Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13131.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Vadnost odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) nelze spatřovati v tom, že se odvolací soud v pracovním sporu, projednav věc znovu, odchýlil od zjištění prvého soudu.
Obmezil-li soud prvé stolice v pracovním sporu jednání na důvod žalobního nároku, nebyl odvolací soud oprávněn jednali a rozhodovali i o vzájemných nárocích žalovaného namítaných jím k započtení. V takovém případě jest zrušili rozsudek odvolacího soudu a vrátili věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918,
čís. 91 sb. z. a n.).
Při nedovolených pracích přes čas jest zaměstnanec oprávněn, domáhati se náhrady pro bezdůvodné obohacení zaměstnavatelovo, z něhož mu vzešla újma. Stačí, přednesl-li žalobce ve sporu a nabídl o tom důkazy, že vykonal pro žalovaného jako svého zaměstnavatele práci v pracovních hodinách přes čas a že za ně neobdržel zaplaceno, a domáhal-li se na žalovaném, by mu za ně zaplatil.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1933, Rv I 2244/33.)
Zaměstnanec žaloval zaměstnavatele u pracovního soudu o zaplacení odměny za práci přes čas, celkem 7750 Kč. Žalovaný namítl započtením vzájemné pohledávky. Pracovní soud uznal »mezitímním« rozsudkem, že žalovaný nárok jest co do 3200 Kč po právu, co do zbytku 4550 Kč že není po právu. O vzájemných pohledávkách žalovaného uplatněných započtením nerozhodl. Odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalovaného a zamítl žalobu co do 1200 Kč; vzájemné pohledávky namítané žalovaným k započtení neuznal po právu.
Nejvyšší soud vyhověl částečně dovolání žalovaného, zrušil napadený rozsudek, pokud jím bylo rozhodnuto o vzájemných pohledávkách uplatněných započtením, a vrátil věc prvému soudu, by o ní v rozsahu zrušení dále jednal a znovu rozhodl; jinak dovolání nevyhověl.
Důvody:
Soud prvé stolice omezil jednání podle § 189 prvý odstavec c. ř. s. na žalobní důvod, t. j. na otázku, zdali nároky žalobcem uplatňované jsou co do důvodu po právu, ale pak rozhodl rozsudkem, jejž označil jako »rozsudek mezitímní« podle § 393 c. ř. s., o žalobním nároku jak co do důvodu, tak i co do výše, neboť uznal právem, že žalobní nárok jest po právu v částce 3200 Kč s 5% úroky od 4. dubna 1932, že však není po právu v příčině zbytku 4550 Kč s 5% úroky od téhož dne. O vzájemných nárocích, jež žalovaný namítl k započtení, prvý soud nejednal ani o nich v rozsudku nerozhodoval. Rozsudek prvého soudu nelze ve skutečnosti považovati za rozsudek mezitímní, ježto v něm bylo rozhodnuto nejen o důvodu, nýbrž i o výši zažalované pohledávky, a kdyby v něm bylo bývalo ještě vysloveno podle § 409 prvý odstavec c. ř. s., že jest žalovaný povinen, by žalobci zaplatil do 14 dnů pod exekucí částku, kterou byl žalobní nárok uznán za oprávněný, byl by to rozsudek částečný podle § 391 třetí odstavec c. ř. s. O konečný rozsudek ve smyslu § 390 c. ř. s. však vůbec nešlo. Odvolací soud rozhodl na návrh žalovaného v odvolání rozsudkem konečným (§ 390 c. ř. s.) nejen o nároku žalobním, nýbrž i o vzájemných nárocích žalovaného namítaných k započtení, ježto vycházel z právního názoru, že ustanovení § 33 odst. (1) zákona o pracovních soudech čís. 131/1931 sb. z. a n., ho opravňuje k tomu, by sám projednal věc i v