President republiky.

Všeobecný přehled: I. Právní postavení hlavy státu, obzvláště ve státech republikánských. II. Historický vývoj úřadu presidentského v ČSR. III. Volba p-a r. a ukončení jeho funkce. IV. Všeobecná charakteristika presidentského úřadu. V. Účast p-a r. na zákonodárství. VI. Účast p-a r. na moci výkonné. VII. Účast p-a r. na soudnictví. VIII. Zodpovědnost p-a r. IX. Ostatní právní postavení p-a r. X. Zastupování p-a r. XI. Zvláštní ustanovení o prvním p-u r. XII. Závěr. Literatura.
I. Právní postavení hlavy státu, obzvláště ve státech republikánských. Od doby, kdy Nicolo Macchiavelli uvedl do nauky státního práva rozlišování států dle jejich forem na monarchie a republiky, zůstalo při tomto rozlišování až do přítomné doby, ačkoliv jednotliví autoři rozdělování na tyto dvě skupiny odůvodňují různými znaky. Mnohdy klade se hlavní váha na to, jakou posici hlava státu ve státě skutečně má; zdůrazňuje se, že v monarchii jest hlava státu nejvyšším jeho orgánem, kdežto ve státech republikánských jest hlava státu postavena v nejlepším případě na roveň jiným orgánům státu, obzvláště representantům lidu, nebo, jak jest tomu ve většině případů, jest jim podřaděna. Z toho jest patrno, jak dalekosáhlý význam jest přikládati funkci hlavy státu ve státním životě. Avšak i mezi různými republikánskými útvary jsou též státy, u kterých representativní funkce hlavy státu není soustředěna v osobě jediné, jelikož tyto státy, používajíce t. zv. direktoriálního systému, ponechávají vedení a zastupování státu na venek více méně orgánu kolegiálnímu. Tak jest tomu na př. ve Švýcarsku, kde hlavní úkoly hlavy státu příslušejí sedmičlenné spolkové radě, volené spolkovým shromážděním nyní na dobu 4 let; spolková rada jest „nejvyšším výkonným a vůdčím úřadem švýcarského spříseženstva“ a soustřeďuje v sobě funkci hlavy státu i vlády, takže jí příslušejí jak funkce administrativní tak i oprávnění zastupovati stát na venek, včetně péče o mezinárodní styky; při tom předsedovi spolkové rady, který se vždy volí na dobu jednoho roku a má titul spolkového presidenta, nepřísluší více moci než ostatním členům rady, jelikož jest toliko primus inter pares. Naproti tomu shledáváme se ve většině států republikánsky organisovaných s osobní hlavou státu v osobě zvané presidentem (p. r., státní president, říšský president, spolkový president, nejstarší státu atd.). Takový p. r. zaujímá čelné místo, representující stát též na venek a jest též více méně účasten na výkonu státní moci; v tomto případě mluví se pak o systému presidiálním oproti systému direktoriálnímu, zavedenému ve Švýcarsku. V mezích této presidiální soustavy lze rozeznávati některé odstíny a sice hlavně pokud jde o rozsah práv, jež příslušejí p-u r. a pokud jde o poměr presidentův k ostatním orgánům státu; při tom přicházejí v úvahu 2 hlavní typy, a to: presidentství na podkladě přímé volby lidu (plebiscitu) dle vzoru Spojených států amerických a typ volby parlamentární, kterýžto typ jest uskutečněn v nynější francouzské ústavě.
P. r. Spojených států amerických jest volen lidem a sice nepřímo „voliteli" (Wahlmänner) na čtyřleté funkční období a jest hlavou exekutivy, která v sobě soustřeďuje veškerá práva výkonné moci. Na základě principu dělby moci, provedené americkou ústavou v míře největší, má americký president, který není politicky zodpovědným, postavení celkem nezávislé na americkém parlamentě — kongresu —, který se skládá z komory representantů a ze senátu. Americký president má na zákonodárství vliv poměrně nepatrný, jelikož nemá ani práva iniciativy ani práva rozpustiti zákonodárné sbory; jest arciť oprávněn uplatniti veto proti zákonům spolkovým, ovšem jen suspensivní, kteréhožto práva president též dosti často užívá. Jakožto hlava exekutivy jest president Spojených států amerických současně hlavou státu a vlastním ministerským předsedou. Při jmenování úředníků jest sice vázán na souhlas senátu; jde-li však o výběr státních tajemníků, kteří jsou bezprostředními spolupracovníky presidentovými, nezasahuje senát — jinak, než jak tomu bývá v jiných případech, — věcně do rozhodnutí presidentových. Tito tajemníci jsou však naprosto závislými na presidentu a jsou více méně toliko jeho pomocníky při výkonu presidentského úřadu; zodpovědní jsou jen jemu a nikoliv kongresu, právě tak jako president sám politicky nezodpovídá zákonodárnému sboru. Jedině obžalobou státní (t. zv. impeachmentem) lze volati presidenta, státní tajemníky, jakož i ostatní úředníky k zodpovědnosti; při tom vznáší obžalobu komora representantů a projednává ji senát. Celý poměr presidentův ke kongresu nasvědčuje tomu, že americký president jest nadán značnou osobní mocí; vládne větší měrou osobně a vykonává kromě funkcí representativních též celou řadu důležitých věcných úkolů, na jejichž základě hraje v ústavním životě Spojených států vynikající úlohu.
Naprosto odlišně jest upraveno postavení presidenta francouzské republiky (podle ústavy v přítomné době platné). Francouzský president, kterého volí obě komory spojené v Národní shromáždění, jest velmi značně závislým na francouzském parlamentě; ačkoliv — kromě velezrady — není zodpovědným, nemůže rozvíjeti větší samostatné činnosti vládní, poněvadž potřebuje ku každému vládnímu aktu kontrasignace ministrů, které neustanovuje dle svého volného uvážení, nýbrž ve smyslu parlamentárního systému přísně zavedeného z většiny Národního shromáždění a které též dle její vůle případně propouští. Poněvadž jest tím president francouzské republiky vázán na spolučinnost vlády, která jest více závislá na parlamentě než na něm, ztrácejí též práva, jež mu ústava přiznává, valně na významu: tak vykonávají na př. právo navrhovati zákony a právo nařizovací, která mu dle ústavy příslušejí, obyčejně ministři bez jeho rozhodujícího vlivu jeho jménem; práva rozpustiti sněmovnu poslanců za souhlasu senátu bylo dosud použito toliko v jediném případě (v r. 1877) a práva sněmovny odročiti na dobu jednoho měsíce nebo žádati, aby bylo opětovně jednáno o zákonu, na němž se komory usnesly (veto suspensivní), nebylo použito vůbec. Tím, že presidentovi francouzské republiky zůstaly hlavně jen funkce representativní, jest ve skutečnosti zbaven skoro úplně účasti na tvoření státní vůle.
Asi uprostřed mezi mocným postavením hlavy státu dle vzoru presidenta Spojených států amerických a dosti bezvýznamným postavením presidenta francouzské republiky stojí německý říšský president na základě nové ústavy Německé říše z r. 1919. Jeho postavení jest vlastně charakterisováno sloučením plebiscitních a parlamentárních prvků; působnost, kterou mu ústava vymezuje, má jasné znaky obou soustav. Říšský president jest volen národem na dobu sedmi let a jest na základě svého postavení povolán k tomu, aby působil jakožto jakýsi pouvoir neutre (viz C. Schmitt, Verfassungslehre, str. 351 a násl.) mezi lidem a říšským sněmem, lid representujícím. Opíraje se o volbu lidu, jest oprávněn, aby se odvolal od říšského sněmu k lidu samému a sice tím, že jest mu poskytována možnost zákony říšským sněmem usnesené předložiti před vyhlášením lidu, aby o nich rozhodl hlasováním. Kromě toho jest říšský president oprávněn rozpustiti říšský sněm a dále mu příslušejí na základě známého čl. 48 výmarské úst., o němž bylo též v literatuře tolik pojednáváno, dalekosáhlá práva k vydávání výjimečných opatření a nařízení z nouze, kterážto práva jeho postavení značně posilují. Současně však dlužno zdůrazniti, že říšský president si musí opatřiti při veškerých těchto opatřeních, jakož i při všech vládních úkonech jakéhokoliv dosahu souhlas a spolupodpis říšského kancléře resp. příslušného říšského ministra. Jest sice právem říšského presidenta jmenovati a propouštěti ministry, avšak jeho rozhodnutí není v tomto směru vzhledem k zavedené parlamentární soustavě úplně volné, jelikož říšská vláda potřebuje ve svém úřadu důvěry říšského sněmu, čímž se uplatňuje nepřímo vliv na sestavení říšské vlády. Tím, že říšský president jest se své strany vázán na spoluúčast vlády, závislé na parlamentu, jsou dány jisté meze příliš samostatné činnosti říšského presidenta v oboru jeho práv; tyto meze jsou ještě zúženy tím, že říšský president má též svoji vlastní odpovědnost, ačkoliv odpovědný ministr musí rovněž odpovídati za jeho vládní úkony. Jak odpovědnost ministrů tak i zodpovědnost říšského presidenta jest dvojího rázu a sice státoprávní a politická; státoprávní proto, poněvadž říšský president může býti říšským sněmem obžalován před státním soudem, proviní-li se porušením ústavy neb zákonů, politická pak proto, jelikož říšský sněm jest oprávněn přivoditi jeho sesazení hlasováním lidu. Přes tato omezení, která mají mnohdy účinek preventivní, vládne říšský president, jak se ukázalo hlavně v praksi, dosti značnou politickou mocí, která mu umožňuje působiti rozhodujícím způsobem na vedení státu.
