Poměrné zastoupení a imperativní mandát.

Odborový přednosta v. v. dr. Václav Joachim.
I.
Jednou ze základních ideí moderního parlamentarismu je zákaz t. zv. imperativního mandátu pro členy sborů zákonodárných, stanovený lapidárně v naší ústavní listině v § 22, odst. I., věta 2.: „(členové Národního shromáždění) nesměji od nikoho přijímati příkazů". Podobné ustanovení mají i všecky ostatní starší i novější ústavy, stojící na principu parlamentarismu, zejména rakouská —jejímž vědeckým tvůrcem, jak známo, byl prof. Kelsen — z 1. října 1920, čl. 56., německá z 11. srpna 1919, čl. 21., polská ze 17. března 1920, čl. 20., a j.1
Zákaz imperativního mandátu pokládá se přímo za pojmový znak moderního parlamentu, kterým se podstatně odlišuje od dřívějších institucí státu stavovského: někdejší zástupci stavů byli vázáni instrukcemi, byli pouhými delegáty jako vyslanci na mezinárodních konferencích, kdežto nynější členové sborů zákonodárných jsou representanty celého národa, nikoliv pouhými zástupci svých voličů.2
Jako v jiných základních otázkách parlamentarismu byla i zde průkopníkem nových ideí Anglie; v anglické sněmovně poslanecké již r. 1745 Sir Walter Yonge přesně vyslovil podstatu věci tak, že poslanec není pouhým mandatářem svého volebního okresu (constituency).3 Klasické formulace dostalo se pak tomuto pojetí v proslovu slavného státníka Edmunda Burke k voličům v Bristolu dne 3. listopadu 1774, který ještě dnes se cituje jako základní text.4
Přes to ozvaly se nejnověji velmi důrazné hlasy proti této instituci a bylo prohlašováno přímo, že je v rozporu se základní ideou poměrného zastoupení, která ovládá dnes volební řády značné části demokratických států.5
S námitkou tou — formulovanou známým temperamentním způsobem — přišel Kelsen (v 1. vydání spisku Vom Wesen und Wert der Demokratie, 1920); prohlašuje zde, že za poměrného zastoupení nevolí lid, ale strany (str. 13), opakuje známé tvrzení Rousseauovo, že volba zástupců je zfalšováním demokracie (pravá je prý pouze t. zv. přímá demokracie, kde lid sám rozhoduje o zákonech a pod.), a shledává v demokracii přímo vyslovený sklon k imperativnímu mandátu, t. j. aby poslanec byl vázán vůlí voličů (str. 14). „V mezích fikce demokracie je volný mandát dávno již fikcí fikce“ (Fiktion einer Fiktion, str. 15). Nejryzejší demokracií je Kelsenovi režim bolševický: úplná závislost zvolených, krátká doba mandátu, možnost kdykoliv zvoleného odvolati (str. 16, ještě nadšeněji ve 2. vydání v poznámce 26). Dodávám však hned zde, že ve 2. rozšířeném a přepracovaném vydání cit. spisku Kelsen —jak ještě uvidíme — svá původní tvrzení značně zmírnil; patrně proto, že v rakouské ústavě zatím vydané, jejímž vědeckým původcem byl právě on, jest obsažen mimo jiné též zákaz imperativního mandátu.6
Po Kelsenovi (a pravděpodobně pod jeho vlivem) a způsobem ještě temperamentnějším uchopil se potom věci Weyr; nejpodrobněji a nejdůkladněji ve známém a často citovaném článku o úpravě právního postavení politických stran.7V něčem tu Kelsena zhoršuje: zejména v základním tvrzení, že poměrné zastoupení je celou podstatou úplně odlišné od voleb většinových (str. 16 a jinde), že teprve za poměrného zastoupení vzniká idea volební či politické strany (str. 19). V té věci Kelsen mnohem správněji a lapidárněji uvádí, že strany jsou vůbec v demokracii naprosto nutný, že isolované individuum vůbec nemá politické existence, nemohouc vykonávati skutečný vliv na tvoření státní vůle; vliv ten je možný teprve, když se jednotlivci „integrují" v politické strany.8
Ovšem loyálně dlužno koncedovati, že Weyr sám v témže článku uznává, že i zásada majoritní předpokládá určitou konformitu v názorech voličů (str. 18), že však konformita ta musí býti při poměrném zastoupení větší nežli při majoritním (str. 21) — není tedy vlastně obojí zásada tak „vůbec nesrovnatelná" (str. 20), nejde o rozdíl v podstatě, nýbrž jen v kvantitě, a jsou tudíž přece politické strany -— právě jako činitelé k zjednání konformity v názorech voličů — i za majoritních voleb nutny.9
Pokud pak se zvláště týče imperativního mandátu, prohlašuje Weyr, že poslanec vždycky — i za majoritních voleb — se cítil zástupcem voličů (str. 34) — tedy vlastně další dokladné poměrné zastoupení není tak základně odlišné. Za poměrného zastoupení podle Weyra volí nebo vlastně nominují poslance politické strany — a poslanci by nesměli od nich přijímati příkazů (str. 35)!
