Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 456.

Nemocenské pojišťování dělnické: * Byl-li pojištěnec pro touž nemoc dvakrát ošetřován v nemocnici, lze při druhém přijetí do nemocnice mluviti o nové nemoci ve smyslu nemocenského zákona jen tenkráte, když v mezidobí nastalo přerušení nemoci tím, že pominula aspoň na čas potřeba léčení, pokud se týče neschopnost k práci.
(Nález ze dne 15. června 1920 č. 5369.)
Věc: Okresní nemocenská pokladna v Teplicích-Šanově proti ministerstvu sociální péče v Praze o náhradu léčebného za Josefa Scholle.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Ve sporu všeobecné veřejné nemocnice v Teplicích-Šanově s tamnější okresní nemocenskou pokladnou rozhodlo místodržitelství v Praze výnosem z 27. května 1919 číslo 21/B/3353/2 ai 1916 na základě § 66 nemocenského zákona, že pokladna dle § 8, odst. 3 nem. zák. je povinna nahraditi útraty vzešlé ošetřováním člena svého J. Scholla v nemocnici shora jmenované od 6. září do 7. října 1915, tudíž za 28 dnů částkou 68 K 50 h, ježto ošetřovaný propuštěn byv dne 29. července 1915 z nemocnice pracoval od 23. srpna do 4. září 1914, tedy téměř po 14 dnů u firmy Petr Laurin v Teplicích, nebyl tedy v době od 29. července až do zmíněného přijetí do nemocnice nepřetržitě nemocen ve smyslu nem. zákona. Odvolání z tohoto výnosu ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím nevyhovělo z důvodů rozhodnutí první stolice, k čemuž dodalo, že ustanovení § 17 stanov, na něž se pokladna odvolávala, nelze v tomto případě použíti vzhledem k zjištěnému stavu věci.
Ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu podané namítá nemocenská pokladna proti rozhodnutí II. stolice v podstatě toto:
Scholle byl v době od 5. do 29. července 1915 ošetřován ve všeobecné nemocnici v Teplicích-Šanově a za tuto dobu (25 dní) pokladna léčebné nahradila: propuštěn byv z léčení bral Scholle nemocenské od 30. července do 7. srpna 1915. Do práce u Petra Laurina nevstoupil 23. srpna, nýbrž 1. září a 6. září byl opět přijat do oné nemocnice pro touž nemoc (polyarthritis) a setrval v léčení do 3. října 1915. Z toho, že několik dní byl v práci, nelze usuzovati, že v době od 7. srpna do 6. září nebyl nemocen. Nebylo zjištěno, že v oné době nebyl ambulantně ošetřován, že nepotřeboval lékařské péče a léčiv. Proto zaplatila stěžující si pokladna za nové ošetření jen léčebné za 3 dni, úhrnem tedy za 28 dní, čímž úplně dostála své povinnosti. Pokladna dovolává se pro své stanovisko také § 17 stanov, jenž ustanovuje, že opětné onemocnění člena pokladny touž nemocí v 8 nedělích jest pokládati za pokračování prvé nemoci, není-li opak prokázán. Takového průkazu tu však není.
Pokud týče se námitky posléze uvedené, opírající se o znění stanov pokladničních, jest k vývodům stížnosti podotknouti, že předpisy zákona o nemocničním pojišťování, vymezující povinnost pokladen z pojistného poměru vyplývající, jsou povahy naprosto donucovací a nemohly by pokladny této povinnosti zákonem jim nepodmíněně uložené býti sproštěny ustanoveními stanov předpisům zákona v tom směru snad odporujícími. Zákon nemocenský stanoví pak v § 8 povinnost pokladen nahraditi veřejným nemocnicím náklady na léčení a ošetření pojištěnců podle poslední třídy a to až do 4 neděl.
Po rozumu tohoto zákonného předpisu jde tedy o otázku, zdali stěžující si pokladna učinila zadost povinnosti jí tam uložené tím, že náklady druhého ošetření Scholla v nemocnici (od 6. září do 3. října 1915) nahradila nemocnici jen za 3 dny, t. j. byla-li oprávněna včítati tu do oné 4nedělní doby, po kterou její povinnost k náhradě léčebného trvá, 25 dní dřívějšího ošetření Schollova (od 5.—29. července 1915), za něž náhradu plnila, či vznikla-li opětným přijetím jmenovaného do nemocnice 6. září nová čtyřnedělní, tímto dnem počínající povinnost náhrady léčebného.
Správní úřady obou stolic založily svá rozhodnutí na předpokladu, že při opětném přijetí do nemocnice šlo o novou nemoc Schollovu ve smyslu nemoc. zákona, a uznaly v důsledku toho, že stěžující si pokladna jest povinna z podnětu nového ošetření Schollova v nemocnici této nahraditi léčebné za celou zákonnou dobu 4 neděl.