Méně samostatně než německé ústavodárné Národní shromáždění upravilo revoluční československé Národní shromáždění postavení p-a r. v ústavní listině, která obzvláště při úpravě této otázky věrně zachovala skoro ve všech hlavních rysech francouzský vzor. Není-li přesto president Čsl. republiky toliko osobou representativní, jako president Francouzské republiky, spočívá to hlavně v tom, že náš president — na rozdíl od presidenta Francouzské republiky — používá skutečně práv, která mu příslušejí v oboru zákonodárství, výkonné moci a soudnictví, obzvláště však nejdůležitějších oprávnění, t. j. suspensivního veta a práva rozpustiti Národní shromáždění.
II. Historický vývoj úřadu presidentského v ČSR. Když byl dne 28. 10. 1918 uveden v život nový čsl. stát, nebylo ještě rozhodnuto o jeho státní formě; rozhodnutí o tom bylo vyhrazeno prvním zákonem nového státu (č. 11/1918 Sb.) Národnímu shromáždění (které mělo býti svoláno později ve srozumění s čsl. Národní radou v Paříži). Bez ohledu na to byla však Národním výborem, který v prvých dnech popřevratových vedl státní správu jakožto „orgán jednomyslné vůle národa a vykonavatel státní svrchovanosti”, stanovena v prozatímní ústavě ze dne 13. 11. 1918, č. 37 Sb. republikánská státní forma tím, že stát v této ústavě mnohokráte jest nazván republikou (v nadpisu k § 7 a v §§ 7, 9 násl. a 18), dále tím, že jeho prozatímní organisace byla provedena dle vzoru republikánských států; při tom byla zvolena soustava republiky presidentské a povolána v čelo státu osoba fysická jako jeho hlava, které byla přikázána celá řada vládních funkcí, jež byly novelou k prozatímní ústavě (zák. č. 271/1919 Sb.) ještě v důležitých bodech rozšířeny (právo veta, právo jmenovati a propouštěti ministry). Prvním presidentem nové republiky byl zvolen v prvé schůzi Národního shromáždění utvořeného na podkladě prozatímní ústavy vůdce československé zahraniční revoluce T. G. Masaryk.
Též ústavní listina (č. 121/1920 Sb.) zachovala princip republiky presidentské, který zavedla ústava prozatímní; v důsledku toho prohlašuje § 2 úst. list. programaticky, že stát Československý jest demokratickou republikou, jejíž hlavou je volený president. Postavení p-a r. jest podrobně upraveno v samostatném oddílu 3. hlavy úst. list., který jest nadepsán „President republiky“ (§§ 56 násl.); vedle toho jsou řešeny různé otázky související s úřadem p-a r. zvláštními (obyčejnými) zákony, ze kterých dlužno uvésti zákon o volbě p-a r. ze dne 9. 3. 1920, č. 161 Sb., zákon o platu p-a r. ze dne 20. 12. 1918, č. 93 Sb. (ve znění zák. ze dne 12. 8. 1921, č. 290 Sb.), zák. ze dne 15. 4. 1920, č. 320 Sb., jímž vláda se zmocňuje, aby ve smyslu § 63 úst. list. učinila opatření o vedlejších úředních sídlech p-a r., zákon ze dne 5. 12. 1919, č. 654 Sb., kterým se zřizuje kancelář p-a r. a jiné.
III. Volba p-a r. a ukončení jeho funkce. Dle vzoru francouzského jest volen p. r. ve smyslu § 56 úst. list. parlamentem a sice oběma komorami, jež se k tomuto účelu spojí v Národní shromáždění. Volen může býti každý státní občan Čsl. republiky, který jest volitelný do poslanecké sněmovny a dosáhl věku 35 let. Osoba, která již byla presidentem a které na základě obžaloby (poslanecké sněmovny) byla senátem odňata způsobilost tohoto úřadu opět nabýti (viz bod VIII.), jest z volby vyloučena. Rovněž nemůže býti nikdo zvolen p-m r. více než dvakráte po sobě a opětná volba jest přípustná teprve tehdy, když uplynulo od konce posledního volebního období 7 let (t. j. pravidelné funkční období úřadu presidentského); toto ustanovení se arciť nevztahuje na prvého p-a r. (viz bod XI.). Některé funkce nejsou slučitelné s úřadem p-a r. (inkompatibilní), nevylučují sice volitelnost, ale nemohou býti současně vykonávány s úřadem presidentským. To platí dle § 10 zák. o volbě presidenta o členství ve vládě a ve smyslu § 63 úst. list., který jest § 10 zák. č. 161/1920 Sb. opakován, o členství v Národním shromáždění. Mimo to nebude asi dovoleno, přes to, že o tom není výslovného zákonného ustanovení, aby p. r. po dobu trvání presidentství vykonával státní úřad, který zastával před svou volbou, což naznačuje též ustanovení zák. o platu presidenta (č. 93/1918 Sb.), dle něhož úřad presidentský není na újmu postupovým a pensijním nárokům před nastoupením tohoto úřadu nabytým. Byl-li člen vlády, poslanec nebo senátor zvolen p-em r., přestane dle § 10 zák. č. 161/1920 ode dne volby vykonávati svoji dosavadní funkci a složením slibu pozbývá tohoto členství.
Pokud jde o volební akt, obsahuje ústavní listina jen některá rámcová ustanovení, kdežto podrobná úprava jest obsažena v zákoně o volbě p-a r. (č. 161/1920). Ve smyslu tohoto zákona může se volba platně konati pouze za přítomnosti nadpoloviční většiny úhrnného počtu jak poslanecké sněmovny, tak i senátu v den volby; volba se koná ve veřejné schůzi bez rozpravy a hlasování se děje hlasovacími lístky (§ 57, odst. 1 úst. list. a §§ 4 a 6 zák. č. 161/1920). Nežádá se arciť, aby při volební schůzi byla přítomna z každé komory aspoň polovina členů, takže lze p-a r. platně voliti také tehdy, kdyby se schůze nezúčastnil ani jediný člen senátu. Zvolen jest, kdo dosáhl při prvém hlasování, nebo zůstane-li toto bez výsledku, v bezprostředně následujícím druhém hlasování třípětinové většiny hlasů přítomných; nemělo-li ani druhé hlasování výsledku, koná se užší volba třetím hlasováním mezi (2) kandidáty, kteří při (druhém) hlasování dosáhli největšího počtu hlasů, při čemž při rovnosti hlasů rozhoduje los. Volební schůzi Národního shromáždění a rovněž též schůzi k volbě náměstka p-a r., po případě ku přijetí slibu presidentova nebo jeho náměstka, pro něž platí jednací řád poslanecké sněmovny, svolává předseda vlády a řídí ji předseda sněmovny poslanecké, jehož náměstkem jest předseda senátu (§ 38 úst. list.); ne zcela v souhlase s těmito ustanoveními ústavní listiny stanoví § 3 zák. č. 161/1920, že volební schůzi Národního shromáždění řídí předseda sněmovny poslanecké nebo místopředseda jej zastupující jakožto první předseda a předseda senátu anebo místopředseda jej zastupující jako druhý předseda. Volba p-a r. se koná dle § 58, odst. 8. úst. list. v posledních 4 nedělích před uplynutím volebního období úřadujícího p-a r.; během této lhůty jest Národní shromáždění k volbě svolati, dle § 2 zák. č. 161/1920 nejdéle však 14 dní před koncem volebního období presidentova. Uprázdní-li se úřad presidentský (úmrtím, vzdáním se, sesazením), jest svolati volební schůzi nejdéle na 14. den od toho dne, kdy místo p-a r. se uprázdnilo.