To je zákaz přímo nesmyslný, zjev zcela nemožný, který musí celou demokracii uvésti ad absurdum (str. 34). Na štěstí podle Weyra nikdo tento zákaz nebere vážně a je tedy neškodný.10
Abych skončil přehled námitek proti zákazu imperativního mandátu, uvedu ještě, co v té věci vykládá Kelsen ve 2. vydání citovaného spisu: Zde prohlašuje sice theorii, podle které parlament je zástupcem lidu, za hrubou fikci („krasse Fiktion“), ale proti tomu namítá, že není vůbec třeba opírati parlament o ideu suverenity lidu, nýbrž nutno na něj pohlížeti jako na specifický, sociálně-technický (s hlediska právnického bych já dodal: ústavně právní) prostředek k tvoření státního řádu (str. 32), neboli, jak dále uvádí, kompromis mezi primitivisující ideou politické svobody (t. j. přímé demokracie, kde každý občan má účast ve tvoření státního řádu) a mezi principem dělby práce (str. 33). Čili převedeno do srozumitelnější řeči: parlament není zástupcem lidu, lid (t. j. voliči) je pouze kreačním orgánem, který projevuje vůli právě jen volbou.11
Uvažuje pak dále zvláště o imperativním mandátu a prohlašuje, že se ve své staré formě sotva vrátí (,,kann wohl nicht wiederkehren“), ale přece doporučuje uvažovati o kontrole poslanců se strany voličů (str. 40). Pokládá za nutný důsledek soustavy vázaných listin, že poslanec pozbude mandátu, přestane-li býti členem strany, z jejíž kandidátní listiny byl zvolen; vždyť volba je tu vlastně jen přiznáním ke straně (str. 42); ovšem dodává opatrně, že by to předpokládalo pevnější organisaci politických stran (str. 43). Doporučuje přímo, aby strany byly zákonem organisovány, staly se podstatnou součástí ústavy; potom by nic nevadilo tomu, aby v mezích počtu poslanců každé straně přidělených strany volně vysílaly do parlamentu odborníky ku projednávání jednotlivých otázek (str. 44).
II.
Chci-li se nyní pokusit o důkaz, že argumenty Kelsenovy a Weyrovy proti zákazu imperativního mandátu (§ 22 naší ústavní listiny) nejsou přesvědčivé, dlužno především proti oběma těmto autorům zdůrazniti, co oni sami v teorii vždy, zejména proti odpůrcům Čisté Vědy Právní zdůrazňují, ale čeho sami v praxi často — zejména v naší otázce — nedbají: třeba tu lišiti jednak stanovisko právnické, výklad platného positivního práva de lege lata, jednak úvahy účelnosti, řekněme sociologicko-politicko-etické, a úvahy de lege ferenda.
S hlediska platného práva je citovaný předpis „nesmějí od nikoho přijímati příkazů" naprosto jasný a nepochybný. Zejména ta dvě slůvka „od nikoho" (v jiných ústavách se nevyskytující) zdůrazňují kategorický ráz zápovědi a čelí mimo jiné zvláště též proti politickým stranám, klubům, voličům atd. Při podrobnějším rozboru ovšem se ukáže znění naše poněkud právnicky nepřesné nebo zkrácené, zejména srovnáme-li je na př. se zněním čl. 21. ústavy německé, podle které poslanci "nejsou vázáni příkazy" (an Aufträge nicht gebunden) —to značí, že je smějí, ale nemusí přijímati. Ale i tento přesnější nebo užší smysl lze z našeho znění bez nesnází vyčisti, klademe-li při výkladu důraz právě na příkazu: poslanci nesmějí od nikoho přijímati direktivy jako příkazy právnicky závazné, mohou a mají je zkoumati a smějí se jimi říditi pouze, srovnají-li to se svým svědomím (o kterém mluví jak náš § 22 v ostavci dalším, tak německý čl. 21. v téže větě).
