Řádný universitní profesor JUDr. Jaromír Sedláček: Občanské právo československé. Všeobecné nauky. V Brně, 1931. Knihovna Československého Akademického Spolku »Právník« v Brně. Svazek XVI.
Autor rozvrhl své dílo »Občanské právo československé. Všeobecné nauky« na čtyry části: V prvé, nadepsané »Základní pojmy soukromého práva« (str. 1—51), pojednává o obecných pojmech právní vědy, v druhé (str. 51—137) o československém právu soukromém a jeho pramenech, v třetí (str. 137—239) o nejdůležitějších právních skutečnostech a v části čtvrté (str. 239 až 281) o aplikaci práva. Prvá část je po výtce právně-filosofická, kdežto další jsou dogmatické, ač i v nich nalézáme ještě velkou řadu exkursí ryze filosofických. Dogmatické výklady netýkají se jen běžné materie občanského zákonníka, nýbrž přihlížejí ke všem positivně právním předpisům, jež zasahují do obecných výkladů o soukromém právu, zejména též k civilnímu právu procesnímu (viz čtvrtá část).
V prvé části své knihy seznamuje autor své čtenáře jednak s Kantovou transcendentální filosofií a jejím vlivem na vědu právní, jednak se základními pojmy právní vědy. Rozbor základních pojmů právních doplňuje jejich klasifikace. Sedláček rozeznává trojí druh právních pojmů : čisté, obsahové a systematické. Kdežto prvé jsou dány a priori, předcházejí vědeckému poznání jednotlivého právního řádu a toto poznání teprve umožňují (jsou to na př. pojmy normy, povinnosti, normového komplexu atd.), jsou druhé aposteriorní, čerpané ze zkušenosti, t. j. z obsahu positivních právních předpisů, a běžně představují zkrácené označení skutkových podstat (věcné, obligační právo, vlastnictví, testament, dědictví atd.). Sedláček zavrhuje obecné pojmy obsahové jako pojmy trpící vnitřním rozporem (str. 42), neboť chtějí obecně vyjádřiti to, co je dáno pouze ve vztahu k jednotlivému právnímu řádu. Připouští však, aby pro přehledné uspořádání obsahu právních norem byly právní vědou vytvořeny obsahové pojmy systematické, jimiž jsou na př. pojmy práva veřejného a soukromého a pojem práva subjektivního. Avšak tyto musíme tvořiti s jednotného hlediska, takže není na př. správné klásti vedle sebe t. zv. práva věcná jako panství nad nějakou věcí (hledisko sociologické) a t. zv. práva obligační, mířící na závazek dlužníkův (hledisko normologické). Pojmům čistým na jedné straně a pojmům obsahovým a systematickým na straně druhé odpovídá rozdíl formální a materiální právní vědy. Jak materiální, tak formální právní věda skýtá nám návod pro poznání právního řádu a jsou tudíž vědami teoretickými. Od nich odlišujeme praktickou vědu právní, která se obírá problémem, jak vytvářet nové normy, aby umožnily harmonický lidský život. To je tvoření legislativně politických postulátů. —
K tomu, co zde uvedeno o prvé části Sedláčkova díla, dodávám :
Sedláček vychází v noetického dualismu. Každé poznání spočívá na relaci mezi poznávajícím subjektem a poznaným objektem. Ani objekt ani subjekt nemůžeme si mysliti »o sobě«, nýbrž jedině ve vzájemné relaci. Teprve touto relací jsou umožněny představy, a to buď předmětů jsoucích v prostoru a času, spojených zákonem pří činnosti, nebo hodnot (toho, co býti má). Máme tudíž dvojí druh představ, o kvantitě a o kvalitě, a těmto dvěma druhům představ odpovídá kausální a normativní hledisko. Setká-li se aspekt kausální a normologický, mluvíme o teleologii. Teleologie nemá však samostatného předmětu poznávacího, který by nepatřil ani do kvantity (kausality), ani do kvality (normologie). Je dána úsudečností, t. j. hodnocením světa, jaký je, podle toho, jaký by měl býti. Englišovy postuláty jsou normy, při nichž abstrahujeme od povinnosti (str. 28).
