Lékaři.

I. Zákonná úprava výkonu lékařské prakse. — II. Stavovské zastupitelstvo l-ů, — III. Statistika l-ů. — IV. Literatura.
I. Mezi t. zv. osobami zdravotnickými, t. j. přímými vykonavateli péče o zdraví lidí zaujímají první místo l-i. Jejich činnost jest vyňata z ustanovení živn. řádu (čl. V uvoz. pat. č. 227/1859 ř. z. k živn. řádu a § 251 živn. zák. č. 259/1924 Sb.). Tato činnost jest po prvém nedokonalém pokusu (zák. č. 419/1919 Sb.) upravena nyní novým podrobným zák. že dne 28. 6. 1929, č. 114 Sb., o výkonu lékařské prakse.
Tento zákon má ustanovení:
1. o tom, kdo a za jakých podmínek jest oprávněn vykonávati lékařskou praksi na území Čsl. republiky (podmínky hmotné a formální);
2. o titulu lékařském;
3. o povinnostech l-ů a
4. ustanovení trestní.
Dříve než přikročíme k podrobnému rozboru zákona, třeba se zmíniti o pojmu „lékařské prakse“. Definici lékařské prakse zákon neobsahuje, stejně jako nemá na př. živnostenský řád definici živnosti. Definovati lékařskou praksi se ostatně ani nedoporučuje a bylo by to též velmi obtížno vzhledem k stálému vývoji vědy lékařské.
Jen v hrubých rysech vyznačuje důvodová zpráva k cit. zákonu rozsah lékařské prakse. Lékařská prakse podle ní zahrnuje jednak rozpoznávání nemocí po případě rozpoznávání příčin smrti, jednak léčení osob, jednak udržení zdravotního stavu člověka. Pod pojem lékařské prakse možno tedy zahrnouti veškeré výkony pro diagnostiku (vyšetření zdravotního stavu člověka, vyšetření jeho sekretů a exkretů, krve atd., vyšetření histologické, šero- a bakteriologické, röntgenologické), kurativní činnost a ochranu před nemocemi. Kurativní činností jest každý zákrok, který směřuje ke zlepšení zdravotního stavu nebo k uzdravení; jsou to zákroky, při nichž se používá léčiv, mechanických a fysikálních prostředků (jako mechanotherapie, léčebné masáže, elektrisace, faradisace, röntgenotherapie, radiotherapie, léčení horským sluncem, diathermie), lázní a pramenů, dále výkony operativní a konečně psychotherapie včetně sugesce, hypnosy, t. zv. magnetismu a pod.
Ochrana před nemocemi v širším slova smyslu není úkolem specielně lékařským, neboť k ní mají směřovati veškeré složky společnosti lidské, aby zdraví lidstva bylo uchováno.
Spadají sem však některé výkony, které pro svoji závažnost a proto, že je k nim třeba znalostí lékařských, musí býti vyhrazeny l-ům. Sem patří zejména zákroky k docílení imunisace (preventivní očkování). Kromě toho by lékařskou praksi byly i takové výkony, kterých je třeba ke zjištění příčiny smrti na mrtvolách (tedy pitva mrtvoly, vyšetřování mikroskopické a makroskopické jednotlivých orgánů, sekretů, exkretů atd., jakož i vyšetřování bakteriologické a serologické).
I tento, přes svoji obsáhlost přece ještě stručný obsah pojmu lékařské prakse dává tušiti, jak závažný úkol připadá l-ům. Proto jest samozřejmo, že již ve starších dobách vyžadovala státní správa pro povolání lékařské zvláštní průkaz odborné způsobilosti a že tuto činnost i jinak podle potřeby regulovala. Povolání l-ovo dává totiž oprávnění k výkonu vědy lékařské v celém rozsahu, k používání všech metod vědou uznaných a výslovně nezakázaných (srov. § 55 zák. čl. XIV/1876) za vlastní odpovědnosti l-ovy.
