάνων (prut, pravidlo); mluví se o ius canonicum, současně však se užívá terminu: ius. ecclesiasticum. Ve středověku se mluví též o ius decretalium, ius pontificium, v protivě k ius caesareum, ius civile.
Po oficiálním vydání Corpus iuris canonici r. 1582 se užívá terminu ius canonicum pro právo v Corpus iur. can. obsažené (které upravovalo i poměry ne ryze církevní, na př. ze soukromého a procesního práva), kdežto terminu ius ecclesiasticum se užívá pro právo mimo Corpus iuris canonici, zvláště pro právo novější, tridentské, jakož vůbec pro právo všech církví a náboženských společností, mimo církve katolické uznávaných. Toto ius ecclesiasticum však upravuje pouze poměry ryze církevní. Dnes platný Codex iuris canonici užívá obou terminů jako synonymních promiscue. Přes to však se v literatuře užívá terminu ius ecclesiasticum zvl. pro ony poměry právní, které Codex iuris canonici sám přímo neupravil, pro t. zv. vnější poměry církevní: ke státu a jiným náboženským společnostem, pro právo církve východní, pro předpisy liturgické, právo obyčejem založené, právo partikulární a singulární (konkordáty, privilegia, indulty, práva nabytá a pro starší právo v platnosti ponechané; srov. can. 1 až 6, C. I. C.). Termin ius canonicum zůstává vyhrazen právu kodexovému.
Někteří autoři užívají terminu ius canonicum pro označení práva církvi katolickou vydávaného, ius ecclesiasticum pak pro normy státní, upravující poměry církve katolické (Falco). Pokud zvláště nečiníme rozdílu, držíme se i my této terminologie v nejužším pojetí.
U církví luterských, které spatřují ve viditelné organisaci, v právní církvi, jenom výplod praktické potřeby, je přirozeně p. c. vždy jenom podružného významu. Nositelem církevní moci jsou tu všichni věřící. Církve luterské k udržení vnější discipliny se podrobily státní výsosti církevní. Systém zemských církví brání vybudování práva jednotného. Zeměpánům jakožto „praecipua membra ecclesiae“ svěřena „custodia utriusque tabulae“ a „jus reformandi“, které tito vykonávali buď přímo nebo skrze církevní státní úřady, konsistoře.
Tato státní moc ve věcech církevních byla odůvodňována v XVII. stol. teorií episkopální (Joach. a Mat. Stephani, Reinking, Gerhard, Sam. Stryk, Bened. a Jan Ben. Carpzov), podle níž na protestantské zeměpány přešla práva dříve katolickými biskupy vykonávaná, náboženskými míry pasovským a augšpurským suspendovaná; teorií teritoriální, koncem XVII. a v XVIII. stol. (Pufendorf, Christ. Thomasius, J. H. Böhmer), podle níž je státní církevní výsost panovníkova výronem všeobecné zeměpanské výsosti; teorií kolegiální, koncem XVIII. a v první pol. XIX. stol. (Pfaff, G. L. Böhmer), podle níž panovníkovi přísluší mocí všeobecné jeho výsosti zeměpanské iura circa sacra, vnější dozor nad církví, jako nad každou společností ve státě, jednak iura in sacris, vnitřní církevní výsost, z původního nositele, obce věřících, na něj během historie výslovně nebo mlčky přenesená. Od pol. XIX. stol. se uplatňuje v evang. církvích nová koncepce náboženského a právního dualismu v církvi (Schleiermacher, Puchta, Nitzsch, Herrmann), podle níž církevní výsost nemusí býti nutně v rukách panovníkových, jak tomu ve skutečnosti všude bylo až do vydání říšské něm. ústavy r. 1919, která prohlásila odluku státu od církví a uznala, že církev je nositelem původní autonomie (synodálně vykonávané).
Církev reformovaná nezná toho rozdílu právního mezi laiky a duchovními jako církev katolická a také v poměru ke státu, ač zásadně trvá na své samostatnosti, dovedla se přizpůsobiti státní církevní výsosti nebo — v boji proti panující státní církvi — se její organisace vyvíjela na basi odluky církve od státu.
Problém poměru církve a státu nemohl vzniknouti u církví autokefalních pravoslavných (t. zvl. církev ruská se podrobila systému cesaropapistického carismu), ani u církve anglikánské (uznávající supremacii královskou). Jedině tedy církev katolická tím, že se prohlašuje za „societas perfecta” společnost dokonalou, vybavenou všemi prostředky nutnými k zabezpečení své existence už z vůle svého božského zakladatele, dala svou hierarchickou ústavou a vyloučením laiků z vlády církevní podnět k tomu, že vznikl problem poměru církve ke státu, kterýžto problem „nutno podati a zkoumati jedině historicky, neboť abstraktní věty vyvozené po vývoji do našich dob sahajícím mohou nauku tuto vhodně zakončiti, nikoli však nahraditi“ (Henner).
Církev katolická prošla nejrůznějšími stadii mocenského poměru ke státu: dobou pronásledování státem, dobou nadřízenosti státu nad církví (cesaropapismus východní a západní, státní církevnictví, josefinismus) dobou nadřízenosti církve nad státem (světovláda papežská), obdobím státní církevní výsosti (zmírněný josefinismus, stát paritní, církev jako veřejnoprávní privilegovaná společnost podle platného právního řádu čsl.), dobou koordinace státu a církve (systém konkordátní) a dobou odluky státu od církve.
V nejnovější době vstupuje církev k modernímu státu v poměr diktovaný současným jejím politickým a kulturním významem ve státě zásadně akonfesionálním (Jemolo). Se stále se měnícím obrazem poměru církve a státu mění se též nazírání na povahu právního řádu církevního.
