Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2976.

Podle § 335 tr. zák. jest trestnost opomenutí podmíněna tím, že ten, kdo se ho dopustil, porušil tím svou povinnost. Povinnosti, stanovení v § 54 min. nař. ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák. pro provoz hlinišť, stihají výhradně majitele závodu neb osobu, již tento k tomu zřídil (pověřil technickým vedením závodu).
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1927, Zm I 145/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Jaroslava P-a ml. do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 1927, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, která se dovolává důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a), b) § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Napadený rozsudek, jímž byli stěžovatel a Ludvík K. uznáni vinnými přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., spatřuje nedbalost-stěžovatelovu, zakládající jeho trestnost podle uvedeného paragrafu, stejně jako u spoluobžalovaného Ludvíka K-y, v nedostatečném dozoru při vykopávání hlíny v cihelně, tedy v opomenutí stěžovatelově. Podle § 335 tr. zák. jest však trestnost opomenutí podmíněna tím, že ten, kdo se ho dopustil, porušil tím nějakou svou povinnost, tedy v souzeném případě povinnost dozoru. Není-li tato podmínka splněna, nejde o trestný čin podle § 335 tr. zák., byť i tu byly všechny ostatní předpoklady skutkové podstaty tohoto §. Nutno proto především zkoumati otázku, zda se stěžovatel nedostatečným dozorem, jejž mu klade napadený rozsudek za vinu, dopustil porušení nějaké povinnosti. V tomto směru dlužno podotknouti toto: Opatrnosti a bezpečnostní zařízení, jichž dlužno dbáti při provozu hlinišť, vypočítává ministerské nařízení ze dne 29. května 1908, čís. 116 ř. zák. Podle § 54 tohoto nařízení musí majitel závodu neb osoba k tomu zřízená místa, kde se pracuje, každodenně před zahájením práce, mimo to pak po oblevě nebo po deštivém počasí a při nastalém mrazu, rovněž i po, každém větším trhání a posléze při opětném zahájení těžby po delší přestávce, podle potřeby i častěji prohlédnouti a, hrozí-li nebezpečí zasypání, učiniti ihned potřebná opatření, by se tomu zabránilo, po případě i zastaviti práce na ohrožených místech. Povinnosti stanovené tímto § stihají tedy výhradně majitele závodu neb osobu, již tento k tomu zřídil. V souzeném případě je však zjištěno', že majitelem závodu nebyl stěžovatel, nýbrž jeho otec Jaroslav P. st., jenž nevykonával dozor osobně, nýbrž zřídil k tomu kvalifikovaného cihlářského mistra Ludvíka K-u, o němž nalézací soud výslovně zjistil, že byl vedoucím cihlářským mistrem a že bylo jeho hlavní starostí, by hlína byla správně dobývána. Co se týče stěžovatele, který se v první stolici hájil tvrzením, že obstarával pouze administrativní stránku závodu a že jen dobrovolně dohlížel také nad dělníky a na jich práci, zjišťuje nalézací soud toliko povšechně, že neobstarával pouze administrativní stránku závodu, nýbrž že vedl cihelnu jako syn majitele, a označuje ho na jednom místě rozsudku jako dozorčí orgán. Dlužno proto zkoumati otázku, zda povinnost dohlížeti při vykopávání hlíny v cihelně, jež stěžovateli nebyla výslovně uložena, neplynula pro něho snad z toho, že vedl cihelnu jako syn majitele, z jeho postavení a zvláštních poměrů, o nichž se zmiňuje § 335 tr. zák. Než pro řešení této otázky, pokud se týče pro přezkum, zda nalézací soud řešil tuto otázku správně, zodpověděv ji kladně, nedostává se zrušovacímu soudu ve zjištěních nalézacího soudu potřebného podkladu, neboť napadený rozsudek, zjistiv, že stěžovatel vedl závod jako syn majitele a označiv ho na jednom místě jako dozorčí orgán, neuvedl, v čem ono vedení záleželo a z jakých důvodů ho označuje jako orgán dozorčí, nezjistil zejména, že byl jako takový také pověřen technickým vedením závodu, jež záleželo jako u Ludvíka K-y také v péči o to, by hlína byla správně dobývána, a nezjistil, že, pokud se týče proč stěžovatel byl povinen také k tomu, co podle svého tvrzení učinil dobrovolně, totiž, že dohlížel na práci, napomínaje dělníky a dávaje jim rozkazy. Stejně nedostatečným jest další zjištění napadeného rozsudku, že stěžovatel byl s Ludvíkem K-ou osudného dne krátce před tím, než došlo k nehodě, na místě, kde dělnicí pracovali, a k práci přihlížel, neboť s hlediska právě vytčeného nalézací soud byl by musil také zjistiti, za jakým účelem stěžovatel v osudný den v hliništi byl a k práci přihlížel, zdali a jaké disposice při tom dával, zda těmito disposicemi nebo jejich opomenutím nějakou svou povinnost porušil a jakou. V tomto směru však napadený rozsudek naprosto selhává. Důsledkem toho jest napadený rozsudek, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným, zmatečným, neboť nejsou v něm zjištěny okolnosti, jež při správném použití zákona měly by býti základem tohoto nálezu (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Bylo proto zmateční stížnosti, která tuto vadu zřejmým poukazem vytýká, již z tohoto důvodu vyhověti a uznati, jak se stalo, a nebylo zapotřebí, zabývati se jejími ostatními výtkami.

Citace:

Čís. 2976. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 862-864.