Právní dějiny německé.
Beyerle Franz, Das Entwicklungsproblem im germanischen Rechtsgang. I. Sühne, Rache und Preisgabe in ihrer Beziehung zum Strafprozess der Volksrechte. (Deutschrechtliche Beiträge, Band X., Heft 2.) Heidelberg 1915. Stran 408.
Již dávno nevyšla v německé historickoprávní literatuře kniha tak samostatná jako právě uvedená studie soukromého docenta jenské university Fr. Beyerla. Spis je vynikajícím příspěvkem, pojednávajícím o otázkách historie soudního řízení německého. Autor vycházeje od myšlenky Brunnerovy, že v soukromém smírčím řízení (Sühneverfahren) bude dlužno hledati vzor komposičního procesu národních práv germánských, obral si za úkol vyšetřiti, do jaké míry se zakládá soudní řízení národních práv na svépomoci jakožto nejstarší formě právního donucení. Je známo, že nevyvinutý, nedostatečně ještě organisovaný stát, nemoha zjednati uznaným právním nárokům svých členů onu míru respektu, jíž vyžaduje jich provedení, zůstavoval zpravidla jednotlivce sobě samému a příbuzenstvu. Místo státní ochrany zaujímala tu svémoc. Teprve s upevněním státní moci počaly se uplatňovati nové formy právního donucení, a mezi svépomocí a státní právní pomocí vznikla konkurence. Jen po nějaký čas udržela se ještě svépomoc, původně jediná forma uskutečňování práva, vedle státní právní ochrany, ale ubývalo jí stále půdy, buď že použíti jí bylo vůbec vyloučeno, anebo že byla vázána na čím dále tím přísnější požadavky veřejného odůvodnění, čímž takořka nepozorovaně převedena byla do formy státní právní pomoci, až konečně svépomoc zůstala obmezena na několik málo případů (nutná sebeobrana, nouze, svépomoc ve smyslu civílněprávním). Spisovatel stopuje ve své monografii, pokud svépomoc ve vývoji soudního řízení jednak se uznává, jednak ale pokud soudní proces na ní je založen.
Souvislost mezi svépomocí a starým germánským procesem dávno byla poznána. Prvý poukázal na ni Rogge již r. 1820 ve svém spise Über das Gerichtswesen der Germanen, ale jemu ušlo, že komposiční řízení nemohlo vzniknouti bez státního donucování k odklizení záští smírem (Sühnezwang). Rogge domníval se, že i v době národních práv bylo oběma znepřáteleným stranám volno vybrati si buď záští (Fehde) nebo smír. Proti mínění tomuto právem povstal Wilda, který namítal, že v životě státním nebylo již místa pro záští jako formu svémoci. Místo záští nastoupil podle Wildy ve státní společnosti jakožto přímá reakce proti bezpráví stav ztráty míru (Friedlosigkeit), který mohl býti odklizen řízením pokutovým (Bußverfahren). Od doby Wildovy upadla jaksi v zapomenutí souvislost mezi záštím a soudním řízením, až na ni znova upozornil částečně již Felix Dahn (Fehdegang und Rechtsgang), ale zvláště Jindřich Brunner, podle něhož aspoň řízení pokutové (proces komposiční) založeno je na soukromém řízení smírčím. Jsou však ještě jiné formy řízení, na jichž vytvoření měla vliv svépomoc. Je to řízení při líci (Handhaftverfahren) a řízení při dání v šanc (Preisgabeverfahren), jež se od bádání Wildových a Brunnerových odvozují z odepření míru, avšak po mínění Beyerlově zakládají se — právě tak jako řízení pokutové čili komposiční — na svépomoci.
Svépomoc nemá však jen význam pro utváření se procesu trestního, nýbrž byla základem i pro řízení civilní, a je tedy východiskem všelikého soudního řízení podle národních práv. Spisovatel prostudoval prozatím jen vliv svépomoci na vývoj řízení trestního, ale slibuje napsati i monografii týkající se procesu civilního.