2. Rozdělení práva církevního. A. — Podle svého vzniku se dělí p. c. na právo božské (ius divinum; toto opět se dělí na př. na přirozené a positivní) a na právo lidmi dané (ius humanum), t. j. na právo dané církevními orgány podle ústavy církevní k tomu povolanými.
Pramenem vzniku božského práva přirozeného je vůle Boží, projevující se v řádu přírody, pokud určuje jednání lidská. Pramenem vzniku božského práva positivního je vůle Boží, explicite nebo implicite projevená v Písmu Sv. nebo v božské tradici zachovaná.
Právo božské je nepřestupitelným základem práva kanonického. Námitky proti představě t. zv. božského práva se strany některých světských vědců činěné nejsou opodstatněny. „Pro povahu právních norem je lhostejno, odvozují-li svůj původ z lidského či božského předpisu" (Kelsen), stejně jako je s ryze formálního hlediska lhostejný obsah právní normy. Otázky tyto ovšem patří do právní filosofie.
Ius humanum se dělí s teritoriálního hlediska: na obecné p. c. pro celou církev platné, t. zv. ius universale a na právo platné pro jednotlivé obvody církevní, t. zv. ius particulare. S osobního hlediska se dělí na ius generale, pro všechny členy církve platící, na ius speciale, tvořící zvláštní právo pro jednotlivé stavy (na př. kleriky, řeholníky, t. zv. privilegia v širším slova smyslu).
Nebo se dělí na ius commune, právo obecně zavazující a na ius singulare, právo výjimečné (na př. privilegium, indult, v užším slova smyslu). Termíny ius commune a generale, ius singulare a speciale jsou synonyma, často promiscue užívaná.
Výronem zákonodárné moci negativního obsahu je dispens (legis in speciali casu relaxatio), t. j. zrušení účinnosti zákona ve zvláštním případě.
P. c. je pravidlem vydáváno pro určitý obvod, pokud není zjevno, že je vydáno jako právo osobní.
Pramenem obecného p-a c-ho (ius universale) jsou:
1. apoštolové, jichž vlastní příkazy jsou zachovány v Písmu sv. nebo v t. zv. apoštolské tradici. (Nutno zde též uvésti t. zv. církevní tradici, t. j. p. c. vydané v nejstarších dobách církevními vrchnostmi a dosvědčené ve spisech církevních Otců.)
2. apoštolský stolec, t. j. papež vydávající své: zákony, konstituce nebo reskripty, ve formě: bully, motu proprio litterae apostolicae neboli breve, epistolae apostolicae nebo chirografu, přímo nebo skrze řím. kongregace ve formě dekretů nebo instrukcí.
3. obecný koncil; jeho usnesení (decreta) disciplinární a (canones) doktrinální potřebují ovšem ke své platnosti papežského potvrzení a vyhlášení z jeho rozkazu (can. 227).
4. obyčej.
Pramenem partikulárního p-a c-ho jsou:
Zákonodárce obecný, pokud omezí svou normu na příslušné teritorium, a příslušní ordinářové (can. 198): kardinálové ve svých tit. diecesích; biskupové sídelní; opati nebo preláti nullius; kathedrální kapitula a kapitulní vikář v době sedisvakancie; administrátoři apoštolští; generální vikáři; prefekti a vikáři apoštolští a jejich zástupci v době uprázdnění; vyšší představení řeholníci; partikulární koncily (plenární a provinciální); autonomní korporace s právem statutárním; partikulární obyčej.
Nauka o obyčeji v právu kanonickém se však zásadně odlišuje od nauky o obyčeji práva světského tím, že jeho závaznost se neopírá o předepsanou delší dobu zachovávané právní přesvědčení lidu, který podle ústavy církevní tvoří jen ecclesia oboediens, nýbrž o výslovný nebo mlčky udělený souhlas příslušné církevní vrchnosti. Proto též se obyčej církevní může vytvořiti jen v takové komunitě církevní, která je způsobilá nějaký zákon aspoň přijímati; teoreticky je to též celá církev, prakticky však se tvoří církevní obyčej jen jako právo partikulární, na př. v provincii, diecesi, řádu a v kapitulách, v rámci statutárního jejich práva.
Pramenem partikulárního p-a c-ho jsou dále úmluvy mezi Svatou Stolicí a příslušným státem (viz hesla Konkordáty, Modus vivendi).
Pramenem p-a c-ho je též právo státní. Toto může
1. buď býti převzato do práva kanonického (t. zv. materielní recepce) nebo
2. formálně recipováno: p. c. odkazuje na příslušné normy práva státního, aby jich bylo užíváno; nebo
3. užívá církev práva světského jako práva supletorního. Před Codexem iuris canonici platilo právo římské za právo, jimž doplňováno obecné p. c.; sporné však bylo, zda lze užívati supletorně též práva platného v jednotlivých státech. Po vydání Codexu iuris canonici není ani právo římské, ani právo státní právem supletorním.
B. — P. c. se dělí na právo psané ius scriptum a právo ústně zachované, ius traditum.
C. — P. c. se dělí dnes na ius vetus, před Codexem iuris canonici vydané a ius novum, právo pokodexové.
Před vydáním Codexu iuris canonici (1917) resp. před působností C. i. c. r. 1918) se dělilo obvykle na
ius antiquum (do vydáni Dekretu Gratianova ca. 1140);
ius novum (od Gratiana do koncilu Tridentského, 1545 až 1563 a na
ius novissimum (do doby nejnovější).