Ad 1. Kdo a za jakých podmínek jest oprávněn vykonávati praksi lékařskou na území Čsl. republiky.
Cit. zák. z r. 1929 v §§ 1 až 7 přesně určuje, kdo na území republiky jest oprávněn vykonávati praksi lékařskou. Musíť ten, kdo takovou praksi chce tu konati, zásadně prokázati, že:
a) jest státním občanem československým a
b) má diplom doktora veškerého lékařství, získaný na některé domácí universitě.
Kromě toho zákon výslovně předpisuje samozřejmou podmínku, že osoba ta musí býti svéprávná. Tomuto požadavku vyhovuje však i ten, kdo pro marnotratnost byl částečně zbaven svéprávnosti (§ 1, odst. 2.).
Vedle požadavku státní příslušnosti československé klade se hlavní důraz na to, aby odborného vzdělání (diplomu doktora veškerého lékařství) bylo nabyto na domácích universitách. Proto doktorát lékařský, získaný v cizině, není zde uznáván a musí, má-li nahrazovati průkaz sub b) uvedený, býti nostrifikován. Nostrifikaci povoluje ministerstvo školství a národní osvěty v dohodě s ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, vyslechnuvši prve profesorský sbor příslušné lékařské fakulty.
Této nostrifikace není však třeba, byl-li diplom získán na některé universitě býv. monarchie rakousko-uherské do 31. 7. 1919 osobou, která získala československé státní občanství podle zák. č. 236/1920 Sb. a č. 152/1926 Sb. nebo podle některých popřevratových smluv a ujednání mezinárodních (§ 2, odst. 3.). Takový diplom tedy plně nahrazuje průkaz pod písm. b) předepsaný.
Nabytá práva k vykonávání lékařské prakse na územích k republice dodatečně připojených (na Hlučínsku, Valčicku a Vitorazsku) zákon plně respektuje. Ustanovujeť, že l-i, kteří měli v době připojení těchto území k republice oprávnění k výkonu prakse lékařské podle předpisů tam platných, mohou na celém území státním bez dalších formalit praksi lékařskou vykonávati, jsou-li státními občany československými (§ 3).
Od zásady, že osoba, která chce na území státním vykonávati lékařskou praksi, musí býti státním občanem československým, uchyluje se zákon v těchto 3 případech:
aa) Cizímu státnímu příslušníku může ministerstvo zdravotnictví povoliti na určitou dobu nebo do odvolání, aby vykonával lékařskou praksi bud na celém území státním anebo v některé jeho části. Toto svolení lze uděliti jen, má-li cizí státní příslušník diplom doktora veškerého lékařství některé domácí university, anebo byl-li jeho lékařský diplom, získaný na cizozemské universitě, nostrifikován. Povolení udělí se dále jen v případech zvláštního zřetele hodných (případ ohleduhodný byl by na příklad, jestliže by naše lékařka provdala se zde za cizince a tak ztratila by československé státní občanství) a před povolením nutno slyšeti lékařskou komoru, v jejímž obvodu žadatel hodlá se usídliti (§ 4).
bb) Cizí l-i, kteří byli povoláni ku profesuře na některé lékařské fakultě státu československého, mohou, pokud na ní úřad profesorský zastávají, vykonávati lékařskou praksi. Toto právo podrží i po normálním odchodu do pense (tedy nikoli, byli-li na příklad přeloženi na odpočinek cestou disciplinární), avšak jen tehdy, jestliže mezitím nabyli státního občanství československého (§ 5).
cc) Pokud smlouvami s jinými státy jsou či budou stanoveny podmínky, za nichž smějí l-i, kteří jsou příslušníky těchto jiných států, vykonávati lékařskou praksi v oblasti československého státu, jsou směrodatny tyto smlouvy (§ 6).