Přijal-li nově zvolený p. r. volbou mu nabídnutý úřad — v jaké formě se tak stane, v ústavní listině není stanoveno — jest p. r. povinen před Národním shromážděním složiti slavnostní slib § 65 úst. list. předepsaný, že bude dbáti blaha republiky i lidu a šetřiti ústavních a jiných zákonů. Tento slib nemá sice pro nabytí presidentského úřadu konstitutivního významu, jest však přece právně relevantní, poněvadž se počítá ode dne složení slibu sedmileté období presidentova úřadu (§ 58, 1. odst., úst. list.) a jelikož tímto dnem zvolený president pozbývá dosavadního členství v Národním shromáždění nebo ve vládě (§ 10 zák. č. 161/1920); tento den jest též směrodatným pro presidentův nárok na plat (§ 1 zák. č. 290/1921).
Volební období presidenta trvá dle vzoru francouzské ústavy, kterou zachovala též nová ústava Německé říše, sedm let, avšak dosavadní president zůstává ve své funkci tak dlouho, dokud nebyl zvolen president nový. Kromě uplynutí volebního období zaniká presidentský úřad jeho úmrtím, sesazením na podkladě rozsudku senátu v řízení o obžalobě presidenta (viz bod VIII.) neb vzdá-li se president své funkce během volebního období. O tomto případě se sice ústavní listina (§ 59) zmiňuje, ale chybí podrobnější ustanovení zejména o tom, komu president, vzdává-li se úřadu, má o tom učiniti prohlášení a zda toto prohlášení musí míti spolupodpis zodpovědného člena vlády. Poněvadž se při tom nejedná o vládní akt, nýbrž o prohlášení vůle presidenta jakožto jednotlivce (Parteiwillenserklärung), bude asi možno upustiti od kontrasignace, leda že by p. r. prohlášení, že se vzdává úřadu, vtělil do poselství Národnímu shromáždění; jakožto adresát takového prohlášení přichází v úvahu především ministerský předseda, jelikož jest povolán k tomu, aby svolal Národní shromáždění k nové volbě p-a r. a kromě toho jako předseda vlády jest v čele orgánu, který ve smyslu ústavy zastupuje p-a r.
IV. Všeobecná charakteristika presidentského úřadu. P. r. jest, jak také zdůrazňuje ústavní listina (§ 2), hlavou Čsl. státu a vykonává následkem toho veškerá práva a povinnosti rázu více méně representativního, jež jsou s touto funkcí též v jiných státech obyčejně spojeny. Kromě toho byla dle čsl. ústavy přikázána p-u r. též i jiná významná práva, jelikož jest vedle vlády představitelem moci výkonné; do jisté míry spolupůsobí též na zákonodárství i soudnictví, z čehož lze seznati, že v ústavě čsl., pokud jde i o p-a r., jest uskutečněn princip spojení státních mocí. Ačkoliv jsou práva p-a r. v oboru legislativy a soudnictví velmi významná, poněvadž mu dávají možnost, aby vystupoval jako rozhodčí mezi jednotlivými ústavními činiteli a případné rozpory zmírnil ve smyslu pouvoiru neutre, spočívá těžiště jeho státoprávního postavení v oboru moci výkonné, což se projevuje na venek již tím, že ústavní listina o p-u r. jedná ex professo v hlavě o moci vládní a výkonné, při čemž nejpodstatnější práva presidenta jsou uvedena v § 64, odst. 1 úst. list. pod č. 1—11. Obzvláště důležitý jest poměr mezi p-em r. a vládou, poněvadž též ona jest povolána k výkonu práv v oboru moci výkonné; jest tudíž potřebí, aby vzájemná kompetence těchto dvou vládních orgánů byla přesně ohraničena. V tomto ohledu nařizuje ústavní listina v § 64, odst. 2., že veškerá moc vládní a výkonná, pokud ústavní listinou nebo zákony Čsl. republiky po 15. 11. 1918 vydanými není a nebude výslovně vyhrazena p-u r., přísluší vládě. P. r. má tudíž jen ta práva, která mu ústavní listinou neb zákony vydanými v době republikánské byla výslovně přikázána. Následkem toho přešla též veškerá práva, která v monarchii příslušela hlavě státu, na vládu, pokud není výslovného opačného ustanovení; nepřísluší proto p-u r., nýbrž vládě zejména výkon církevních práv presentačních (která arciť nyní dlužno pokládati za uhaslá následkem modu vivendi — viz toto heslo), jakož i právo uděliti legitimaci per rescriptum principis dle § 162 obč. z. Vzhledem k tomuto vyřešení kompetenční otázky jest nesprávné, prohlašuje-li se p. r. za hlavu exekutivy, jak činí Vavřínek (Základy práva ústavního I., str. 103 a násl.; viz k tomu heslo „Ministr” a „Ministerstva” a dále Fr. Adler „Grundgedanken der tschechoslowakischen Verfassungsurkunde”, str. 89 a násl.). Poněvadž však nelze také vládu prohlásiti za jediného nositele moci vládní a výkonné, bude asi nejsprávnější úsudek, že dle čsl. ústavní listiny jest pokládati za nositele exekutivy oba tyto vládní orgány (p-a r. a vládu dohromady) a sice každý orgán v mezích své ústavou určené kompetence (viz Adamovich, Grundriß des čsl. Staatsrechtes, str. 135). Při tom sice vláda u srovnání s p-em r. ustupuje, pokud jde o vystupování na venek, do pozadí, materielně jest však její podíl na vykonávání exekutivy mnohem významnější, a to hlavně proto, že vláda (nikoliv p. r.) jest oprávněna navrhovati zákony Národnímu shromáždění a vydávati nařízení a že mimo to p. r. jest při výkonu svých práv odkázán na spolupůsobení vlády neb alespoň jednoho jejího člena vzhledem k nutnosti kontrasignace, kdežto vláda sama jest při konání svého úřadu na p-u r. ve většině případů nezávislou.
V. Účast p-a r. na zákonodárství. Účast presidenta na zákonodárství jest dvojího druhu; president má jednak práva, která se vztahují na působení zákonodárných sborů, jednak práva, jimiž uplatňuje vliv při tvoření právních norem, vydaných ve formě zákonů.
Pokud jde o vliv p-a r. na jednání Národního shromáždění, ustanovuje ústavní listina (§ 64, č. 4), že p. r. svolává, odročuje a rozpouští Národní shromáždění a prohlašuje zasedání sněmoven za ukončené. Sněmovny svolati přísluší pravidelně p-u r. dle § 28 úst. list. a sice jest povinen svolati obě sněmovny ke dvěma řádným zasedáním v roce: k jarnímu a podzimnímu; jarní musí se začíti v březnu, podzimní v říjnu. Kromě toho může p. r. svolati sněmovny k zasedáním mimořádným a jest povinen tak učiniti, žádá-li o to alespoň nadpoloviční většina členů sněmovny poslanecké nebo senátu u předsedy vlády nebo uplynuly-li od posledního řádného zasedání aspoň čtyři měsíce a žádají-li o to aspoň dvě pětiny některé sněmovny. Kdyby p. r. nesplnil tuto povinnost, sejdou se komory k vyzvání svých předsedů (§ 28 úst. list.). Sněmovny tudíž mohou býti aspoň výjimečně svolány svými předsedy, kdežto právo je odročiti — a sice nejdéle na jeden měsíc a nejvýše jednou v roce — jakož i právo zasedání sněmoven prohlásiti za ukončené nebo konečně sněmovny rozpouštěti jest výlučným právem presidentovým. Rozdíl, který byl dříve mezi odročením (ve formálním slova smyslu) a ukončením zasedání, jest dle platného práva částečně setřen, jelikož v obou případech pravidelně zůstane zachována spojitost parlamentárních prací a sněmovny po znovuzahájení schůzí pokračují v práci, kde byla přerušena; při ukončení zasedání má však p. r. dle § 4 jedn. ř. právo naříditi t. zv. diskontinuitu parlamentárních prací. Právo p-a r. sněmovny rozpustiti jest omezeno
35* tím, že tohoto práva nesmí užíti během posledních šesti měsíců svého volebního období, čímž má býti zabráněno tomu, aby p. r. nedal provésti nové volby, jichž účelem by bylo získati si spolehlivější většinu pro opětovnou volbu. Sněmovny mohou býti rozpuštěny současně, jak tomu bylo ve všech dosavadních případech nebo též odděleně.