Neujalo se Sohmovo dělení p-a c-ho na I. období starokatolicismu, (právo sakramentální), vrcholící v Dekretu Gratianově a II. období novokatolicismu (od r. ca. 1170, kdy kanonistika se mění z theologické vědy v juristickou). Podle něho církev východní nesjednocená setrvala u tohoto starokatolického práva, vycházejícího z principu tradice božského práva, kdežto novokatolicismus buduje dále na recipovaném římskoprávním principu církve jako korporace, v níž nezměnitelné právo božské je odděleno od změnitelného práva lidského. První Stutz (1905) a po jeho vzoru Koeniger dělí dějiny p-a c-ho podle vnitřního vývoje p-a c-ho na šest období. Po jejich vzoru dělí i autor tohoto článku dějiny p-a c-ho na tato období:
I. Prvotní církev (stol. I. až III.)
II. Vliv státního zřízení římského (byzantského, stol. IV. až VII).
III. Vliv germánského zřízení státního.
IV. Doba práva kanonického. Papežský primát vládní.
V. Doba reformních koncilů a konsolidace.
VI. Doba spiritualisace p-a c-ho a vnitřní koncentrace.
Přirozeně trpí i toto dělení, jako každé periodisování za účely didaktickými, jistým schematisováním a platí jenom v zásadních rysech. Jednotlivé instituty právní často přesahují ve svém vývoji z jedné periody do druhé. Zvláštní hospodářské a sociální poměry ve státech slovanských nás opravňují na př. ve III. periodě mluviti o samostatných slovanských církevně právních institucích (H. F. Schmid).
D. — P. c. se též dělí na ius publicum, církevní autoritou závazně uložené a ius privatum, úmluvou stran vznikající.
Toto dělení mělo zvlášť před Kodexem četné odpůrce (Henner), poukazující na to, že celé p. c. je svou povahou právem veřejným, v němž není místa pro soukromý zájem stran, který se vždy musí podříditi konečnému poslání církve. Přes toto v zásadě správné poznání však nelze popříti, že i v Codexu iuris canonici jsou některá ustanovení připouštějící soukromou disposici stran (na př. mimosoudní důvodný rozvod manželů, can. 1129, 1130).
E. — Místo toho připouštějí někteří autoři (Sägmüller) dělení c-ho p-a na vnější a vnitřní. Jiní i toto dělení zavrhují (Koeniger), leč by sem byly zahrnovány jen normy původu církevního, nikoli však původu práva státního nebo mezinárodního ve věcech církevních.
F. — Co do sankce se dělí normy c-ho p-a na ius perfectum, jichž přestoupení má za následek neplatnost protiprávního jednání, ius plus quam perfectum, způsobující neplatnost i trestnost protiprávního jednání, ius minus quam perfectum, způsobující trestnost nikoli však neplatnost protiprávního jednání a ius imperfectum, sankce postrádající (Eichmann, Sägmüller).
G. — Konečně se dělí na právo kogentní, disposici stran se vymykající a ius dispositivum, nastupující jen v nedostatku úpravy stranami.
H.— P. c. se dělí též dle církví, na př. na ius ecclesiae occidentalis (Codex iuris canonici zásadně jen toto obsahuje; can. 1) a ius ecclesiae orientalis, s jehož kodifikací se právě započalo.
3. Povaha. Otázka, zdali normy, které upravují ústavu a činnost církevní, poměr církve k jejím členům, ke státu a jiným náboženským společnostem, jakož i poměry členů církve navzájem, jsou normami právními, je dnes většinou právnických autorů rozhodnuta kladně. Vykazují totiž věcně i formálně normy církevní všecky pojmové znaky, které na normy právní jsou kladeny. Jsou vydávány určitou autoritou v hierarchicky uspořádané společnosti, pro určitý okruh lidí, u sledování předem vytčeného cíle (přirozeného i nadpřirozeného). Nejvážnější námitka proti právní povaze církevních norem, že totiž nemohou býti vnějšími prostředky vynucovány, je dnes téměř všeobecně opuštěna. Neboť vnější vynutitelnost právní normy se dnes nepokládá za esencielní znak práva. Více než fysické donucení platí často morální přesvědčení o závaznosti právní normy a nelze popříti, že církev disponuje těmito „donucujícími“ prostředky často více než stát sám. Historie poměru církve a státu i doba současná učí, že v boji o hranice moci duchovní a světské církev dovede obhájiti své existence a svých prerogativ a práv naproti státu.
Ti, kdož upírají normám církevním povahu norem právních, většinou vidí jenom ve státě pramen veškerého práva. Tato teorie však přeceňuje moc státu. Skutečnost ukazuje, že c. p. je právem původním a na právu státním nezávislým.
Moderní teorie právní ostatně opustily nauku o státu jako jediném původním pramenu právního řádu, uznávajíce možnost vzniku práva v každé hierarchicky spořádané společnosti (pluralismus právních řádů); z ryze formálních hledisek posuzováno, vykazuje c. p. tytéž znaky původního právního řádu jako právní řád státní.