Smlouvy toho druhu bud upravují možnost prakse l-ů-cizích příslušníků jen v pohraničním pásmu nebo mohou to býti úmluvy dosahu širšího. K užším úmluvám patří úmluva mezi býv. Rakousko-Uherskem a Říší německou ze dne 30. 9. 1882, vyhlášená pod č. 120/1883 ř. z., o vzájemném připuštění osob lékařských na pomezí k vykonávání prakse. Účinnost její obnovena byla v poměru k Německu notifikací podle čl. 289 mírové smlouvy Versailleské (vyhláška min. zahr. věcí č. 387/1921 Sb.). Jinak jsou, pokud jde o pohraniční praksi l-ů, příslušná ustanovení pojímána do obchodních smluv se sousedními státy (v úpravě malého pohraničního styku) na př. s Rakouskem (1921), Rumunskem (1921). Širšího dosahu je úmluva mezi republikou Čsl. a republikou Polskou o vzájemném připuštění l-ů a porodních babiček k vykonávání prakse ze dne 23. 9. 1922, publikovaná pod č. 133/1926 Sb. Kromě úpravy prakse lékařské v pohraničním pásmu obsahuje tato úmluva i ustanovení o vzájemném připuštění l-ů k praksi v místech lázeňských po dobu sezony.
V případech pod písm. bb) a cc) nežádá se ani státní občanství československé, ani aby diplom doktora veškerého lékařství byl platný na území státním (tu tedy diplom nemusí býti získán na domácí universitě resp. nemusí býti nostrifikován).
Oprávnění k výkonu lékařské prakse, jak bylo výše popsáno, zaniká podle § 7 výrokem trestního soudu, zákazem prakse podle § 16 (v zákoně omylem citován § 18), nálezem čestné rady komory nebo podle jiných předpisů (na př. odvolá-li ministerstvo povolení udělené cizinci podle § 4).
L., který podle toho, co bylo řečeno, jest oprávněn k praksi, může se usídliti za účelem výkonu prakse kdekoli, je však povinen okresnímu úřadu místně příslušnému svůj úmysl oznámiti a zároveň předložití k nahlédnutí diplom lékařský a prokázati i ostatní zákonné podmínky (československé státní občanství, event. svéprávnost, a jde-li o cizince, povolení ministerstva k výkonu prakse a pod.). Okresní úřad vydá oznamujícímu zvláštní osvědčení. Neprokáže-li osoba oznámení činící zákonné podmínky, odepře jí úřad vydati osvědčení a vysloví, že osoba ta není a z jakých důvodů oprávněna konati praksi lékařskou. Tento poslední výrok učiní úřad i tehdy, přestane-li osoba, která oprávněně vykonávala lékařskou praksi, vyhovovati předpisům zákona (na př. ztratí-li československé státní občanství, ztratí-li oprávnění k výkonu prakse výrokem soudu, čestné rady a pod.). O všech opatřeních toho druhu okresní úřad uvědomí příslušnou komoru lékařskou (§ 8).
Ad 2. O lékařském titulu (§ 9), Jen osoba, která podle toho, co bylo ad 1. řečeno, je oprávněna vykonávat lékařskou praksi na území státním, smí užívati titulu „lékař“ buď samostatně nebo ve spojení s nějakým přídavkem jako „praktický l.“, „pokladenský l.“ a pod.
Užívání titulu odborného l-e (očního, ženského a pod.) jest vyhrazeno úpravě vládním nařízením, které dosud nevyšlo. Zákon jen určuje, že takový titul uděluje zemský úřad po dobrém zdání lékařské fakulty a příslušné lékařské komory. Ze zákona mají však právo na titul odborného l-e profesoři a docenti lékařských fakult pro obor, z něhož se habilitovali.
Titulů v cizině nebo z ciziny nabytých a zde neuznávaných není l-ům praksi konajícím dovoleno užívati.
Poznamenati sluší, že titul odborného l-e zubního již jest upraven, a to zák. č. 303/1920 Sb., který zůstal novým zákonem nedotčen (§ 19, odst. 2. zák. č. 114/1929 Sb.). Podle § 3 prov. vlád. nař. č. 94/1926 Sb. k zák. č. 303/1920 Sb. nabývá se zvláštní způsobilosti pro zubní lékařství a tím práva na titul odborného zubního l-e výcvikem (desítiměsíčním) na ústavu pro zubní lékařství se sídlem v Praze, zřízeném cit. nařízením.
