Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 3023.

Ne každý přestupek platných příkazů nebo zákazů jest o sobě jednáním nečestným ve smyslu § 488 tr. zák., nýbrž jest při hodnotění povahy dotyčného jednání dbáti okolností případu; spadá sem vinění z pokusu o podloudné provážení zboží (cigaret) přes hranici; subjektivní stránka.
Beztrestnosti z důvodu zdařilého důkazu t. zv. pravděpodobnosti ve smyslu § 490 tr. zák. lze se dovolávati jen, nebylo-li obvinění spadající pod hledisko § 487 nebo § 488 tr. zák. proneseno způsobem uvedeným v § 489 tr. zák.
Výrok o tom, zda v tom kterém případě je zřejmým úmysl chrániti především zájem veřejný (§ 4 tisk. nov.), je co do směru a zřejmosti úmyslu obžalovaného, jakož i co do zájmu jím in concreto sledovaného výrokem skutkově zjišťovacím (§ 258 tr. ř.) a podléhá přezkoumání jen co do pojetí »veřejnosti« zjištěného zájmu.
Veřejný zájem ve smyslu § 4 tisk. nov. musí býti zájmem společenského kollektiva; nestačí, šlo-li pachateli o napadená soukromého žalobce v jeho osobním poměru jako jednotlivce, pramenící z politického odpůrcovství.
(Rozh. ze dne 27. prosince 1927, Zm II 115/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako kmetského soudu ve Znojmě ze dne 4. ledna 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle § 488 tr. zák. (správně též podle § 493 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Důvody:
Zmateční stížnost zmiňuje se úvodem svých vývodů o některých vadách skutkového rozřešení případu soudem kmetským, avšak sama staví se na stanovisko, že dotyčné vady nezakládají důvodu zmatečnosti rozsudku podle čís. 5 § 281 tr. ř. a ve shodě s konečným návrhem — neuplatňuje v té příčině žádného z formálních důvodů zmatečnosti. Zmatečnost vytýká stížnost rozsudku pouze z důvodu čís. 9 písm. a) a b) § 281 tr. ř. Shledává především mylným právní názor napadeného rozsudku, podle něhož obvinění soukromého obžalobce z toho, že neohlásil svých (cizozemských) cigaret na československé hranici ku proclení, je obviněním z činu nečestného podle § 488 tr. zák. Dovozuje v podstatě,, že dlužno rozeznávati mezi případy, kdy někdo ze ziskuchtivosti neb aspoň v úmyslu poškoditi celní erár citelně o poplatky, prováží podloudně předměty ve velkém množství nebo značné ceny, a mezi případy, kdy jde jen o předměty nepatrné ceny, denní a osobní potřeby, kde nesplnění celní povinnosti je podle obecného názoru zjevem denního života, povahy spíše žertovně sportovní než jednáním obmyslným; proclívání takových předmětů a jeho výnos je prý spíše formalitou než ziskem celního eráru; prohřešky toho druhu nejsou podle názorů obecné morálky povahy zneuctívající. Nelze zajisté venkoncem odepříti platnost stanovisku zmateční stížnosti v tom dalším směru, že není o sobě každý přestupek platných příkazů nebo zákazů jednáním nečestným ve smyslu § 488 tr. zák., že nutno při hodnotění povahy dotyčného jednání dbáti okolnosti případu. Než tu právě přehlíží zmateční stížnost, že v souzeném případě nebylo zjištěno, že v pozastaveném článku bylo o soukromém obžalobci tvrzeno, že provážel nevyčtené cigarety v úmyslu žertovně sportovním nebo jinak za okolností poukazujících k nevinnému rázu případu. Podle rozsudkových zjištění bylo naopak v pozastaveném článku o soukromém obžalobci uvedeno, že cigarety na hranici neohlásil a že byl po zakročení finančního orgánu nucen jíti na celní úřad a tam celní poplatek vyrovnal. V tomto vylíčení děje spočívá však zřejmě poukaz ke snaze soukromého obžalobce, zkrátiti erár o poplatek příslušející mu podle obecně závazných předpisů a nabyti tak po křivých cestách neoprávněného prospěchu