Otázka správně položena zní, zda toto p. c. platí, jakmile se ocitá v kolisi s právem státním. „Pro pojem práva však otázka platnosti či neplatnosti nehraje žádnou roli“ (Schönfeld). Otázka, proč v kolisi s právem státním p. c. má event. ustoupiti, proč tedy neplatí, je otázka sociologická, historická, nikoli juristická. S hlediska platnosti práva jeví se nám p. c. na území státu v různé podobě. T. zv. státní právo církevní je a) především ono původní právo státní, které upravuje poměry církví a náboženských společností ve státě; b) vedle toho platí, na př. na území našeho státu, řada právních norem, církví vydaných, které zde svou platnost odvozují z připuštění státního jako autonomní normy veřejnoprávní privilegované korporace. Tak na př. celá ústava církevní je upravena takovýmito autonomními normami, které stát většinou mlčky předpokládá nebo na ně výslovně odkazuje, buď beze změn nebo s doplňky a obmezeními, aby nebyly státní zákony a práva občanů rušena (na př. zák. č. 50/1874 ř. z. upravuje v § 2 státní podmínky pro nabytí církevního úřadu nebo prebendy, v §§ 23 a 27 poskytování politické exekuce brachia saeculare, v § 60 všeobecný dozor státní).
Pro právní řád státní je lhostejno, že tato autonomní organisace církevní, kterou na svém teritoriu uznal, uznává ještě příkazy církevní vrchnosti mimo hranice státu se nacházející, na př. papežské. Pro stát je to formálně právo zahraniční vrchnosti, které v rámci tohoto státu se může jen fakticky uplatniti jako společenská norma domácí církve v jejích vnitřních věcech. V některých případech (na př. §§ 3, 51 zák. č. 50/1874 ř. z.) jsou papežská opatření přímo státním právem předvídána a připouštěna nebo vylučována.
V době, kdy platilo ještě placetum regium byl tento zahraniční charakter papežských výnosů formálně ještě zjevnější.
Autonomie církevní dovoluje, aby se u nás církev katolická spravovala ve vnitřních věcech „podle církevních předpisů". Jak bylo již v r. 1874 výslovně při projednávání zák. č. 50 ř. z. konstatováno, budou se tím rozuměti též církevní zákony po r. 1874 vydané, tedy i Codex iuris canonici pokud ovšem „neodporují státním zákonům” (srov. dř. čl. 15 st. zákl. zák. č. 142/1867 ř. z.; § 14 zák. č. 50/1874 ř. z., §§ 3, 4 zák. čl. XLIII/1895).
Takovým formálně ve státě uznaným právem církevním, s jistými obmezeními, jsou na př. předpisy o právu patronátním. Bylo by lze hájiti konečně i názor, že jde přímo o materielní recepci c-ho p-a tam, kde státní právo uznává pro svůj obor za platné sňatky uzavřené ve formě c-m p-em předepsané (zák. č. 320/1919 Sb.). P. c. by se tu stávalo součástí práva státního a to práva soukromého. (Tak v kontroversi pokud jde o italské právo Vassalli; jinak Falco a del Giudice, kteří i zde vidí jen formální odkaz na p. c.)
c) Poslední skupinu státního p-a c-ho tvoří právo v konkordátu nebo modu vivendi smluvené, které má pouze mezinárodně-právní platnost, pokud není do vnitrostátního právního řádu v předepsané formě uvedeno vydáním příslušné normy státní, k čemuž se stát zavazuje (srov. hesla Konkordáty, Modus vivendi).
4. Prameny poznání práva církevního. Pramenem poznání dnes platného obecného práva kanonického jest Codex iuris canonici, vyhlášený Benediktem XV. 27. 5. 1917, zavazující až na malé výjimky od 19. 5. 1918. Vyšel 28. 6. 1917 v Acta Apostolicae Sedis, oficiálním to publikačním orgánu kurie papežské. V něm vycházejí autentické interpretace Codexu, vydávané zvláště kardinálskou komisí.
Codex iuris canonici je dnes jediným obecným zákoníkem vnitřního p-a c-ho; dřívější p. c. platí nadále jen potud, pokud i. c. explicite nebo implicite je zachováno. Většinou se právo kodexové shoduje věcně s právem starším.
Toto starší právo bylo obsaženo především v Corpus iuris canonici (obsahujícím: Decretum Gratiani, 1140—1150; Liber Extra pap. Řehoře IX. 1234; Liber Sextus pap. Bonifáce VIII. 1298; Clementinae sc. constitutiones, 1314 resp. 1317; Extravagantes Joannis XXII. a Extravagantes communes, 1500), oficiálně r. 1582 vydaném (nejlepší vyd. E. Friedberg, I, 1879, II, 1881, Lipsko).
Obecné p. c., kodexové, platí v ČSR. ovšem jenom potud, pokud státní p. c. (viz shora) jinak nestanoví. Předpisy platného státního p-a c-ho jsou sestaveny ve sbírkách: Čsl. církevní zákony, I—II, Bušek - Hendrych - Laštovka - Müller, 1931; Tománek, Sbírka nejdůležitějších předpisů kultových, platných v RČS., 1928; Bednář, Sbírka zákonů a nařízení ve věcech náboženských a církevních v RČS., 1929; Pro rak. právo předpřevratové viz: Mayrhofer-Pace, Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, sv. IV, 1898, II. doplněk, 1913; pro uherské Grill-Térfi, Magyar közigazgatási torvények, Vallásügy, Budapest 1911, Elsö Pótkötet, 1914; Dárday, Közigazgatási törvénytár, II. Vallásügy, Budapest 1893; Eötvös, Az egyházi közigazgatási kézikönyve, Budapest I. 1889, II. 1893; Geisz, Egyházi közigazgatás, Temesvár 1910.
III. Vědecké zkoumání p-a c-ho. P. c. se stalo samostatným předmětem vědeckého badání teprve od Gratiana, který kolem r. 1140—1150 napsal své dílo „Concordia discordantium canonum", později „Decretum Gratiani“ zvané, použiv na p. c., dosud jako část teologie praktické tradované, nové metody dialektické, před tím s úspěchem na poli vědy práva římského aplikované. Dekret Gratianův stal se pak předmětem čilého vědeckého výkladu se strany t. zv. dekretistů, podobně jako později vydané sbírky p-a c-ho, byly vykládány t. zv. dekretalisty (na rozdíl od t. zv. legistů, vykladačů Corpus iuris civilis).