Do světa hodnot patří povinnost. Je to pravidlo, že člověk má určitým způsobem jednat. Ten, kdo podle normy má jednat, nazývá se subjektem povinnosti. Klade-li povinnost sám sobě, mluvíme o autonomii, jinak o heteromii. S autonomií splývá etika, kdežto heteronomií jsou jednak normy náboženské, jednak právní. Normy náboženské promítnutím v absolutno stávají se ideami a přestávají býti předmětem vědy, takže z heteronomie zbývá jen právo a právní norma je určena svou heteronomností (str. 10).
Sedláček si položil též těžký problém právní statiky a dynamiky. Původní normativní theorie, jak ji založili Weyr a Kelsen, byla ryze statická, t. j. přihlížela pouze k danému stavu norem a neptala se, kdy a jak tyto vznikly. Merkl vzal si za úkol zachytiti juristický pohyb uvnitř právního řádu. Použil k tomu delegace. Vyšší norma deleguje tvorbu normy nižší, takže tato je in nuce obsažena v normě prvé. Ovšem tím se přece vloudil do jeho konstrukcí moment času. Sedláček správně praví, že v delegující normě delegace je určena skutkovou podstatou a tím časem a prostorem.
Při otázce, jak určíme obsah normy, vypořádává se Sedláček originálně s problémem teleologie v právu. Logická forma právní normy je úsudek. Je-li A, má býti В. A—В představují shluk abstraktně vyjádřených skutečností, jemuž říkáme skutková podstata. Tato je dána teleologicky. Nechceme-li totiž vylučovati В vnitřním rozporem obsahu normy, musí býti A tak uspořádáno, aby В mohlo býti možným. Nemyslíme sice, že В bude po A následovati tak, jak tomu je podle přírodního zákona, ale myslíme si В jako možné. Právě touto možností jeví se nám stav A jako prostředek ke stavu B. Vedle toho norma je prostředkem, abychom dosáhli určitého stavu Y, jehož dosáhnouti chceme lidskou aktivitou, určenou povinnostmi. Proto obsah normy musí býti určen vzhledem k možnosti stavu Y, tedy teleologicky. Obdobně jako skutková podstata v celku, jsou též dány teleologicky její části, t. j. subjekt povinnosti (osoba, jíž může proto býti jen člověk) a právní skutečnosti. Takto intervenuje teleologie při výkladu právních norem (str. 32).
K této úvaze o teleologii v právu pojí se pro Sedláčkovo právně filosofické kredo příznačný projev o »spravedlnosti«.
Právní normu aplikujeme čili jí užíváme dvojí způsobem: jednak jí hodnotíme dané skutečnosti, jednak podle delegace v ní obsažené vydáváme druhotné normy. Delegát k normotvorbě autorisovaný je vázán jedině delegačními předpisy. Má-li však právní řád splniti svůj úkol, totiž zajistit harmonii lidského spolužití, musí se normotvůrce při své činnosti říditi určitými regulativními principy, jež běžně shrnujeme v nejvyšším principu, zvaném spravedlností (str. 37). Tento princip je též normou, ale nikoliv právní, »třebas formálně pomocí nejvyšší normy s právem souvisí« (str. 36). Sedláček totiž za povšechný účel a obsah právních předpisů stanoví možnost lidského spolužití a z toho vyvozuje, že i nejvyšší norma musí vykazovati tento obsah (str. 29). Praví však: »Ocel tento určen je ve shodě s předcházejícími našimi výklady formálně, t. j. jde o pouhé spolužití vůbec, nejde o spolužití podle určité façony.« —
