Vyhledávání v dokumentech NPD: Právní prakse, 2 (1937-38) - Rozdíly mezi úpravou odpovědnosti za škody

Z právní prakse

Rozdíly mezi úpravou odpovědnosti za škody

dle autom. zák. č. 81/1935:
Dle § 45 ručí provozovatel za škodu způsobenou nejen na těle nebo na zdraví, nýbrž i na věcech.

dle železnič. zák. č. 86/1937:
Dle §u 196 ručí provozovatel jen za škodu způsobenou na těle (na zdraví). Škoda musila býti způsobena úkony nebo jevy při železniční Oproti občanskému zákoníku ovšem jest ručení za škody věcné omezeno co do rozsahu §em 46 tak, že náhrada se nepřiznává podle stupně viny.
Škoda musela býti způsobena provozem motorových vozidel na místech třetími osobami přístupných, nebo mimo tato místa, užívá-li se pozemku neoprávněně k jízdě motorového vozidla.
Exkulpační důvody dle § 47:
1. Dokáže-li odpovědná osoba, že událost, z níž škoda vzešla (nikoli tedy škoda sama) byla způsobena
a) zaviněním třetí osoby,
b) nebo poškozeného samého,
2. nebo že událost nemohla býti odvrácena opatrností při řízení motorového vozidla a při zacházení s ním, jaká odpovídá předpisům a povaze věci, a že ji nelze odvozovati ani z povahy nebo stavu motorového vozidla, ani ze zvláštního způsobu, selhání nebo nedostatku jeho činnosti. Totéž platí při škodě způsobené splašením zvířat atd.
Podle judikatury nelze pokládati za zavinění poškozeného samého, jestliže zavinil škodu poškozený, kterému nelze přičítati vinu jen vzhledem k jeho věku. Tento výklad judikatury jest zřejmě nesprávný a zákonodárce svoji vůli v tomto směru nyní autenticky projevil železničním zákonem, takže jest na praktických právnících, aby v tomto směru prosadili změnu judikatury, aby odpovídala tomu, co zřejmě zákonodárce zamýšlel a co výslovně vyjádřil jen v § 196, odst. 4 nového železničního zákona.
dopravě na trati, kterými se na venek projevuje nebezpečnost vlastní této dopravě. Jen výjimečně platí ustanovení §u 196 i pro škody na věcech (§ 202).
Exkulpační důvody dle §u 196:
1. Dokáže-li podnik, že škoda (nikoli tedy událost, z které škoda vzešla, což jest tedy zodpovědnost poněkud jiná než dle automobilového zákona, jde tu o ručení za výsledek katexochen) vzešla
a) ze zavinění poškozeného,
b) nebo z neodvratného jednání osoby jiné,
2. nebo byla neodvratná a nelze ji odvozovati ani z povahy nebo stavu provozních zařízení, ani ze zvláštního způsobu, selhání nebo nedostatku jejich činnosti.
Pojem neodvratnosti definuje se v § 196, odst. 3 takto:
Neodvratnost (odst. 2) záleží v tom, že něco nemůže býti zamezeno takovou opatrností při vedení provozu a zacházení s příslušnými zařízeními dopravy, která se srovnává se zákonem a předpisy podle něho vydanými, a není-li jich, s povahou věci.
§ 196, odst. 4 k pojmu neodvratnosti stanoví:
Za zavinění (odst. 2) se pokládá také takové jednání poškozeného, ktei‘é mu nelze přičítati k vině jenom pro jeho věk nebo pro nedostatky zdraví, tělesných nebo duševních schopností. § 46 odkazuje v příčině způsobu a rozsahu povinnosti k náhradě škody podle automoibilového zákona na ustanovení obecného občanského práva a rozsahu povinnosti k náhradě škody, vzniklé poškozením na těle nebo na zdraví, zohyzděním nebo usmrcením (§ 1327 obč. zák. v historických zemích), a škody, vzniklé poškozením věci, vyjímajíc ustanovení podle nichž při těžším stupni viny se přiznává náhrada ve větším rozsahu za škodu vzniklou na věci, jak již shora zmíněno.