S úpadkem scholastického badání vůbec nastává období úpadku vědy p-a c-ho, přidržující se systému legálního: iudex, iudicium, clerus, sponsalia, crimen a později vlivem Lancelottiho Institucí (1563) systému řím. práva institucí Gaiových: personae, res, actiones.
Období nového rozmachu počíná vědě p-a c-ho po oficiálním vydání Corpus iuris canonici 1582, kdy přechází vedení na francouzskou kanonistiku směru gallikánského, která postupovala metodou historicko-kritickou (Thomassinus). Jejím vlivem a vlivem episkopálního směru nizozemského (van Espen) jakož i vlivem nauk přirozenoprávních nastává v XVIII. stol. rozmach školy německorakouské, prodchnuté ideami febroniasmu (Febronius) a osvícenského státního církevnictví (Rautenstrauch, Riegger, Pehem, Rechberger, Justus Henning Böhmer, Carpzov, Pufendorf, Thomasius).
Největšího rozmachu došla věda p-a c-ho v XIX. a XX. stol. působením historické školy právní (na př. K. Friedr. Eichorn, Mejer, Dove, Hinschius, Friedberg, Sohm, Loening, Walter, Phillips, Scherer, Theiner, Maassen, Schulte, Stutz, Pöschl, H. F. Schmid, Abraham, Tardif, Génestal, Esmein, Fournier, Le Bras, Scaduto, Ruffini, Galante).
Vlivem Hinschiovým je právo protestantských církví traktováno odděleně od práva církve katolické.
Vlivem Kahlovým se stalo obvyklým vykládati p. c. v souvislosti s výklady církevněpolitickými. Nejnověji pak s úspěchem je hájeno oddělení výkladů historickoprávních od líčení dogmatického (Stutz, Henner, Hobza) proti t. zv. úvodové metodě (Sägmüller).
Po vydání Codexu iuris canonici (1917) zmocnili se nového zákoníku především theologové zvláště italští a němečtí, komentující Corpus iuris canonici nebo ho vykládající v předepsaném legálním systému: normae generales, de personis, de rebus, de processibus, de delictis et de poenis, kdežto věda světská pokračuje ve směru Stutzově (Koeniger) nebo setrvává na úvodové metodě (Sägmüller).
Svým obsahem je přirozeně p. c. nejblíže disciplinám theologickým a znalost theologie je nezbytným předpokladem porozumění p-u c-mu (Koeniger).
Proto také dogmatika, morální theologie a církevní dějiny jsou předními jeho pomocnými vědami. Přes to však nemůžeme souhlasiti s názorem (Koenigerovým), že p. c. jest disciplinou theologickou. Neboť jedině metoda rozhoduje o povaze vědecké discipliny a p. c., zkoumáno metodou historicko-právní, zůstává jednou z nejdůležitějších větví historicko-právních věd vůbec.
I platné p. c., zkoumáno ryze juristickou metodou, může býti pro světského právníka, zvláště s hlediska státního a mezinárodního práva, prospěšné podobně jako zkoumání p-a c-ho s hlediska právní filosofie a politiky. Světský právník bude přirozeně zdůrazňovati jiné momenty v p-u c-m než theolog, u něhož bude důraz na právu, platném (pr. dogmatika) s hlediska prakse církevní. Zdůrazňování určitých partií nemůže ovšem značiti neúplné tradování celého systému.
IV. Studium p-a c-ho na našich universitách podle platných předpisů. Právu kanonickému bylo vyučováno na universitě Karlově od jejího založení r. 1348, zprvu jako jedinému předmětu, pak vedle práva římského (civilního).
V době osvícenského absolutismu sloužily výklady o právu kanonickém na rakouských světských fakultách právnických k podpoře tehdejšího režimu státní církevní výsosti. Od Marie Terezie 1772 do r. 1849 předepsáno i theologům navštěvovati přednášky z p-a c-ho na světských fakultách právnických. Výklady o p-u c-m byly podle instrukcí z r. 1754 a dekr. dv. stud. kom. ze 7. 9. 1810 (Sb. z. pol. XXXV, 1811) „výkladem rakouského státního p-a c-ho, s jakýmsi vedlejším přívěskem práva obecného“ (Schulte). Uvedené instrukce předepsaly užívati oficiálních učebnic (Neller, Pichler, P. J. Riegger, Rautenstrauch, Pehem, Rechberger). K právu protestantskému mělo býti podle instrukce z r. 1754 přihlíženo jen proto, aby jejich bludy byly vyvráceny a aby posluchači později ve výkladech práva veřejného pochopili jura circa sacra tum Majestatica quum territorialia, ohledně protestantů platící.
Své místo na fakultách světských právnických si udrželo právo kanonické (církevní) i po liberalistické reformě vysokého školství 1848/50, kdy vlivem nauk o svobodě vědeckého badání přestalo býti nástrojem určitého praktického směru církevně-politického.
Výn. m. k. a v. č. 327/1850 ř. z. pro celou monarchii platný o zavedení teoretických státních zkoušek pro studující věd právních a státních, kteří chtějí vstoupiti do některého odvětví státní služby, kde se předpokládá dokončení těchto studií, položil zkoušku z p-a c-ho (Kirchenrecht) do oddílu státoprávně-administrativního.