Až do doby, kdy byl po prvé skončen výcvik l-ů na tomto ústavu podle tohoto nař., t. j. do 31. 7. 1926 (§ 6, odst. 1. nař.) bylo možno nabýti tohoto titulu podle ustanovení § 6, odst. 2. zák. č. 303/1920 Sb., totiž tak, že titul udělovalo ministerstvo zdravotnictví po slyšení příslušné lékařské komory a příslušné lékařské fakulty l-ům přiměřeně kvalifikovaným.
Ad 3. O povinnostech lékařů. Zákon ukládá l-ům vedle formální povinnosti oznamovati úřadům zahájení prakse, změnu bydliště, vzdání se prakse (§ 8) v zájmu veřejném ještě některé povinnosti velmi vážného dosahu.
Tak ustanovuje § 10, že každý l., který se výslovně nevzdal výkonu prakse (tedy i vojenský nebo nemocniční l., který soukromé prakse nevykonává), jest povinen poskytnouti první pomoc při náhlých onemocněních a nehodách. Za tuto pomoc náleží mu přiměřená náhrada (§ 11), kterou — není-li dohody — ustanoví okresní úřad, a kterou obec, v níž pomoc byla poskytnuta, je povinna uhraditi l-i zálohou, požádá-li o to. Obec má ovšem regresní právo proti tomu, kdo platiti jest povinen.
Aby poskytování první pomoci bylo zajištěno v každé době, zejména v noci a o nedělích a dnech svátečních (památných), může zemský úřad v místech, kde bydlí větší počet l-ů praksi konajících, naříditi, aby měl jeden neb i několik l-ů pohotovost. Příslušné opatření a všechny podrobnosti učiní úřad po slyšení lékařské komory (§ 10, odst. 2.). Jinak nelze v zásadě l-e nutiti, aby léčil, t. j. trvale ošetřoval určité pacienty, není tedy uzákoněna všeobecná léčebná povinnost (§ 12). Nechtěl-li by však žádný l. přijmouti nemocného do ošetřování, určí tohoto l-e předseda lékařské komory, a než se tak stane, prozatímně okresní úřad. L. může také upustiti od ošetřování nemocného, musí mu to však včas oznámiti.
Tato určitá volnost l-ova jest však zaklausulována a jest tu jen, pokud tím, že l. nemocného do ošetřování nepřijme anebo že upustí od dalšího jeho ošetřování, není ohrožen život anebo pokud z prodlení nehrozí újma pro zdraví nemocného. Kdy je život ohrožen a kdy z prodlení hrozí újma pro zdraví nemocného, jest quaestio facti, o níž nutno rozhodnoutí v každém případě zvláště (tedy v konkretním trestním řízení pro přestupek podle tohoto paragrafu, viz dále ad 4.).
Kromě toho posl. odstavec cit. § 12 dává úřadu možnost za určitých podmínek disponovati l-i, aby poskytování lékařské péče bylo zajištěno. K tomuto opatření bude lze přikročiti jen, není-li dostatek l-ů povinných k tomu podle úředních, služebních a jiných zákonných předpisů. Opatření činí zemský úřad, který však musí předem slyšeti ve věci lékařskou komoru.
Tím zajišťuje tedy zákon (§ 12) poskytování léčebné péče lékařské v míře nejrozsáhlejší a zároveň ponechává l-ům zásadně svobodnou volbu pacientů, jako má pacient zásadně svobodnou volbu l-e.
Další povinností l-ovou jest zachovávání lékařského tajemství (§ 13). L. je povinen zachovávati v tajnosti vědomosti, jichž jako l. nabyl nebo které mu jako l-i jsou známy. Tím ovšem není se dotčeno předpisů zákonných o svědecké výpovědi l-ů před soudy a úřady ani povinnosti činiti oznámení úřadům nebo soudům.