Ve stati, kde běží jenom o základní otázku, není místa zevrubněji se obírati důsledky zákazu ve všech podrobnostech, na př. že je to vlastně lex imperfecta, poněvadž není stanovena sankce na přestoupení zákazu; zdali a pokud jsou platný úmluvy o vykonávání mandátu, zejména známé reversy, jež vydávají kandidáti stranám před zvolením; zdáli a pokud jé platné vzdání se in blanco odevzdané předem do rukou orgánů strany; zdali a pokud smějí poslanci přijímati dary u výkonu mandátu a pod. Stačí tu odkázati na literaturu k německé ústavě.12 Nepochybné je alespoň tolik, že revers poslancův, kterým se vůči výkonnému výboru své politické strany zavazuje, že bude vždy dbáti jejích příkazů, jinak že se dopouští jednání nízkého a nečestného (a podle § 13, lit. b), zákona o volebním soudě může býti zbaven mandátu), je ve zřejmém rozporu s jasným zněním § 22 ústavní listiny.13
S hlediska čistě právního bylo by možno zákaz imperativního mandátu pokládati za neúčinný, jenom kdyby ukládal něco naprosto nemožného nebo nesmyslného, nebo kdyby odporoval nějaké vyšší normě. Že je nemožný nebo nesmyslný, nikdo ještě nedokázal, jak o tom ještě bude zmínka. Vyšší normě odporovati nemůže, když jde (u nás i v cizině) o normu ústavní, která je zcela jasná a přesná, zatím co — domněle odporující — princip poměrného zastoupení jest upraven (v naší ústavě alespoň) jen zásadně, rámcově (§§ 8 a 13), a o zásadě vázaných listin ústava naše vůbec ničeho nestanoví, ta se u nás opírá o prostý zákon (řád volení do poslanecké sněmovny) a mohla by tedy opět prostým zákonem býti odstraněna. Jest opravdu zhola nepochopitelno, jak za tohoto stavu věci právě Kelsen a Weyr mohou potírati citovanou normu ústavní odkazem na normy nižšího řádu, když přece jedním z nejzákladnějších dogmat jejich školy je právě hierarchie norem!
Vedle toho s hlediska čistě právního je další námitka: Právě Kelsen velmi důrazně a správně poukazuje, že je nemístné z toho, že někdo povolává určitý orgán, odvozovati, že orgán kreovaný je podřízen orgánu kreačnímu; z toho, že lid povolává parlament, neplyne, že parlament má vykonávati vůli lidu. To je podle Kelsenových vlastních slov „čirá fikce" (eine nackte Fiktion)! Ovšem dodává hned sám, že nepopírá, že volba fakticky zakládá určitou závislost od skupiny voličů, která rozhoduje o volbě a tudíž také o budoucí volbě poslancově; to však je při každém povolání orgánu, na př. jmenuje-li hlava státu ministra.14 Tedy i kdyby bylo pravda, že strany dosazují poslance, neplynulo by z toho podle Kelsena samého, že poslanci jsou, závislí od stran a musí dbáti jejich příkazů; muselo by to býti stanoveno výslovnou normou a tedy vlastně norma, že poslanec nesmí od nikoho přijímati příkazů, je zbytečná!15
Vlastně jenom jinou variantou téže argumentace je, nač jsem poukázal dříve ve článku o vzájemném poměru voličů, stran a poslanců: že volba je pouze pomocným přípravným stadiem k utvoření zákonodárných sborů, kdežto postavení členů těchto sborů již ustavených, zejména jejich poměr ke stranám politickým, dlužno posuzovati jednak podle ústavní listiny (zejména § 22), jednak podle jednacích řádů; a ty zpravidla až na jedinou výjimku hledí na poslance (senátory) jako jednotlivce, nebo žádají hromadné zakročení určitého počtu poslanců nehledíc na to, jde-li o členy téhož klubu. Jenom při volbách výborů podle zásady poměrného zastoupení (§ 63 jedn. řádu) volí předseda klubu za všecky členy i hospitanty klubu i nepřítomné.16 Všickni zastánci závislosti poslanců od stran vycházejí patrně (více méně neuvědoměle) od představy, že by nebylo možné dosíci většiny v parlamentě, kdyby každý poslanec hlasoval podle vlastního svědomí; vycházejí tedy zásadně od krajně