Podle předmětu a motivu jednotlivých aktů svépomoci, mají-li totiž za účel buď uskutečniti panství nad věcí (nebo osobou) uchopením se jí (Zugriff) nebo zjednati uraženému zadostučinění odplatou za způsobenou urážku, rozeznáváme svépomoc civilněprávní a trestněprávní, a tím je dáno východisko pro soudní řízení civilní a trestní. Vůle odplaty za bezprávný čin projevuje se dvojím způsobem, buď jako msta již vykonaná nebo teprve hrozící čili záští (Fehde). Proto také veřejná moc zaujímá tu dvojí stanovisko. Došlo-li teprve k záští, k nepřátelství, aniž příkoří provázeno bylo v zápětí odplatou, mohlo se pomýšleti na zabránění hrozící pomstě, a mohlo býti žádáno usmíření obou stran tím, že vinník zaplatí pokutu. Byl-li však pachatel překvapen a pomsta vykonána při horkém činu, zbývalo jen uložiti mstiteli ospravedlnění jeho skutku, aby se tak zabránilo další mstě. Obě možnosti mohly se ještě dále v podrobnostech různiti. Jako při činu ještě nepomstěném měla se věc i tehdy, když bezprávný skutek nebyl přímo, nýbrž později provázen odplatou (zvláště na nevinných příbuzných pachatelových), čímž bylo podníceno rodové záští. I tu běželo o to, aby intervencí zabráněno bylo dalšímu nepřátelství a aby došlo k smíru. Mstě vykonané při horkém činu blížil se pak případ, kde pachatel byl svým rodem nechán na holičkách a vydán byl zaslouženému osudu.
Na základě těchto úvah dělí se autorova práce na tři díly. V prvém vykládá se o významu odklizení záští smírem (Fehdesühne) a o řízení pokutovém čili komposičním (Bußverfahren), zakládajícím se právě na usmíření záští, ve druhém díle pak o vzájemném poměru msty a řízení lícového (Handhaftverfahren) a ve třetím díle konečně o vyloučení z rodu a řízení při dání v šanc.
Díl první skládá se ze tří kapitol. V prvé probírají se předběžné otázky, a sice především poměr záští a smíru ke zbavenosti míru, pak poměr mezi záštím a pokutou (komposicí). Správně vykládá autor, že základní myšlenkou zbavenosti míru je požadavek, že původce jistých, zvláště zavržitelných porušení práva má postrádati národního míru. Právem spatřováno v tom bylo nejstarší formulování státní trestní myšlenky. Odepření míru je původní obrana společnosti proti zločinu jakožto zjevu nepřátelskému společnosti; její podstata je vyloučení z ochranného svazku příslušníků národa. Naproti tomu záští a jeho provedení, msta, představuje primitivnější stav vývoje. Jakožto ryze skutková reakce, nejsouc ani dovoleno ani nedovoleno, záští náleží kulturnímu stupni předprávnímu, právě tak jako s druhé strany zase znamená první a nejsurovější projev právního citu (Wilda). Jest ochranou, již poskytuje nikoli vyšší celek, nýbrž jednotlivec sám sobě a rod svému členu proti cizímu porušení. Zkoumání, na čí straně je bezpráví, bude tu zpravidla vzdáleno, ba často nemožno.
Teprve svazek, jemuž obě strany jsou stejně blízké, mohl vésti k odvažujícímu posuzování. Pro delikty mezi členy rodu možno již v rodovém soudnictví viděti předpoklady řízení klatbového (Achtverfahren). Jakožto moc sociální předpokládá však odepření míru již existenci většího svazku, státu.
Dosud spatřováno bylo ve zbavenosti míru východisko všech trestně právních reakcí. Zdůrazňuje se, že záští mimo dosah zbavenosti míru nemohlo býti uznáváno od té doby, co existoval stát. Neboť jeho volný výkon odporuje prý představě mírového svazu všech příslušníků národa, jejž pojem zbavenosti míru nutně předpokládá. Tu však vězí podle autora klamný soud. Neboť ze zjevu všeobecného zbavení míru určitých zločinů nevyplývá ještě, že národ každému, kdo onomu zbavení nepropadl, zaručoval mír.
Někteří badatelé chtěli rozeznávati všeobecné čili absolutní zbavení míru od zbavení relativního, avšak tato „relativní zbavenost míru“ není nic jiného, než stav záští čili nepřátelství uražené osoby a jejího rodu vůči pachateli a jeho blízkým (25). Autor nesouhlasí tedy s odvozováním, záští ze zbavenosti míru a vidí v záští a soukromé mstě východisko vývoje, nejstarší formu reakce proti bezpráví. Naopak, zbavenost míru zakládá se na záští (27).
