Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 375.

Volnost stěhování: * Povolení dané k přesídlení, provázené dodatkem, z něhož by bylo lze odvoditi přání nebo příkaz bytového úřadu, aby se strana nastěhovala do určitého bytu, nutno vykládati za povolení bezvýminečné. Připojený příkaz jako opatření překročující meze kompetence úřadu nelze pokládati pro stranu za závazný.
(Nález ze dne 12. dubna 1920 č. 1197.)
Věc: Alois Sieber v Žatci (adv. Dr. Robitschek ze Žatce) proti nájemnímu úřadu v Žatci stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Alois Sieber jest vlastníkem domu č. p. 348 a mlýna Viktoria v Žatci, kdež zaměstnává 24 dělníků, stárka a správce. Byl také pachtýřem tří dvorů ve Všehrdech, Bílenci a Družkovicích, ohledně nichž poměr pachtovní končil 31. prosince 1919, a proto když v červenci 1918 v domě svém č. p. 348 v Žatci pronajímal Arnoštu Bondymu byt sestávající z 5 pokojů s kuchyní a přísl., ujednal s ním, že Arnošt Bondy dnem 1. listopadu 1919 byt vyklídí, poněvadž jej stěžovatel může potřebovati pro sebe.
Okresní soud v Žatci po provedeném řízení povolil Aloisu Siebrovi, jehož rodina čítá 11 členů, by mohl Arnoštu Bondymu byt vypověděti. V řízení tom na dotaz soudu odpověděla bytová sekce v Žatci, že bylo Aloisu Siebrovi uděleno povolení, by do Žatce přesídlil s pokynem (mit dem Bedeuten), aby bydlel ve mlýně. Okresní soud výslechem svědka Hildeberta Kolba si zjistil, že ve mlýně Viktoria ani v hlavní budově ani ve vedlejších budovách není žádného bytu, vyjma jedinou místnost obývanou stárkem a že svědek v roce 1918 pro nedostatek dělníků a staviva stěžovateli stavbu obytného domu odepřel. Soud uznav proto, že stěžovatel utrpěl by větší újmu než dosavadní nájemník, povolil Aloisu Siebrovi, že může dáti výpověď, což krajský soud doplnil nařízením, že nutno i určiti lhůtu výpovědní. Důsledkem toho dal Alois Sieber Arnoštu Bondymu soudní výpověď k 1. únoru 1920, proti kteréž po zákonu Arnošt
Bondy dalších námitek Činiti nemohl.
Po prohrané při soudní oznámil Arnošt Bondy podáním ze dne 8. listopadu 1919 bytovému úřadu v Žatci, že z bytu v domě č. p. 348 v Žatci obdržel výpověď, proti níž nemá žádných opravných prostředků a že Alois Sieber povolení k této výpovědi obdržel proto, že bytu sám potřebuje. Při tom žadatel Arnošt Bondy tvrdil, že bytová sekce povolila Aloisu Siebrovi přesídlení jen do mlýna Viktoria s výslovným poukazem, by nájemníci v domě čp. 348 v Žatci byli ponecháni a dovozoval, že soud svolil k výpovědi, by stěžovatel sám se do bytu v domě č. p. 348 nastěhoval, což však omezeným nastěhovacím povolením obce výslovně jest zakázáno a proto byl by vypovězený byt prázdným; ježto dle soudního povolení stěžovatel byt pronajmouti nesmí, nastal prý případ § 6. odst. 6 nařízení ministerského a proto žádá za přikázání bytu toho.
Usnesením bytové sekce v Žatci z 19. listopadu 1919 dle § 6 a 8 nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. zabírá se byt v domě stěžovatelově č. p. 348 v Žatci firmou Arnošt Bondy užívaný pro tuto firmu, poněvadž stěžovateli povolení k přesídlení. uděleno bylo s výslovným poznamenáním (Bemerken), že má bydleti ve mlýně a poněvadž pro firmu Arnošt Bondy vzhledem na bytovou tíseň v Žatci panující nelze do 1. února 1920 vhodný byt v místě nalézti.
Usnesení bylo vypraveno až 6. prosince 1919 a doručeno 14. prosince 1919.
Zákon z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. nabyl dle § 33 účinnosti dne 22. listopadu 1919.
V podaném odporu žádal Alois Sieber, by toto zabrání bylo zrušeno, předložil soudní usnesení, jichž obsah jest shora uveden, a uvádí, že spolehl na tato soudní usnesení a jejich pravoplatnost, že nyní jest bez bytu, že Arnošt Bondy mohl ovšem menší byty již najmouti, a měl v čas se starati, když věděl, že byt výslovně jest pronajat jen do 1. listopadu 1919, že není tu důvodů k zabrání místností v jeho domě, že mohou býti zabrány jen přespočetné místnosti a že omezení vlastníka nemůže tak daleko sahati, aby přes pravoplatné rozhodnutí soudní nemohl se do svého domu nastěhovati, je-li s 5 dětmi bez přístřeší a při tom aby nájemník měl luxusní byt o 5 místnostech. Byt o 2 místnostech ve mlýně jest obýván a obsazen.