Podle výnosu m. k. a v. z 13. 9. 1854, č. 1033 má sice právo „kanonické” jako takové býti přivedeno ku své platnosti vědecké, při tom však mají býti posluchačům též na vhodných místech předneseny rakouské zákony in publice ecclesiasticis (Schweickhardt, I., str. 397, p.***).
Nápadné přehlížení disciplin historicko-právních v tomto zkušebním řádu se jevící bylo odstraněno v novém studijním řádu Thunově, vydaném výn. m. k. a v. č. 172/1855 ř. z. s platností pro celou monarchii. Podle něho předepsáno právo kanonické jako povinný předmět pro II. ročník právnických studií, přednášený celoročně 4 hodiny v týdnu nebo 8 hodin v letním semestru (výn. m. k. a v. z 2. 10. 1855, č. 15219; Schweickhardt, č. 240).
Podle § 2a řádu o státních zkouškách, vydaného nař. m. k. a v. č. 54/1856 ř. z., platícího pro celou říši, bylo právo kanonické předepsáno jako povinný zkušební předmět u historicko-právní zkoušky státní (koncem 4. semestru nebo po jeho uplynutí podle studijního řádu konané).
Pro pojem práva kanonického zůstal směrodatným shora uvedený výn. m. k. a v. z 13. 9. 1854, č. 1033, tedy předmětem studia a státních zkoušek obecné právo kanonické s přihlédnutím k platným předpisům rakouským. Bylo tedy předmětem studia a státních zkoušek. Změna proti studijnímu řádu z r. 1810, kdy obecné p. c. bylo jen přívěškem státního p-a c-ho, je nápadná, avšak vysvětlitelna změněnými poměry. Neboť podle § 2 cís. pat. z 4. 3. 1849 ř. z., č. 151 o politických právech: „Každá zákonně uznaná církev a náboženská společnost ... řídí a spravuje svoje záležitosti samostatně, ...”, a tím právo kanonické „uznáno se strany státu za platné právo ve věcech církevních” (srov. Vering, cit. čl.). Také ve smyslu ustanovení rak. konkordátu z r. 1855 bylo kanonické právo právem státně uznaným, v konkordátu papežem pro potřeby rakouského státu blíže modifikovaným a je proto pochopitelno, že studijní řád z r. 1855, na jehož zpracování měl podle Veringa podíl vynikající kanonista a historik Jiří Phillips, zařadil výklady o právu kanonickém v tomto pojetí na přechod mezi studiem oborů historicko-právních a positivních, učiniv výklady o obecném právu kanonickém základem, k němuž zvláštnosti rakouského státního práva třeba pouze připojovati. V důsledku dočasné reakce protižidovské, která po vydání silvestrovského patentu č. 3/1852 zavládla, byli židé vyloučeni z práva nabýti titulu doktora obojího práva, JUDr., a proto také byli osvobozeni od konání přísné zkoušky doktorské z práva kanonického; výn. m. k. a v. z 21. 11. 1852, č. 6089, a z 18. 12. 1853, č. 676 (Schweickhardt, I., str. 215, pozn.).
Toto obmezení bylo odstraněno rigorosním řádem, dosud platným, vydaným nař. m. k. a v. č. 57/1872 ř. z., které podrželo (§ 2) právo kanonické jako předmět přísné zkoušky doktorské a v § 3 předepsalo, že „rozdíl náboženství nezakládá rozdíl v právu a povinnosti skládati přísnou zkoušku z práva kanonického pro dosažení titulu doktorského. (Srov. stejně výn. m. k. a v. z 22. 1. 1873, č. 14077 o doplňovacích zkouškách židů na JUDr., Schweickhardt, I., 278.)
Protože platný rigorosní řád neurčuje pojmu „kanonického práva”, kterého užívá, můžeme usuzovati, že nechtěl zaváděti žádné změny proti stavu dřívějšímu. Tento závěr je posilován úvahou opírající se o uvedený § 3 rig. ř. a citovaný výn. židů se týkající.
Nový řád studijní a řád státních zkoušek, vydaný zák. č. 68/1893 ř. z. podržel p. c. jako obligátní předmět oddílu historicko-právního, vyhradiv mu 7 hodin přednášek v jednom semestru nebo rozdělených na dva semestry (nař. m. k. a v. č. 204/1893 ř. z.). Nový řád studijní a zkušební neměl v úmyslu znehodnocovati význam historickoprávních studií, spokojiv
Slovník veřejného práva českosl. 33 se s tím, že umožnil nadaným posluchačům složiti státní zkoušku historickoprávní již na počátku 4. semestru (srov. výn. m. k. a v. z 24. 12. 1893, č. 2341, Beck-Kelle, 637, v němž vyložena hlediska nové reformy). Proti dřívějšku utrpělo tedy c. p. jedině snížení počtu hodin. Obsah a způsob jeho přednášek zůstal nezměněn. Sice užívá platný řád státních zkoušek označení „Kirchenrecht“ proti terminu dřívějšímu „kanonisches Recht“, kterého užívá řád státních zkoušek č. 54/1856 ř. z., avšak z toho, že instrukce pro státní zkoušky č. 183/1896 ř. z. v § 17, odst. 4. výslovně mluví zase o „kanonisches Recht“, jakož i z toho, že platný řád rigorosní č. 57/1872 ř. z. mluví o „právu kanonickém” jako předmětu přísné zkoušky doktorské, můžeme usuzovati, že pojem „Kirchenrecht” užitý v řádu státních zkoušek neznamená nic jiného než „kanonisches Recht”. Tvůrci nového řádu studijního a státních zkoušek zjevně tanulo na mysli, že výklady o platném státním p-u c-m patří do oboru práva positivního státního, jako zase výklady o správě kultové církve katolické do oboru práva správního. Plyne to jasně z výn. m. k. a v. z 24. 4. 1904, č. 34288 ex 1903 (Beck-Kelle, č. 659) o provisorních ustanoveních pro absolvované právníky Záhřebské university z Istrie a Dalmacie pocházející, kteří ve smyslu min. výn. z 10. 10. 1902, č. 32212 (Beck-Kelle, č. 639) chtějí skládati na rak. universitě doplňovací zkoušky státní z oborů judicielních případně státovědeckých. Podle připojeného seznamu měla býti konána doplňovací zkouška v rámci rakouského práva státního ze státního p-a c-ho (Staatskirchenrecht), a to z těchto norem:
a) zák. č. 48/1868 ř. z. o poměru školy k církvi;
b) zák. č. 49/1868 ř. z. o mezikonfesních poměrech státních občanů;
c) zák. č. 68/1874 ř. z. o zákonném uznávání náboženských společností.