Podle § 1327 obč. zák. tedy v historických zemích patří bolestné, patří však také všechny náklady způsobené usmrcením nebo poraněním, nikoli tedy na př. jen náklady přiměřeného pohřbu, nýbrž také náklady nejbližších příbuzných spojené s cestou na pohřeb, náklady postavení náhrobku přiměřeného stavu usmrceného a samozřejmě nároky pozůstalých na náhradu toho, co jim ušlo úmrtím usmrceného, byl-li tento dle zákona povinen o ně se starati.
Oznamovací povinnost a promlčení jest upravena v § 50 autom. zák. známým způsobem.
V případě střetnutí automobilu s jiným automobilem nebo s provozem železničních podniků, platí § 84 automob. zák. Podle § 51 není vyloučena širší odpovědnost podle obecného občanského, práva nebo podle jiných zákonů. Ač takový případ lze stěží si představiti, přece jen jest toto ustanovení neobmezené.
§§ 197 a 198 jedná jen o způsobu a rozsahu povinnosti k náhradě škody na těle (zdraví) a upravuje tyto otázky přímo, neponechávaje je všeobecným ustanovením obč. zák. Liší se od § 1327 potud, že přiznává jenom přiměřené náklady pohřbu, nikoli však na př. náklady nejbližších příbuzných spojené s cestou na pohřeb, náklady postavení náhrobku a pod. Náhrada toho, co pozůstalým ušlo, stanoví se ovšem také rentou, omezuje se však podstatně výše (§ 197, odst. 3).
Oznamovací povinnost a promlčení jest upravena v §u 199 stejně jako u automob. zák., ovšem s časovým omezením pro regresní nároky nositele veřejného pojištění.
V případě střetnutí provozu dráhy s provozem silničního motorového vozidla, platí ustanovení § 204, obdobná automobilovému zákonu.
Podle § 203 není vyloučena širší odpovědnost podle občanského práva jen potud, pokud by poškozený dokazoval, že škoda vznikla jinak než pouze »při železniční dopravě na trati úkony nebo jevy, kterými se na venek projevuje nebezpečnost vlastní této dopravě«. Musil by tedy dokazovati přímo, že škodu buď zavinil železniční podnik, anebo jeho zaměstnanci, jejichž nezdatnost byla železničnímu podniku známa.
Význam rozdílů obojí úpravy bude důležitý zejména v případech střetů obou zákonů dle § 84 automob. zák. a § 204 žel. zák.
Ohledně příslušnosti věcné jest poznamenati, že i podle železn. zákona jsou nyní příslušny obecné soudy (ne tedy obchodní senáty), v čemž tedy není rozdílu mezi automob. a železn. zákonem. Rozhoduje ratio valoris. Pro místní příslušnost rovněž platí obdobné zásady (především místo úrazu). Je možný rekurs proti usnesení o při¬
souzení nákladů sporu,*) když ža¬
lobní žádost omezena byla za řízení
první stolice na útraty sporu?
I. V prvttií stolici byla žalobní žá¬
dost omezena na útraty sporu. Soud¬
ce rozhodl usnesením. Rekurs byl
odmítnut s tímto odůvodněním:
Jde o konečné rozhodinutí, které
bylo vydáno po omezení žaloby na
útraty po provedeném sporném ří¬
zení, a takové rozhodnutí bylo před
vydáním plenárního rozhodnutí nej v.
soudu pres. 298/24 (čís. 3868 sb.
nej v. s.) podle všeobecného přesvěd¬
čení a prakse soudu vydáváno je¬
dině ve formě rozsudku. V takových
případech však nebylo podle § 501
c. ř. s. nejmenší pochybnosti, že roz¬
hodnutí o útratách nemůže býti na¬
padeno samostatně rekursem. Usne¬
sením mohlo býti rozhodováno
o útratách jen tehdy, když rozhod¬
nutí nezáviselo na výsledku sporu
ve věci samé a na oprávněnosti ža¬
lobního nároku, jako v případech
§ 42 j. n. (věc odňata tuzemským
neb aspoň řádným soudům), § 7
(nezpůsobilost k vedení sporu),
§ 261 (rozhodnutí při tak zv. »pri-
vilegovaných obranách«), §§ 51, 52
(v usneseních může býti o nákla¬
dech rozhodnuto jen potud, pokud ^
povinnost k náhradě jest nezávislá ‘
na výsledku hlavní věci), jakož i při
zpětvzetí žaloby podle § 237 civ. ř. s.