majetkového. Jednání takovou snahu projevující je však bez ohledu na výši peníze, o který jde, v neshodě s představou o jednání občana poctivého a řádného. Že si je této povahy takového jednání i občanstvo plně vědomo, přes jistou nepopiratelnou míru shovívavosti k přestupkům fiskálním, lze důvodně usuzovati ze známé zkušenosti, že v případě přistižení je pokus o podloudné provážení zboží obecně pociťován jako čin zahanbující. V žádném případě nemohla by případná laxnost části občanstva v mravním hodnotění přestupků důchodkových dojíti sankce při posuzování právním. Nelze tedy shledati právního omylu, když nalézací soud, třebas bez zvláštního odůvodňování, shledal v obsahu pozastaveného článku obviňování soukromého obžalobce z činu nečestného ve smyslu § 488 tr. zák., a budiž jen mimochodem poukázáno na to, že ani článek podle celé stylisace zřejmě neuváděl řečenou událost ke cti soukromého obžalobce. Tím je zároveň v podstatě již vyvrácena námitka, kterou zástupce zmateční stížnosti, patrně s hlediska důvodu čís. 9 a) § 281 tr. ř. při veřejné roku uplatňoval v ten smysl, že tu není ani skutkové podstaty přečinu podle § 488 tr. zák. po stránce subjektivní, poněvadž prý si obžalovaný nebyl vědom, že závadný článek obsahuje obvinění soukromého obžalobce z nečestného jednání. Neboť ke skutkové podstatě zažalovaného přečinu se nevyžaduje pachatelovo vědomí, že napadený jest viněn z nečestného jednání v obecném, všemu občanstvu společném slova smyslu, jak si jej vykládá zmateční stížnost, stačí, že si obžalovaný byl vědom, že soukromý obžalobce jest obsahem článku viněn z jednání příčícího se platným předpisům a vzhledem k dalším provázejícím okolnostem i dobrým mravům, tedy z jednání nečestného ve smyslu shora vyloženém. Toto vědomí napadený rozsudek u obžalovaného předpokládá a zjišťuje je způsobem, jemuž formální vadnost není vytýkána. Popíraje věcnou správnost tohoto rozsudkového zjištění, neprovádí zástupce zmateční stížnosti dovolávaného hmotněprávního zmatku po zákonu.
Uplatňujíc výslovně důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. b) § 281 tr. ř., napadá zmateční stížnost rozsudek v jeho právním stanovisku, že v souzeném případě nepostačoval důkaz vyžadovaný ku beztrestnosti ve smyslu § 4 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n. Stížnost dovolává se tu především ustanovení § 490 tr. ř., odst. druhý a dovozuje, že v souzeném případě stačil důkaz pravděpodobnosti a ten že byl proveden. Stížnost však přehlíží, že beztrestnosti z důvodu zdařilého důkazu t. zv. pravděpodobnosti ve smyslu § 490 tr. zák. lze se podle jasného doslovu tohoto §, jenž staví proti sobě dvě skupiny způsobů a druhů urážek na cti, dovolávati jen tomu, kdo nepronesl obvinění spadající pod hledisko §§ 487 nebo 488 tr. zák. způsobem, uvedeným v § 489 tr. zák., tudíž — mimo jiné — v díle tiskovém. Poněvadž v souzeném případě je shledávána urážka na cti ve smyslu § 488 tr. zák. v obsahu článku uveřejněného v periodickém tiskopise, nemůže ustanovení druhého odstavce § 490 tr. zák. vůbec přijíti v úvahu a není třeba blíže se obírati vývody připínajícími se k tomuto neudržitelnému právnímu stanovisku zmateční stížnosti. Kmetský soud shledal ve svém rozsudku, že se obžalovaný nemůže dovolávati úlevy uvedené v § 4 zákona o tiskových urážkách, a musil by tedy k beztrestnosti provésti důkaz pravdy, nikoli jen pravděpodobnosti. Podkladem tohoto stanoviska je zjištění, že obžalovaný neuveřejnil pozastavený článek zřejmě v tom úmyslu, by chránil především veřejný zájem, nýbrž že obžalovaný sledoval v prvé řadě jiný cíl, nežli veřejný zájem, totiž že chtěl chrániti, a