individualistického, atomistického hlediska: kolik hlav, tolik smyslů, jehož názorným příkladem v dějinách ústavních bylo polské niepozwotam. Opačným extrémem jest naprostá závislost poslanců od stran, která patrně tane na mysli zejména též Kelsenovi a Weyrovi a která by — důsledně jsouc domyšlena — vedla k tomu, že by plenům parlamentu bylo zcela zbytečným hlasovacím aparátem, kterým by se celá věc jen zdržovala a zdražovala a stačilo by vlastně jen konstatovat!, na čem se usnesou kluby většiny, resp. dohodnou jejich delegáti. Přeneslo, by se tedy těžiště úplně do klubů a jejich společného nějakého orgánu — čili: celá ústava i jednací řády by se musely od kořene přepracovati.17
Naproti tomu panující mínění (zejména znění všech dotčených ústav) vychází od pojetí, že parlament — jako každé jiné podobné shromáždění usnášející se — dochází k dohodě volnou výměnou názorů mezi členy, tedy po případě kompromisem, o kterém právě Kelsen pěje opravdové hymny, že je duchem parlamentarismu.18 Mají-li se tu dohodovati skupiny (politické strany) či jednotlivci, je vlastně jen rozdíl co do kvantity, nikoli co do podstaty — a rozhoduje konec konců jen hledisko účelnosti. Za rozhodující dlužno tu pokládati, zda lze očekávati vyšší úroveň zákonodárného sboru, t. j. lepší kvalitu jeho členů po stránce rozumové i mravní, budou-li tito členové pouhými loutkami v rukou stran, či bude-li se dovoláváno jejich vlastního svědomí a úsudku. Myslím, že pro nezaujatého nebude odpověď nesnadná, zejména u nás, kde ve všech stranách slyšíme stesky na přemíru moci stran. To ovšem naprosto neznamená, že by muselo býti kolik hlav, tolik smyslů; budou-li členové parlamentu opravdu výkvětem národa, jak mají býti, zejména budou-li opravdu vždy dávati přednost zájmům celku před zájmy stran, nelze naprosto pochybo váti, že se vždy dohodnou; i tu konec konců jako vždy záleží mnohem více na živoucích osobnostech nežli na neživých a schematických předpisech. Tím arci není řečeno, že by se nemohly a neměly uplatňovati jednak osobnosti zvláště vynikající, vůdčí, jednak skupiny, strany jako ztělesnění rozličných směrů smýšlení a snažení voličstva.
Jak to ve skutečných poměrech společenských často bývá, sotva která abstraktní právní zásada dá se provésti do důsledků na puntíček; vždyť celý právní řád je vlastně kompromisem mezi volností (t. j. neobmezováním) a pořádkem (t. j. obmezením)! Zejména představíme-li si konkrétně nějaký složitější zákon, týkající se zájmů rozličných skupin, zvláště jde-li o zájmy protichůdné, na př. zaměstnavatelů a zaměstnanců, je velmi pravděpodobné, že by se dohody vůbec nedocílilo, kdyby se buď strany nebo jednotliví poslanci řídili až do konce jen vlastními jednostrannými požadavky; a i když se strany dohodnou o hlavních bodech, zbývá při podrobném jednání zpravidla ještě tolik více méně významných detailů, že nelze o každém znova a znova podrobně jednati ve všech zúčastněných klubech, anebo s druhé strany, trvá-li se tak naprosto na dohodě stran, aby se věc nemusela projednávati takto a byl již jednou konec dohodování, tedy raději se vědomě odhlasuje něco závadného nebo pochybného. Odtud ty časté věcné nebo jen slohové kazy v zákonech; kdo zná zákulisí, může často povědět, který ministr nebo vládní zástupce nebo znalec nebo poslanec způsobil, že určité znění do zákona pojato bylo nebo nebylo. Opakuji, že podobně je tomu i při jinakých společných projevech vůle nebo názoru, na př. usnesení kteréhokoli ze zastupitelských sborů, dobré zdání nějaké vysoké školy, plenární usnesení nejvyššího správního soudu atd. Jde-li o dohodu dvou, tří, dvanácti, sta nebo tří set lidí, to jest již jenom rozdíl co do počtu, nikoli co do podstaty.