Povinnost zachovávati tajemství jest ostatně l-i uložena v § 498 tr. z., v § 328 zák. čl. V/1878 a § 9 zák. č. 241/1922 Sb. O zproštění svědecké povinnosti v tom směru jednají § 299, č. 4 uh. civ. řádu a § 206, č. 2 uh. tr. řádu. O povinnosti oznámení jednají § 359 tr. z., § 87 uh. tr. ř., § 84 tr. ř. (l-i vrchnostenští) a konečně § 7 zák. č. 241/1922 Sb.
L-i mají dále povinnost upozorňovati na zdravotní závady, které zjistí konajíce praksi, pokud tu ovšem není zvláštních orgánů k tomu určených, jakož i spolupůsobiti při sbírání materiálu v oboru zdravotní statistiky. Podrobnosti určí vládní nařízení (§ 14).
Konečně ukládá zákon l-ům, jak mají vydávati lékařská vysvědčení (§ 15). L. smí je vydati jen po svědomitém vyšetření a zjištění všech okolností, jež účel vysvědčení vyžaduje, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ve vysvědčení musí uvésti vždy účel, pro který se vysvědčení vydává, , může však vypustiti označení nemoci, není-li toho podle účelu vysvědčení třeba anebo je-li to jinak povážlivé.
Ad 4. Ustanovení trestní. Přestupku zákona dopouští se l., který nedbá povinností uložených mu zákonem. Tyto povinnosti jsou l-ům uloženy v zájmu veřejném a proto stihají l-e pro přestupky, ačli nejsou tito l-i trestní soudem, úřady politické na rozdíl od povinností stavovských, jichž nešetření trestají lékařské komory (viz doleji). Trestem jest buď pokuta od 100 do 10000 Kč nebo trest na svobodě od 24 hodin do 3 měsíců.
V řízení trestním třeba slyšeti, je-li obviněný členem komory lékařské, tuto komoru. O trestání přestupků l-ů vojenských v činné službě činí potřebné opatření jejich vojenský představený, jemuž okresní úřad věc postoupí.
Zostřením trestu je zákaz výkonu lékařské prakse na dobu nepřevyšující jeden rok. Tento zákaz vydá zemský úřad po slyšení lékařské komory a případně i lékařské fakulty a může tak učiniti jen proti l-i, který byl aspoň dvakráte pravoplatně potrestán pro některý přestupek tohoto zákona nebo pro obdobný čin trestný soudem, a jen do 4 měsíců ode dne, kdy druhé potrestání nabylo právní moci.
Kdežto ohledně l-ů vojenských trestní řízení jest ponecháno vojenské správě, jest zostření trestu dočasným zákazem prakse vyhrazeno i ohledně nich zemskému úřadu. Zákaz prakse l-ů vojenských a l-ů v civilní službě veřejné může se ovšem vztahovati jen na výkon lékařské prakse mimoslužební.
Význam nového zákona o výkonu lékařské prakse vynikne, nehledíc k jeho závažnému popsanému obsahu, také z jeho § 19, v němž vypočteny jsou různé zastaralé předpisy, některé i přes sto let staré, které zákonem jsou zrušeny a nahrazeny předpisy novými.
II. O stavovském zastupitelstvu l-ů. Stavovským zastupitelstvem l-ů jsou komory lékařské, které byly upraveny rovněž novým zákonem, a to zák. č. 113/1929 Sb. o lékařských komorách. Tento zákon má dvojí význam: jednak dává podklad pro zřízení lékařských komor na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde jich dosud nebylo, jednak prohlubuje a doplňuje předpisy dosud o nich platné (zák. č. 6/1892 ř. z.). Zajímavou jest genese tohoto a vlastně i nového zákona o výkonu lékařské prakse (č. 114/1929 Sb.). Měl totiž předpisy obou těchto zákonů obsahovati zákon jediný, zvaný lékařský řád, který však se neuskutečnil. Na příslušných místech bude ještě dále poukázáno na úzkou souvislost obou těchto zákonů.
