Vyhledávání v dokumentech NPD: Všehrd, 12 (1931) - Dr. iur. Wilhelm Jöckel: Hans Kelsens rechtstheoretische Methode.

Vlastimil Sobota:
Novelisace § 55 j. n. a její význam pro praksi.

Jednou z novot novelisace § 55 j. n. zákonem č. 161/1936 jest rozlišování mezi souvislostí skutkovou a právní.
V důvodové zprávě jest uvedeno: »Ve smyslu teorie vychází i prakse z názoru, že nároky, které jsou ve skutkové nebo právní souvislosti, se bezvýhradně sčítají jak pro určení příslušnosti tak pro působnost samosoudce nebo senátu.«
I. Pokud teorie se tkne, nelze s tímto tvrzením osnovy bezpodmínečně souhlasiti.
Hora sice mluví při výkladu §u 227 c. ř. s., že dlužno k odstranění odporu mezi §em 55 j. n. a §em 227 c. ř. s. obmeziti § 55 j. n. na nároky spolu právně nebo fakticky souvisící naproti tomu však předpis §u 227 c. ř. s. na nároky, které nejsou ani ve skutkové, ani právní souvislosti. (Hora: Čsl. civilní právo procesní, díl II., str. 60, vydání z roku 1932.) Dlužno však zdůraznili, že Hora také uvádí, že při hromadění více nároků v téže žalobě, ať předmětném (§ 227 c. ř. s.), či podmětném (§ 11 c. ř. s.) mají se veškeré jednotlivé nároky sečísti, předpokládaje, že .jsou právně souvislé. Tomu jest tak zejména tam, kde všechny pohledávky prýští z téhož skutkového a právního důvodu, jinak platí § 227 c. ř. s. (Hora, l. c., díl I., str. 161, 199), což také uvádí při výkladu §u 11, č. 1 c. ř. s. (ibid., díl II., str. 19).
Rovněž při soudu žaloby navzájem (§ 96 j. n.) mluví Hora o nároku, souvisícím s nárokem, uplatňovaným prvou žalobou, právně nebo skutkově, při výkladu §u 11, č. 1 c. ř. s. však uvádí, že ustanovení o zvláštní příslušnosti místní ve sporech proti příslušníkům v rozepři se vztahuje pouze na případy §u 11, č. 1 c. ř. s.
Rovněž Neumann (Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen, I, sv., str. 156) mluví sice při výkladu §u 55 j. n., že lze sčítati právní nároky, uplatňované v jedné žalobě, ať jsou uplatňovány jednou stranou procesní či společníky ve sporu, jsou-li ve skutkové nebo právní souvislosti.
Při výkladu §u 11 c. ř. s. však uyádí výslovně, že nároky v žalobě lze sečísti pouze při vlastním společenství v rozepři (ibid., str. 429), což uvádí také Hora v poznámce 4 třetího vydání komentovaného civilního řádu soudního, a že také pouze v těchto případech jsou dány předpoklady §u 93 j. n.
Ze shora uvedeného tudíž vyplývá, že i teorie uváděla případy, v nichž bylo lze sčítati jen nároky z téhož skutkového a právního důvodu.
II. Pokud pak prakse se tkne, jest tvrzení osnovy, shora uvedené, nepřesné.
Prakse naopak, jak při žalobách jednotlivců, tak při žalobách, kde bylo více žalobců nebo žalovaných, požadovala vždy, aby uplatňované nároky se zakládaly na témž skutkovém a právním důvodu, a zdůrazňovala naproti tomu nároky, které nejsou ani skutkově, aná právně souvislé. Srovnej na př. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 6811, 10879, 304, 2534, 3166. Ani rozhodnutí č. 5222, jehož se dovolává dr. Loula ve výkladu k novele (č. 9, ročník III. Československého práva), mezi souvislostí skutkovou a právní nerozlišuje. V rozhodnutí č. 14.087 se uvádí výslovně, že okolnost, že zažalovaná položka sestává z celé řady položek nevylučuje, aby shodnou vůlí stran nebyly uvedeny v takovou skutkovou a právní souvislost a nemohly býti sečteny tak, aby tvořily jednotný právní důvod žalobního nároku. Ohledně společenství v rozepři srovnej rozhodnutí z 15. června 1909, E II 527, N. s. 6175, 10446, 12794.
