Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5906.

Je »lstivým zaslepováním« podle § 201 b) tr. zák., utvrzoval-li kdo osobu zbavenou svéprávnosti pro slabomyslnost v jejím mylném názoru, že jest oprávněna volně rozhodovali o svém majetku.
(Rozh. ze dne 20. května 1937, Zm I 1232/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 lit. b) tr. zák.
Z důvodů:
Pokud jde o vývody věnované číselně uplatňovanému důvodu zmatečnosti podle § 281, čís. 9 a) tr. ř., dlužno uvésti toto:
Námitka stížnosti, že nelze spatřovati v tom, že obžalovaný přijal od slabomyslné M. dar (pozn. red.: vkladní knížku na 11000 Kč), »lstivé zaslepování« po rozumu § 201 b) tr. zák., je bezpředmětná, ježto rozsudek nikde nepraví,.že se obžalovaný dopustil »lstivého zaslepování« ve smyslu § 201 b) tr. zák. již tím, že dar od slabomyslné M. přijal, nýbrž spatřuje »lstivé zaslepování« podle posléze citovaného ustanovení zákona v tom, že obžalovaný věda, že M. je pro slabomyslnost zbavena svéprávnosti a dána pod opatrovnictví a že není v důsledku toho oprávněna svým majetkem volně nakládati, utvrzoval ji před přijetími daru v jejím mylném názoru, že jest oprávněna svým majetkem volně disponovati, a rozumí, jak plyne z prvé věty odstavce rozhodovacích důvodů počínajícího slovy »To vše přesvědčuje soud ...«, tímto obžalovanému za vinu kladeným utvrzováním M. v jejím mylném názoru zřejmě aktivní činnost obžalovaného, jež směřovala k utvrzování M. v uvedeném mylném názoru a byla k tomu způsobilá, nikoli nějaké pasivní chování obžalovaného. Toto rozsudkem, předpokládané aktivní jednání obžalovaného odpovídá pojmu »lstivého zaslepování« po rozumu) § 201 b) tr. zák.
Netřeba se proto dále zabývati právním názorem nalézacího soudu, že pod pojem »lstivého zaslepování« podle § 201 b) tr. zák. spadá i prosté lstivé ponechání osoby slabého rozumu v jejím mylném názoru, t. j. pasivní chování pachatelovo, kdyžtě rozsudek, jak bylo již uvedeno, zjišťuje, že obžalovaný musil M. aktivním jednáním v jejím mylném názoru utvrzovati, t. j. že ji tímto způsobem v jejím mylném názoru utvrzoval.
Námitka stížnosti, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu, jehož je třeba ke skutkové podstatě zločinu podvodu podle §§ 197, 200, 201 b) tr. zák., je bezdůvodná; neboť skutečností rozsudkem zjištěné, že obžalovaný utvrzoval M. věda, že je pro slabomyslnost zbavena svéprávnosti a dána pod opatrovnictví, v jejími mylném mínění, že jest oprávněna svým majetkem volně disponovati, že přijal pak od ní dar, že nezpravil o tom opatrovnický soud a že byv tímto soudem vyzván, aby mu přijatou částku, případně Vkladní knížku vydal, odepřel tak učiniti, ospravedlňují právní závěr, že obžalovaný jednal ve zlém úmyslu, jenž se vyžaduje ke skutkové podstatě trestného činu, jímž byl uznán vinným, t. j. že jednal v tom úmyslu, aby přiměl slabomyslnou M. lstivým zaslepováním k poskytnutí daru a tím jí způsobil majetkovou škodu ve výší hodnoty daru, jejž od ní přijal.

Citace:

čís. 5906. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 240-241.