Společná seminární cvičení z práva římského a církevního na právnické fakultě v Bratislavi. V letním běhu 1926 konali profesoři Sommer a Bušek na právnické fakultě university Komenského v Bratislavě společné seminární cvičení z práva římského a církevního. Probírána v něm otázka : právní základ pronásledování křesťanů v říši římské v I.— III. stol. po Kr. Za tím účelem zjištěno jednak, jaký byl obecný obraz kultového života v říši římské v té době, jednak, jaké bylo stanovisko právního řádu římského doby republikánské a klassické k novým kultům. Z referátu p. Kooše (na základě knihy Dr. Bauera, Von Griechentum zum Christentum, 1909), р. Arpada Rosenbergera (K. J. Neumann. I). röm. Staat n. d. allgemeine Kirche bis zu Diokletian, 1890). p. Lad. Steinera (Kst. Lohmeier, Christuskult u. Kaiserkult, 1910), p. Stejskаla (Wendland, D. hellenistisch-römische Kultur in ihren Beziehungen zu Judentum und Christentum, 1907) a p. Srba (Ad. Deissmann, Licht vom Osten, 1923) vyzdviženo, že ve velkém imperiu římském pozvolna mizí původní výlučnost národních náboženství, která žijí nyní ve vzájemné snášelivosti.
Právní řád římský trpěl nejrůznější projevy náboženského života, pokud jen nebyl jimi rušen, veřejný pořádek a pokud se jednotlivá náboženství navzájem respektovala a snášela.
Proto byly trestány a potlačovány náboženské výstřelky (senatusconsultum de Bacchanalibus) a pověry, zvláště z východu přicházející a veřejný pokoj rušící.
Do- tohoto rámce zapadají první »pronásledování« křesťanů: r. r. 40 po Kr. vypověděl cís. Claudius z Říma židy i křesťany, »protože se pro jakéhosi Chresta hádají«, r. 64. Nero svedl hněv lidu, označující ho za žháře Říma, na křesťany, kteří byli u lidu nenáviděni a z nejrůznějších zločinů obviňováni.
Křesťanství je označováni) tehdy jako pověra »prava et immodica« a křesťané jsou odsouzeni pro odium generis humani, jako nebezpeční státu a veřejnému pořádku.
Až do r. 70. byli křesťané považováni za sektu židovskou a tím byli chráněni privilegiemi národa židovského, jmenovitě byli osvobozeni od povinností kultu císařského.
Kult císařský, který současně s křesťanstvím vzniká a se rozvíjí, byl kultem zosobněné státní moci. Křesťané odpírali vzdávati císaři pocty toliko bohu příslušející a dostávali se tak do konfliktu se státní mocí. Odepření kultu císařského bylo právě příležitostí ku prozrazení se křesťanů a stále častější ten zjev donucoval Římany, aby novému náboženství věnovali zvýšenou pozornost. (Referát p. Baláže, na základě Ch. Babuta, L'Adoration des ernperreurs v Revue historique 1911). Křesťanství se zásadně vymykalo z rámce všech dosavadních náboženských hnutí, se kterými mělo římské imperium co činiti. Zásadně nesnášelivé, jako každé monotheistické náboženství — a při tom na rozdíl od židovského, tolerovaného, monotheistického náboženství se neomezuje na národ židovský, nýbrž činí si nárok na universálnost — otřáslo základní koncepcí antického státu, svým heslem: Dávejte co je císařovo císaři a co je Božího Bohu. Antický stát považoval výkon kultu za součást veřejné správy, náboženství za věc státní.
Jistá bezradnost římských úřadů vůči novému náboženství je patrna z dopisu místodržitele Bythynie Plinia Ml. k císaři Trajánovi. (Referent p. Sladký) Plinius neshledává na křesťanech žádný z přičítaných jim zločinů, co má se na nich trestati, zda samo příslušenství ke křesťanství, či jen zločiny s ním spojené: Tato nerozhodnost a neznalost matrielněprávního titulu pronásledování křesťanů nenasvědčuje existenci nějakého zákona proti křesťanství, jako takovému, a také svědectví Pliniovo, že se neúčastnil nikdy procesů proti křesťanům (cognitionibus nunquam interfui) nás nechává na pochybách v jakých formách se proces proti křesťanům odehrával. Odpověď Trajanova schvalující postup Piliniův, avšak radící, že křesťané nemají býti vyhledáváni, odpovídá tradiční tolerantnosti římského státu vůči novým kultům a nesvědčí tomu, že by již zásadně samo křesťanství bylo zakázáno.
Skutečně také po celé druhé století ještě vychází iniciativa při pronásledování křesťanů z fanatismu veřejného mínění, které při živelních katastrofách, říši postihujících, si žádalo usmíření bohů předhozením křesťanů lvům. Veřejné nepokoje tu vznikající utišují magistrati občasným pronásledováním křesťanů až do zjednání klidu.