III. Potud tedy teorie a prakse.
a) Dle mého názoru jest teoreticky nesprávné rozlišovati mezi souvislostí skutkovou a právní potud, jako by bylo lze nějakou souvislost skutkovou pokládati za protiklad souvislosti právní.
Co jest to »souvislost« ? Souvislost není ničím jiným, než »skutečností«, kterou máme posuzovati s hlediska právního řádu. »Souvislost« jest vztah mezi dvěma nebo více nároky, jest to tedy určitá vlastnost těchto nároků. Nárok sám jest individualisován skutečnostmi, které tvoří jeho právní důvod (v širším slova smyslu, a contrario paragrafu nebo odstavce paragrafu nějakého zákonného předpisu, což se někdy nesprávně pokládá za právní důvod v užším slova smyslu), takže souvislost nároku není ničím jiným, než určitou vlastností těchto právní důvod zakládajících skutečností, pro kteroužto vlastnost je navzájem spojujeme.
Chceme-li tedy zjistiti nějakou souvislost právních nároků vůbec, musíme zkoumati souvislost skutečností tvořících právní důvod nároku.
Pravili jsme, že souvislost jest určitá »vlastnost«. Každý ví, co jest to vlastnost, i když si to snad neuvědomuje. Mám-li si na př. vybrati z více pušek jednu pušku, kterou shledám za vyhovující požadavkům, jež na ni kladu, budu z těchto pušek vybírati »dobrou« pušku s určitého hlediska. Hledám-li z těchto více pušek jednu, která by se hodila do sbírky starožitností, označím ji za »dobrou«, vyhovuje-li mému hledisku jako sběratele starožitností. Hledám-li z těchto více pušek jednu, která vyhovuje s hlediska nosnosti, označím za »dobrou« takovou, která s tohoto hlediska vyhovuje. Hledám-li z více pušek jednu, která přesně střílí, označím za »dobrou« takovou, která vyhovuje s hlediska přesnosti. Hledám-li z více pušek jednu, která dobře sedí v rameni, označím za »dobrou« takovou, jejíž pažba má formu a velikost s tohoto hlediska vyhovující. Hledám-li z více pušek jednu, která by byla nejlehčí, označím za »dobrou« takovou, která vyhovuje s hlediska lehkosti. Hledám-li z více pušek jednu, do které bych mohl použiti náboje, jež právě mám, označím za »dobrou« takovou, která splňuje podmínky s hlediska ráže, atd. atd. Vidíme, že vlastnost jest vždy pojem relativní, který se řídí hlediskem zkoumání. Označení vlastnosti »dobrá«, jest označení široké (má velký rozsah), při tom však pojmově nám říká velmi málo (má chudý obsah).
Stejně označení »souvislost«, »souvislý«, jest označení, které má široký rozsah, avšak jest obsahově chudé, a to proto, poněvadž jest to taková vlastnost, kterou lze zkoumati s příliš velikého počtu různých hledisek.
Souvislost nějaké skutečnosti lze zkoumati s hlediska místního (jsou-li dva objekty, jejichž vztah zkoumáme, na témže místě), s hlediska časového (octly-li se někdy ve vztahu časovém, jsou-li v něm i dnes), s hlediska původu (pocházejí-li od téhož výrobce, od téhož původce, z téhož stáda, z téhož místa, z téže země a pod.), s hlediska vlastnictví (patří-li témuž vlastníku), s hlediska nějakého účelu (zájem hospodářský, estetický, sportovní, atd.), zkrátka souvislost dvou objektů, jejichž vztah zkoumáme, bude dána nebo nebude dána podle toho, s jakého hlediska tento vztah zkoumáme, s jakého hlediska hledáme vlastnosti, pro které zkoumané objekty navzájem spojujeme.