Materiální účast p-a r. na zákonodárství vztahuje se jednak na zákonodárnou činnost Národního shromáždění jednak na pravomoc Stálého výboru ku vydávání mimořádných opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona (nařízení nouzová) a konečně na zákonodárnou působnost sněmu Podkarpatské Rusi; v jednotlivých těchto případech má účast p-a r. ovšem různý význam.
Podle líčeného zásadního poměru p-a r. k Národnímu shromáždění jakožto representantu celého národa jest vliv p-a r. na zákonodárství tohoto sboru poměrně nejmenší; poněvadž dle čsl. ústavy právo navrhovati zákony nepřísluší p-u r., nýbrž vládě, nemá p. r. přímého vlivu na to, co má býti řešeno akty zákonnými, má však nepřímo možnost prostřednictvím vlády nebo poselstvím Národnímu shromáždění podati náměty k řešení otázek, jichž zákonnou úpravu pokládá za nutnou. Na druhé straně vykonává p. r. rozhodující ingerenci na zákonná usnesení obou sněmoven tím, že jest oprávněn vrátiti je s připomínkami do měsíce počítajíc ode dne, kdy usnesení Národního shromáždění bylo dodáno vládě. Toto oprávnění suspensivního veta, jehož bylo doposud v praksi již v několika případech použito (viz sestavení u Soboty: President republiky a Národní shromáždění, Časopis svob. školy pol. nauk. V., str. 131), má ten účinek, že vrácené usnesení Národního shromáždění může se státi zákonem jen tehdy, setrvají-li obě sněmovny při opětném hlasování (podle jmen) kvalifikovanou většinou na dřívějším svém usnesení (§ 47 násl. úst. list.). Kromě toho podpisuje p. r. dle § 51 úst. list. veškeré zákony celostátní před vyhlášením, a to nejen zákony, na nichž se usneslo Národní shromáždění, nýbrž též zákony vzniklé na základě hlasování lidu. Obojí tato oprávnění jsou úzce spjata, poněvadž význam jednoho jest podmíněn povahou, jež se přikládá druhému; o této otázce byla již uveřejněna dosti obsáhlá speciální literatura a jest tudíž v této souvislosti záhodno omeziti se toliko na hlavní rysy (viz o tom podrobněji m. j. Jar. Krejčí: Promulgace zákonů, str. 216 a násl., Fr. Adler: Prager Jur. Z., IX., str. 263 a násl. a Krejčí: Moderní stát, III., str. 169 a násl.). Někteří autoři (jak na př. Hoetzel, Petržíla, Sander, Weyr) spatřují totiž v podpisu p-a r., poněvadž není jiného ústavního předpisu, akt ryze formální bez jakéhokoliv dalšího materiálního významu, který p. r. jest povinen předsevzíti bez dalšího zkoumání, kdežto jiní autoři (jak zejména Krejčí, Adler, Tarabrin, Sobota) ztotožňují tento akt s tím, co jiné ústavy nazývají promulgací, osvědčením (Beurkundung), vyhotovením (Ausfertigung). Zastánci mínění posléze uvedeného vyslovují totiž názor, že kompetence p-a r. podepisovati zákony (§ 51 úst. list. předepsané podpisy předsedy vlády a ministrů, pověřených provedením zákona, jest dle panující nauky považovati za kontrasignaci) zahrnuje v sobě též právo formální promulgace, takže p. r. podpisem zákona současně osvědčuje jeho ústavní vznik a jest v důsledku tohoto oprávnění též povinen podpis zákona až do odstranění vad odepříti, má-li s tohoto hlediska nějaké pochyby. K odůvodnění tohoto stanoviska bývá mimo jiné uváděno, že by ryze mechanická povinnost p-a r., veškeré zákony a tím i formálně neplatné podepsati i proti svému přesvědčení, nebyla v souladu s hodností presidentova úřadu, dále že by v některých případech, kdyby nebylo možno použíti veta vůbec, jak jest tomu u zákonů, vzniklých hlasováním lidu, nebo kdyby tato možnost již byla vyčerpána, nebylo také možno vznik protiústavního zákona zameziti, takže by takový zákon vzdor protiústavnímu vzniku zůstal i v budoucnu v platnosti; neboť působnost ústavního soudu ku přezkoumání zákonů, která má beztak význam jen represivní a nedotýká se veškerých zákonů, jest omezena pouze na okolnost, zda-li zákony jsou obsahově v souladu s ústavou, nikoliv však, zda-li při jejich vzniku bylo šetřeno ústavních předpisů. Podle toho, zda se pokládá podpis p-a r. na zákonech za akt ryze formální nebo za promulgaci, jest také různý úsudek o věcném významu práva veta. Ti autoři, kteří spatřují v podpisu p-a r. toliko akt formální, rozšiřují objem veta co nejvíce a prohlašují, že nesměřuje jen proti obsahu a účelnosti zákona, nýbrž že se může též zakládati na pochybnostech rázu formálně-právního (zejména na vadách řízení), což ovšem má za následek, že obě komory jsou s to novým kvalifikovaným hlasováním uzákoniti dřívější usnesení, označené p-em r. pro tyto vady za ústavně nesprávné, aniž by tyto vady byly odstraněny. Oproti tomu obmezují zastánci promulgačniho práva objem práva veta spíše jen na pochybnosti rázu obsahového, jelikož dle jejich názoru při námitkách jiného druhu jest dána možnost odepříti podpis zákona bez vznesení veta.
Pokud jde o zákony, na nichž se usnese sněm Podkarpatské Rusi jakož i o opatření Stálého výboru Národního shromáždění, přísluší p-u r. mnohem významnější práva než jak jest tomu při zákonech, na nichž se usnáší Národní shromáždění; též tyto úkony zákonodárné podepisuje p. r. před vyhlášením, avšak dle výslovného předpisu ústavní listiny (§ 3, odst. 4. a § 54, odst. 12.) nemá tento úkon významu toliko formálního, neboť p. r. v těchto případech svým podpisem projevuje souhlas a nelze proto tyto normy vyhlásiti, jestliže p. r. projevil nesouhlas s nimi tím, že je odepřel podepsati; v těchto případech přísluší tudíž p-u r. veto absolutní — právo sankce. Při opatřeních Stálého výboru má p. r. kromě toho ještě právo t. zv. předběžné sankce, poněvadž se výbor může usnášeti jen na návrzích vlády, které byly dříve p-em r. schváleny (§ 54, odst. 11. úst. list.).
VI. Účast p-a r. na moci výkonné. Ačkoliv též účast p-a r. na moci výkonné, jak již bylo uvedeno, jest formálně obmezena, poněvadž p. r. má pouze ta práva, která mu byla přikázána ústavní listinou nebo zákony z doby republikánské, přísluší mu přece v tomto oboru státní organisace dosti značné množství dalekosáhlých práv.
Z těchto práv dlužno nejdříve uvésti oprávnění p-a r. zastupovati stát na venek, čímž se zejména projevuje jeho postavení jakožto hlavy státu; v této funkci p. r. sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, při čemž však není úplně volným, jelikož smlouvy obchodní, dále smlouvy, z kterých pro stát neb občany plynou jakákoli břemena majetková nebo osobní, zejména i vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění, posléze jmenované dokonce ve formě zákona ústavního. Za mezinárodní smlouvu jest pokládati každé mezinárodní, tudíž veřejnoprávní dvou- nebo vícestranné ujednání, na němž jest Čsl. republika spoluzúčastněna jakožto strana smluvní. Sjednávání mezinárodních smluv spočívá v jednání se spolukontrahentem, které p. r. obyčejně nevede sám, nýbrž prostřednictvím svých zmocněnců, ratifikací pak se nazývá slavnostní schválení smlouvy a její podpis na původní listině za kontrasignace ministra zahraničních věcí, při čemž se používá vlastní solenní formule, sepsané od r. 1923 výlučně v jazyku čsl. Úkon ratifikační musí p. r. předsevzíti osobně — vyjma případ zákonného zastoupení presidenta zaneprázdněného (viz bod X) — a nelze se při tom dáti zastupovati zmocněncem. Jedná-li se o smlouvy, k jichž schválení jest potřebí souhlasu Národního shromáždění, jest nutno, aby byl opatřen předem a též v ratifikační klausuli má býti na tuto okolnost pamatováno. Pokud se jedná o formu, ve které Národní shromáždění uděluje souhlas k mezinárodním smlouvám, ústavní listina neobsahuje podrobného ustanovení — nehledě ovšem k smlouvám, jež obsahují změnu státního území, při nichž se vyžaduje formy ústavního zákona — a postup tento postrádá bližší zákonné úpravy (Viz o tom však dobrozdání ústavního výboru posl. komory, tisk 2343 roku 1920). Jisto jest, že není potřebí, aby souhlas byl udělen ve formě zákona, postačí, projeví-li sněmovny Národního shromáždění (a sice nezbytně sněmovny obě) souhlas prostým usnesením, a to ve dvojím čtení (§ 42 j. ř.). Otázka, zda souhlas Národního shromáždění může býti případně nahrazen usnesením Stálého výboru, není zcela objasněna, jest však míti za to, že je na ni odpověděti kladně (viz k tomu podrobněji Křovák: P. r. a mezinárodní smlouvy, Moderní stát, III., str. 144 a násl.).