příčině těchto vzájemných nároků žalovaného a by i o nich rozhodl. Pokud jde o nárok žalobní, uznal odvolací soud, že žalovaný jest povinen zaplatiti žalobci jen částku 2000 Kč s 5% úroky od 5. dubna 1932 a že se žaloba v příčině zbytku 1200 Kč s 5% úroky zamítá. Žalobce nepodal dovolání proti rozsudku soudu odvolacího, takže jeho výrok, pokud jím byla žaloba v příčině částky 1200 Kč s přísl. zamítnuta, nabyl právní mocí. Dovolání bylo podáno jen žalovaným, jenž v něm uvádí, že rozsudek odvolacího soudu bere v odpor »v celém jeho rozsahu«, avšak ve skutečnosti brojí dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jen potud, pokud bylo vyhověno žalobě co do částky 2000 Kč s přísl. a pokud bylo uznáno právem, že vzájemné nároky žalovaného, namítané k započtení, nejsou důvodem po právu. V dovolání jsou uplatňovány dovolací důvody podle § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. Při přezkumu rozsudku odvolacího soudu jest rozlišovati: I. mezi jeho výrokem, který se týká nároku žalobního, a II. mezi jeho výrokem o vzájemných nárocích žalovaného, namítaných k započtení. Ad I. Odvolací soud odsoudil žalovaného, by zaplatil žalobci částku 2000 Kč jako náhradu z bezdůvodného obohacení za nedovolené práce přes čas. Protože v tomto směru byla sporná věc pracovním soudem v prvé stolici již projednána a šlo o spor hodnoty vyšší než 300 Kč, bylo na odvolacím soudě, by podle § 33 odst. (1) zákona o pracovních soudech projednal tutéž věc znovu v mezích určených odvolatelovým návrhem toho obsahu, by byl roz¬ sudek prvého soudu změněn tak, že se žaloba zamítá. Pokud se odvolací soud v tomto případě podle toho zachoval, nepochybil a mohl o žalobním nároku formálně rozhodnouti tak, jak učinil, neboť také první soud pojednal o žalobním nároku a rozhodl o něm jak co do důvodu, ta i co do výše, použiv dokonce pří určení výše ustanovení § 273 c. ř. s., a soud odvolací, projednav věc znovu, byl oprávněn i k tomu, by rozsudkový výrok prvního soudu, pokud jej potvrdil, doplnil podle § 409 c. ř. s. výrokem o závazku žalovaného k zaplacení přisouzené částky žalobci. Dovolatel vytýká s hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 2 c. ř. s. především, že si odvolací soud, aniž opakoval důkazy v prvé stolici provedené, osvojil skutková zjištění prvého soudu, přes to však vyvodil prý z těchto důkazních prostředků skutečnosti, které ve svědeckých seznáních obsaženy nejsou, a uchýlil prý se tak od zjištění prvního soudu. Tato výtka je právně pochybena. Dovolatel vychází patrně z názoru, že se odvolací soud měl v tomto případě říditi ustanovením § 488 c. ř. s., ale v tom se mýlí. Pro odvolací řízení podle zákona o pracovních soudech neplatí ustanovení civilního řádu soudního o ústním jednání odvolacím, nýbrž platí o něm podle 33 odst. (1) zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. obdobně ustanovení civilního řádu soudního o řízení před sborovými soudy prvé stolice jako soudy procesními — (s některými změnami, jež v souzené věci nepřicházejí v úvahu) — a věc se projednává, jak bylo již vyloženo, před odvolacím soudem znovu. I kdyby se tedy odvolací soud ve sporech pracovních, když projednal věc znova, odchýlil od zjištění prvého soudu, nebylo by lze spatřovati v tom vadnost odvolacího řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s.
S hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. dovolatel dovozuje, že napadený rozsudek neprávem posuzuje žalobní nárok na odměnu za práci přes čas jako nárok »na náhradu škody z bezdůvodného obohacení«, ježto prý žalobce svůj nárok opřel výhradně o zákon čís. 91/1918 sb. z. a n. a neuvedl okolností, z nichž by se dalo usuzovati, že požaduje náhradu škody nebo náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného. Dovolateli nelze v tom přisvědčit!. Z toho, že nárok na odměnu za nepovolené práce přes čas nemůže býti vyvozován ze zákona čís. 91/1918 sb. z. a n., ještě nikterak neplyne, že by se zaměstnanec nemohl na zaměstnavateli vůbec domáhati náhrady toho, oč byl připraven svémocným prodlužováním zákonné pracovní doby zaměstnavatelem. Zaměstnanci zbývá při nedovolených pracích přes čas, by se domáhal náhrady pro bezdůvodné obohacení zaměstnavatelovo, z něhož mu vzešla újma. K opodstatnění takového nároku postačí průkaz, že se zaměstnanci nedostalo od zaměstnavatele za vykonané přesčasové práce náležité odměny a že tedy zaměstnavatel byl jimi na jeho úkor bezdůvodně obohacen (viz rozh. čís. 12158 sb. n. s.). Žalobce ve sporu přednesl a nabídl o tom důkazy, že vykonal pro žalovaného jako svého zaměstnavatele práci v pracovních hodinách přes čas, za něž neobdržel zaplacení, a domáhal se na žalovaném, aby mu za ně zaplatil. Tento jeho přednes postačil jako žalobní důvod i pro opodstatnění žalobního nároku ve smyslu právě vyloženém. Podřaditi tento žalobní přednes pravidlu právnímu jest věcí soudu, který není při tom vázán právním stanoviskem žalobcovým. Odvolací soud se podle toho zachoval a výši žalobcova nároku určil podle § 273 c. ř. s., k čemuž byl oprávněn. Po této stránce nelze tedy napadenému rozsudku důvodně vytýkali právní mylnost podle § 503 čís. 4 c. ř. s. a dovolání žalovaného, pokud brojí proti jeho potvrzující části bylo odepříti úspěch.
Jinak se má věc, pokud odvolací soud ve svém rozsudku rozhodl též o vzájemných nárocích namítnutých žalovaným k započtení. Bylo již uvedeno, že soud prvé stolice o těchto vzájemných nárocích nejednal a nerozhodoval, neboť při ústním jednání dne 22. srpna 1932 se usnesl, že se jednání omezuje na důvod žalobního nároku (§ 189 prvý odstavec c. ř. s.). Dovolatel právem vytýká, že o jeho vzájemných nárocích rozhodla dosud jen jedna stojíce, kdežto o žalobcových nárocích rozhodly rozsudkem již dvě soudní stolice. Odvolací řízení v pracovních sporech bylo sice v § 33 zákona čís. 131/1931 sb. z. a n. zvlášť upraveno, takže činnost odvolacího soudu není tu ryze přezkumná, ježto odvolací soud má v mezích odvolacími návrhy určených věc znovu projednali, avšak praví-li zákon, že se věc projednává před odvolacím soudem »znovu«, tedy nutně předpokládá, že táž věc byla již jednou projednána. Soud druhé stolice má vydati rozhodnutí jako soud odvolací a v pojmu odvolací stolice vězí již samo sebou, že předcházelo v prvé stolici jednání a rozhodnutí o téže věci. O projednání vzájemných nároků žalovaného namítaných k započtení nelze však mluviti tam, kde prvý soud prohlásil usnesení, že se jednání omezuje podle § 189 prvý odstavec c. ř. s. na důvod žalobního nároku. Pokud tudíž odvolací soud v souzené věci jednal a rozhodl též o vzájemných nárocích namítaných žalovaným k započtení, překročil své oprávnění, jež mu jinak poskytuje ustanovení § 33 odst. (1) zákona o prac. soudech, takže v tomto směru jest odvolací řízení vadné a dovolací důvod podle § 503 čís. 2 c. ř. s. opodstatněn. Dovolací soud nemůže se proto obírati věcnými výtkami, jež dovolatel s hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. činí rozhodnutí odvolacího soudu o vzájemné pohledávce žalovaného 2520 Kč. Dovolání žalovaného bylo již z důvodu § 503 čís. 2 c. ř. s. vyhověti a výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo uznáno, že vzájemné nároky žalovaného namítané k započtení nejsou důvodem po právu, podle § 510 c. ř. s. zrušiti.

Citace:

Čís. 13131. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 675-678.