O námitkách proti tomu ve stížnosti uvedených uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Nemocenský zákon zajišťuje pojištěncům jednak lékařskou pomoc, jednak nemocenské (§ 6). Jako okolnosti, jimiž podmíněn je vznik příslušného nároku pojištěncova, označuje zákon jednak nemoc, jednak neschopnost k práci. Ze znění zákona i z jeho podstaty vyplývá, že za rozhodnou nelze tu pokládati o sobě nemoc ve smyslu odborně lékařském, nýbrž že k této skutečnosti musí přistoupiti ještě jisté vnější okolnosti, totiž potřeba lékařského ošetření, pokud se týče neschopnost k práci. Zjistiti, jsou-li v konkrétním případě tyto okolnosti dány, bude možno buď posudkem lékařským nebo pozorováním osob z okolí nemocného nebo subjektivním vědomím nemocného o vlastním stavu.
V případě, o nějž jde, jest mimo spor, že Scholle stížen byl nemocí chronickou a že jak v době od 5.—29. července tak i v době od 6. září do 3. října 1915 léčen byl ve veřejné nemocnici pro stejnou nemoc. Ve smyslu předcházejících výkladů sluší tedy zkoušeti, zdali provedené řízení poskytlo žalovanému úřadu dostatečný podklad pro úsudek, že v době mezi 29. červencem, pokud se týče 7. srpnem (kdy Scholle přestal pobírat nemocenské) a 6. zářím v nemoci Schollově nastalo přerušení t. j. že pominuly, byť i jen na čas, uvedené okolnosti, povinnost pokladny k nem. podporám podmiňující, totiž potřeba lékařského ošetření a neschopnost k práci, takže za důvod nemocničního ošetření Schollova počínajícího 6. září pokládati sluší novou nemoc po rozumu zákona o nem. pojištění.
V té příčině vytknouti jest z průběhu řízení jako závazné tyto momenty:
Manželka Petra Laurina udala v jeho zastoupení, že Scholle byl v době od 23. srpna do 4. září 1915 v závodě zaměstnán a byl u okresní nemocenské pokladny přihlášen, po té se do práce bez omluvy nedostavil. Scholle při svém výslechu toliko udal, že byl na podzim r. 1915 u fy. Petr Laurin zaměstnán při dusání betonu, určitější datum si nepamatoval. V té době onemocněl, tak že musil zůstati doma a byl pak na základě poukazu pokladničního lékaře přijat do nemocnice. Dle zprávy pokladničního lékaře Scholle po prvém propuštění z nemocnice se 7. srpna 1915 dobrovolně odhlásil a 6. září došlo nové ohlášení nemoci; z opětného ošetření propuštěn byl 7. října; Scholle trpěl dle tvrzení tohoto lékaře od 5. července do 7. října 1915 nepřetržitě touže nemocí; 7. srpna, kdy se dobrovolně odhlásil, nebyl ani vyléčen ani práce schopen, no celou onu dobu potřeboval lékařského ošetření a léků. Úřední lékař pak podal dobrozdání v ten rozum, že z popisu nemoci a sdělení nemocenského lékaře vyplývá, že Scholle trpěl chronickou, zhusta propukající polyarthritidou a nebyl vyléčen. Byl tudíž také od 29. července do 6. září 1915 nepřetržitě nemocen ve smyslu nemoc. zákona, třeba že občas se dal, donucen jsa nouzí, používati k lehčím pracem.
Jest tu tedy s jedné strany nepopřená okolnost, že Scholle po svém propuštění z nemocnice před 6. zářím několik dní pracoval, dále jeho udání, že onemocněl za této práce, a mimo to okolnost ze zprávy nemocničního lékaře zřejmá, že od 7. srpna do 6. září Scholle jím léčen nebyl (tedy ani ambulantně). Naproti tomu jak lékař pokladniční tak i lékař úřední vyjádřili se, že u Scholla šlo o nemoc jednu po celou dobu od července (pokud se týče od května) až do 6. září a dále. Z jakého důvodu žalovaný úřad tomuto dobrozdání nepřiznal rozhodující váhu, ze spisu nevysvítá. Takového odůvodnění by však rozhodnutí naříkané vyžadovalo tím spíše, ježto skutečnost, že pojištěnec fakticky po nějakou krátkou dobu pracoval, o sobě ještě nedokazuje, že byl opravdu práce schopen, pokud se týče, že v té době nepotřeboval lékařského ošetření. Nějaké určité objektivní skutečnosti, jež by nasvědčovaly, že u Scholla přerušení nemoci v tomto smyslu nastalo, ze spisů zřejmy nejsou. Za tohoto stavu věci jediným podkladem pro úsudek, že u Scholla přestala aspoň na čas potřeba léčení, pokud se týče nezpůsobilost k práci v době před 6. zářím, mohlo by býti jen dobrozdání lékařské, založené na odborné znalosti povahy a forem příslušné nemoci. Dobrozdání úředního lékaře však přerušení nemoci Schollovy v rozhodné době popřelo.
Vyjádření jiných znalců lékařských, zejména zdravotního oddělení zemské správy politické dle spisů vyžádáno nebylo; není tedy ono dobré zdání úředního lékaře ničím vyvráceno. Úsudek, na němž žalovaný úřad rozhodnutí své založil, že Scholle v rozhodné době práce schopen byl, pokud se týče léčení nepotřeboval, ve spisech nenalézá opory, i bylo naříkané rozhodnutí dle § 6 zákona o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 456. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 406-409.