Je-li tímto hlediskem hledisko právní, můžeme označiti souvislost za souvislost právní. Je-li tímto hlediskem nějaké jiné hledisko, které právní řád uznává, můžeme souvislost označiti za takovou, za jakou ji právní řád uznává, abychom však nepostupovali zcela libovolně, musí nám právní řád určití hledisko, z něhož máme vycházeti při hledání této souvislosti. Každá jiná souvislost, než právní, jest zajisté souvislost faktická, skutková. Těchto jiných souvislostí, než právních, však jest nespočetné množství, jsou to všechny ostatní souvislosti, které nejsou právní.
Označili-li jsme souvislost za vlastnost, pak můžeme říci, že jako vlastnost nevznikne, nýbrž stává se vlastností teprve tím, že ji s určitého hlediska hodnotíme. Hodnotíme-li ji s hlediska právního, jest to souvislost (vlastnost) právní, i když jest to vlastnost taková, kterou lze hodnotiti i s jiného hlediska. Vidíme, že každá právní souvislost jest současné souvislosti skutkovou. Neexistuje tedy samostatně souvislost právní, která by současně nebyla souvislostí skutkovou.
Zkoumáme-li však skutkovou souvislost s hlediska právního, pak můžeme také říci, že tam, kde zákonodárce nám nepředepsal jiné hledisko, než právní (jako právníci aplikujeme právní řád), musí býti každá souvislost, kterou máme uznati jako rozhodnou s hlediska právního, současně i souvislostí právní, takže není možná souvislost »skutková, ale nikoli právní«, tudíž také ne »souvislost skutková nebo právní«.
Dr. Bohumil Nýdl uvádí v článku: »K výkladu paragrafu 55 j. n. ve znění novely č. 161 Sb. z. a n.«, Právní prakse, seš. 2, že souvislostí skutkovou, jest částečná totožnost rozhodných okolností skutkových, jež slouží k odůvodnění nároků a dospívá dále k názoru, že jen výjimečně se setkáváme s nároky, které budou souvislé skutkově a nikoliv také právně (na př. zvláštní dohoda o několika samostatných objednávkách v budoucnosti neb o budoucím poskytování zápůjček). Dále spatřuje pouze skutkovou souvislost u společníků v rozepři, kde z téže škodné události vzniknou různé nároky několika osobám, jež se pak uplatní jedinou žalobou.
Uvážíme-li však stanovisko mnou zastávané, jde ve všech těchto případech o nároky, spočívající na témž skutkovém i právním důvodu, čili o nároky skutkově i právně souvislé.
Pokud dr. Nýdl dovozuje, že v případě společenství v rozepři jde u každého ze žalobců o jiný, třebas stejnorodý právní poměr, užívá patrně výrazu buď nepřesného nebo přikládá výrazu »stejnorodý« jiný smysl, než jaký jest uveden v § 11, č. 2 c. ř. s mluví-li však o vlastním společenství v rozepři, přehlíží znění § 11 č. 1 c. ř. s., jenž mluví o témž skutkovém a právním důvodu.
Pakliže jest správné stanovisko mnou zastávané, nebude obtížným v praksi zjišťovati, kdy jest ohledně jednotlivých nároků dána skutková a právní souvislost, ať již půjde o žalobu jednotlivce či společníků v rozepři.
Bude nutno pouze zjišťovati, zda jednotlivé právní nároky vyplývají z téže skutkové podstaty, právně hodnocené jako žalobní důvod. Pakliže jest tomu tak, dlužno tyto právní nároky při rozhodování o příslušnosti dovolaného soudu sčítati. (Podle mého názoru nelze rozlišovati mezi nároky skutkově a právně souvislými a nároky z téhož skutkového a právního důvodu, shodně dr. Nýdl, až na rozlišování skutkové neb právní souvislosti, opačně Mrština, Procesní a exekuční novela z roku 1936, str. 17; srovnej též rozhodnutí N. s. čís. 6811.)
Nevyplývají-li nároky z téhož žalobního důvodu, což platí také i při společenství v rozepři, jde vlastně o více žalob a rozhoduje pak výše těchto nároků, nikoliv jejich součet.
