Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 19 (1937)

Č. 500.

Bratrské pokladny: I. * Dohlédací právo horních úřadů vůči rozhodčím soudům bratrských pokladen propůjčené v § 35 min. nař. z 11. září 1889 č. 149 ř. z., nemůže se ani vztahovati na meritorní jurisdikci zmíněných soudů, ani v ohledu formelním nařizovati něco, co by bylo v rozporu s formelními předpisy samého zákona. Nemůže tudíž také ex offo ani naříditi obnovu řízení, ani nemůže delegovati jiný rozhodčí soud, není-li tu podmínek § 20, odst. 2 zák. ze dne 17. září 1892 č. 178 ř. z. předepsaných. — II. * Dohlédací horní úřady mohou u výkonu svého dozorčího práva propůjčeného jim vůči rozhodčím soudům bratrských pokladen v § 35 min. nař. z 11. září 1889 č. 149 ř. z. prohlásiti rozsudek rozhodčím soudem vydaný za ničí a naříditi nové jednání jen tenkráte, je-li tu absolutní zmatečnost jednání a rozhodnutí. Pro zmatky pouze relativní (t. j. stranou samou uplatňované) rozsudků rozhodčích soudů bratrských pokladen není nápravy ani v cestě instanční ani v cestě dozorčí. — III. * Opatření dohlédací vydané na rozhodčí soud bratrské pokladny báňským hejtmanstvím, avšak s výslovným odvoláním na rozkaz, jež dalo ministerstvo veřejných prací toto opatření nařizující, jest pokládati za výrok ministerstva báňským úřadem toliko stranám intimovaný. — IV. * Ministerstvo veřejných prací může u výkonu svého práva dozoru jemu nad báňským hejtmanstvím příslušejícího naříditi vůči rozhodčímu soudu bratrských pokladen přímo dozorčí opatření, jež báňské hejtmanství učiniti mělo, avšak učiniti opomenulo.
(Nález ze dne 2. září 1920 č. 7943.)
Věc: Ústřední bratrská pokladna pro severozápadní Čechy v Mostě proti ministerstvu veřejných prací v Praze (zast. báňským radou Drem Frant. Kňourkem, za súčastněnou stranu Jana Hájka adv. Dr. R. Rábí z Prahy) o delegování rozhodčího soudu pražské bratrské pokladny ve sporu Jana Hájka.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím ve sporu Jana Hájka proti stěžovatelce o placení provise bylo nové jednání nařízeno, zrušuje se pro vady řízení a pokud jím nařízena byla delegace jiného soudu rozhodčího, zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Na dotaz členů Národního shromážnění Dra Lukavského a soudr. k ministru veřejných prací a k ministru spravedlnosti stran spravedlivého a nestranného vykonávání povinností úřady v záležitosti horníka Jana Hájka, domáhajícího se placení provise od stěžující si bratrské pokladny, vyžádal si žalovaný úřad spisy věci této se týkající a nařídil pak výnosem ze dne 15. listopadu 1919 čís. 5251 báňskému hejtmanství v Praze, aby delegovalo pražský rozhodčí soud bratrských pokladen ve sporu Hájkově proti stěžující si bratrské pokladně v Mostě na udělení zaopatřovacího platu, ježto v důsledku prohlédnutí příslušných spisů pře té se týkajících a při té příležitosti zjištěných podstatných závad a okolností, jest delegování nového rozhodčího soudu bratrských pokladen dle § 20 zákona o bratrských pokladnách a obnova řízení odůvodněna. Příkazu tomuto vyhovělo pak báňské hejtmanství v Praze výměrem ze dne 3. prosince 1919 č. 12955.
O stížnosti podané do rozhodnutí žalovaného úřadu uvážil nejvyšší správní soud takto:
V odpor vzaté opatření jeví se jak svojí formou, tak i vznikem, obsahem i účelem jako opatření žalovaného ministerstva, jež toto učinilo u výkonu dozorčího práva, pro sebe osobovaného.
Snaží se zajistiti pro řízení, jež po názoru ministerstva nebylo bezvadně provedeno, žádoucí postup, vychází od instance, jež v tomto řízení k zakročení jako řádná instance povolána není, a obsahuje poukaz na podřízený úřad, jenž by sám v konkrétním případě mohl rovněž jen jako dohlédací orgán zakročiti, aby učinil opatření, jež se po názoru ministerstva jeví nutným. Tento charakter a obsah naříkaného ministerského opatření ukládá nejvyššímu správnímu soudu povinnost, aby dříve, než se pustí do merita věci, rozluštil formelní otázku, zda v onom usnesení, jímž báňské hejtmanství v Praze uposlechlo poukazu ministerstva, lze spatřovati rozhodnutí tuto záležitost v poslední instanci vyřizující, jež tímto soudem přezkoumáno býti může (§ 5 zákona o správním soudu).