Ve věcech nepatrných jest
tudíž, když o věci samé se
rozhodovalo, anebo rozhod¬
nutí o útratách záviselo na
výsledku v ě c i s a m é, podle uve¬
deného opravný prostředek proti
rozhodnutí o útratách vyloučen, tře¬
bas se rozhodnutí stalo usnesením.
V tomto smyslu vykládá se výjimeč¬
ně ustanovení § 517, č. 5 c. ř. s.,
*) Jde o rekurs proti tomu, že jedné
či druhé straně byly či nebyly náklady
»co do důvodu« přiznány, nikoli o rekurs
co do výše« nároků, který je arci pří¬
pustný vždy. — Pozn. redakce.
neboť kdybychom, přizpůsobivše se
řečenému rozhodnutí nej v. soudu,,
zaujali stanovisko, že proti koneč¬
nému rozhodnutí ve věci nepatrné,
které se má po omezení žaloby na
útraty sporu ve smyslu onoho roz¬
hodnutí státi usnesením, jest přípust¬
né si stěžovati, vznikl by nepocho¬
pitelný a neodůvodněný zásadní roz¬
por ve vyřizování stejnorodých pří¬
padů, totiž u rozhodování o‘ útra¬
tách v konečném rozhodnutí, při
čemž v případech důležitějších, kde
se totiž o věci samé a proto rozsud¬
kem rozhoduje, opravný prostředek
proti rozhodnutí o útratách je na¬
prosto vyloučen, kdežto v případech
omezení žaloby na náhradu útrat
měl býti přípustný. Jest zřejmé, že
takto nelze znění zákona vykládati
a používati, nýbrž zde je třeba ve
věcech nepatrných přesně rozezná-
vatí rozhodnutí o útratách, která se
vydávají jako konečná rozhodnutí
po přezkoumání oprávněnosti žaloby
a dále usnesení o útratách, vydaná
bez zřetele na věc hlavní z důvodů
procesních. V případech posledněj¬
ších jest podle § 517, č. 5 civ. ř. s.
rekurs přípustný, kdežto v prvněj-
ších případech, a o takový zde běží,
jest tento opravný prostředek vy¬
loučen, třebas rozhodnutí bylo vy¬
dáno usnesením. Rekurs podaný
proti rozhodnutí o útratách jest
tedy nepřípustný a byl tedy podle
§ 526 civ. ř. s. odmítnut.
Případ tento je řešen též v prvním
sešitu právě vydávaných rozhodnutí
vrchních a krajských soudů pod čís.
14 a 17 v témže smyslu a s tímtéž
odůvodněním.
II. Názoru shora vylíčenému ne¬
lze dáti za pravdu.
Podle plenárního rozhodnutí nej-
vyššího soudu pres. č. 298/24, by-
la-li žalobní žádost omezena na útra¬
ty sporu, jest jednati dále podle
předpisů pro řízení bag'atelní a v ří¬
zení bagatelním vyloučen je rekurs
proti výroku o nákladech soudních číslo 4.
PRÁVNÍ PRAKSE
133
pojatému do rozisudku (§§ 55, 517,
čís. 5 c. ř. s.; judíkát č. 141).
Plenární rozhodnutí odůvodňuje
však velmi ohšímě formu »usnese-
ní«, kterou má býti rozhodnuto, tím,
Že útratový návrh není ani částí
hlavního nároku, ani jeho příslušen¬
stvím. Nárok tento není povahy sou¬
kromoprávní, nýbrž zakládá ise jen
na předpisech procesního práva (viz
na př. Hora, II., str. 72; Ott, I.,
str. 222; Gl. U. č. 7162, 7257, 7630).