Druhou část svého díla uvozuje Sedláček určením pojmu soukromého práva. Ačkoliv normativní theorie podala negativní kritiku rozdílu soukromého a veřejného práva a pojala jej za pouhou systematickou pomůcku a nikoliv za něco vnitřního, co by pramenilo ze samotného pojmu právního řádu, přes to nic jí nebrání, aby nerespektovala § 1 j. n. a § 1 obč. zák., v nichž pojem soukromého práva stanoví mez soudní příslušnosti a znak, podle něhož speciální předpisy přiřazujeme k obecným předpisům, obsaženým v občanském zákoníku, takže pak tvoří s těmito jednotnou normu. Sedláček však nepřijímá běžné vymezení soukromého práva jako souhrnu právních předpisů, upravujících vzájemné styky »jedinců«, neboť tím pro positivní právo ničeho nezískáme (patrně potřebujeme dalšího vysvětleni, kdy subjekt vystupuje jako »jedinec« a kdy jako »člen společnosti«), nýbrž vidí v § 1 obč. zák. regulativní princip, jenž za právo soukromé chce považovat ony právní předpisy, jež mají charakteristické známky skutkových podstat, obsažených v občanském zákoníku. Za tyto charakteristické známky Sedláček pokládá: ochranu majetku proti zásahům osob třetích (věcná práva, právo k náhradě škody) ; svobodu právních jednání dvojstranných a jednostranných, pokud se pohybují v mezích občanským zákoníkem určených ; ochranu rodinných poměrů. Poněvadž však i takto jednotlivé skutkové podstaty nejsou přesně určeny, může soudce podle vhodnosti rozhodnouti, zda jde o případ veřejnoprávní či soukromoprávní. V tomto směru Sedláček se přimlouvá za extensivní výklad § 1 obč. zák., neboť naše ústavní listina, provádějíc myšlenku demokracie, kloní se ke kontradiktornímu vytváření norem a ne ke správnímu řízeni inkvisičnímu.
Následuje podrobný výklad o pramenech soukromého práva československého v zemích historických i na Slovensku a kapitola o výkladu právních předpisů. Zde Sedláček má příležitost vypořádat se s t. zv. vůlí zákonodárcovou. Tuto nesmíme zaměňovat s vůlí psychologickou. Použitým slovům musíme dáti ten význam, jaký mají v nynější době (až na sporé výjimky, kdy termín souvisí s dobou zákonodárcovou) a normu musíme vykládat v rámci normy nadřazené. Z toho plyne možnost, že norma dostává jiný obsah změnou významu použitých pojmů nebo změnou normy delegační. To je smysl klausule rebus sic stantibus a paroemie »cessante ratione cessat lex ipsa«.
Problém interpretace vrcholí v otázce po formální a materiální jednotě právního řádu. Prvá je vyčerpána tím, že delegovaná norma nesmí odporovat normě delegující a že právní řád nesnese dvou kontradiktorních norem. Druhá předpokládá, že realisování právního řádu vede к nějakému jednotnému smyslu. Je pozoruhodné, že Sedláček tuto jednotu předem neodmítá: »Právní normy závisí konec konců na jediné normě, která neobsahuje nic než delegaci, ale delegované normy nesou s sebou rámec delegační, a poněvadž všechny normy daného právního řádu závisejí na jediné delegující normě, mají část svého obsahu společného« (str. 94). Toto místo Sedláčkova díla v mnohém doplňuje a vysvětluje jeho vývody o spravedlnosti (viz str. 29 a 36).
S materiální jednotou právního řádu souvisí zákonná, jakož i vědecká systematika právního řádu. Sedláček proti dosavadní normativní theorii (čisté vědě právní) zdůrazňuje, že úkolem právní vědy je též obsahové třídění právních norem, tedy tvoření pojmů systematických, při čemž ovšem se nesmíme domnívati, jak činí odpůrci normativní teorie, že systematické rozdělení pramení ze samostatného pojmu práva (str. 97). Následuje systematika práv ve věcná a obligační, jež je vyčerpána jednak rozdílem práv absolutních a relativních, jednak legitimací ve sporu (u prvých je dána předem jen legitimace žalobcova, u druhých současně též žalovaného) a konečně hospodářským privilegiem věcných práv, a rozdělení práva na formální a materiální (prvé jsou předpisy, jak se vytvářejí normy nebo jak orgánové státní mají vůbec postupovati, druhé stanoví meze obsahu delegované normy, tedy meze autorizace státního orgánu).