Před zodpověděním této otázky jest třeba ujasniti si právní postavení, jež ministerstvo jako dohlédací úřad vůči rozhodčím soudům bratrských pokladen po zákonu zaujímá. Dozorčí právo horních úřadů nad rozhodčími soudy bratrských pokladen jest upraveno § 35 min. nař. z 11. září 1889 č. 149 ř. z. Tento předpis označuje za příslušné dozorčí orgány báňská hejtmanství a ukládá jim povinnost, aby shledané vady a nepravidelnosti odstranila a pokud by opatření za nutná shledaná přesahovala vlastní příslušnost báňského hejtmanství, učinila přiměřené návrhy ministerstvu.
Vzhledem na toto znění zákona bylo by po názoru nejvyššího správního soudu mylným uznati jedině báňská hejtmanství za příslušné dohlédací úřady a přiznati právo iniciativy toliko jim.
Z moci kontrolního práva, ministerstvu jako nejvyššímu hornímu úřadu přikázaného, a také v cit. § 35, jenž se zmiňuje o případném zakročení ministerstva, uznaného, jest ministerstvo zřejmě povoláno bdíti nad báňskými hejtmanstvími, aby právo dozoru jim v § 35 cit. min. nař. propůjčené řádně vykonávala, a shledá-li v tom směru vady a nedostatky, zaříditi potřebné k odstranění jich.
Že opatření ministerstvem učiněné může záležeti také v přímém nařízení toho, co báňské hejtmanství samo zaříditi mělo, nelze vzhledem na povahu práva dozorčího bráti v pochybnost.
Nelze proto také v daném případě označiti za nezákonné, zakročilo-li ministerstvo samo bezprostředně jako dohlédací orgán, aniž vyčkalo dříve návrhů báňského hejtmanství.
Z uvedeného však také vyplývá závěr, že onen výnos, jenž byl formelně vydán báňským hejtmanstvím, není ve skutečnosti opatřením tohoto úřadu, nýbrž obsahuje pouze intimaci opatření ministerstvem samým učiněného, což vůči stranám bylo citováním onoho ministerského rozhodnutí také dostatečně vyjádřeno.
Ježto tudíž jde o výrok poslední instance, je tím dle §§ 2 a 5 zákona o správním soudě příslušnost nejvyššího správ. soudu dána.
Pokud se týká meritorního obsahu tohoto ministerského dohlédacího opatření, bylo uvažováno takto:
Ministerstvo, jež nastoupilo pouze na místo báňského hejtmanství, úřadu to dle § 35 cit. min. nař. vlastně a v prvé řadě příslušného a jež jedině tímto úřadem opomenuté opatření nahraditi chtělo a mohlo, nemůže si vůči rozhodčím soudům bratrských pokladen osobovati nijakých širších práv dohlédacích, než jaká poskytuje shora uvedený předpis § 35 báňským hejtmanstvím.
Obsah a smysl tohoto předpisu nelze však vykládati jedině ze znění tohoto zákonného ustanovení. Nesmí býti totiž přehlédnuto, že tento předpis obsažen jest v provozovacím nařízení ministerském, jež, nemá-li býti prohlášeno nezákonným, nesmí vybočovati z rámce zákona, k jehož provedení má sloužiti.
Jest tudíž při výkladu cit. § 35 v první řadě přihlížeti k zákonu o bratrských pokladnách a z něho jest vyvoditi hranici položenou dozorčímu právu horních úřadů vůči rozhodčím soudům bratrských pokladen.
V tom směru přichází v prvé řadě v úvahu § 20, posl. odst. zákona o bratrských pokladnách, jenž moci nařizovací přenechává jedině podrobné upravení řízení, z čehož nutno souditi, že dozorčí právo, mocí nařizovací horním úřadům při této úpravě přiznané, se omezuje toliko na řádné provádění forme1ních předpisů tímto nařízením vydaných, že se však rozhodně nesmí ani dotýkati nalézací činnosti rozhodčích soudů bratrských pokladen po její stránce meritorní ani se obírati formelními otázkami, jež jsou již v zákoně samém rozhodnuty. — Že zakročení horních úřadů z moci úřední, pokud jde o meritorní jurisdikci rozhodčích soudů, jest naprosto vyloučeno, vyplývá ostatně i z ustanovení § 20, odst. 3 zákona o bratrských pokladnách ve znění zákona ze dne 17. září 1892 č. 178 ř. z., jež prohlašuje nálezy těchto soudů za nenaříkatelné a tím jasně vyjadřuje, že žádný úřad, i kdyby strana za to žádala, nesmí obsah rozhodčích nálezů ani přezkoumati ani své kritice podrobiti.