Na tomto stáno visku nemění nic
předpis § 216 ex. ř. a § 54, odst. 2
j. n., ježto onen opravuje jen pořad
pro uspokojení věřitelovo, tento pak
zjednodušuje výpočet ceny předmětu
sporu. Proto názor, že omezením po¬
žadavku žalobce na útraty sporu
stávají se tyto »ihiavním nárokem«,
7)e neudržiteiný. Názor tento vedl by
k nepřijatelným důsledkům, jak pa¬
trno z odůvodnění, jehož doslovné
znění z plenárního usnesení cituji:
»Kdyby totiž žalobce obmezil žalob¬
ní žádost jen na několik málo korun
z původní několikatisícové pohledáv¬
ky a na náklady sporu, kdy již ná¬
klady do té doby vzniklé hranici ba-
gatelní daleko přesahují, bylo by .po¬
dle § 453, odst. 2 c. ř. s. beze vší
pochybnosti dále jednáno a rozho¬
dováno podle předpisů daných pro
řízení bagatelní. Kdyby však šel ža¬
lobce v tomto obmezení ještě dále,
takže by celý žalobní nárok zmizel,
získal by tím zase řízení pravidel¬
né. K tomu dlužno uvážiti ještě toto:
nejde vždy jen o požadavek žalob¬
cův na náhradu útrat, nýbrž po pra¬
vidle také o stejný požadavek žalo¬
vaného, který přece žádného mate-
rielně právního žalobního nároku
neuplatňoval a při němž tedy j e vy¬
loučeno, aby „vedlejší nárok” stal
se jeho hlavním nárokem.«
Dále rozvádí pak plenární usnese¬
ní, jaké obtíže způsobilo by určování
ceny předmětu sporu a k jakým ne¬
srovnalostem •yby'^ vedlo, kdýiby bylo
možno jednati jinak při omezeném
útratovém nároku než podle před¬
pisů bagatelních.
III. Novela o úlevách soudům z 1.
června 1914, č. 118 přidáním § 453,
odst. 2 stanovila, že při obmezení ža¬
lobní žádosti pod hranici bagatelní
má býti rozhodováno podle předpisů
tohoto řízení. Nárok na náhradu
útrat, jak jsme již řekli, kotví však
jen v předpisech procesního práva
a představuje proto ještě něco niž¬
šího a podřízenějšího, než zbytek ža¬
lobního nároku. Řekli jsme již shora,
že pro tento nárok přijde v úvahu
pouze řízení bagatelní. Rozhodnutí
o útratách podrží však svou právní
povahu jakožto pouhé usnesení
i v tomto bagatelním řízení, vždyť
by tuto povahu podrželo i tehdy,
bylo-li by pojato do rozsudečného
nálezu. Usnesení o útratách lze na-
padati jen rekursem (§§ 55, 514 c.
ř. s.). V bagatelním řízení jest ten¬
to rekurs vyloučen, jestliže výrok
o útratách pojat byl do rozsudku.
Není však vyloučen, když rozhod¬
nuto bylo siamostatným usnesením,
jak výslovně stanoví § 517, čís. 5
c. ř. s. Není důvodu, proč by i v ří¬
zení, ve kterém byla žalobní žádost
omezena pouze na útraty, neměl býti
proti usnesení připuštěn rekurs. Jak
jsme již řekli, nenahrazuje toto
usnesení rozsudek. Jest sice něco
méně, ale přece něco sui generis.
Řekli jsme tedy, že procesní útra¬
tový nárok zakládá se na předpisech
procesního práva a jeho důvodem
jest jedině okolnost, že strany, pu-
stivše se do sporu, musí nésti zod¬
povědnost za výsledek sporu, ovšem
s úchylkami, stanovenými civil, řá¬
dem soudním. Bylo by však po¬
necháno příliš volné pole
interpretaci, kdyby soud
měl vždy řešit, zda rozhod¬
nutí o útratách, vydaná po
přezkoumání oprávněnosti
žaloby, nemohou býti napadena
rekursem, n ap rot i tomu však
usnesení vydaná bez zřete- PRÁVNÍ PRAKSE
Číslo 4.
le na věc hlavní mohou býti re-
kiursem napadena. Je4i správné, že
v každém případě tkví nárok na ná¬
hradu útrat v předpisech procesních,
nelze přece rozlišovati, kdy lpí »více«
a kdy »méně«.