III.
Kelsen se nespokojil pouhým popřením, že by zákaz imperativního mandátu byl podstatnou součástí parlamentní soustavy, nýbrž doporučuje positivně de lege ferenda (l. č. str. 40) stálejší kontrolu poslanců se strany voličů; poukazuje, že neodpovědnost poslanců vůči voličům jest jednou z hlavních příčin nespokojenosti proti parlamentarismu. Bohužel, neříká nic zevrubnějšího, jak si to v praxi představuje. Jsou tu jen dvě možnosti: kontrolu svěřit voličům, kteří toho kterého poslance skutečně volili — anebo politickým stranám.
Voliče určitého poslance však za tajného hlasování (a od toho Kelsen ustoupit nikde nenavrhuje) nelze vůbec zjistiti, a tu by nezbývalo, nežli místo nich vžiti nějaký (u nás krajský) volební výbor té které strany, ve kterém však podle vlastních slov Kelsenových zase rozhoduje menšina.19
Ostatně Kelsen doporučuje jako ideální právo volební poměrné zastoupení, kde by volič volil jedinou osobu, ale měl právo vybrati si kandidáta z kteréhokoli okresu v celém státním území, tedy na př. volič v Chebu by mohl voliti kandidáta z Jasiné na Podkarpatské Rusi; zde by tedy voliči byli rozptýleni po celém státním území; kdo by je potom „representoval"?20
Anebo dáti kontrolu prostě politickým stranám? A kterému orgánu potom: výkonnému výboru, předsednictvu,klubu poslaneckému? I proti těm platí však námitka Kelsenova opětně citovaná, že v nich rozhoduje zpravidla vlastně nepatrná menšina! Co on navrhuje v té věci podrobněji, aby totiž strany měly volnost v rámci počtu mandátů jim přidělených delegovati ad hoc do parlamentu určité odborníky (l. c. str. 44), to se již u nás prakticky provádí ve výborech parlamentních. Ale jest otázka, zdali toto více méně časté střídání členů výborů nemá také stinné stránky, zejména když na př. tu a tam se vystřídají delegáti téže strany v téže schůzi, na počátku schůze zastupuje stranu ten člen a na konci onen člen klubu. Zejména dlužno přece předpokládati v každém výboru určitou tradici, kontinuitu, řekl bych i určité ovzduší, což vše předpokládá setrvačnost v členství. Mimo to — a to je vlastně hlavní — kde je záruka, že strany budou delegáty střídati skutečně podle osobní způsobilosti a nikoli podle jiných hledisek?
Ostatně ideově celá ta argumentace Kelsenova i Weyrova, že volba podle zásady poměrného zastoupení je volbou strany a že jednotlivý poslanec vystupuje jen jako člen strany, není naprosto nepochybná. Zejména Kelsen, který doporučuje utužiti vztah voličů a zvolených a důsledně pak navrhuje podstatné uvolnění dosavadních vázaných listin, jak bylo shora uvedeno,21 patrně předpokládá neb aspoň připouští, že u některého voliče bude rozhodovati v prvé řadě nebo výlučně jen právě osobnost určitého kandidáta; jinak by důsledně musel žádati, aby voliči měli jen právo hlasovati pro určitou stranu jako celek a ponechati vedení strany úplnou volnost, kterého delegáta si sama určí! Weyr arci je zásadním obhájcem vázaných listin; svoboda odpůrců jejich je prý velmi ubohá, právo změny v kandidátních listinách bezcenné.22 Pokud jde o návrhy reformní, jde Weyr za tohoto stanoviska pochopitelně ještě mnohem dále nežli Kelsen. Neříká sice výslovně, že je vůbec pro odstranění dosavadního způsobu volby, ale patrně na to myslí, když navrhuje, aby se hlasovalo jenom uvnitř stran podle matrik příslušníků. Při tom připouští přihlašovati se do strany jen pro účely volby (poslanců) a strana by nesměla přihlášku takovou odmítnouti 23—jaká brána dokořán otevřená zlořádům, jako když určité skupiny okupují určitý spolek! — Takový volič by jen spoluurčoval (vlastně: přicházel jen docela pasivně do počtu) podíl strany na mandátech (který by se patrně stanovil podle počtu matrikových příslušníků každé strany resp. všech stran) — ale nehlasoval by o kandidátech. Byl by tedy členem druhého řádu patrně vedle oné častěji citované Kelsenovy čilé menšiny, která by (jako dosud) sama určovala kandidáty. Takovým stranám by potom Weyr dal úplnou vládu nad poslanci, zejména právo volně je odvolávati. Opravdu velmi zvláštní obraz demokracie!24
Myslím, že to, co jsem uvedl, postačí, aby nepodjatý čtenář sám dospěl k úsudku, že zrovna tak, jako není přesvědčivé, co Kelsen a Weyr uvádějí proti zákazu imperativního mandátu, není naprosto nepochybno, že to, co oni sami de lege ferenda v tomto směru navrhují, by bylo lepší demokracií nežli to, co potírají.
