Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2964.

Nebyla-li pohrůžka pronesena přímo k osobě ohrožené, nýbrž sdělena osobě třetí, vyhledává se k subjektivní skutkové podstatě zločinu podle § 98 b) tr. zák. kromě pachatelova vědomí, že vyhrožuje zlem tam uvedeným, i jeho úmysl, by se ohrožený o vyhrůžce též dozvěděl a by takto sdělením vyhrůžky prostřednictvím třetí osoby byl dán vůli ohroženého směr pachatelem chtěný.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1927, Zm II 348/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 27. června 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí vydíráním ve smyslu § 98 b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti obžalovaného nelze upříti oprávnění již, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 5 § 281 tr. ř. vytýká rozsudku formální vadnost ve směru subjektivním. Jde tu o případ, kde pohrůžka nebyla pronesena přímo k osobě ohrožené, nýbrž sdělena osobě třetí, a vyhledává se v takovém případě, mají-li býti splněny subjektivní znaky zločinu § 98 b) tr. zák., kromě vědomí pachatelova, že vyhrožuje zlem v bodu b) tohoto § blíže označeným, i jeho úmysl, by se ohrožený též o výhrůžce dozvěděl a by takto sdělením vyhrůžky prostřednictvím třetí osoby byl dán vůli ohroženého směr pachatelem chtěný, tedy v případě, o nějž tu jde, by pod vlivem vyhrůžky upustil od toho, ucházeti se o místo správce školy. Nalézací soud omezil se v této příčině na zjištění nesprávnosti obhajoby stěžovatelovy co do okolnosti jím tvrzené, že »prý učiteli Albínu Z-ovi sdělil, že nehodlá učiniti oznámení na ohroženého Edvarda P-e, že se však o jeho závadném projevu veřejně ve všech hospodách mluví, a že by někdo jiný tedy mohl učiniti oznámení«, pokládá dále i za vyloučeno, že by stěžovatel, jak tvrdí, ve své vlastností jako předseda místního školního výboru nebo z rozkazu tímto výborem neb obecní radou mu daného byl jednaly a jedině na tomto podkladě dospívá k přesvědčení, že stěžovatel vyhrožoval P-ovi ublížením na svobodě a cti v úmyslu, by Z. vyhrůžku jemu sdělil a by touto vyhrůžkou na něm vymohl opomenutí shora již naznačené. Právem vytýká stížnost, že rozsudek pomíjí důležité skutečnosti, které, kdyby byl o nich uvažoval, nevylučují, že by co do subjektivní viny stěžovatelovy dospěl k jinému závěru. Nezáleží ovšem na vadnosti výroku, že stěžovatel nejednal z rozkazu oněch úředních míst, neboť nelze seznati, proč by stěžovatel neměl zodpovídati za skutek jemu za vinu kladený, když snad z domnělého nebo skutečně mu daného úředního rozkazu na onen závadný projev P-e učitele Z-a upozornil, při tom však se úkolu jemu svěřeného zhostil způsobem předpisům § 98 b) tr. zák. se příčícím; naproti tomu nelze však přehlédnouti další stížností právem uplatňované nedostatky rozsudku co do způsobu, jak se ono sdělení vůči Z-ovi ve skutečnosti stalo. Tu zjišťuje rozsudek, že obžalovaný Z-ovi řekl, že nepomůže-li protest proti P-ovi, »má neb mají« ještě něco jiného, co ho přivede před trestní soud. Lze připustiti, že by v této poznámce, ať se již stala v té neb oné formě, bylo lze spatřovali vyhrůžku zlem v § 98 b) tr. zák. uvedeným, leč pro otázku subjektivního zavinění, totiž pro vědomí stěžovatelovo, že vyhrožuje takovým zlem, a pro jeho úmysl, by prostřednictvím Z-a bylo působeno na vůli ohroženého směrem obžalovaným chtěným není doslov oné poznámky, jímž se sond, pokládaje ji zjevně mylně za nerozhodnou, vůbec nezabývá, bez významu; vždyť nelze předem vyloučí ti, že snad stěžovatel, pokud se vyjádřil, že »mají« ještě něco jiného, chtěl tím Z-a toliko upozorniti, že P-ovi hrozí z jiné (nikoli z jeho) strany, totiž od jeho četných protivníků v obci trestní oznámení, pokud by trval na tom, ucházeti se o místo správce školy. Důležitou oporou pro toto pojímání intervence stěžovatelovy mohla by pak býti i další rozsudkem ovšem zjištěná, avšak ve svém vztahu k subjektivní stránce nehodnocená okolnost, že stěžovatel dále Z-ovi řekl, že »se ta věc oznámí« — nikoli tedy, že »on« (stěžovatel) ji oznámí, když P. o místo nadučitele zažádá; těsně souvisí pak s touto vadou další rozsudku právem vytknutá neúplnost, že opomenul uvažovati o tom, že se stěžovatel podle původní výpovědi Z-a vyjádřil, že P-e »dostanou« před trestní soud (sie werden ihn vor’s Strafgericht bringen). Stěžovatel také neřekl Z-ovi, by to P-ovi »vyřídil«, jak je v rozsudku uvedeno, nýbrž by mu to »sdělil« (viz protokol o hlavním přelíčení) a není ani tato odchylka, jež by snad za jiných okolností mohla býti bezpodstatnou, bez významu v případě, o nějž tu jde; vždyť se tu jedná o bezpečné řešení subtilní otázky, zda bylo záměrem obžalovaného, sděliti toliko Z-ovi pověsti kolující mezi obecenstvem o trestném činu P-em spáchaném, tak že by tu po případě šlo toliko o jakési varování — či zda se nesl jeho úmysl k tomu, by Z. byl prostředkovatelem jeho výhružných záměrů proti P-ovi. Zajisté nebude od místa, uvažovati i o tom, že stěžovatel vše to vykládal Z-ovi podle jeho údaje »teprve na jeho naléhání« a, že celý hovor působil na Z-a dojmem, že se stěžovatel dostavil k němu, by na něho — Z-a — a nikoliv tedy na P-e — působil, by se P. o místo nadučitele neucházel. Pokud veškeré tyto pro posouzení významu, jaký stěžovatel pozastavenému projevu přikládal, a záměru, jaký při tom sledoval, rozhodné skutečnosti rozsudkem náležitě hodnoceny nebyly, nelze tvrditi, že otázka subjektivního zavinění byla způsobem bezpečným a výstižným řešena; bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a za podmínek § 5 novely k trestnímu řádu uznati již v zasedání neveřejném, jak se stalo.

Citace:

Čís. 2964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 831-833.