Právem (a povinností) p-a r. jest dále přijímati a pověřovati vyslance (§ 64, č. 2 úst. list.); při přijímání vyslanců se jedná o udělení t. zv. agrémentu vyslancům cizích států, ustanoveným pro Čsl. republiku, jakož i slavnostní převzetí jejich pověřovacích listin, při pověřování vyslanců pak o ustanovení vyslanců Čsl. republiky pro státy cizí. Obojí oprávnění nevztahuje se jen na vyslance, nýbrž p. r. užívá tohoto práva i pokud jde o jiné diplomatické zástupce, obzvláště jedná-li se o jednotlivé druhy konsulárních funkcionářů.
Do oboru zastupování státu na venek patří též právo hlavy státu vypovídati válku (§ 64, č. 3 úst. list.); k tomuto úkonu potřebuje p. r. předchozího souhlasu Národního shromáždění, který se uděluje kvalifikovanou většinou tří pětin všech členů v každé sněmovně (§ 33 úst. list.) a působnost Stálého výboru jest v tomto případě výslovně vyloučena (§ 54, odst. 8, bod d). Také sjednání mírových smluv přísluší p-u r., avšak i k tomu jest potřebí souhlasu Národního shromáždění. Kromě vypovídání války uvádí ústavní listina zvlášť též prohlášení válečného stavu a přikazuje i toto oprávnění p-u r., aniž by k tomuto úkonu měl zapotřebí zaopatřiti si souhlas Národního shromáždění. Rozlišování těchto dvou pojmů není blíže precisováno ani v ústavě ani v ostatních zákonech republikánských a není tudíž zcela objasněno; zřejmě má tím býti rozlišována válka útočná od války obranné.
Ačkoliv se tu nejedná o zastupování státu na venek, budiž v této souvislosti ještě podotknuto, že ústavní listina v § 64 č. 10 přikázala p-u r. též vrchní velitelství veškeré branné moci; podrobnosti upravuje branný zákon (č. 193/1920 ve znění zák. č. 53/1927 Sb.), dle něhož vykonává nejvyšší vojenskou správu ministr národní obrany. Naříditi úplnou neb částečnou mobilisaci přísluší p-u r. po slyšení vlády; má-li býti nařízena všeobecná mobilisace, vyžaduje se mimo to schválení Národního shromáždění. Demobilisaci nařizuje rovněž p. r., avšak nepotřebuje k tomu spoluúčasti vlády jakožto sboru, nýbrž stačí návrh ministra národní obrany. Také nařízení p-a r., jež se týkají branné moci, jest nutno považovati za úkony vládní, které vyžadují kontrasignace zodpovědného ministra.
Vedle oprávnění p-a r., jež souvisí se zastupováním státu na venek, nutno přikládati největší význam presidentovu právu jmenovati a propouštěti předsedu a členy vlády (viz k tomu B. Baxa, hesla „Ministr“ a „Parlament a parlamentarismus”, II., str. 638 a III., str. 10 a podrobněji též Fr. Adler: Das parlamentarische Regierungssystem in der tschechoslowakischen Verfassung, Prager Jur. Z., X., str. 297 a násl.). Při výkonu tohoto práva jest však p. r. značně omezen soustavou parlamentární vlády, jež byla uznána výslovnými ustanoveními ústavní listiny. Ačkoliv se toto omezení vztahuje přímo jen ha propuštění ministrů, a to jedině v tom případě, když poslanecká sněmovna vyslovila vládě jako sboru nedůvěru kvalifikovaným usnesením nebo když zamítla usnesení důvěry vládou navržené, jest toto omezení takového rázu, že může značnou měrou působiti na volnost presidenta rozhodnouti o jmenování a propuštění vlády neb jednotlivých jejích členů, neboť p. r. se musí snažiti, chce-li se vyhnouti rozporům s parlamentem, aby udržel v úřadu vládu, která požívá důvěry Národního shromáždění a jest tudíž s to s ním spolupracovati. Přes toto omezení jsou p-u r. při jmenování a propouštění ministrů, při výběru svých spolupracovníků přece dány různé možnosti. Zejména není právní povinností, aby p. r. členy vlády vybral z členů Národního shromáždění nebo dokonce z členů poslanecké sněmovny, neboť jest oprávněn povolati do vlády jak osoby, jež nejsou členy parlamentu, tak odborníky, již nejsou příslušníky žádné politické strany nebo i vysoké státní úředníky. Jednotliví ministři jsou pravidelně v čele státních ústředních úřadů (ministerstev), ale jest právem p-a r. přiděliti jednotlivým členům vlády jednotlivá ministerstva ku spravování. Mimo to jest p. r. oprávněn stanoviti počet ministrů (§ 64, č. 7 úst. list.), čímž má možnost, jelikož počet ministerstev jest zákonem stanoven, buď jmenovati ministry bez portefeuille nebo přikázati jednomu členu vlády 2 neb i více ministerstev. Avšak i tenkráte, když poslanecká sněmovna vyslovila vládě nedůvěru a přinutila ji tím k demisi, jest p. r. při novém tvoření kabinetu jen v jistém směru vázán a sice tím, že jest povinen dosavadní vládu propustiti a že patrně není oprávněn ji znovu jmenovati v dřívějším sestavení resp. vyměniti resorty jednotlivých členů, aniž by i jen částečně učinil změnu v osobním sestavení vlády; pochybným může býti, zda jest p. r. oprávněn, povolati dosavadního předsedu vlády v čelo nového, v ostatním směru jinak sestaveného kabinetu. Také při propouštění ministrů jest p-u r. přes omezení vyplývající z parlamentární soustavy ponechána určitá volnost, poněvadž zákonem stanovená povinnost vlády podati demisi a z toho plynoucí povinnost p-a r. tuto demisi přijati, platí jen za určitých předpokladů v ústavní listině přesně stanovených; p. r. má zejména možnost vládu nebo jednotlivé členy vlády propustiti bez předchozí demise z vlastní iniciativy, kteréhožto postupu však v praksi sotva bude použito, jelikož ministr, který upadl v nemilost, podá demisi raději z vlastního popudu.
Poněvadž p. r. a vláda jsou společně nositeli moci vládní a výkonné, neobmezuje se náš zájem toliko na otázku, jaký vliv má p. r. na sestavení vlády, nýbrž zasluhuje naší pozornosti též otázka, jak jest upraven vzájemný poměr těchto vládních činitelů při výkonu moci vládní a výkonné. V tomto ohledu má rozhodující význam okolnost, že vláda, jak již bylo uvedeno, vykonává svoji pravomoc samostatně a nezávisle na p-u r. a že naopak p. r. není s to, aby funkce jemu přikázané vykonával úplně samostatně, jelikož má k veškerým vládním úkonům zapotřebí kontrasignace odpovědného člena vlády (viz bod VIII.). Kromě toho jest zajištěna úzká součinnost p-a r. s vládou, resp. s jednotlivými jejími členy tím, že p-u r. přísluší právo, aby byl přítomen a předsedal schůzím vlády a vyžádal si od jednotlivých členů vlády písemnou zprávu o každé záležitosti, jež náleží do oboru jejich působnosti; dále má p. r. právo pozvati vládu nebo její členy k poradě (§ 82 a násl. úst. list.). Zúčastní-li se p. r. schůze ministerské rady, přísluší mu předsednictví, jelikož však není členem vlády, může toliko zasáhnouti do rozpravy, kdežto při usnášení nehlasuje. Spolučinnost p-a r. potřebuje vláda nezbytně, navrhuje-li Stálému výboru opatření, ku kterému by jinak bylo zapotřebí zákona nebo chce-li vydati opatření mimořádná ve smyslu zák. č. 300/1920 Sb., poněvadž se v těchto případech vyžaduje výslovně usnesení vlády p-em r. schválené.