Literatura.
Adler: Die Grundgedanken der tschechoslowakischen Verfassungsurkunde, Berlin 1927. Týž: Freies oder imperatives Mandat, Zeitschrift für Politik XVIII., 1929, str. 137 sl. Anschütz: Die Verfassung des Deutschen Reichs, Berlin, Stilke (několik vydání). Baxa: Parlament a parlamentarismus. I. Praha 1924. Garner: Political science and government, New York 1928, str. 625 sl. Hatschek: Englisches Staatsrecht I, Tübingen 1905. Týž: Deutsches und preussisches Staatsrecht I, Berlin 1922. Kelsen: Allgemeine Staatslehre, Berlin 1925. Týž: Das Problem des Parlamentarismus, Wien 1925. Týž: Vom Wesen und Wert der Demokratie, 2. vyd., Tübingen 1929. Laski: Grammar of politics; London 1926, str. 320 sl. Leibholz: Das Wesen der Repräsentation, Berlin 1929. Morstein-Marx: Rechtswirklichkeit und freies Mandat, Archiv für offentliches Recht XI, 1926, str. 430 sl. Sidgwick: Elements of politics, London 1919, str. 556 sl. Tatarin-Tarnheyden v Handbuch des Deutschen Staatsrechtes I, Tübingen 1930. Weyr: Úprava právního postavení politických stran v Ročence právnické fakulty Masarykovy university v Brně, II, 1922. Týž: Soustava československého práva státního, 2. vyd., 1924.

Že zákaz imperativního mandátu obsahují všecky ústavy, konstatuje Hatschek, D. u. Pr. St. R. I, str. 298, též Kelsen, Demokratie, str. 30, shodné týž, Parlamentarismus, str. 8. V amerických ústavách naproti tomu podobné ustanovení se nevyskytuje. Viz Garner, str. 667.
Místo všech jiných Kelsen, Staatslehre, str. 314; není zde místa podrobněji se obírati pojmem representace; stačí odkázati na Kelsena (Staatslehre, str. 310 násl.) a zejména na citovanou monografii Leibholzovu (která přihlíží i k právu československému); tamže, str. 73 násl. a 82 násl., velmi zevrubně (s podrobnými doklady literárními) o imperativním mandátě.
Hatschek, Englisches Staatsrecht, 1905, díl I., str. 273.
Řeč ta byla často později citována, stručně na př. Hatschek (v díle citovaném v poznámce 3., str. 287), německý překlad v díle téhož autora, D. u. Pr. St. R. I, str. 296, pozn., podrobněji Sir Courtenay Ilbert, Parliament (Home University Library, sv. I.), str. 177 násl., též ve výboru British Historical Speeches and Orations (Everymans Library, sv. 714). Poněvadž jsem onu řeč Burkeovu četl citovanou pod rozličnými daty, zjistil jsem nahlédnutím do jeho spisů (Works), vydaných 1792 v Londýně (Dodsley) — a patrně Burkem samým uspořádaných neb aspoň přehlédnutých (+ 1797) — že ji proslovil v citovaný den, byv prohlášen za zvoleného (díl II., str. 15 sl.).
Přehled evropských států, kde je poměrné zastoupení zavedeno, podává Braunias ve sborníku Neues Wahlrecht, Berlin 1929, str. 85.