Zákon o lékařských komorách má 4 oddíly:
Oddíl I. pojednává o zřízení, složení a působností lékařských komor. Lékařské komory dosavadní (jen v zemích českých podle zák. č. 6/1892 ř. z.) se zákonem zrušují (§ 1) a zřizují se lékařské komory podle tohoto zákona: pro zemi Českou se sídlem v Praze, pro zemi Moravskoslezskou se sídlem v Brně, pro zemí Slovenskou se sídlem V Bratislavě. Lékařská komora pro zemi Podkarpatoruskou zřídí se později vládním nařízením. Do té doby patří Podkarpatská Rus k obvodu lékařské komory zřízené pro zemi Slovenskou (§ 2).
Majetek zrušených komor přechází na komory nové a to potud, pokud do jejich působnosti připadne obvod zrušených komor (§ 1, odst. 3.).
Členy komory jsou l-i, kteří trvale bydlí v obvodu lékařské komory a v tomto obvodě vykonávají lékařskou praksi ať soukromě ať v ústavech.
Kdežto dosud byli z komorní povinnosti vyňati vůbec l-i úřední při politických úřadech a l-i vojenští, budou nyní jejími členy i tito l-i, avšak jen, konají-li mimoslužebně soukromou praksi a jen pokud tuto praksi soukromou konají (§ 3).
Orgány lékařských komor jsou:
1. zastupitelstvo (čítající 9 až 33 členů a tolikéž náhradníků);
2. komorní rada (čítající 3 až 7 členů vedle předsedy komory a jeho náměstka [náměstků] a aspoň 2 náhradníky), zvolená ze zastupitelstva (§ 13 zák. a §§ 26 až 28 vlád. nař. č. 19/1930 Sb.);
3. členská schůze komory;
4. čestná rada.
Počet členů a náhradníků zastupitelstva jednotlivých komor určí v mezích zákonných ministerstvo zdravotnictví tak, aby pokud možno zpravidla na 100 až 150 členů komory připadl 1 člen a 1 náhradník zastupitelstva (§ 5, odst. 2.), počet členů a náhradníků komorní rady pak tak, aby pokud možno zpravidla na každé 3 členy zastupitelstva komory připadl 1 činovník v komorní radě (§ 13, odst. 2.).
Třeba připomenouti, žě zákon zavedl novou terminologii: Co dosud zvalo se „komorou“, jest nyní „zastupitelstvem komory“', dosavadní „představenstvo komory“ nazývá se „komorní radou“, dosavadní „příslušník komory“ jest „členem komory“. Lékařskou komorou pak jest souhrn všech členů komory, vybavený orgány komorními, výše vyjmenovanými.
Členové a náhradníci zastupitelstva jsou voleni na 5 let. Právo voliti a býti volenu mají všichni členové komory, kteří jsou československými státními občany a nejsou nálezem čestné rady anebo trestním rozsudkem zbaveni volebního práva do obcí. Volební povinnost jest uzákoněna, nesplnění této povinnosti trestá komorní rada pokutou od 50 do 500 Kč (§ 15, odst. 3.). Volbu odmítnouti smějí l-i z důvodů uvedených v § 9. Podrobné předpisy o volbě byly vydány vlád. nař. ze dne 13. 2. 1930, č. 19/1930 Sb., o řádu volení do lékařských komor.
Podle tohoto vládního nařízení konají se volby písemně, podle zásady poměrnosti na základě kandidátních listin, podaných volebními skupinami. Volební skupinou rozumí se skupina voličů, která předložila včas kandidátní listinu vyhovující § 10 nař.
Kromě členů a náhradníků zastupitelstva volí se současně též členové čestné rady a jejích náhradníci (§ 26, odst. 3. zák.) a revisoři účtů a jejich náhradníci (§ 6, odst. 3. zák.). Kandidátní listina obsahuje všechny tři kategorie volených anebo jen některé z nich v tomto pořadí: A. do zastupitelstva, B. do čestné rady a C. revisory účtů a jejich náhradníky.