Na př. A obdrží od B postupně zápůjčku 2000 Kč, 3000 Kč, 4000 Kč, tyto jednotlivé částky lze jen tehdy sečísti pakliže mezi stranami došlo k úmluvě o poskytnutí zápůjčky 9000 Kč, není-li této úmluvy, jest příslušným okresní soud. Otázka, které skutečnosti jsou žalobním důvodem, musí býti ovšem řešena v praksi od případu k případu.
b) Dle mého názoru praktického (týkajícího se praktické aplikace zákona) však toto moje teoretické stanovisko jest i pro stav po novele jedině odůvodněno zákonem a jedině účelno.
Novela č. 161/1936 chtěla rozlišovati mezi souvislostí faktickou a souvislostí právní, neřekla však, co má býti souvislostí faktickou — příklady uváděné v osnově (nároky na náhradu škody z téže škodné události nebo nároky na platy požadované v téže .žalobě z téhož nájemního poměru) jsou vlastně nároky, které jsou v »skutkové i právní« souvislosti. Nároky, které jsou v skutkové i právní souvislosti (stačilo by říci »v právní souvislosti«) jest samozřejmě nutno pro příslušnost sečítat.
Novelisované ustanovení § 55 j. n. — i když nepřihlížím k § 11, č. 1 c. ř. s., jenž nebyl novelisován a zůstává v platnosti v původním znění — podle něhož zůstává okresní soud příslušným, i když součet nároků, které »nejsou v skutkové nebo právní souvislosti«, převyšuje hranici stanovenou pro příslušnost okresních soudů, není prakticky aplikovatelné jinak, než budeme-li je vykládati tak, jako by znělo, že má jíti o nároky, které »nejsou v právní souvislosti« (poněvadž slůvko »skutkové« jest vzhledem ke stavu našeho právního řádu pro jakoukoli aplikaci zcela bezobsažné, není-li stanoveno hledisko, s kterého skutková souvislost má býti zkoumána), nebo chcete-li, jakoby znělo »nejsou v skutkové a právní souvislosti«. V ustanovení § 55 j. n. spatřuji hlavní význam novely, vždyť jest velmi dobře známo, jak tíživé bylo pro žalovaného, měl-li se brániti více současným žalobám, místo aby všechny nároky proti němu byly zažalovány jednou žalobou. Kdyby stačila jakákoli jiná souvislost, než-li souvislost právní, stalo by se ustanovení právě zmíněné pro praksi takřka úplně bezvýznamným, poněvadž čistě logicky myšleno, lze si vždy nějakou jinou než právní souvislost představiti.
Příklady:
1. Advokát zažaluje více palmárních pohledávek, z nichž každá byla pod 5000.— Kč, dohromady však 5000.— Kč převyšovaly, proti témuž žalovanému, a to pohledávku z právního zastoupení ve sporu o vystěhování nájemníka, z intervence u berních úřadů za účelem odpisu daní a pohledávku za zaknihování zápůjčky. Ač připouští, že mu nebyla svěřena správa domu a že ke všem shora uvedeným pracím obdržel samostatné příkazy, odůvodňuje příslušnost krajského soudu tím, že tyto nároky jsou ve faktické souvislosti, poněvadž se týkají domu, jehož vlastníkem jest žalovaný.
2. Osoba A jede v autu, poraní chodce, a pak si vypůjčí od spolujezdce určitou částku na hrazení bolestného poškozenému, aneb osoba A chce si vypůjčiti od osoby B 3000 Kč, B jí půjčí jen 2000 Kč, A v rozčilení B poraní, takže tento žádá náhradu lékařského ošetření per 500 Kč a náhradu bolestného ve výši 4000 Kč.
3. A zažaluje pět nájemníků ve svém domě o zaplacení lednového kvartálu, jenž činí u každého nájemníka 2000 Kč.
Také ze skutečnosti, že byla vynechána druhá a třetí věta § 55 j. n., nelze vytěžiti nic pro jiný výklad zákona:
Že byla vynechána druhá věta § 55 j. n. má jen ten význam, že, zažaluje-li se část větší pohledávky, rozhoduje zažalovaná částka, a nikoli celá pohledávka.