V Kelsenově díle Das österreichische Staatsrecht, Tübingen 1923, str. 187, se to prostě konstatuje jedinou větou a v závorce se cituje čl. 56. Kelsen je tu v situaci podobné jako dr. Karel Renner, který se ve spisku Der Proporz in den Industriegemeinden Nieder- Österreichs, Vídeň 1914, str. 55, pozn., velmi ostře vyslovil proti vázaným listinám, za několik let poté však jako spolkový kancléř spolupodepsal rakouský zákon o volbách do ústavodárného shromáždění z 18. prosince 1918, který vázané listiny (v §§ 29 a 36) zavádí; ovšem, Renner je v prvé řadě politikem, nikoli vědcem!
Ročenka, str. 34 násl. Stručněji v Soustavě československěho práva státního, 2. vyd., 1924, str. 154, pozn. („zákaz imperativního mandátu je v přímém a nesmiřitelném rozpora se zásadou poměrného zastoupení a vázaných kandidátních listin... ustanovení § 22 ústavní listiny jest alespoň ve své nynější obecnosti nesmyslné”). Weyr je tu v podobné situaci jako Kelsen a Renner (viz str. 288, pozn. 3.); bylť členem ústavního výboru revolučního Národního shromáždění, proč tam onen nesmysl neodstranil? I jinak se Weyr k věci často vrací, na př. v Lidových novinách 2. listopadu 1923, v Ústavní listině (Weyr-Neubauer), 1931, str. 24, pozn., nejnověji ve Slovníku veřejného práva československého, díl II., str. 781 (shodně se Soustavou).
Demokratie, 2. vyd., str. 20. Ovšem, to již není žádná Čistá Věda Právní (jak píše Kelsenova škola), ale čistá sociologie —jako vůbec celý citovaný spisek Kelsenůvje dokladem nepřekonatelné mistrovské dialektiky, přímé tancování mezi ideologií a skutečností neboli mezi právem a sociologií (srov. níže zejména pozn. 2., na str. 293)! Prohlašuje tu přímo za typický znak demokracie rozpor mezi ideologií a skutečností (str. 14 a jinde) — není však na př. také základní these absolutismu, království z boží milosti, v rozporu se skutečností, není zrovna takovou nebo ještě větší fikcí než svrchovanost lidu v demokracii? Kelsen ovšem zapomněl později, co tak vehementně tvrdil zpředu a uvažuje o krajním případě, že strana se skládá z jediného voliče (str. 60)! To již není pouhá ideologie, nýbrž čirá metafysická fantasie (nebo podle Iheringa „juristischer Begriffshimmel”)!
Weyr prohlašuje tu mimo jiné poměrné zastoupení za odklon od demokracie (str. 21), Kelsen správněji však vidí v něm dovršení ideje demokracie (Demokratie, 2. vyd., str, 61); vždyť právě znemožňuje, aby menšina vládla většině! Tvrdí-li Weyr opak, nedal si práci, aby prohlédl statistické doklady snesené v každém lepším díle o poměrném zastoupení.
Že tvrzení, jako by mandát propůjčovaly strany (které, bohužel, nalézáme dokonce i v nálezech volebního soudu), je zhola nesprávné, dokázal jsem podrobným rozborem volebního řádu ve článku Volič — strana — poslanec (v Moderním státě I, 1928, str. 163 násl.). Uvádím tam mimo jiné, že podle § 27 volebního řádu může se jen kandidát sám vzdáti kandidatury, nemůže ji odvolati strana, a že podle § 12, čís. 2, písmeno c) zákona o volebním soudě, může si též jednotlivý kandidát sám („občan, o jehož volbu běží“) stěžovati k volebnímu soudu; hlavně ovšem dokazuji, že mandáty dávají voliči a strany jen navrhují kandidáty.
I k té poznámce o „primitivismu” ideje svobody možno opět podotknouti, že Kelsen sám (v témže spise, str. 28) béře svobodu v metafysickém smyslu, tvrdí-li, že idea svobody vlastně vůbec popírá vše sociální a politické; samozřejmě v soužití více lidí, které je předpokladem státu i práva vůbec, neobmezená svoboda je vůbec nemyslitelná, Kelsen by řekl „eine unvollziehbare Vorstellung” neboli — podle jeho výroku — toto jeho vlastní nazírání na svobodu je také primitivism!