Klatba (bezmírovost) objevovala se ve třech formách. K pomstě vyzývala především bezpráví směřující proti veškerosti národa (po případě župy) nebo jeho náčelníkovi. Při tom mohla se za útok proti celku pokládati i jednotlivá, zdánlivě soukromá právní porušení, jmenovitě ta, jež vzbuzovala hněv bohů nebo jiných neviditelných mocí. Při bezprávích týkajících se jednotlivců a jejich rodů mělo veškerenstvo, pokud vůbec vystupovalo ze své pasivnosti, t. j. mohlo a chtělo samo jednati, dvojí možnost. Buď totiž mohlo prohlásiti záští za oprávněné a přidati se samo na stranu dotčeného, anebo mohlo svým zakročením zabrániti mstě (ještě nevykonané). V prvém případě dospívá právo k rozšíření sféry zbavenosti míru, ve druhém ke smíru záští vynucenému státem. Ve volbě mezi oběma možnostmi spočí val již donucovací prostředek k provedení smíru (jako vůbec právního řízení). Nechtěla-li se vinná strana podvoliti normám, jež jí veškerenstvo k usmíření s uraženým předepsalo, mohla se veřejná moc přidati na stranu uraženého, a neposlušný zbaven byl míru pro své neuposlechnutí i tam, kde běželo o čin původně usmiřitelný. To byl třetí případ, kde mohla nastoupiti klatba (30).
Dání do klatby zločince provinivšího se proti státu jakož i klatba pro neposlušnost nemají pro vývoj komposičního řízení významu. Ono proto, že zločiny proti státu nejsou případy komposičními, tato proto, že přichází k platnosti, teprve když proces uvázne, nikoli však když vinník je hotov učiniti právu zadost. Jen jako řádný trest na soukromé delikty byla by mohla klatba míti vliv na vývoj komposičního řízení, ale, jak autor dokazuje, nebylo tomu tak. Obraz, jejž nejstarší germánské právní prameny poskytují, není nijak jednotný. Kdežto podle práva severogermánského měla v případech těžšího porušení práva širokou platnost zbavenost míru, platí v jihogermánském národním právu zásada, že každé porušení právních statků jen soukromých je usmiřitelné (31). Jihogermánská a zvláště německá národní práva znají při soukromých deliktech jen žalobu o pokutu (Bußklage) (32). Bylo vysloveno mínění, že i u jihogermánských kmenů v době před národními právy veliká většina všech deliktů byla trestána odnětím míru, s níž zároveň konkurovala soustava sakrálních trestů smrti, tak že hlavně vlivem církevním se ujímaly pokuty na újmu zbavení míru, avšak spisovatel mínění toto potírá. Při obětování zločinců nedá se prokázati morální usmíření bohů jakožto motiv oběti. Naopak, jako při každém boji, tak i při klatbě a záští pachatel byl bohům obětován jakožto oběť děkovná a vítězná (35 a 36). Jen tak se vysvětluje i při soukromém záští a při souboji právo na tělo a statek přemoženého; vítěz chápe se tu držby místo božstva.
Je málo přesvědčivé míti za to, že myšlenka smíru pronikala na újmu klatby, a historické skutečnosti nijak tomu nenasvědčují. Mínění to opíralo se o pojem varg, avšak původní smysl tohoto slova není člověk zbavený míru (to je teprve smysl odvozený), nýbrž Würger (z čehož pak wargus = latro), 38 a 39.
V dalším paragrafu jedná autor o poměru mezi záštím a pokutou. Rostoucí státní moc vystupuje proti záští a obmezuje jeho rozsah. Osoby nezúčastněné mají záští ujiti, kruh osob krevní mstě vydaných se zúžuje, stát nutí znepřátelené strany ke smíru. V literatuře zastáváno je mínění, že záští v zákonodárství bylo uznáváno. Podle spisovatele neprávem bylo v národních právech spatřováno právní uznání subjektivního oprávnění k záští pro určité bezprávné činy. Nikde nemluví národní práva o takovém právu k záští (43). V terminologii pramenů znamená záští jen faktický stav nepřátelství, jehož následky vyrovnati je právě úkolem komposičního řízení. Teprve s vyvinutým donucením ke smíru stává se jednostranná žaloba uraženého o pokutu — za zřeknutí se všeliké násilné odplaty — pravidlem (44).