S meritorním obsahem soudních nálezů souvisí však obnova řízení, která dle své povahy předpokládá přezkoumání skutkové podstaty, jež byla pro rozhodnutí soudu uznána důležitou a podstatnou, i průvodního materiálu za rozhodný uznaného, a kteráž by již z tohoto důvodu nikdy nesměla býti povolena úřadem dohlédacím, nýbrž jedině soudem samým.
Z ostatních předpisů pro výklad § 35 cit. min. nař. směrodatných bylo by v daném případě zvláště ještě poukázati na 2. odstavec § 20 cit. zákona o bratrských pokladnách, jenž upravuje otázku delegace jiného rozhodčího soudu k rozhodnutí konkrétního případu. Z tohoto ustanovení lze jasně vyčísti, že zákon sám toto opatření váže na určité zákonné podmínky (předpojatost přísedících) a že za příslušné k povolení delegace označuje jedině báňské hejtmanství.
V úvaze, že předpisy o příslušnosti nutno hodnotiti zásadně jako jus cogens (srovn. § 20 l. c. slova »výhradně příslušným«), nutno i každé odchýlení se od normy tuto příslušnost upravující považovati za výjimku, již nelze ani nikdy vykládati extensivně, ani rozšiřovati na jiné případy.
Následkem toho jest logicky i právně nemožno chtíti z ustanovení §u 20. odst. 2 vyvoditi, že by zákon delegaci jiného rozhodčího soudu k rozhodnutí konkrétního případu chtěl připustiti i v jiných případech než jím samým uvedených. Když však zákon zakazuje takovou delegaci i tehda, když obě strany k tomu dají svolení, je naprosto vyloučeno, aby úřad sám si osoboval právo takovouto delegaci naříditi z mocí úřední, dokonce snad proti vůli některé ze stran.
Posoudíme-li nyní naříkané rozhodnutí s hlediska právě vytčených
zásad, dospějeme k následujícímu výsledku:
Pokud rozhodnutí to mluví o obnově již skončeného řízení, bylo by je, pakliže tímto výrazem je míněna obnova ve shora uvedeném technickém slova smyslu, označiti za nezákonné. Nejvyšší správní soud shledal však, že žalované ministerstvo nechtělo tu naříditi takovouto obnovu, nýbrž že chtělo jen vysloviti, že řízení už provedené následkem různých nedostatků nelze považovati za úřední jednání, s nímž by mohly býti spojeny právní účinky, a že vydaný nález nelze kvalifikovati jako platné a právní moci schopné úřední opatření, naopak že vše, co dosud v záležitosti Jana Hájka rozhodčím soudem v Mostě bylo zařízeno, jest ničím a zmatečným, a že tudíž nutno na ně pozírati, jako by vůbec neexistovalo.
Takovýto výrok mohlo by arci ministerstvo jako dohlédací úřad ve smyslu § 35 cit. min. nař. učiniti, avšak jen tenkráte, kdyby zmatečnost řízení i nálezu jím shledanou bylo lze označiti za absolutní, nikoli však, kdyby bylo možno tuto zmatečnost hodnotiti,toliko jako relativní, neboť takovouto zmatečnost mohla by vždy uplatniti toliko strana v řádném řízení opravném, a ježto proti rozhodnutí rozhodčího soudu jakýkoliv opravní prostředek jest vyloučen, nebylo by lze ji vůbec k platnosti přivésti.
Zdali v daném případě vskutku šlo o takovouto absolutní zmatečnost, nelze však na základě dané skutkové podstaty a zvláště na základě naříkaného rozhodnutí, jež mluví všeobecně jen o nedostatcích, aniž by je blíže konkretisovalo, posouditi, i bylo proto naříkané rozhodnutí v tomto bodě dle § 6 zákona o správním soudě zrušiti pro vady řízení.
Pokud naříkané rozhodnutí současně deleguje jiný rozhodčí soud k provedení případného nového jednání, jeví se tento výrok v každém případě, a to i tenkráte, dojde-li skutečně k novému projednání, nezákonným, pokud není prokázáno, že jsou tu podmínky § 20, odst. 2 cit. zákona. Že by tu takové podmínky byly, nebylo ani v řízení zjištěno, ani v naříkaném výnose tvrzeno.

Citace:

Čís. 326 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 617-618.