=Boh. adm., 7 (1925), sv. 1 / č. 4355

Č. 4355.


Učitelstvo. Státní občanství (Slovensko): Profesor městského gymnasia na Slovensku není zaměstnancem) státním nebo státního ústavu a není státním občanem čsl. podle § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20 Sb., třebas byl školským referátem v Bratislavě v úřadě potvrzen.
(Nález ze dne 26. ledna 1925 č. 1417.)
Věc: Dr. Rudolf B. v N. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl zastupitelstvem města N. v roce 1913 ustanoven profesorem měst. gymnasia v N. V této vlastnosti složil podle potvrzení okr. úřadu v N. z 12. listopadu 1923 dne 10. června 1920 na vyzvání referátu min. škol. slib věrnosti před okr. náčelníkem a byl výnosem škol. referátu z 12. ledna 1921 na obecním katolickém gymnasiu v N. potvrzen.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že st-l, narozený 20. února 1889 v Šoproni a tam též příslušný, není čsl. státním občanem ve smyslu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, poněvadž se v době od 28. října 1918 do 15. července 1920 nestal skutečným úředníkem anebo zřízencem čsl. státu anebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. Obecné řím. kat. gymnasium v N. není státním ústavem a potvrzení jmenovaného školským referátem ve službě není identické s jmenováním ve státní službě a bylo jen kontrolujícím aktem státního dozírajícího orgánu nad veř. vyučovacími ústavy.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Nss může podle §§ 2, 5, 6, 7 a 18 zák. o ss a § 2 zák. o nss toliko v mezích stižných bodů stížností formulovaných zkoumati, zda nař. rozhodnutí tak, jak straně bylo vydáno, neodporuje zákonu. Nař. rozhodnutím bylo toliko vysloveno, že st-l »není čsl. státním občanem ve smyslu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920.« Jen to jest vlastním judikátním obsahem nař. rozhodnutí, kdežto to, co mimo to ještě v nař. rozhodnutí je uvedeno, slouží toliko k odůvodnění právě zmíněného výroku. K tomuto výroku byl žal. úřad veden tím, že domovský list vydaný obcí N. ze 14. prosince 1922 udává, že st-l má v N. domovské právo na základě § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920 a podle § 10 rak. zák. č. 222/1896, poněvadž ho školský referát jako profesora n-ckého gymnasia v úřadě potvrdil.
Za tohoto stavu věci jest tu konečné rozhodnutí toliko o otázce, zda st-l je nebo není státním občanem čsl. podle § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920 a může proto nss posuzovati také jenom zákonitost tohoto výroku.
Naproti tomu nebylo nař. rozhodnutím nikterak rozhodováno o přiznání nebo nepřiznání čsl. státního občanství podle § 9 zák. č. 236/20, pročež nss také nemůže podle § 5 zák. o ss vůbec se zaměstnávati oněmi vývody stížnosti, které tvrdí, že st-li přísluší čsl. státní občanství na základě § 9 cit. zák.
Co do otázky případného státního občanství st-lova podle § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, jest uvésti toto:
Podle tohoto předpisu jsou »státními občany čsl.« ... »ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli domovské právo v některé obci býv. mocnářství rak.-uh. mimo území republiky čsl. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku«.
Podmínky nabytí a držby státního občanství čsl. podle tohoto předpisu jsou tedy normovány zcela jasně; proto a poněvadž předpisy o státním občanství vůbec jsou předpisy kogentními, nutno obsah § 1 č. 4 cit. úst. zák. vykládati přesně. Je tedy státním občanem čsl. podle § 1 č. 4 — nehledě k další podmínce domovského práva, o kterou tu spor nejde — jenom ten, kdo se stal skutečným úředníkem ... čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. Podle zásad práva státně-zaměstnaneckého (viz zejména též §§ 6 a 7 služ. pragmatiky úřednické z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z., pokud se týče §§ 6 a 7 služ. pragmatiky profesorské z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a §§ 2 a 10 zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., resp. §§ 1 a 7 vl. nař. z 29. listopadu 1923 č. 226 Sb.) je státním zaměstnancem resp. zaměstnancem státního ústavu jenom ten, kdo dekretem příslušného státního orgánu ustanoven byl ve státní službě, resp. ve službě při státním ústavě.