Autor stopuje dále, u kterých trestných činů se vyskytuje záští. Rozeznáváme tři komplexy zájmů dotýkajících se právních statků. Právo chrání lidskou osobnost, dále panství nad osobami čili mundium a konečně panství nad věcmi. Každý z dotčených tří souborů užívá ke své ochraně záští. Přes to však původ záští dlužno hledati nikoli v porušení panství nad osobami nebo věcmi, nýbrž v pocitu, že stala se křivda osobnosti mstitelově. Odtud se vysvětluje, že již v nejstarším právu činí se rozdíl mezi záštím a náhradou škody, a mohlo by se také říci, mezi trestním a civilním prvkem msty. Co se týče právní ochrany osobnosti, skutkem vzbuzujícím záští může býti především zabití, dále poranění a jiné ublížení na těle, z činů vztahujících se ke zbavení svobody bezprávné spoutání, uloupění člověka (plagium) a únos žen, z urážek na cti injurie slovné i skutkové a konečně i falešné obvinění u panovníka nebo soudu. Mundium je porušeno při únosu žen (případ spadá i pod urážku osoby). Dále sem patří smilství nebo svedení a násilí na ženách a ovšem i cizoložství. Porušením panství nad věcmi je loupež, krádež (při níž záhy proniká myšlenka trestního práva státu), zúmyslné poškození věci, zvláště zabití zvířat a otroků. Některé skutky náležejí několika nebo žádnému ze tří zmíněných komplexů právních statků. Žhářství považuje spisovatel rovněž za skutek vzbuzující záští. Podobně je tomu u nájezdu na dům (Heimsuchung). Krvesmilství známo bylo snad již předkřesťanskému trestnímu právu, ale trestáno bylo asi soudem rodovým, čímž se vysvětlují trestní zásady upomínající na klatbu. Naproti tomu čarodějství bylo asi důvodem k záští, podobně jako snad i křivá přísaha. Podle toho byly tři dotčené komplexy přečinů směřujících proti nedotknutelnosti osoby, mundia a panství nad věcmi bez výjimky příčinou vzniku záští. Naopak ale, delikty veřejné nebyly takořka nikdy stíhány soukromou pokutou (65).
Že se delikty vybízející k záští a delikty stíhané soukromou pokutou kryjí, ukazují nejen prameny, nýbrž i právní terminologie. Král Rothari ubezpečuje, že proto zvýšil pokuty na poranění, aby Longobardi spíše se dali pohnouti k upuštění od záští. Co pak se týče terminologie, pokuta placená uražené straně nazývá se v právu franckém a longobardském přímo faidus a faida (Fehdegeld), kdežto plat připadající obci sprostředkující smír sluje fredus, freda (Friede). Autor hájí tu mínění, jež před ním zastávali již Wächter, Siegel a Brunner. Bylo by bývalo vhodno připomenouti, že tento výklad o vzniku freda podal před učenci německými již anglický badatel Maine.
Záští nebo pokuta (Fehde oder Buße) a pokuta jen k odstranění záští, to jsou podle spisovatele základní myšlenky komposičního práva. Jen přes řízení pokutové (komposiční) národních práv mohl právní život postoupiti od konkretního významu smírného (Sühnegeld) k abstrakci pokutového dluhu vzniknuvšího z deliktu. (67.).
Druhá kapitola prvého dílu líčí význam odklizení záští smírem pro vytvoření komposičního řízení. Spisovatel podává nejprve úvod. Že je proces pro soukromé delikty opravdu řízením smírným, ukazuje již terminologie. Suona (Sühne) znamená ve starém hornoněm. jazyku tolik jako iudicium, sententia; suonstuol, suonsteti je tribunál, sônari soudce (71).
Tak jako myšlenka usmířitelnosti není výtvorem teprve státního trestního práva, tak není smiřovací proces (Sühneprozess) národních práv co do svého původu útvarem vzniklým z veřejného řízení, nýbrž povstal z řízení vyskytujícího se při soukromém vyjednávání o smír (Taidigung; degedingen, t. j. tagedingen znamenalo vruntschop [Freundschaft] maken). Státní soudnictví převzalo institut smíru (Sühne) jako právní formu vyrostlou ze záští (73).