Hledíc k této neujasněnosti jak v otázce materielněprávního titulu pronásledování křesťanů, tlak v otázce formálněprávní, procesní, zdá se samozřejmým mínění Mommsenovo, že křesťané byli pronásledováni cestou magistrátské koercice, z moci — takřka libovolné — nositelů imperia, udržovati v říši nutný pořádek cestou represe nebo prevence. Proti tomuto Mommsenovu názoru (referát p. Jan Srb, Mommsen, D. röm. Strafrecht, 1899; Mommsen, D. Religionsfervel nach röm. Recht, 1907; G. Wissowa, Sittengeschichte Roms, 1920; Wissowa, Religion u. Kultur d. Römer, 1912); byly uplatněny námitky, svědčící mínění, že existoval nějaký zákon, zakazující příslušenství ke křesťanství, v důsledku něhož by proces proti křesťanům se odehrával ve formách řádného trestního procesu (extraordinaria cognito); tomu zdá se nasvědčovali již samo místo dopisu Pliniova. cognitionibus nunquam interfui.
Z referátu p. Knappka, (na základě Mommsena, D. rom. Strafrecht 1899) zdůrazněno, že soudobá extraordinaria cogmtio byla prostoupena prvky řízení koercičního, a že hranice mezi cognitio a magistrátskou coercicí je v té době velmi plynulá.
P. Král referoval pak o názorech Callewaertových (La methode dans la recherche de la base juridique des premiers persecutions, v Revue d'hist. ecclés. 1911, který hlavně na základě Tertullianova Apologetica (o němž referoval p. Kročko) hájí, že křesťané byli pronásledováni na základě zvláštního zákona pro pouhé příslušenství, (non licet esse Christianos), před soudy, v řízení trestním, byť značně uvolněném proti řádnému řízeni trestnímu.
Tyto námitky daly podnět k revisi výsledků dosavadního zkoumání. Na základě referátu Dr. Budila (o senatusconsultum de Bacchonalibus) konstatováno znovu, že republika zakročovala pouze ad hoc, proti rušení veřejného pořádku a mravnosti, že však nezanechala dosti zákonů, o něž by se principát mohl opírati proti křesťanství jako zjevu zásadně a zcela novému. Pouze v ojedinělých případech bylo lze použíti zákona o crimen laesac majestatis, do něhož splynula i dřívější perduellio.
Nerozhodnost úředníků (Plinius) a nedůslednost v pronásledování křesťanů, nedostatek zákonů proti nim, občasnost jejich pronásledování, na nátlak veřejného mínění předsevzatého, nasvědčují přeci jen názoru, že křesťané byli pronásledováni pouze na základě magistrátské koercice, jen výminečně soudním řízením na základě zákor.a laesac majestatis. Problém pronásledování křesťanů se tаk jeví jenom jako část problému té doby, administrativního zvládnutí světového a nestejnorodého imperia římského. To potvrzuje obecný zjev té doby, že zákony nemohou vystačiti pro všechny potřeby a státní administativa se obchází bez zákonů.
Změna nastává teprve r. 249 kdy císař Decius nařizuje obecnou povinnost obětovati římským bohům. (Referát p. Růžičky, na základě P. Meyera, Die libelli a. d. Decianischen Christenfervolgung, 1910;čteny některé libelli). Tato všeobecná povinnost postihuje příslušníky všech náboženství (čten libellus kněžky Isidiny) prakticky ovšem nejvíce postihl křesťany, kteří odpírajíce obětovati se prozradili a tím se vydali pronásledování.
Císařové si nyní již uvědomili zásadní nebezpečí křesťanství pro antickou koncepci státu a náboženství a pronásledování proti křesťanům stává se cílevědomým, к vyhlazení křesťanství jako takového směřujícím. Povinnost obětní, od níž ostatně záhy upuštěno, byla pouze prostředkem k obnoveni staré zbožnosti a jenom nepřímo při té příležitosti křesťané byli prozrazeni. Příležitostí takových skytal veřejný i soukromý život římský celou řadu, a křesťané, po mučednictví toužící, namnoze je vyhledávali. I na dále však pronásledování III. století se vyznačují nesouvislostí a nestejnost stanoviska jednotlivých panovníků ke křesťanům nenasvědčuje existenci zvláštního zákona proti křesťanům, nýbrž magistrátské koercic i proti vyznání zásadně nesmiřitelnému s antickou koncepcí státního náboženství.
Zajímavé výhledy do skutečného života, který dovedl najiti modus vivendi pro křesťany i státní administrativu, poskytly referáty р. Landaura, (Harnack, Militia Christi), Littmanna, (Vacandard, Le sevrice militaire chez les chrétiens dans les premiers siècles, 1913) a p. Štafly, (Bigclmair, D. Beteiligung d. Christen am öffentlichen leben i. Vorkonstantimscher Zeit, 1902). Potvrdily názor, že pronásledování křesťanů bylo pro římské imperium problém administrativní, nikoli trestní.
Společný seminář svou novotou přispěl velmi k pozdvižení zájmu, který se projevil v četných a propracovaných referátech i v debatě; tato by ovšem mohla a měla býti ještě čilejší, neboť sebe lepší referát nenahradí zisk z debaty pro debatujícího i poslouchajícího plynoucí. Ukázalo se opětně, že nedostatečná znalost jazyková brání úplnému použití literatury, zvláště italské a anglické, takže na mnohá vynikající díla o této otázce, (E. Costa, Crimini e Реne 1921. — E. G Hardy, Christianity and the Roman Governmcnt 1925.) bylo jen poukázáno seminář vedoucími profesory. V. B.