V oboru moci výkonné má p. r. dále právo jmenovati některé kategorie vyšších státních úředníků a důstojníků jakož i řadu jednotlivých státních funkcionářů. Dle § 64, č. 8 úst. list. jmenuje p. r. vysokoškolské profesory vůbec, soudce, státní úředníky a důstojníky, počínajíc VI. hodnostní třídou, resp. od platnosti zák. č. 103/1926 Sb. od III. platové stupnice. Kromě toho jmenuje p. r. na základě zvláštního ústavního předpisu, po případě zvláštních předpisů obyčejných zákonů guvernéra Podkarpatské Rusi k návrhu vlády (§ 3, odst. 6. úst. list.), předsedu a dva členy ústavního soudu na základě návrhu terna obou sněmoven Národního shromáždění a sněmu Podkarpatské Rusi, předsedu, jeho náměstka a přísedící státního soudu (dle zák. č. 51/1923 Sb.), předsedu nejvyššího účetního kontrolního úřadu k návrhu vlády (dle § 2 zák. č. 175/1919), předsedu a dva místopředsedy státního pozemkového úřadu (dle zák. č. 215/1919), guvernéra Národní banky čsl., jeho náměstka a tři členy bankovní rady (dle § 72 a § 74 zák. č. 347/1920 ve znění zák. č. 102/1925), předsedu, místopředsedu a členy patentního úřadu (čl. 2 zák. č. 305/1919). Dále má p. r. právo potvrditi volbu primátora hlavního města Prahy (§ 6 zák. č. 116/1920), jmenovati předsedu Ústřední sociální pojišťovny a její tři místopředsedy (§ 78 zák. č. 221/1924 ve znění zák. č. 148/1928) atd.
Komu v těchto případech přísluší právo tyto funkcionáře propouštěti, není v ústavní listině stanoveno; pokud jde o státní úředníky, již podléhají služebnímu řádu, takového ustanovení není zapotřebí, poněvadž služební pragmatika o tom obsahuje jasné předpisy; podrobné řešení chybí však ohledně ostatních kategorií státních funkcionářů, jmenovaných p-em r. a možno míti za to, že v tomto ohledu platí všeobecná zásada, dle níž přísluší, není-li jiného ustanovení, též propuštění tomu, kdo rozhoduje o jmenování, totiž p-u r.
P. r. má též možnost — aniž by byl k tomu povinen — podati Národnímu shromáždění ústní nebo písemnou zprávu o stavu republiky ve formě t. zv. poselství a doporučiti mu k úvaze opatření, která pokládá za nutná a účelná (§ 64, č. 6 úst. list.). Pokud jde o ústní poselství, vyskytují se však potíže v tom směru, že společná schůze obou sněmoven k tomuto účelu není nařízena, takže p. r. by byl případně nucen své poselství ve stejném znění přednésti v každé sněmovně zvlášť.
Konečně jest p. r. dle § 64, odst. 9 úst. listiny oprávněn udělovati dary a pense z milosti k návrhu vlády; jde tu zřejmě, aniž by se ústavní listina o tom zmiňovala, o podpory z prostředků státních, čímž se také odůvodňuje, že p. r. k tomu potřebuje návrhu vlády.
VII. Účast p-a r. na soudnictví. Kromě vlivu, který p. r. uplatňuje na obsazení soudcovských míst, zejména na jmenování některých kategorií soudců, kteréžto oprávnění patří spíše do oboru moci výkonné, má p. r. též některá práva, jimiž zasahuje přímo do soudnictví; dle § 103 úst. list. přísluší mu totiž udělovati milost, na což také poukazuje § 64, č. 11 úst. list. (viz k tomu Scholz, heslo „Abolice“ I., str. 1 a násl.). Dle tohoto ustanovení jest p. r. oprávněn udíleti amnestii, promíjeti nebo zmírňovati tresty a právní následky odsouzení trestními soudy, zvláště též ztrátu volebního práva do Národního shromáždění a jiných zastupitelských sborů, jakož i — s vyloučením trestných činů soukromožalobních — nařizovati, aby soudní trestní řízení nebylo zahajováno nebo nebylo v něm pokračováno. Toto právo však p-u r. nepřísluší, jde-li o členy vlády obžalované nebo odsouzené dle § 79 úst. list. P. r. má tudíž právo udíleti milost, t. j. promíjeti nebo zmírňovati tresty v jednotlivém případě (agraciace), právo amnestie, t. j. promíjeti tresty vzhledem k celé řadě případů generelně označených a právo abolice, t. j. potlačiti trestní řízení zákazem, aby řízení vůbec nebylo zahajováno nebo v něm nebylo pokračováno.
Veškerá tato oprávnění p-a r. vztahují se toliko na řízení před trestními soudy, což vyplývá ze znění cit. ústavního předpisu a nepřísluší tudíž p-u r. v oboru práva disciplinárního, policejního a trestně-finančního. Přesto užívá p. r. ve skutečnosti a sice vedle úřadů správních práva udíleti milost také v těchto směrech.
Právo udíleti milost přísluší presidentu osobně a zpráva ústavního výboru k návrhu ústavní listiny označuje proto toto právo za právo osobní a nepřenositelné; nehledě k tomu považuje se za přípustné, aby p. r. částečné doplnění takovýchto úkonů, zejména jde-li o hromadnou amnestii, přenechal ministru spravedlnosti, což se v praksi skutečně již vyskytlo několikráte.
VIII. Zodpovědnost p-a r. Podle vzoru platné francouzské ústavy není p. Čsl. r. odpovědným za výkony svého úřadu ani politicky ani státoprávně a používá mimo to ještě v oboru práva trestního zvláštních výhod; jeho postavení podobá se v tomto ohledu více postavení panovníka v monarchii než republikánského presidenta.
Pokud jde především o politickou a státoprávní odpovědnost p-a r., sluší poznamenati, že osobně nemůže býti stíhán ani pro neúčelnost vládního úkonu ani pro zaviněné porušení ústavních nebo jiných zákonů. Právě tak jako v monarchii, neznamená však tato nezodpovědnost hlavy státu, že by její vládní úkony byly zproštěny odpovědnosti vůbec, nýbrž toliko, že p. r. sám nemůže býti za ně činěn zodpovědným a že za ně odpovídá orgán jiný, totiž vláda resp. jednotliví její členové. Následkem toho ustanovuje ústavní listina, že p. r. není zodpověděn z výkonu svého úřadu a že z projevů jeho souvisejících s úřadem presidentovým odpovídá vláda (§ 66 úst. list.) a dále že jakýkoliv presidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřebuje k své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády (§ 68 úst. list.). „Projevy p-a r. související s úřadem presidentovým“ nelze považovati toliko vládní úkony, učiněné presidentem při výkonu funkcí, ústavou mu přikázaných, nýbrž také veškeré ústní a písemné projevy a prohlášení, které p. r. učiní jako hlava státu a jež nejsou povahy čistě osobní. Při tom nutno zdůrazniti, že vzhledem k zvláštnímu postavení, jež zaujímá p. r. jakožto hlava státu, nelze přičítati ráz ryze privátní někdy i takovým projevům, které by se u osob soukromých nesporně za osobní pokládaly. Poněvadž vláda nese odpovědnost za veškeré takové projevy presidentovy, bude záhodno, aby se p. r. dříve dohodl s vládou, resp. s jejím předsedou o jejich obsahu; dodatečné schválení jest ovšem rovněž přípustné, a to tím spíše, že vláda jest v parlamentě za projevy presidentovy odpovědna i v tom případě, když p. r. vůbec opominul se s vládou dohodnouti a učiní tudíž projev bez vůle a vědomí vlády. Jinak jest tomu při úkonech p-a r. v oboru jeho ústavní působnosti; zde jest bez výjimky zapotřebí, aby se p. r. dříve dohodl s vládou, resp. některým jejím členem, neboť takový úkon jest platným jen tehdy, je-li kontrasignován odpovědným členem vlády, čímž se právě přejímá odpovědnost vůči parlamentu. Vzhledem k přesnému znění předmětného ustanovení ústavní listiny není z tohoto pravidla nižádné výjimky, z čehož vyplývá, že vyžadují kontrasignace též takové vládní úkony, jež de lege ferenda nebo dle práva jiných států (na př. Rakouska) spolupodpisu zapotřebí nemají, jako na př. používání práva veta, jmenování a propouštění vlády nebo rozpouštění sněmovny. V důsledku toho jest rovněž zapotřebí předchozího spolupodpisu člena vlády též při všech úkonech p-a r., vyplývajících z vrchního velitelství veškeré branné moci, a to jak v míru tak i ve válce. Poněvadž ústavní list. žádá odlišně od prozatímní ústavy (§ 10) spolupodpis odpovědného člena vlády, jest míti za to, že stačí kontrasignace jakéhokoliv ministra a není tudíž potřebí spolupodpisu ministra v konkretním případě právě příslušného. Tím jest jasně vyjádřeno, že kontrasignace jest pouze aktem formálním, na níž ovšem jest závislá platnost úkonu presidentova; zamezuje se tím také dosti nemilý důsledek, který by nastal, kdyby platnost presidentova úkonu byla brána v odpor jen proto, že věcná příslušnost kontrasignujícího ministra jest pochybná a bude tudíž věcí spolupodpisujícího člena vlády, jak přivésti tento akt v soulad s povinnostmi resortu a vlastní odpovědností.