V rámci rakouského práva správního: právní poměry katolické církve: zák. č. 50/1874 ř. z. o úpravě vnějších poměrů katolické církve.
Přednášky o platném p-u c-m státním skutečně zapadají jednak do oboru výkladů práva státního, jednak práva správního (případně občanského; manželsko-právní předpisy), ve svém celku však zůstává obecné p. c. (kanonické) integrující součástí oddílu historickoprávního.
Po převratu došlo k dalšímu snížení počtu hodin, vyhrazených v oddílu historickoprávním p-u c-mu, se 7 na 6 (stud. řád. zák. č. 290/1919 Sb., vydaný vlád. nař. č. 510/1919 Sb. a rigorosní řád č. 324/1920 Sb.). Zásadní změna v obsahu výkladů p-a c-ho provedena nebyla. Předpisy tyto platí podle zák. č. 375/1919 Sb., č. 290/1919 Sb. a vlád. nař. č. 276/1921 Sb. od 20. 10. 1921 pro právnickou fakultu university Komenského v Bratislavě.
Literatura.
ad I, II., 1—3: Sohm: „Kirchenrecht“, I, 1892 (anast. 1923), II, 1923; Henner: „Poměr mezi státem a církví v Rakousku“, zvl. otisk z České Politiky, 1906; Hobza: „Církevní právo soukromé a veřejné", Sb. v. pr. a st., 1908, 165; týž: „Autonomie náboženských svazů v moderním státě", 1910; Buchberger: „Kirchliches Handlexikon", II, 1912, čl. „Kirchenrecht", Eichmann; (četné čl. přináší Buchberger, Lexikon für Theologie und Kirche, 1930 a sl.); Stengel-Fleischmann: „Wörterbuch des deutschen Staats- und Verwaltungsrechts", II, 1913, III, 1914 (čl.: Meurer: „Katholische Kirche", II, 496 sl.; Kahl: „Kirchenhoheit", II, 572 sl.; Zorn: „Religionsgesellschaften", A. „Die christlichen Religionsgesellschaften", III, 295 sl.; Freund: B. „Die israelitische Religionsgesellschaft", III, 299 sl.); čl. v „Českém Slovníku Bohovědném" (vyd. Tumpach-Podlaha, I, 1912, II, 1916, III, 1920, zvl. Kordač: „Církev"; Soldát: „Církevní právo"; Stejskal: „Církev a stát"); Kattenbusch: „Der Quellort d. Kirchenidee" ve Festgabe f. A. Harnack, 1921; Henner: „Poměr státu k církvím", 1920; Bušek: „Církev stát a jinověrci v Codexu iuris canonici", 1922; Henner: „Rozluka státu a církve", 1923; Schönfeld: „Die juristische Methode im Kirchenrecht", v Archiv f. Rechts- und Wirtschaftsphilosophie, 1924, XVIII, seš. 1., str. 58—95; Hobza: „Poměr mezi státem a církví", 1931; Sägmüller: „Lehrbuch des kath. Kirchenrechts", I, 1, 1925; Henner: „Základy práva kanonického", II, „Právo platné," seš. 1—2, 1927, seš. 3, 1923, seš. 4, 1927; Falco: Lezioni di diritto ecclesiastico tenute nell anno 1925—1926", Padova 1926; A. C. Jemolo: „Elementi di diritto ecclesiastico", Firenze 1927; Stier-Somlo-Elster: „Handwörterbuch der Rechtswissenschaft", 1928 (články: Godehard J. Ebers: „Kirche und Kirchengewalt", 541 sl.; týž: „Kirchenrecht", 560 sl.; K. Schwarzlose: „Kirchenregiment, landesherrliches", 564 sl.); G. Holstein: „Die Grundlagen des evangelischen Kirchenrechts", 1928; Bušek: „Učebnice dějin práva církevního", 1929; Hobza-Tureček: „Úvod do studia práva církevního", 1929, tištěno jako rukopis; Hermann Sacher: „Staatslexikon im Auftrag der Görresgesellschaft", III, 1929 (články: Rademacher: „Kirche", 128—141; A. Scharnagel: „Kirche und Staat", „Geschichthcher Überblick", 146—165; týž: „Grundsätzliches", 165—170; Hefel: „Kirche und Staat in Österreich", 250— 263; Lammeyer: „Kirchenbund", 275—278; Koeniger: „Kirchenrecht", 281—293; týž: „Kirchenregiment", 293—296); Gunkel-Zscharnack: „Die Religion in Geschichte und Gegenwart“, I—V, Reg., 1926—1932, četné články (zvl.: „Einigungsbestrebungen in der Gegenwart“, II, 80—88, Soederblom; „Kirche“, „Im Urchristentum“, III, 785—792, Weinel; „Dogmengeschichtlich“, III, 792—800, Hohlwein; „Rechtlich“, III, 812—814, Foerster; „Staat und Kirche“, III, 814—823, Giese; „Kirchenrecht“, III, 952—961, Ruck-Koeniger-Ruck; „Kirchenverfassung”, III, 968—1033, Müller - Stengel - Zscharnack - Mirbt - Schwarzlose; „Orient. Nationalkirchen“, IV, 768—778, Rücker; „Orthodox-Anatolische Kirche“, IV, 792—802, Beth); Vincenzo del Giudice: „Istituzioni di diritto canonico“, I, 1929; týž: „Corso di diritto ecclesiastico“, vol. I, Milano 1930; Bušek: „Poměr státu k církvím“, 1930, tištěno jako rukopis; A van Hove: „De legibus ecclesiasticis“, 1930; Bušek: „Historický vývoj poměru státu k církvím v zemích koruny české“, „Poměr mezi státem a církví na Slovensku a v Podkarpatské Rusi“, „Poměr státu k církvím v ČSR.