Tytéž čtyři věci, jež shledáváme při soukromém smiřování stran po spáchaných deliktech, vyskytují se i v procesu komposičním (74 a násl.). Soukromé vyjednávání o smír umožňují především dva akty: 1. dohoda o roku a místě jednání a o rozhodčím (Schiedsmann), 2. ujednání příměří, pokud se týče dostavení se k roku beze zbraní. Řízení končilo se dvěma dalšími akty: 3. stanovením pokuty, 4. slavnostním uzavřením míru. Stopy těchto čtyř aktů dají se dokázati i v komposičním řízení národních práv.
V § 1. spisovatel vykládá o zavedení procesu, a tu zase pojednává nejdříve o ujednání roku a soudcovském půhonu, načež přechází k výkladu pojmů mannitio a mallatio. Vyjednávání o smír mohlo se díti trojím způsobem, buď bylo třeba dohodnouti se o osobě rozhodčího nebo osoba jeho byla dána tím, že někdo třetí sám do sporu zasáhl jako prostředník, anebo konečně znepřátelené strany vyjednávaly samy bez prostředníka. Strany tedy po případě ani prostředníka nepotřebovaly. Naproti tomu však stanovení roku k smírnému jednání bylo nezbytnou podmínkou smíru. K roku bylo třeba nejen se dostaviti, nýbrž i podrobiti se jednání (sich auf die Verhandlung einlassen).
Tak tomu bylo při soukromém vyjednávání o smír. V řádném procesu komposičním nebyla při zavedení procesu svoboda stran přirozeně tak veliká jako při vyjednávání mimosoudním. Odpadlo zřízení rozhodčí instance, poněvadž byla dána v řádném soudě. Dovolával-li se ten, kdo byl k smíru ochoten, soudní moci, nebylo potřebí svolení soupeřova, aby soud byl kompetentní (85). Sporným stranám zůstalo však vyhraženo dohodnouti se o podvolení se soudnímu řízení jakož i o soudním roku. Bylo-li svědky dokázáno, že obviněný nechtěl se jednání podvoliti, měl ho soudce pokutovati a donutiti, aby se dostavil k soudu (87). Vejití ve spor (Streitgedinge), s počátku ještě smlouva, klesalo později na formálnost, jíž bylo sice k vázanosti stran pro vedení sporu potřebí, ale rozhodovalo tu již donucení státního soudu. Veřejná moc převzala tedy ze soukromého smírného jednání smlouvu o podvolení se stran, ale opatřila ji, praví spisovatel, na újmu soupeře nakloněného záští donucovacím kursem (89).
Dalším krokem k postátnění řízení bylo, když závazek byl podstupován nikoli soupeřem soupeři, nýbrž do rukou požadujícího soudního úřednika. Nato učiněn ještě jeden krok, a soudcovský půhon stal se pravidelnou formou zahájení sporu. Tento půhon (bannitio) vznikl u Franků v řízení před královskými soudy, ale byl ještě před dobou Karlovců převzat národním soudem (92), když byl vytlačil onu formu zavedení procesu, jež se nazývala mannitio (93). Ani podvolení se, ani dostavení se k roku nevyžadovalo už, aby se soupeři dříve smluvně zavázali. Podvolení se nabylo rázu všeobecné právní povinnosti, a dostavení se nařídil jednostranně soudce. Svoboda stran vymizela i z formy, a místo ní zaujal konečně bez obalu příkaz státu poskytujícího ochranu (93).
Uvedené vývojové stupně pozorujeme i při prostředcích garantujících dostavení se k roku. Nejdůležitější z nich je vadiace (fides facta, adchramitio), ale rozšířeno bylo také rukojemství (94). Dokud vejití ve spor bylo ještě smlouvou stran, děla se jak vadiace, tak rukojemství nikoli vůči soudci, nýbrž vůči soupeři. Rukojmí, který ručil jak za to, že se žalovaný dostaví k roku, tak i že se podvolí řízení, byl dán žalobci a jím také přijat. Kde se úmluva o roku dála vůči soudci, bylo tomu tak i s vadiací, rukojemstvím a slibem pokuty se zástavou nebo bez ní (95). Vadiace a rukojemství byly pravidelnou formou zavedení procesu před královským soudem. — Když byla smlouva (Gedinge) nahrazena soudcovským půhonem, odpadly i dotčené garanční úmluvy. Soudce nemohl sice záruky postrádati, ale potřeboval formy, která ho činila na prohlášeních stran nezávislým. Formou touto byla jedině pokuta, ale úmluva pokuty nahrazena byla pohrůžkou pokuty, výronem veřejné nařizovací moci — podobně jako půhon — ať soudního bannu hraběcího (s pokutou 15 solidů) či bannu královského. Soudce nežádal už slib dostaviti se k roku pod ujednáním pokuty, nýbrž nařídil dostavení se pod pokutou z úřední moci (bei Bannbuße).