Tento akt ustanovovací spatřuje stížnost ve výnosu referátu školského v Bratislavě z 12. ledna 1921. Byť i bylo lze uznati za správné tvrzení st-lovo, že tento úřad byl v době vydání onoho výnosu totožným s ministrem pro Slov. a že by byl vzhledem k § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. resp. předpisům o jmenování profesorů na školách středních příslušným, jmenovati profesory státních škol středních, tedy nelze přece shledati, že by se st-l oním výnosem škol. referátu byl stal čsl. úředníkem státním resp. úředníkem čsl. státního ústavu . Stížnost sama uznává, že gymnasium v N. není gymnasiem státním, nýbrž obecním. Na této vlastnosti ústavu toho nemůže nic měniti ta okolnost, že vyučování na ústavě tom, organisace jeho, dozor nad ním jsou stejné jako na ústavech státních, že ředitel ústavu jest státem jmenován, že profesoři jsou větším dílem státem placeni a že vysvědčení z ústavu toho mají stejnou platnost jako z ústavu státního«. Neboť okolnosti tyto, které ostatně nejsou žal. úřadem popřeny, jsou důsledkem jednak organisačních předpisů pro nestátní, avšak veřejné školy střední, zejména též městské (viz na př. § 8, prvý a třetí odstavec, §§ 16, 20, 22, 23 a násl. zák. čl. XXX: 1883 resp. zák. z 27. května 1919 č. 293 Sb.), jednak dozorčích práv státní správy k nestátním školám středním (viz §§ 47, 48 a násl. zák. čl. XXX: 1883), nemohou však z ústavu nestátního činiti ústav státní a z profesorů takového ústavu zaměstnance státní.
Ostatně stanovil již také § 33, odst. 3 zák. či. XXX: 1883 výslovně, že (toliko) ředitelé a profesoři býv. vladařem, pokud se týče ministrem kultu a vyuč. jmenovaní jsou státními úředníky
Není ovšem vyloučeno, ba naopak jest to nyní — jako jakási zvláštní forma subvencování nestátních ústavů se strany státu — velmi časté, že i na nestátních ústavech ustanoveni jsou státní ředitelé nebo profesoři, vždy však dostává se takovýmto ředitelům nebo profesorům povahy státních zaměstnanců toliko a teprve zvláštním1 formálním jmenovacím aktem se strany příslušného orgánu státního (presidenta republiky, vlády, příslušného ministra — viz též § 64 č. 8, § 81 bod c a § 85 úst. listiny a cit. již předpisy služ. pragmatiky úřednické resp. profesorské). Takového jmenovacího aktu zde není; naopak byl st-l podle předloženého jím výtahu z protokolu o sezení n-ckého měst. zastupitelstva konaného dne 18. září 1913 zvolen tímto zastupitelstvem za profesora tamního gymnasia (které, jak shora uvedeno, nebylo státním ústavem) a byly mu tímto sborem požitky poukázány; v této své vlastnosti — jako profesor měst. ústavu — byl pak st-l výnosem škol. referátu v Bratislavě z 12. ledna 1921 potvrzen (»školský referát potvrdil Vás na zdejším obecním katolickém vyšším gymnasiu« — viz st-lem předložený intimát ředitelství ústavu z 12. února 1921). Výnos tento má tudíž jenom význam potvrzení st-lova v jeho úřadě nestátního profesora s hlediska dozorčího práva správy státní, po případě § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., nikoli však význam jmenování úředníkem státním nebo úředníkem na státním ústavě.
Na tomto stavu věci nemůže nic měniti okolnost, že st-l podle tvrzení okr. úřadu v N. z 12. listopadu 1923 složil dne 10. června 1920 slib věrnosti čsl. republice; naopak byl slib tento jenom přední podmínkou jeho dalšího ponechání ve službě nestátní (na městském ústavě) ve smyslu § 2 cit. zák. č. 64/1918. Pokud konečně § 29 zák. XXX: 1883 stanoví, že za řádného profesora při střední škole může býti ustanoven jenom státní občan (dříve uherský, nyní v důsledku zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. a z 23. července 1919 č. 449 Sb. československý), tedy ani z toho neplyne, že by potvrzení st-lovo školským referátem rovnalo se autoritativnímu uznání jeho tuzemského státního občanství podle § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920, poněvadž právě výrok onen vydán byl jen s hlediska § 2 zák. č. 64/1918 resp. předpisů o státním dozoru, nebylo jím však provedeno jmenování st-lovo ve státní službě.
Konečně budiž jen mimochodem poukázáno na nálezy nss-u Boh. 2058 a 3763 adm., kterými bylo vysloveno a odůvodněno, že též učitel městské resp. církevní školy ludové resp. občanské není zaměstnancem státním nebo zaměstnancem státního ústavu podle § 1 č 4 úst. zák. č. 236/1920.
Z těchto úvah bylo stížnost zamítnouti.
Citace:
č. 4355. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 279-281.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).