“, v Československé Vlastivědě, V. „Stát“, 1931, str. 246-283, 284—323, 324—361; H. F. Schmid: „Die rechtlichen Grundlagen der Pfarrorganisation auf westslavischem Boden und ihre Entwicklung während des Mittelalters“, v Z. f. RG. Sav. St. Kan. Abt., 1926, 1928, 1929, 1930, 1931; též sep. 1932; ad II. 4.: Bušek: „Prameny poznání historie práva církevního", 1933; Sägmüller: „Lehrbuch des kath. Kirchenrechts", I, 1, 1925, I, 2, 1926; Falco: „Introduzione allo studio del Codex iuris canonici", 1925; A. van Hove: „Prolegomena ad Codicem i. c.“, 1928; Fournier-Le Bras: „Histoire des collections canoniques en occident depuis les Fausses Décrétales jusqu’au Décrét de Gratien", I, 1931, II, 1932; — ad III.—IV.: R. F. S.: „O potřebě důkladného studium církevního práva obzvláště za našich dnů“, Čas. kat. duchovenstva, 1862, 161; Schulte: „Die Geschichte der Quellen und Literatur des canonischen Rechts von Gratian bis auf die Gegenwart", III, 1880, 316—318; Schweickhardt: „Sammlung der fär die österreichischen Universitäten gültigen Gesetze und Verordnungen", I—II, 1885; Vering: „Kann das bloße Studium des Staatskirchenrechtes genügen?" Archiv für kath. Kirchenrecht, 59, 1889, 181 sl.; Ott: „O osudech právních studií na universitě Karlo-Ferdinandově“, Právník, 1887, 1; Soldát: „Přednášky z práva církevního na vysokých školách pražských", Č. K. D., 1893, 513; Památník na oslavu padesátiletého panovnického jubilea J. V. c. a kr. Františka Josefa I. Vědecký, a umělecký rozvoj v národě českém 1848—1898. Vydala Česká Akademie cís. Fr. Jos. pro vědy, slovesnost a umění. Vědy právní a státní, 1898. Čl. VI. „Právo církevní", str. 36—46 (Tumpach); Henner: čl. „Kanonické právo" v Ottově Slovníku Naučném, 1898, XIII, 925—928; týž: „Několik slov ku pěstění právija církevního", čl. ve Sborníku věd právních a státních, 1901, 83—92; Beck-Kelle: „Die österreichischen Universitätsgesetze", 1906; Mischler-Ulbrich: „Österreichisches Staatswörterbuch", IV, 1909, čl.: Mischler: „Universitäten", A. „Allgemeine Universitätsverfassung", zvl. ad IX, Ulbrich: B. „Rechts- und Staatswissenschaftliche Studien"; „Všehrd", 1868—1918, Památník spolku českých právníků Všehrd, Praha 1918 (Knihovny Všehrdu, sv. 9, čl.: Henner: „Církevní právo na české právnické fakultě v Praze", 85—87; Kapras: „Dějiny právního studia na moravské universitě v Olomouci", 61—71); Kapras: „Čemu se kdy na fakultě právnické učilo", zvl. čl. z Časopisu pro vědu právní a státní, 1926; Bušek: „Studium práva církevního a jeho methody", 1927; „Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828 až do konce roku 1913", I—III, sest. Tumpach-Podlaha, 1912—1914; IV—V, Podlaha, 1918, 1923, heslo „Právo církevní", zpracováno v II. 628—755, V. 1987—1997; Čáda: „Čsl. literatura právnická a státovědecká v letech 1918—1925", Praha 1926; týž: „Čsl. literatura právnická a státovědecká v letech 1926—1927", Praha 1928; „Bibliografický katalog 1922—1928", red. Lad. J. Živný, Publikace národní knihovny v Praze, sv. XVI. Index 1929; „Bibliografický katalog čsl. republiky", část I. Literární tvorba z r. 1929 vyjma díla pokračovací. Sestavila a seznamy opatřila národní knihovna, konservační oddělení veř. a univ. knihovny v Praze, redaktoři Randé-Foch (1930): „Bibliografický katalog čsl. rep.“, Randé-Foch, Liter. tvorba z r. 1930 (1931).
Vratislav Bušek.

Citace:

JINDŘICH, Alois J.. Mezinárodní anketa o zdravotním významu sociálního pojištění.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 7, s. 218-219.