Autor vykládá dále pojem půhonu zv. mannitio. Vyskytovaly se dvě formy. Král vyslechnuv skutkový podklad sporu, uložil soudnímu úředníku, aby přijal od obžalovaného slib a záruku, že se dostaví k roku. Druhá forma zdá se navazovati na římské vzory. Žalobce opatřen jsa listem nebo pečetí královou (indiculus regalis) doručoval žalovanému královský půhon (99). Spisovatel klade si otázku, zdali od dříve posuzovaných forem zavedení procesu vede nějaký most k mannici Franků, a dospívá k mínění, že ano. Ve formě nás došlé není mannitio útvarem původním, nýbrž zakládá se na úředním právu. Následkem státního nucení k vejití ve spor byla obyčejovým právem zbavena svého původního smluvního rázu, až konečně vlivem úředního práva nabyla abstraktní procesní účinnosti (104). Na smluvní původ ukazuje obapolná vázanost mannice. Půhon zavazuje k dostavení se k roku oba soupeře. Pokutu 15 solidů platí nejen nedostavivší se pohnaný, nýbrž i původ (107). Jeví se tu nesporně paralela k předběžnému zastavení záští. Původně ujednána byla pokuta pro porušení příměří, později prostě pokuta žádána. I zde východiskem vývoje bylo donucení k uzavření procesní smlouvy. Stačila-li žádost jedné strany, aby druhá strana k uzavření úmluvy o roku a tím k podvolení se smírnému řízení byla donucena, byl k jednostrannému stanovení roku už jen krok (107). Na místo ujednání pokuty (Bußwette) mohla nastoupiti pokuta určená jednostranně pohánějícím (108).
Na to pojednává autor o mallaci jakožto poslední formě vejití ve spor podle národních práv (109 a násl.).
V § 2. se vykládá, jak prozatímně zastavení záští mělo vliv na vývoj řízení komposičního. Jako slib příměří se dál pod pokutou, tak bylo tomu i v řízení komposičním. Zastavení záští, jež bylo původně soupeřem soupeři slibováno, bylo později soudcem žádáno. Do jeho rukou muselo být slíbeno, a proto propadala také pokuta za nedodržení z polovice veřejné moci (124). Ze žádání míru (Friedeheischen) soudcem vzniklo pak nařízení míru (Friedegebot). Forma, v jaké francké právo tuto myšlenku uskutečnilo, byl mírový bannus (Friedensbann). Dovršením vývoje bylo všeobecné poskytnutí míru, bez soudcova působení a nezávisle na dobré vůli toho, kdo měl důvod k záští, na základě právní normy. Ten, kdo byl ke smíru hotov, neměl býti vydán na pospas svémoci (126).
Spisovatel pojednává také o významu asylů ve smírném řízení (127 a násl.).
V § 3. autor píše o splnění rozsudku. Podobně jako v soukromém vyjednávání o smír běželo i v řízení komposičním o slib splniti rozsudek, a to slib daný soupeřem soupeři. Brzo však neslibovalo se soupeři, nýbrž soudci, a konečně zatlačena byla smlouva soudcovským příkazem (139).
Podle starších národních práv stáli strana a soudce v přímém právním poměru k sobě. Navázání na smluvní rozhodčí postavení soudcovo je tu nepochybné. Nesprávný rozsudek nemusel býti přijat, každý soupeř mohl jej láním bráti v odpor (141). Později vstoupil ve franckém soudním zřízení hrabě mezi strany a jejich soudce (142). Přímý obligační poměr ustoupil soudnímu řízení pomocí soudního předsedy (143). Stalo se to patrně vlivem soudu králova nebo královských poslů. Kromě toho střídající se rachinburgové nahraženi byli stálým kmetským sborem (Schöffenkolleg). Strany neobracejí se už k soudci, nýbrž k hraběti o právní pomoc. A jako hrabě svým půhonným bannem přiměje pohnaného k vejití ve spor, tak zjedná žalobci i rozsudek od kmetů (143—145).