Nájemní úřad města Žatce usnesením z 25. ledna 1920 č. 728/1 nedal odporu místa a potvrdil naříkané rozhodnutí odůvodniv je tím, že stěžovatel nic nenamítal, že mu bylo dáno povolení, by do Žatce se nastěhoval s pokynem (mit dem Bedeuten), že má bydleti ve mlýně. Tím že stal se výměr ten pravoplatným a proto není dovoleno nastěhování do domu č. p. 348 v Žatci, nýbrž do jeho mlýna čp. 658 v Žatci, že následkem soudní výpovědi a soudního příkazu k vyklizení byt Arnošta Bondyho od 1. února 1920 jest pokládati za byt vypovězený a znovu nepronajatý. Obec tudíž že dle § 8, odst. 7 zákona z 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n. byla oprávněna byt zabrati, zvláště když soudní výpověď a soudní příkaz vyklízecí na rozhodnutí bytového úřadu žádného nemají vlivu.
K ději nutno dodati, že ve správních spisech není koncept původního povolení Aloisu Siebrovi daného, by se do Žatce nastěhoval, takže tvrzení obsažené v obou naříkaných nálezech zakládají se patrně jen na ústním sdělení a upamatování se referenta. V konceptu přípisu ze 7. září 1919, jímž odpovídá bytová sekce okresnímu soudu v Žatci na jeho dotaz, praví se, že Alois Sieber obdržel povolení k přestěhování s pokynem (mit dem Bedeuten), aby bydlil ve mlýně, aby strany mohly zůstati v domě č. p. 348. K tomu jest připojeno, že povolení bylo uděleno na žádosti, která žadateli byla vrácena.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu dovozuje jednak nezákonnost nálezu pro nedostatek zákonných předpokladů k zabrání bytu, jednak vadnost řízení.
Ke zrušení naříkaného rozhodnutí dle § 7 zákona o správním soudu vedly nejvyšší správní soud tyto úvahy:
Obec Žatec resp. v jejím zastoupení bytová sekce na základě zmocnění obcí dne 17. května uděleného prohlásila usnesením ze dne 15. listopadu 1919, tedy ještě za platnosti nařízení ze dne 21. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n., že byt stěžovatelův o 5 pokojích s příslušenstvím v jeho domě č. p. 348 v Žatci zabírá, citujíc § 6 a 8 tohoto nařízení. O podaném odporu stěžovatele jednal nájemní úřad v Žatci již za platnosti zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., jejž v čase tohoto nálezu na případ sporný použíti bylo, zamítl odpor a své zamítnutí i zabrání bytu odůvodnil ustanovením § 8, bod 7 nového zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. tím, že majetník nastěhoval se bez povolení dle zákona ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n.
Sama bytová sekce však sdělila okresnímu soudu, že stěžovatel obdržel povolení, by do Žatce přesídlil, ovšem s pokynem (mit dem Bedeuten), by nastěhoval se do mlýna. Rovněž ve svém nálezu z 19. listopadu 1919 přiznává bytová sekce, že stěžovatel povolení obdržel s poznámkou (mit dem Bemerken), že má bydleti ve mlýně. Také nález nájemního úřadu konstatuje, že stěžovatel obdržel povolení to s pokynem (mit dem Bedeuten), že má bydleti ve mlýně.
Jak vlastně původní usnesení znělo a mělo-li tento dodatek, jehož doručení stěžovatel vůbec popírá, nedá se ze spisů zjistiti, ježto úřad si ani koncept tohoto dodatku ku přiznanému povolení nepořídil.
Nelze tudíž říci, že by stěžovatel nebyl měl povolení k nastěhování do Žatce, ale pak nelze naň použíti ustanovení citovaného § 8, odst 7 zákona o zabírání bytů, neboť kdyby i mohl se pokládati za prokázaný dodatek nejširší ve znění sděleném soudu, kdyby se tudíž za to mělo, že stěžovateli dáno bylo povolení, by přesídlil, s pokynem, by žadatel bydlel ve mlýně, by mohly strany zůstati bydleti v domě č. p. 348 v Žatci, pak by z toho plynulo jen, že bylo dáno povolení k přesídlení a pokyn tvrzený.
V pokynu pouhém však strana mohla spatřovati jen přání úřadu, ale žádný příkaz nebo dokonce odepření žádaného povolení. Dojista však ve výkladu onoho neznámého dodatku nelze jíti tak daleko, jako Arnošt Bondy ve svém podání, jenž mluví o omezeném nastěhovacím povolení, neboť ze slov, kterých bytová sekce použila (»Bedeuten« a podruhé »Bemerken«) plyne, že nejednalo se o nějakou odkládací nebo zrušovací výminku neb o příkaz, neboť v tom případě úřední opatření by muselo jasně takové omezení vysloviti a současně vyřknouti, jaké následky s nesplněním spojuje. Toho tu však není i jest povolení dané k přesídlení provázené dodatkem, z něhož by bylo lze jen odvoditi přání nebo příkaz bytového úřadu nastěhovati se do určitého bytu, pokládati za povolení bezvýminečné, při čemž připojený příkaz jakožto opatření překročující meze kompetence úřadu nelze pokládati za závazný pro stranu.
Důsledkem toho však nenastěhoval se stěžovatel bez povolení a nelze na něho použíti ustanovení § 8, odst. 7 zákona o zabírání bytů, pročež bylo nutno naříkané rozhodnutí zrušiti. Tím odpadá nutnost zabývati se dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 375. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 241-244.