Zajímavá jest také otázka, sporná i v literatuře, zdali p. r. práva ústavou mu přikázaná může vykonávati, není-li odporujícího ustanovení ústavy, též samostatně a z vlastní iniciativy neb zdali v každém případě jest vázán návrhy vlády, resp. jednotlivých jejích členů (viz k tomu hlavně lit. spor Hoetzel-Schieszl, Naše doba, r. XXXI. a Česká revue, r. XVII.); tato otázka má význam hlavně pro práva p-a r., která jako právo veta a právo rozpouštěti parlament jsou především rázu politického. Čsl. ústava nemá, odlišně od rakouské spolkové ústavy (čl. 67), všeobecného ustanovení, podle něhož p. r. byl by vázán v každém případě návrhem vlády a lze proto v souhlase s praksí míti za to, že p. r. může postupovati též iniciativně a z vlastního popudu; musí si ovšem zajistiti souhlas a spolupodpis odpovědného člena vlády, který by byl povinen vyvolati dříve usnesení vlády, kdyby se jednalo o použití veta nebo rozpuštění Národního shromáždění, jelikož ve smyslu § 81 úst. list. v těchto případech jest potřebí kolegiálního usnesení ministerské rady (viz k tomu Fr. Adler, Grundriß, str. 82). Kdyby člen vlády v takovémto případě kontrasignoval, aniž by vyvolal předchozí usnesení vlády, jest akt presidentův přes to platným, ale kontrasignující ministr vydává se nebezpečí, že parlament z toho vyvodí důsledky.
Jak při řešení politické a státoprávní nezodpovědnosti p-a r. tak i pro výhody v oboru práva trestního bylo vzorem právo francouzské. Dle § 67 úst. list. může býti p. r. stíhán jen pro velezradu, a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké, při čemž trestem může býti jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti. Podrobnosti má upraviti zákon zvláštní, jehož návrh byl již před několika lety Národnímu shromáždění vládou předložen a senátem také do podrobná přepracován; osnova tato však dosud nebyla uzákoněna.
Výsady p-u r. v tomto směru přiznané jsou trojího druhu. Především nemůže býti p. r. stíhán pro žádný trestní čin kromě velezrady, při čemž jest ovšem sporno, jedná-li se toliko o vyloučení stíhatelnosti nebo o vyloučení trestnosti. Znění ústavní listiny („nemůže býti stíhán“) a též uvedená osnova prováděcího zákona oprávňují k úsudku, že se vylučuje toliko stíhatelnost a že nemá místa exempce z trestního zákona vůbec; tento názor jest též v souladu se všeobecným vykládacím pravidlem „privilegia sunt strictissime interpretanda“ a sdílí jej také většina autorů (viz k tomu Joachim: Parlament, I., str. 377 a násl., Janeček: Odpovědnost p-a r. a vlády, 1922; opačného názoru jest však Jar. Krejčí: Parlament, I., str. 279 a násl.), má však za následek, že dřívější president po ukončení presidentského úřadu může býti stíhán i pro trestné činy, jimiž se provinil jsa presidentem. Pokud jde o skutkovou podstatu činu, pro který p. r. může býti stíhán i po dobu trvání jeho úřadu, t. j. velezradu, dlužno upozorniti, že ústavní listina sice užívá tohoto výrazu, že však od působnosti zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.) nastoupil na její místo zločin úkladů o republiku. Stíhatelnost p-a r. po dobu trvání jeho úřadu jest tudíž omezena jedině na delikt úkladů o republiku, ale i v tomto případě zaujímá p. r. ve dvou směrech výjimečné postavení a to: má privilegium fori, jelikož v tomto případě nepodléhá působnosti řádných soudů, neboť právo vznášeti obžalobu, přísluší poslanecké sněmovně, která se o tom usnáší za přítomnosti dvou třetin všech poslanců dvoutřetinovou většinou (§ 34 úst. list.); obžaloba se projednává před senátem Národního shromáždění, jehož soudcovská funkce se rozpuštěním nestaví (§ 31, odst. 3. úst. list.). Také ohledně trestu neplatí všeobecná ustanovení, poněvadž rozsudek může zníti toliko na ztrátu úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti. Sporno jest však, zda nález může též zníti toliko na ztrátu presidentského úřadu bez současné ztráty způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti; na tuto otázku jest však odpověděti spíše záporně, poněvadž trest ústavou stanovený jest sám o sobě již dosti mírný. V ústavní listině samé není předpisu, dle něhož by obžalovaný president nebyl oprávněn svůj úřad až do ukončení řízení vykonávati, ustanovení toto obsahuje však shora uvedená osnova prováděcího zákona (§ 14), což jest zajisté pochopitelno, jelikož není myslitelné, že by obžalovaný president mohl svůj úřad vykonávati dále.
Pokud se týče občanského práva neobsahuje ústavní listina o postavení p-a r. žádného předpisu a jest tudíž míti za to, že p. r. jest bezvýjimečně podroben občanskému právu jako každý jiný občan, v důsledku čehož může p. r. před řádnými soudy žalovati a býti žalován.
IX. Ostatní právní postavení p-a r. P. r. jest bez pochyby orgánem státním, a sice jedním z nejvýznamnějších, není však státním úředníkem, jelikož není ku státu v onom zvláštním poměru, který charakterisuje státní úředníky; jest spíše mimo úřednickou hierarchii a není tudíž také podroben služební pragmatice. Jeho příjem jest upraven zvláštním zákonem (č. 93/1918 Sb.); plat presidentův činí od platnosti novely č. 290/1921 Sb. 1000000 Kč ročně a mimo to obdrží president 2000000 Kč na výdaje svého úřadu, t. j. na výdaje representační. (Ohledně přechodné redukce viz § 1 zák. č. 204/32 Sb.) Nárok na tyto požitky vzniká prvním dnem onoho měsíce, ve kterém p. r. ve smyslu § 65 úst. list. vykonal slib a zaniká posledním dnem onoho měsíce, ve kterém presidentův úřad končí. Od vydání nového daňového zákona (č. 76/1927 Sb.) jest ve smyslu § 13, odst. 2. z tohoto příjmu, který původně nepodléhal daním a poplatkům, plat podroben dvěma třetinami dani důchodové, která se vybírá srážkou (viz k tomu prov. nař. č. 175/1927 Sb.). Nárok na pensi p. r. nemá, jak výslovně ustanovuje § 2 cit. platového zákona, úřad presidentský však také není na újmu postupovým a pensijním nárokům nabytým před nastoupením tohoto úřadu.
Dle § 63, odst. 2. úst. list. jest hlavním sídlem presidentovým Praha a zák. č. 93/1920 Sb. poskytuje se mu úřední byt na hradě Pražském. Zák. č. 320/1920 Sb. bylo vládě uloženo, aby učinila opatření o vedlejších (letních) úředních sídlech p-a r. a vláda dala také p-u r. k disposici zámek Lány, státem za tím účelem nabytý.
Při výkonu úřadu jest p-u r. nápomocna vláda, se kterou jest tudíž stále v nejužším styku; povinností vlády jest, aby pro p-a r. sepsala potřebné úřední listiny a zprostředkovala styk s ostatními státními orgány, zejména také s Národním shromážděním. Pokud není potřebí činnosti vlády, má p. r. k disposici vlastní kancelář, která byla zřízena zák. č. 654/1919 Sb. a jež se nazývá kanceláří p-a r.; tato kancelář jest rozdělena na civilní a vojenské oddělení a první přednosta její vedl titul kancléře. Přednosta, ostatní úředníky a zřízence této kanceláře jmenuje p. r. za spolupodpisu předsedy vlády. Kancelář p-a r., jejíž výdaje a příjmy jsou stanoveny ve státním rozpočtu, dlužno pokládati za úřad státní; meze její působnosti nejsou zcela jasně určeny a jest tudíž dbáti toho, aby jejím úřadováním nebyl rušen ústavní poměr p-a r. k vládě (viz k tomu podrobněji Hoetzel, heslo Kancelář p-a r., II., str. 122 a násl.).