Úřadem, u něhož volby se konají, je příslušný zemský úřad (úřad dozorčí, § 58 zák.). U něho se pro volby ustaví volební komise (§ 9 nař.).
Zákon v oddílu I. dále stanoví resp. vymezuje obor působnosti jednotlivých orgánů komorních (zastupitelstva, § 11, komorní rady, § 15, i členské schůze, § 17). Působnost čestné rady jest upravena v oddílu III. zák. Zmínky zasluhuje ještě ustanovení, podle něhož zaručuje se komorám právo na zastoupení ve státní radě zdravotní a v zemských zdravotních radách (po jednom zástupci a jednom náhradníku, § 19).
Oddíl II. pojednává o stavovských poměrech (povinnostech a právech) l-ů. Zákon ukládá l-ům povinnost, aby se přihlásili u své komory a aby jí každou změnu bydliště, jakož i event. vzdání se prakse oznamovali (§ 20). V tomto oddílu jsou též předpisy o potulné praksi, která se jim zakazuje (§ 21), i o způsobu, jak má l. věnovati se nemocnému, přijal-li ho do ošetřování (§ 23). Tato ustanovení (§§ 21 až 23) by mohla býti obsažena v zákonu o výkonu lékařské prakse, byla však pojata do tohoto zákona, aby nešetření těchto předpisů mohlo býti stíháno disciplinárně čestnou radou komory, která je k tomu způsobilou a jejíž vážnost tím vzroste.
Komoře resp. jejímu zastupitelstvu přiznává se určitý vliv na vydání normální sazby lékařské: bud může vypracovati návrh anebo podati posudek o normálním rozpětí honorářů za jednotlivé běžné úkony lékařské. Sazba sama vydá se vládním nařízením (§ 25).
Oddíl III. obsahuje předpisy disciplinární. O volbě členů čestné rady a jejich náhradníků platí obdobně předpisy jako o volbě do zastupitelstva komory (srov. výše o řádu volení do lékařských komor a § 26, odst. 3. zák.). Tento oddíl zákona podrobně upravuje celé řízení před čestnou radou komory. Dosavadní předpisy byly v zákoně jen velmi zhruba načrtnuty, což v praksi činilo četné potíže. Těmto nesnázím jest nyní odpomoženo. Zákon přesně stanoví, v kterých případech má čestná rada zakročiti proti členům komory (§ 27, odst. 2. a 3.), jak se provádí předběžné šetření, jak řádné vyšetřování, jak je postupovati, je-li pochybnost o tom, zda obviněný byl v době přestupku při zdravém rozumu (§ 33), jaký je postup ústního jednání před čestnou radou (§ 40 a násl.), jak se vydává nález (§ 44), dále předpisy o prostředcích opravných (§§ 47 a 48), o obnově řízení (§§ 49 a násl.) a navrácení v předešlý stav (§ 54). Z trestů disciplinárních (§ 29) nutno se zmíniti o odnětí volitelnosti nebo i práva voliti (vedle výstrahy, důtky a pokuty), hlavně pak o nejtěžším možném trestu, totiž o zákazu výkonu lékařské prakse na dobu jeden rok nepřevyšující.
Z důvodů zásadních však neprovádí čestná rada disciplinární řízení o přestupcích, jichž se dopustili, konajíce mimoslužebně soukromou praksi, jednak zdravotní úředníci státních úřadů, jakož i ústavů, fondů a podniků státních nebo státem spravovaných — s výjimkou státních obecních (městských) a obvodních l-ů — jednak učitelé vysokoškolští a vojenští l-i v činné službě (§ 32, odst. 6. až 8.). V těchto případech čestná rada komory vyrozumí příslušného představeného obviněného, u učitelů vysokoškolských příslušný disciplinární úřad o činu za vinu kladeném a tento představený (disciplinární úřad) zařídí další podle předpisů, jimž obviněný je podroben jako zdravotní úředník, učitel vysokoškolský nebo vojenský l. a oznámí čestné radě komory, co bylo ve věci zařízeno.
