Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Č. 296.

Vyživovací příspěvek: I. * § 4 odst. 3 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. stanoví toliko dobu, po kterou nárok na vyživovací příspěvek již vzniklý dále trvá po propušténí ze svazku vojenského. — II. Právní věta stejná jako u č. 228. (Nález ze dne 12. ledna 1920 č. 226.)
Věc: Josef Babický v Janovicích proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel nastoupil činnou službu vojenskou dne 27. července 1914. Manželka jeho Marie a syn Josef požívali vyživovací příspěvek původně 1 K 91 1/4 hal., od 1. října 1915 2 K 55 hal. a od 1. srpna 1917 3 K 20 hal. denně.
Dne 7. prosince 1918 žádala Marie Babická, manželka stěžovatelova, o přiznání vyživovacího příspěvku též pro syna Miroslava, narozeného dne 19. října 1918, avšak nárok ten byl výměrem ze dne 21. ledna 1919 zamítnut.
Stěžovatel podal na to sám dne 11. března 1919 žádost za přiznání vyživovacího příspěvku pro nezl. Miroslava, opíraje ji o to, že nemá jmění ani příjmu, že je invalidou a nemůže nalézti zaměstnání, takže výživa syna Miroslava jest ohrožena.
Rozhodnutím okresní vyživovací komise v Sedlčanech z 20. března 1919 č. 12 byla žádost zamítnuta s odůvodněním, že syn Miroslav narodil se, když žadatel byl již z činné služby vojenské propuštěn a že dle § 2, odst. 1 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z. nepatří tudíž k osobám, jichž výživa v době nastoupení služby povolaného byla závislá na jeho příjmu z práce a nemůže býti v důsledku toho pokládána za ohroženou.
Před rozhodnutím tímto bylo zjištěno, že stěžovatel byl dne 13. srpna 1917 propuštěn jako invalida se 70 proc. pracovní nezpůsobilostí a že přiznána mu byla invalidní pense penízem 264 K.
V odvolání z rozhodnutí okresní vyživovací komise poukazoval stěžovatel na to, že je zcela nezpůsobilým k výdělku, nemá majetku a jest odkázán na invalidní pensi, jeho rodina pak na vyživovací příspěvek 3 K 20 h denně, příjem to naprosto nedostatečný.
Zemská vyživovací komise rozhodnutím naříkaným zamítla odvolání stěžovatelovo, poněvadž není členem vojska a nemá tudíž dítě jeho, zrozené po propuštění jeho, nároku na vyživovací příspěvek.
Stížnost vytýká, že rozhodnutím tím porušen byl zákon, neboť stěžovatel vrátil se z vojny se 70 proc. zmenšením své pracovní způsobilosti způsobené vykonáváním vojenské služby a má tudíž dle § 4, odst. 3 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z. nárok na vyplácení vyživovacího příspěvku po dobu války a ještě 6 měsíců dále a že nárok ten dle § 2, odst. 3 cit. zák. náleží nejen jemu, nýbrž i všem osobám, které mají vůči němu alimentační nárok.
Vydávaje hořejší nález svůj nejvyšší správní soud uvažoval takto:
Pokud nárok uplatňovaný za dobu před 28. říjnem 1918 čelí proti československému státu, bylo jej zamítnouti jako bezdůvodný dle § 4 zák. z 23. září 1919 č. 530 sb. z. a nař., poněvadž dle ustanovení tohoto vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem nepřísluší.
Pokud by se snad straně jednalo ohledně doby před 28. říjnem 1918 o výrok, že jí nárok onen příslušel proti bývalému státu rakouskému, jest stížnost odmítnouti pro nepříslušnost, poněvadž předpisem § 4, odst. 1, věta 2 cit. zák. veškerá činnost judikující našich úřadů vůbec a tudíž i nejvyššího správního soudu o těchto nárocích od 1. listopadu 1919 jest zakázána.
Avšak nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou, ani pokud jde o nárok uplatňovaný za dobu od 28. října 1918, a to v základě těchto úvah:
Nárok na vyživovací příspěvek syna stěžovatelova nemohl zajisté dříve vzniknouti, než kdy se narodil, t. j. dne 19. října 1918.
V době této scházela však první a základní podmínka pro vznik nároku na vyživovací příspěvek, stanovená §em 1 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z., t. j. povolání k činné službě vojenské otce dítěte nárok uplatňujícího, vždyť nelze pochybovati o tom, že stěžovatele propuštěného z činné služby vojenské 13. srpna 1917 — třebas s invalidní pensí — nelze považovati za osobu nacházející se ve svazku vojenském.
Ustanovení § 4, odst. 3 cit. zák. — jehož porušení naříkaným rozhodnutím stížnost tvrdí — stanoví jedině výjimku ze všeobecného pravidla, že vyplácení již přiznaného vyživovacího příspěvku končí propuštěním z činné služby vojenské, zde však nejde o dobu trvání příspěvku již přiznaného, nýbrž o nárok a přiznání příspěvku osobě, jíž doposud přiznán nebyl, a po této stránce rozhodují předpisy §§ 1 a 2 cit. zák.
Jestliže za těchto okolností nárok stěžovatelem za syna uplatňovaný byl zamítnut, nemůže stěžovatel cítiti se v právech svých poškozeným, tím méně, když nárok ten přihlásil teprve 11. března 1919, tedy po uplynutí dvouměsíční doby stanovené v § 6, posl. odst. cit. zák. a žádost jeho mohla býti již z tohoto důvodu bez dalšího řízení odmítnuta.
Slušelo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Čís. 12859. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 253-257.