Kapitola o výkladu právních předpisů je uzavřena rozborem § 6 obč. zák., historických pojmů práva subjektivního, právního nároku, poměru a institutu a vysvětlením závislosti našeho občanského zákoníku na naší ústavní listině.
Ve čtvrté hlavě druhé části jedná Sedláček o časové a místní působnosti čsl. občanského práva. Vychází ze schematu právní normy: Je-li A, má býti B. Právní normu v této formulaci zákonodárce determinuje místně a časově tím, že stanoví, kdy a kde se má naplniti jak skutková podstata podmiňující (A), tak podmíněná (B). Předpisy o časové a místní působnosti nejsou tedy samostatné normy, nýbrž jejich nesamostatná část, avšak bývají zpravidla z důvodů legislativní ekonomie stanoveny obecně pro všechny jednotlivé případy. Derogace normy normou znamená, že buď nová norma nahrazuje úplně normu starší nebo alespoň časově determinuje její skutkovou podstatu, kde tato doposud determinována nebyla. Přípustnost derogace neplyne ze samotného pojmu právní normy, nýbrž je dána positivním předpisem. Předpisy, jež časově determinují skutkové podstaty starého a nového zákona, nazýváme právem intertemporálním (viz na př. § 5 obč. zák., jejž Sedláček rozebírá a dokládá vyčerpávajícími příklady). Místní působnost našeho obč. zákoníka je dána jednak územím, kde byl vyhlášen, jednak státním občanstvím. Sedláček dále řeší téměř veškeré spletité otázky t. zv. mezinárodního práva soukromého.
Třetí část Sedláčkova díla má nadpis : »O nejdůležitějších právních skutečnostech«. Jsou to především osoby. Autor probírá vývoj tohoto pojmu ve filosofii a o právní vědě a vyzdvihuje dvojí význam osoby a to jako personifikované normy pro čistou právní vědu a jako právní skutečnosti pro právní dogmatiku. K tomu připojuje rozbor pojmů odpovědnosti (rovná se povinnosti), způsobilosti k právům (rovná se býti osobou), způsobilosti k právním činům (právní relevance lidského chování) a druhů právních činů. Následuje výklad positivních předpisů o t. zv. osobách přirozených, o jménu a jeho zákonné ochraně, o způsobilosti k právním činům fysické osoby, o zbavení svéprávnosti, o rozdílech stavovských a jiných náležitostech osoby. Zvláštní hlava jedná o právnických osobách a podobných útvarech. Sedláček vytýká pojetí právnické osoby jako personifikace norem, skutečností (více lidí), materiální působnosti normy (určitého prostředí) a jako pojmu systematického, jímž seřazujeme určité normy podle jejich obsahu a to buď vzhledem na způsobilost k právním činům nebo vzhledem na sankce. Vládnoucí nauka mylně se domnívá, že právnická osoba je něco daného mimo právní řád, což Sedláček dokládá Zeillerovým komentářem k § 26 obč. zák. Další partie podávají zevrubný rozbor positivních předpisů o společnostech, obcích, nadacích a ústavech s doklady praxe Nejvyššího soudu.
S pojmem osoby souvisí pojem zastoupení. Fysická osoba je odpovědna za své činy, což na poli práva majetkového znamená, že za splnění závazků ručí celé její jmění. Kde jednající není odpověden za své jednání, nýbrž toto se přičítá jiné osobě, mluvíme o posunuté odpovědnosti čili o zastoupení. Opírá-li se zastoupení o normu, jejíž personifikací je sama právnická osoba, mluvíme o orgánu.
Další důležitou právní skutečností je věc. Tato, podobně jako osoba, je dána jen s hlediska normy, která na ni váže určité právní následky. Je to majetková hodnota (pojem teleologický), jak ji zákon definuje v § 285 obč. zák. Sedláček rozebírá filosofický vývoj pojmu věc, její podstatu, rozdělení věcí, jejich náležitosti, pojem příslušenství, hromadné věci, hodnoty a ceny věci.
Kapitola o čase obsahuje zejména vyčerpávající výklad positivních předpisů o promlčení a preklusi. Doc. Dr. A. Procházka. (Dokončení.)