Oddíl IV. má ustanovení všeobecná a závěrečná. Na lékařskou komoru dozírá zemský úřad, v jehož obvodu jest sídlo komory. Tento úřad (dozorčí úřad) může zastupitelstvo komory rozpustiti z důvodů § 58, odst. 4.,
a) překročilo-li opětovně meze své působnosti nebo jednalo-li opětovně protizákonně;
b) nemůže-li se zastupitelstvo ustaviti anebo je-li trvale neschopno usnášeti se,
a učiniti, ježto rozpuštěním zastupitelstva zanikají funkce všech zvolených činovníků komory, potřebné opatření, aby věci komory byly nerušeně dále obstarávány. Zákon nabyl účinnosti 6 měsíců po vyhlášení, t. j. dne 19. 1. 1930. Pokud nebudou nové komory podle tohoto zákona ustaveny, opatří výkony komor dosavadních tříčlenné správní komise, jmenované příslušnými úřady zemskými.
III. Statistika l-ů. Počet l-ů v republice Čsl. konajících praksi soukromě a v ústavech léčebných jest zřejmý z této tabulky, uveřejněné ve Statistické příručce republiky Čsl., díl III. (1928):
TABULKA
Počet lékařů
úhrnem
z toho v léčebných ústavech
souk romě mimo léčebné ústavy
celkem
na 100000 obyv.
na 100 km 2
Čechy . . . . .
4198
684
3514
53
6,7
(v tom Praha)
1369
242
1127
167
655,2
Morava . . . . .
1300
290
1010
38
4,5
(v tom Brno)
279
92
187
84
156,8
Slezsko . . . . .
331
96
235
35
5,3
Slovensko . . . . .
1253
238
1015
34
2,1
(v tom Bratislava)
227
83
144
155
192,0
Podkarpatská Rus
174
32
142
23
1,2
V RČS úhrnem
7256
1340
5916
43
4,2
Tato data podávají obraz jen přibližný, jak vysvětleno jest ve Zprávách státního úřadu statistického o způsobu získám těchto dat. Jsou v nich zajisté zahrnuti i obecní (městští) a obvodní l-i, nyní zestátnění (zák. č. 332/1920 Sb. a č. 236/1922 Sb.), kteří všichni konají mimoslužební soukromou praksi a jejichž počet jest podle systemisovaných míst těchto l-ů takovýto: v Čechách 1003, v zemi Moravskoslezské 499, na Slovensku 372 a v Podkarpatské Rusi 70, celkem 1944 obecních (městských) a obvodních l-ů.
L-ů úředních u politických úřadů jest v Čechách 97, v zemi Moravskoslezské 45, na Slovensku 72 a v Podkarpatské Rusi 14, v ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy 34, policejních l-ů na celém území státním 21, takže jest celkem těchto úředních l-ů 281, Z nich mnozí, zvláště úřední l-i ustanovení u okresních úřadů, ovšem ne všichni, konají též mimoslužební soukromou praksi lékařskou.
Ve státních ústavech léčebných jest činno celkem 47 l-ů-úředníků pragmatikálních a 56 l-ů-sekundářů a jiných (nepragmatikálních), celkem tedy 103 l-i. Do tohoto počtu nejsou ovšem pojati l-i všeobecné nemocnice v Praze, která není státním ústavem léčebným, nýbrž jest to fond státem spravovaný.
IV. Literatura.
MUDr. Josef Daimer: „Handbuch der osterr. Sanitätsgesetze“, oddíl III, „Das Sanitätspersonale“; Mayerhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst“, 5. vyd., 3. sv. a doplňky; Mischler-Ulbrich: Staatswörterbuch, „Ärzte“, „Ärztekammern“.
Bohumil Žídek.

Citace:

ĎURČANSKÝ, X.. Anglické dovozné clá. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 7., s. 249-250.