Že byla vynechána třetí věta, ohledně níž důvodová zpráva uvádí, že se tak stalo proto, poněvadž zavdávala často podnět ke sporům o příslušnosti, pokud šlo o otázku, zda mezi obchodníky jest pravý kontokorentní poměr (čl. 291 obch. zák.), při němž rozhoduje výše salda, či zda mezi nimi jest tak zv. běžný účet, při němž rozhoduje úhrn žalobcových pohledávek, nelze z toho vyvozovati nic jiného, než že zažaluje-li se přebytek, jenž vyplývá ze srovnání pohledávek, které příslušejí oběma stranám navzájem, nebude rozhodnou úhrnná výše navzájem zkompensovaných pohledávek, nýbrž jen onen zažalovaný přebytek, I za platnosti třetí věty se v praksi postupovalo tak (Neumann, Komentár I., str, 169), že se třetí věta nevztahovala na případy, v nichž žalobcova pohledávka byla zmenšena platy žalovaného, nýbrž na případy, kdy žalobce sám kompensoval svoji pohledávku s pohledávkou žalovaného. — Pro praksi zajisté bude nutno při správné aplikaci zákona, neboť soudce vykládající zákon, bude i nadále směti vykládati jen to, co zákonodárce vyslovil, a nikoli to, co si snad pouze myslel — že o běžný účet půjde tehdy, nebudou-li výpisy z něho zasílány a uznávány pravidelně, v kterémžto případě nepozbudou jednotlivé pohledávky své samostatnosti, takže půjde vlastně o více nároků spojených v jedné žalobě, a nedosáhnou-li jednotlivé pohledávky výše 5000 Kč, i když jejich součet částku 5000 Kč překročí, nebude lze je sčítati, a bude nutno zažalovati je u okresního soudu, vždyť tím, že žalobce je knihoval ve svých účetních knihách na jednom kontě (běžný účet), nepozbyly své samostatnosti, byly-li předtím samostatné. K tomu, aby se ocitly v nějakém právně, relevantním, vztahu (spojitosti, souvislosti), bylo by zapotřebí, aby se tak stalo právním jednáním (ať již předchozí úmluvou, anebo úmluvou vyplynuvší mlčky z faktického zachovávání pravidelných výpisů a uznávání jich). — Opačný výklad měl by za následek, že by věřitel, jenž zaslal dlužníku zboží na základě zvláštních objednávek, mohl by regulovati příslušnosti podle libovůle, tím, že by zažaloval předtím, než součet nad 5000 Kč bude dosažen, anebo teprve potom, až bude dosažen.
c) Shrneme-li úvahy teoretické (a) a praktické (b), dospíváme k názoru, že ani podle novely § 55 j. n. ve spojení s § 227 c. ř. s. pro rozlišování mezi skutkovou a právní souvislostí
a) není v zákoně podkladu,
b) a kdyby prakse chtěla podle úmyslu zákonodárcova přece jen oba pojmy rozlišovati, musela by tak činiti jen libovolně, což by mělo v zápětí, že jednak by krajským soudům »účelně« uleveno nebylo, poněvadž by takřka nikdy nebylo možno podati u okresního soudu žalobu k vydobytí více nároků, spolu nijak nesouvisejících, a jednak by se každý žalobce musel strachovati, měl-li by se rozhodnouti k podání žaloby, poněvadž by nikdy předem nemohl věděti, s jakého hlediska soud nějakou jinou než právní souvislost více zažalovaných nároků uzná, čímž by právní bezpečnost značně trpěla. Bylo by to nevhodné tím spíše, že dnes se tyto otázky již nedostanou k nejvyššímu soudu, takže ani v uveřejňovaných rozhodnutích naší nejvyšší soudní stolice by prakse nemohla nalézti vodítka a v okrsku každé druhé stolice by libovolné hledisko mohlo býti jiné.

Citace:

—ŽIL.. Dr. iur. Wilhelm Jöckel: Hans Kelsens rechtstheoretische Methode.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1931, svazek/ročník 12, číslo/sešit 7, s. 222-222.