P-u r. přísluší též některá čestná práva, která především vyplývají z jeho postavení jakožto hlavy státu; má vlastní vlajku, t. zv. standartu presidentovu, která dle § 2 zák. č. 252/1920 jest bílá s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých, uprostřed bílého pole vetkán velký státní znak. Při slavnostních příležitostech používá p. r. velkého státního znaku (§ 5 vlád. nař. č. 512/1920 Sb.), spisy a listiny presidentovy, které nemusí nésti spolupodpis odpovědného člena vlády a nemají ráz ryze osobní, pečetí se zvláštní pečetí dle obdoby velké státní pečeti, v jejímž kruhu čte se nápis „President republiky” (§ 6 vlád. nař. č. 512/1920).
Zvláštní zvýšená a dalekosáhlá trestní ochrana, jež se vztahuje též na urážky na cti, byla p-u r. propůjčena zákonem na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Dle tohoto zákona tvoří skutkovou podstatu zločinu úkladů o republiku (dříve velezrady) též násilné zastavení ústavní činnosti p-a r., dále se dle tohoto zákona trestá řada trestných činů přísněji, byly-li spáchány na p-u r. nebo jeho náměstku (pokus zločinu vraždy, těžké tělesné poškození) a pro urážku presidenta, jakož i jeho náměstka platí zvláštní ustanovení atd.
X. Zastupování p-a r. Tak. jako v monarchii jest často postaráno institucí regentství o zastoupení vladaře, nemůže-li pro nějakou překážku dočasně nebo trvale vladařskou funkci vykonávati, jsou obsažena obyčejně též v ústavách republikánských ustanovení o zastupování presidenta, jemuž není možno presidentský úřad vykonávati. Také čsl. ústava má o tom předpisy, při čemž se však rozlišuje překážka přechodná a trvalá. Je-li p. r. jen přechodně zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže vykonávati svého úřadu nebo je-li úřad presidentův jinak uprázdněn (úmrtím, vzdáním, sesazením) a nový president ještě není zvolen, přísluší výkon jeho funkcí vládě, která může pověřiti svého předsedu jednotlivými úkony (§ 60 úst. list.). Mimo to jest předseda vlády dle § 51 úst. list. ex lege povolán, aby — nemá-li zaneprázdněný nebo churavý president náměstka — v zastoupení presidenta podepisoval zákony. Došlo-li k demisi vlády v době, kdy není ani presidenta ani jeho náměstka, rozhoduje o demisi vlády a činí opatření o prozatímním vedení vládních věcí Stálý výbor, zřízený dle § 54 úst. list. (§ 78, odst. 2. úst. list.). Toto ustanovení se vztahuje přes to, že jeho systematické zařazení tomu odporuje, také na ten případ, že demise nebyla podmíněna nedůvěrou poslanecké sněmovny, nýbrž byla podána z iniciativy vlády samé. Ačkoliv přesné znění ústavy tomu neodpovídá, platí toto ustanovení zřejmě též v tom případě, když vláda zastupuje p-a r., jelikož není myslitelné, že by odstupující vláda mohla rozhodovati o vlastní demisi. Podle výslovného znění tohoto ustanovení měl by se Stálý výbor, který odlišně od všeobecného pravidla se může v tomto případě usnášeti také, když Národní shromáždění zasedá, postarati pouze o prozatímní vedení vládních věcí, jest však míti za to, že na místě presidenta může jmenovati novou vládu vůbec.
Je-li p. r. déle než šest měsíců zaneprázdněn nebo churav a usnese-li se na tom vláda za přítomnosti tří čtvrtin svých členů, zvolí Národní shromáždění náměstka presidenta, jehož úřad trvá, dokud překážka nepomine (§ 61 úst. list.). Pro jeho volbu i oprávnění platí totéž, co pro presidenta samotného (§§ 62 a 69 úst. list.); výjimku z toho pravidla ustanovuje § 63 úst. list. tím, že člen Národního shromáždění, který byl zvolen náměstkem presidenta, nesmí vykonávati mandátu v Národním shromáždění, pokud je náměstkem p-a r., kdežto § 10 zák. o volbě p-a r. praví, že člen Národního shromáždění nebo vlády, byl-li zvolen presidentem, přestane ode dne volby vykonávati svou funkci a složením slibu pozbývá tohoto členství vůbec.
XI. Zvláštní ustanovení o prvním p-u r. Pro jedinečný význam, který T. G. Masaryk měl pro vybudování Čsl. státu, byl zvolen prvním presidentem nového státu. Revoluční Národní shromáždění chtělo však obzvláštní zásluhy tohoto muže dokumentovati též zvláštním jeho postavením a přijalo proto do ústavy ustanovení, že omezení § 58, odst. 4. úst. list. o opětovném zvolení p-a r. (viz bod III.) nevztahuje se na prvního p-a r., čímž mělo býti umožněno, zvoliti presidenta Masaryka opětovně bez jakéhokoliv časového omezení a zajistiti mu tím presidentský úřad doživotně. Naproti tomu ustanovení čl. V. uvoz. zák. k ústavní listině, dle kterého p. r., zvolený na základě prozatímní ústavy, zůstane ve svém úřadě, pokud nebude provedena volba nová, neobsahuje dle úsudku Hoetzela výsadu pro presidenta Masaryka, jelikož tímto ustanovením mělo dle vzoru jiných ústav býti toliko postaráno o kontinuitu ve výkonu presidentova úřadu.
Zákonem rev. Národního shromáždění ze dne 15. 4. 1920, č. 318 Sb. bylo vládě uloženo, aby věnovala prvnímu presidentu čestný dar. Dále bylo u příležitosti oslavy osmdesátin presidenta Masaryka dle obdoby starořímského zvyku formálním zákonem slavnostně prohlášeno: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát“ (zák. č. 22/1930 Sb.), což jest jistě pro presidenta Masaryka obzvláštní poctou; dále byl zák. 23/30 zřízen zvláštní Masarykův fond.
XII. Závěr. Celkem lze říci, že ustanovení ústavní listiny o p-u r. jsou v četných jednotlivostech přizpůsobena platnému francouzskému právu, že však přesto president Čsl. republiky u srovnání s postavením, jež zaujímá president Francouzské republiky ve skutečném státním životě, má posici zřejmě vznešenější a vlivnější. Odůvodnění toho jest především hledati v tom, že ve Francii president nejvýznamnějších oprávnění (rozpouštěti parlament, právo veta) nepoužívá, kdežto president čsl. práva ústavou mu přikázaná vykonává dosti značnou měrou. To platí zejména i o těch právech, která pro posouzení politického vlivu úřadu presidentského nejvíce přicházejí v úvahu: President Čsl. republiky již několikráte použil práva veta proti zákonným usnesením Národního shromáždění, funkční období zákonodárných sboru bylo vždy ukončeno současným rozpuštěním obou komor p-em r. a nikoliv uplynutím volebního období a vliv p-a r. na sestavení vlády přes veškerá omezení, plynoucí ze soustavy parlamentární, nelze zajisté podceňovati. Při tom jest upozorniti na to, že práva a povinnosti p-a r. naprosto nejsou vyčerpány těmito arciť zvlášť významnými oprávněními, a že vliv presidenta na vedení státu nespočívá výhradně v jeho positivních rozhodnutích, poněvadž dle svědectví zasvěcených mnohá důležitá usnesení byla následkem rady p-a. r. změněna, resp. v důsledku jeho varovného hlasu vůbec zrušena. I když president Čsl. republiky nemá tak vlivného a mocného postavení jako president Spojených států severoamerických nebo i president Německé říše, zasahuje přece přes meze svých úkolů representačních značně do vedení státu a uplatňuje mnohdy směrodatný vliv, při čemž k vážnosti, které se úřad presidentský těší, přispěla značnou měrou zajisté též osobnost prvního presidenta Čsl. republiky.
Literatura.
Adamovich: „Grundriß des tschechoslow. Staatsrechtes“ 1929, str. 135 násl.; Fr. Adler: „Grundriß des tschechoslow. Verfassungsrechtes“, 1930, str. 72 násl.; Hoetzel: „Ústavní listina českoslov. republiky", Sborník národohosp., sociální a politický I., str. 473 násl.; Říha: „Organisace státu a státní moci v republice českoslov". v Tobolkově „Politika", III., str. 327 násl.; Vavřínek: „Základy práva ústavního", I., str. 98 násl.; Weyr: Soustava čsl. práva ústavního", 2. vyd. 1924, str. 230 násl.
Fr. Adler.

Citace:

č. 640. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 813-814.