Také akt týkající se splnění rozsudku je původně ryze soukromou smlouvou. Následuje pak další stupeň vývoje, kde závazek a splnění jdou soudcovýma rukama (148). Konečně smlouva odpadá, a rozsudku přiznává se účinek přímo zavazující (150). Jako král po rozsudku královského soudu vydává prováděcí rozkaz, tak činí i hrabě, vydávaje po rozsudku kmetů svůj rozsudkový příkaz (praeceptus). Z toho povstalo asi dalším vývojem známé rozštěpení, projevující se v nálezu kmetů (Urteilsfindung der Schöffen) a ve vydání rozsudku soudním předsedou (151).
V § 4. spisovatel pojednává o uzavření trvalého míru (Urfehde). I v řízení komposičním vychází se od úmluvy stran. Oba soupeři vykonají přísahu míru. Místo přísahy nebo i vedle ní objevuje se odevzdání hole (festuca), místo čehož nastupuje později odevzdání listiny (securitas). Obapolné ujednání míru vystřídáno je později žádáním míru se strany soudu (162). Slib míru dává se do rukou soudcových. I listina, jež nahradila festuku, šla rukama soudcovýma (167). Konečně místo míru žádaného nastoupil mír přikázaný (163), Často byl definitivní mír utvrzován pokutami. Vyšlo se zase od pokuty obapolně ujednané (Bußgedinge), až se došlo ke všeobecné zákonem stanovené pokutě (167).
Podobným způsobem jako v kapitole druhé autor vede si i v kapitole třetí, věnované rozdělení průvodního břemena v pokutovém (komposičním) řízení (171 a násl.). V úvodě spisovatel nám napovídá, že kapitola tato namířena je proti námitkám Löningovým, usilujícím zvrátiti panující učení o germánském průvodním právu v komposičním řízení, podle něhož žalovaný je bližší k důkazu neviny než žalobce k usvědčení. Kapitola třetí rozdělena je na dva oddíly. V prvém vykládá se o očišťovacím důkaze obžalovaného, ve druhém o důkaze žalobcově. Oddíl prvý má šest paragrafů. V prvém líčí se stanovisko národních práv k očišťovací přísaze, ve druhém vykládá se o probatio certa burgundského národního práva a zákona salického, ve třetím o významu slova adprobare v salickém národním právu (slovem tím může se označiti i nezdařené očištění), ve čtvrtém o francké soudní praksi, která rovněž ukazuje, že v komposičním řízení národního soudu průvodní břemeno lpělo na obžalovaném, majícím se očistiti; v paragrafu pátém líčí se význam božích soudů jako průvodů rovněž očistných a dokazuje se zároveň, že souboj je rovněž průvodem obžalovaného, nikoli žalobcovým; v paragrafu šestém píše se o významu očišťovacího důkazu a průvodní síle přísahy přísežníků. Důkaz pomocí přísežníků předpokládá přikázání průvodní role obžalovanému. Poněvadž osoba obžalovaná čin popírá, nemůže nastoupiti důkaz svědecký; nepřipouštíť negace svědectví, následkem čehož zbývá jen důkaz pravděpodobnosti (229).
Oddíl druhý, zabývající se důkazem žalobcovým, skládá se ze tří paragrafů, z nichž v prvém se pojednává o odhadní přísaze v případech škody, o ohledání ran a o svědectví o zvláštních okolnostech, ve druhém o svědeckém důkaze o pachatelství a jeho praktickém významu v komposičním řízení, ve třetím pak o předběžné přísaze (Voreid), kterou žalobce přísežně dotvrzoval vážnost své žaloby. Tato předběžná přísaha měla předchůdce v dodatečné přísaze žalobcově, v níž žalobce po nezdařené obžalobě musel se očistiti, že nepodal žalobu svou ze zlomyslnosti. Vývojem stala se z přísahy dodatečné předběžná, jež byla co do svého původu přísahou očišťovací (ein Ungefähreid, str. 257). Také průvodní břemeno vycházelo tedy v komposičním řízení od staršího stupně, vzatého ze soukromého jednání o smír, kde důkaz byl věcí obviněného, tedy důkazem očišťovacím.