to způsobem útočným, stoupence své strany proti soukromému obžalobci. Zmateční stížnost naproti tomu dovozuje, že se obžalovaný, uveřejňuje článek, dal vésti jedině zřejmým úmyslem chrániti veřejný zájem. Výrok o tom, zda je v tom kterém případě zřejmým úmysl chrániti především veřejný zájem, je co do směru a zřejmosti úmyslu obžalovaného jakož i co do zájmu jím in concreto sledovaného výrokem skutkově zjišťovacím (§ 258 tr. ř.) a podléhá právnímu přezkoumání jen co do pojetí »veřejnosti« zjištěného zájmu. V prvém směru lze jej tedy napadati jen z formálních důvodů, pro něž může býti skutkově zjišťovací výrok zmatečným. Takových vad písemná zmateční stížnost ani číselně neuplatňuje, ani věcně nevytýká. Pokud zástupce zmateční stížnosti teprve při veřejném roku vytýkal nedostatek opory (důvodů) pro předpoklad rozsudku, že obžalovanému šlo o zájem politický (stranický), nemohla tato výtka, spadající pod formální zmatek čís. 5 § 281 tr. ř., jakožto opožděná dojíti povšimnutí, poněvadž nebyla obsažena ve zmateční stížnosti písemně včas provedené (§ 285 odst. prvý tr. ř., § 1 čís. 2 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878). Písemné provedení stížnosti jen poukazuje ku podnětu článku, k jeho textu a obsahu, by dovodilo svůj již označený skutkový závěr. Než vývody ty nemohou míti úspěchu ani s hlediska věcně snad rozsudku vytýkané neúplnosti, neboť i rozsudek dochází ku svému zjištění na tomtéž podkladě, hledíc spolu k obhajování se obžalovaného. Nepodařilo-li se pak stížnosti prokázati, že nalézací soud opomenul uvážiti některý závažný výsledek průvodního řízení, nelze v jejích vývodech shledati nic než nepřípustné brojení proti skutkovému přesvědčení nalézacího soudu a stejně nepřípustnou snahu o samostatné sestrojování si skutkového podkladu pro právní posouzení případu. Že pak s hlediska číselně uplatňovaného hmotněprávního důvodu zmatečnosti tyto vývody povšimnutí dojíti nemohou, plyne jasně ze zásady vyslovené v § 288 čís. 3 tr. ř. Nedostává-li se však subjektivní složky řečené podmínky beztrestnosti podle § 4 uv. zák., pozbývá významu otázka, zda je správný rovněž napadený názor kmetského soudu, podle něhož jediný veřejný zájem, který by mohl v souzeném případě přijiíti v úvahu, byl zájem na dodržování finančně celních předpisů. Neboť nalézací soud zároveň zjišťuje, že cílem, jejž obžalovaný v prvé řadě sledoval, bylo chrániti stoupence své strany proti soukromému obžalobci, a to způsobem útočným. Pokud zmateční stížnost chce i toto zjištění nahraditi jiným výkladem snahy obžalovaného, aniž uplatňuje neb aspoň provádí některý z formálních důvodů zmatečnosti, stačí poukázati na to, co bylo již uvedeno k podobnému počínání si stížnosti co do úmyslu obžalovaného. To platí zejména i o pokusu zmateční stížnosti, vyložiti nalézacím soudem předpokládanou snahu obžalovaného za snahu chrániti státní úřady a státní činovníky proti bezdůvodným, zlovolným a zlehčujícím útokům a obviňováním se strany osob a tiskovin jistých politických stran, by mohlo se býti pro ochranu takovou dovoláváno uznání zájmem veřejným. Neboť smyslem již uvedeného rozsudkového zjištění o zájmu obžalovaným sledovaném je, že šlo o napadení soukromého obžalobce v jeho osobním poměru jako jednotlivce, pramenící z politického protivnictví, a nikoli o zájem společenského kolektiva, jímž podle příkladů uvedených v § 4 uv. zák. musí býti každý veřejný zájem ve smyslu této stati zákona. Jak dovoděno, je zmateční stížnost bezdůvodná, pokud byla vůbec provedena po zákonu. Bylo ji proto zavrhnouti.

Citace:

č. 3023. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 963-967.