Místo jiných Anschütz, str. 115, nejnověji podrobně Tatarin-Tarnheyden, str. 416 násl.
Z literatury nejnověji Hartmann, Die politische Partei in der Tschechoslowakischen Republik, 1931, str. 230 násl., a k tomu můj referát ve Veřejné správě I, str. 407 násl. Pokud mohu přehlédnouti, hájí známý opačný názor volebního soudu v československé literatuře jenom Baxa (Parlament a parlamentarism, str. 254).
Staatslehre, str. 315.
Je tomu podobně jako při nezávislosti soudcovské a závislosti správy; podle Čisté Vědy Právní jakákoli závislost (orgánu od orgánu) vyžaduje normování, nezávislost se rozumí sama sebou (Merkl, Allgemeines Verwaltungsrecht, str. 41).
Moderní stát I, str. 174. Poměr tohoto předpisu, že předseda klubu hlasuje i za nepřítomné členy, k § 22 ústavní listiny, podle kterého členové Národního shromáždění vykonávají mandát osobně, zkoumám podrobněji ve Veřejné správě I, str. 404 násl. (v referátě o knize Hartmannově, citované shora v pozn. 2., na str. 291).
Je tomu podobně jako když Kelsen a Weyr žádají zákonnou úpravu politických stran a očekávají od této úpravy zdemokratisování jich; jak však chtějí donutiti většinu netečných a pasivních členů stran k aktivní účasti (že všude rozhoduje nepatrná menšina, uznává i Kelsen, Demokratie, str. 19), o tom nedovídáme se, bohužel, nic podrobnějšího! V Unii severoamerické se o to pokoušejí již přes půl století, ale, podle slov povolaného znalce Bryce, zákonná úprava kandidatur ve stranách „nezabila stroj (stran), ba snad ho ani neochromila" (Moderní demokracie, český překlad, II, str. 143).
Demokratie, str. 56 násl. Ve skutečnosti podle něho prý vůbec není vlády většiny nad menšinou, diktátu většiny, aleje tu vzájemné působení obou skupin; menšina se v nejhorším případě (to znamená: selže-li úplně to vzájemné působení) může vzdáti spolupůsobení a tím zbavuje většinu povahy většiny, která vždy předpokládá pojmově menšinu! (To je zase jednou důkladné splichtění hlediska právního a sociologického: menšina zbavuje právnicky většinu povahy většiny, ale prakticky — politicky ponechává jí úplně moc v rukou!)
Nutno podle něho lišiti „die urteilslose Menge ohne eigene Meinung“ a „jene Wenigen, die wirklich durch selbständige Willensentscheidung... Richtung gebend... eingreifen". (Demokratie, str. 19). Srov. shora poznámku 1. na str. 293.
Viz můj článek o vázaných listinách v Prager Presse 3. března 1930. Prakticky namítám proti tomu, že by u nás, mírně počítáno, při 12 stranách volič měl výběr mezi 3600 kandidáty, musil by tedy důsledně dostati každý volič do ruky celý adresář s 3600 adresami — to by pro průměrného voliče přece jenom byl velmi nesnadný výběr, nehledíc k nákladu, kterého by to vyžadovalo! (Při dvaceti stranách bylo by to 6000 kandidátů.) Opouští tedy Kelsen úplně zásadu vázaných listin a tím podkopává i základ, o který opírá závislost poslanců od stran (Demokracie, 2. vyd,, str. 42). Srov. shora závěr stati I. (Návrh Kelsenův byl uveřejněn mimo jiné ve Frankfurter Zeitung 18. července 1930.)
Viz text k poznámce 2. shora a tuto poznámku.
Ročenka, str. 23 a 24. Srpv. mé stati o poměrném zastoupení v Tribuně v dubnu 1926 a článek citovaný shora v poznámce 1. na str. 290.
Ročenka, str. 28.
Podrobnější rozbor Weyrových názorů a návrhů podal jsem v přednášce o zákonné úpravě politických stran v Právnické jednotě dne 28. května 1931, kterou v dohledné době uveřejním tiskem.

Citace:

HOETZEL, Jiří. Kniha judikátů nejvyššího správního soudu ve všech administrativách. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, číslo/sešit 10., s. 693-693.