Ve třetí kapitole autor zároveň dokazuje, že povinnost dokazovati, uložená v komposičním řízení žalobci, dostala se do germánských práv z práva římského, a sice přes romanisované právo Ostrogotů a přímo z práva visigotského, odkud přešla do práva burgundského a některých jiných práv germánských, jako bavorského, salického a alamanského (aspoň do soudů vévodských), str. 175—186.
S přetvořením komposičního řízení šlo ruku v ruce i přetvoření řízení průvodního. Poněvadž důkaz byl prováděn soudci, nikoliv už odpůrci, mohl nyní obapolně býti nabízen. Uplatňovala se zásada přednosti přímého důkazu (žalobcova) před očišťovacím důkazem (žalovaného). Náběhy k přímému důkazu pozorují se u německých kmenů při přísaze odhadní, při ohledání ran a při svědectví o zvláštních okolnostech (260).
Ve druhém díle autor vykládá o mstě a řízení při líci a pojednává v § 1. o právní povaze a podobě řízení a v § 2. o řízení průvodním. Kdežto v díle prvém spisovatel rozvádí jen základní myšlenku, že komposiční řízení mělo základ v soukromém vyjednávání o mír, podává v díle druhém výklad lišící se ve mnohém od panujícího učení o řízení při líci. Řízení toto vyplynulo po jeho mínění ze msty, nikoli ze zbavenosti míru, jak se dosud vykládalo. Neboť msta je formou svépomoci, kdežto klatba je reakcí veškerenstva (315). Spisovatel dokazuje, že řízení při líci má místo nikoli v případech opravňujících ke klatbě, nýbrž v případech vzbuzujících záští. Proto se tu právo k odplatě nepřiznává veškerenstvu, nýbrž jen uražené straně. Také přetržení pouta mezi dopadeným při líci a jeho rodem nenastalo jako při klatbě ipso jure. Právní povaha řízení při líci spočívala výhradně na legalisování soukromé msty. Teprve mladší právní prameny užívají k formulování práva k odplatě při líci myšlenky klatby (315). — Místo zabití při líci nastupuje spoutání, jež vedlo při těžších deliktech k soukromé popravě, v případech lehčích pak k výkupu pokutou. Od vlastních případů opravňujících k řízení při líci rozeznávati dlužno právo k zabití podle karlovských kapitulárií a anglosaských král. zákonů policejního rázu při odporu proti donucovací moci státu a církve, právo k zabití mocí úředního práva na základě veřejného deliktu (316). Řízení při líci mělo za účel podati dodatečné ospravedlnění pomsty. Běželo tu o důkaz negace, neexistence bezprávnosti, a proto byla tu vhodným průvodním prostředkem přísaha s přísežníky, a nemohl míti místo důkaz svědecký (316). Když však časem místo zabití při líci nastoupilo spoutání při líci s potomní popravou, změnil se význam důkazu. Důkaz stal se důkazem usvědčovacím proti tomu, kdo měl býti popraven. Forma však zůstala: svědectví pronásledovatelů přispěchavších na volání o pomoc podrželo procesní podobu přísežné pomoci (317).
Tytéž úvahy jako v díle druhém přiměly spisovatele i v díle třetím, věnovaném vyloučení vinníka z rodu a vydání jeho na pospas uraženému, k tomu, že vyvozuje soudní řízení v tomto případě rovněž z práva uražené strany ke mstě, nikoli ze zbavenosti míru. Poněvadž právo ke mstě nenáleželo tu veškerenstvu, byl vinník vydán jen uraženému; v jeho prospěch vzdával se také rod svého vinného člena (385). Teprve později vystoupil na místo mstitele stát se svým veřejným trestem. Řízení karakterisuje se jako průlom do přísného ručení za delikt, jehož příkrost se záhy projevovala při záští proti nevinným. Prvým krokem k průlomu přísné zásady ručení bylo uznání neviny pánovy při deliktu otroků a zvířat, dalším krokem bylo aplikování principu neviny při jednáních osob polosvobodných, až konečně také rod mohl si zjednati ochranu vydáním svého (svobodného) člena. Dobrovolný výkup vinného příslušníka rodu byl rodu přiznán právě tak jako výkup otroka pánovi. Vývoj zakončil se tím, že výkon pomsty převzaly veřejné orgány. Na bezprávný čin vyměřen byl veřejný trest.
K. Kadlec.