Občanský zákon ustanovuje, že
zákonu nesmí se přikládati při uží¬
vání jiný smysl, než jaký plyne ze
zvláštního smyslu slov v jejich sou¬
vislosti a z jasného úmyslu zákono¬
dárce. Při výkladu § 517, čís. 5 c.
ř. s. nutno se přidržet slovního znění
(výklad filologický), neboť interpre¬
tace logická, systematická i histo¬
rická, byť byly v tomto případě lá¬
kavé, znamenaly by přece přílišnou
volnost. Není možno při interpretaci
přenésti se přes jasný text zákona.
Protože pak zákony zachovávají tak
dlouho svoji moc, pokud jich záko¬
nodárce nezměnil nebo výslovně ne¬
zrušil, nutno se přidržeti zákonného
textu a zahrnouti též náš případ
(kdy žalobní žádost omezena byla na
útraty sporu) mezi ty případy, na
něž myslí § 517, čís. 5 c. ř. s. a
ohledně nichž stanoví, že reku r s
je přípustný.*)
Miloslav Koutecký.
Informace ze zájemního reistřřku
(§ 255 ex. ř.)
Akciová společnost, zabývající se
úvěrovým pojištěním, podala žádost
za úřední osvědčení ze zájemního
rejstříku o tom, zda a jaké jsou ve¬
deny proti jisté firmě exekuce v do¬
bě za poslední rok nazpět, odůvod¬
ňujíc právní zájem na tomto zjiště¬
ní nutností správné informace o fi¬
nančním stavu této firmy, jelikož
valná Část věřitelů jmenované firmy
jest u žadatelky pojištěna a podle
§ 5 jejích stanov jest právě účelem
společnosti pojišťovati úvěry přejí¬
máním ručení za splnění jakýchko-
*) Celá úvaha týká se jen řízení před
okresními soudy, neboť předpisy o baga-
telním řízení neplatí pro soudy sborové. —
Pozn. red.
liv úvěrových a dodávkových smluv.
Žadatelka tím dovozovala, že k to¬
mu Účelu potřebuje včas správných
informací ze zájemního rejstříku,
z něhož možno podle § 255 ex. ř. po-
dávati zprávy všem osobám, které
osvědčily, že potřebují takových
zpráv z důležitých důvodů.
Podle citovaného ustanovení jest
zájemní rejstřík potud veřejný, že
zprávu z něho jest dáti všem oso¬
bám, které osvědčí, že jich potřebují
k zahájení sporu nebo exekuce, k po¬
dání námitek proti zahájené již exe¬
kuci nebo z jiných důležitých
důvodů.
Poněvadž vznikly pochybnosti, zda
žádosti takové lze podle § 255 ex. ř.
vyhověti, vyžádalo si presidium vrch¬
ního soudu v Brně poukaz minister¬
stva spravedinosti, které výnosem
ze dne 9. září 1937, čís. 50.330/37-
10 schválilo názor presidia vrchního
soudu v Brně, že s hlediska ustano¬
vení § 255 ex. ř. lze vyříditi kladně
takovou žádost, osvědčí-li podobný
pojišťovací ústav, že jde skutečně
o věřitele, jenž jest u ní pojištěn,
v kterémžto případě pojišťovna vlast¬
ně vystupuje za tohoto věřitele, je¬
muž by informace ze zájemního rej¬
stříku nemohla býti zajisté odepře¬
na; že však by bylo takovou žádost
zamítnouti, kdyby zněla pouze vše¬
obecně bez osvědčení, že jde o je¬
jího pojistníka, takže by taková vše¬
obecná žádost měla ráz obyčejné
obchodní informace.
Vzhledem k obdobným případům
v jiných obvodech byly soudy s exe¬
kuční agendou na toto stanovisko mi¬
nisterstva spravedlnosti upozorněny.
Frydrych.
Povinnost oznamovací v řízení o vy¬
měření dávky z přírůstku hodnoty
nemovitostí.*)
I. V š e o b e c n ě.
Dojde-li k převodu nemovitosti,
*) Ježto opětně se vyskytly v praksi
názory, že oznamovací povinnost zcizitele

Citace:

Rozdíly mezi úpravou odpovědnosti za škody. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, s. 141-143.