Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8720.

Ochrana nájemců.
Byl-li návrh na vrácení nedovolené úplaty za vyklizení najatých místností urovnán smírem, zanikl dřívější závazek z předpisu § 20 (3) zák. o ochr. náj. a na jeho místo nastoupil nový právní důvod ze smlouvy. Stalo-li se tak v době, kdy nárok na vrácení úplaty nebyl ještě promlčen, nepodléhá již nový nárok ze smlouvy kratšímu šestiměsíčnímu, nýbrž pravidelnému třicetiletému promlčení.
(Rozh. ze dne 16. února 1929, Rv I 1119/28.)
Majitelka domu vyplatila v lednu 1925 nájemci za vyklizení místností 10500 Kč. Nájemce místnosti vyklidil a majitelka domu domáhala se na něm napotom vrácení oněch 10500 Kč. Strany se dohodly tak, že bývalý nájemce vrátí majitelce domu 3000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se majitelka domu na bývalém nájemci zaplacení těchto 3000 Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Důvod nesprávného právního posouzení věci provádí žalovaný v ten rozum, že prý se nemohl novací platně zavázati k zaplacení dluhu, který neexistoval a který mimo to, kdyby existoval, by byl podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. promlčen. Ale dovolatel není v právu. Žaloba na vrácení 3000 Kč není opřena o zapovězené právní jednání podle § 20 (2) zákona o ochr. náj., nýbrž o ujednání stran a o uznání dluhu žalovaným. V té příčině zjistily nižší soudy, že žalobkyně vyplatila žalovanému v lednu 1925 10500 Kč za vyklizení najatých místností, že toto vyklizení bylo skutečně provedeno v době od 20. do 22. ledna 1925, že však později žalobkyně žádala od žalovaného vrácení, tvrdíc, že jde o zakázanou úplatu podle zákona o ochraně nájemníků, že o tom bylo jednáno v době od 20. dubna do 22. května 1925 a že zla jednání žalovaný nejprve se vzpíral vrácení úplaty vůbec, namítaje různé investice a náhrady, ale konečně se zavázal jak svým právním zástupcem, tak osobně, že vrátí žalobkyni 3.000 Kč na úplné vyrovnání všech vzájemných nároků a že je složí u svého právního zástupce), což také počátkem června 1925 skutečně učinil. Z těchto okolností jest zřejmo, že strany uzavřely o sporných, nebo pochybných nárocích narovnání řečeného obsahu, které jest platnou novací podle §§ 1376 a 1380 obč. zák., smlouvou, kterou musí žalovaný spiniti. Právní důvod dřívějšího sporného závazku z předpisu § 20 (3) zákona o ochr. náj. novací zanikl a na jeho místo nastoupil právní důvod ze smlouvy. Stalo se tak v době, kdy nárok žalobkyně nebyl ještě podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. promlčen a její nynější nárok ze smlouvy nepodléhá již kratšímu šestiměsíčnímu promlčení, nýbrž pravidelné třicetileté promlčecí lhůtě podle § 1479 obč. zák., která ovšem ještě neuplynula.

Citace:

č. 8720. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 257-258.