Ročník 68. Právník 1929. Sešit 7.

Poplatek z rozsudku o žalobách určovacích.

Dr. O. Heim.
§ 14 cís. nař. ze dne 15. 9. 1915, č. 279 ř. z. o soudních poplatcích stanoví v odstavci 1., že při určení hodnoty sporného předmětu k účelu vyšetření poplatku postupovati jest zpravidla podle předpisu §§ 54 až 60 jurisdikční normy. Tato pravidla jsou tedy pro obor soudních poplatků, zejména též rozsudečného, recipována, avšak s jistými modifikacemi obsaženými v odstavcích 2 a 3 cit. § 14, z nichž nás zajímá bod 4. odstavce 3., stanovící, že hodnota nemovitých a movitých, hmotných a nehmotných věcí nemá býti čítána nižší částkou, než tou, jež se podává podle všeobecných zásad o vyměřování poplatků z právních jednání a právních listin.
Před cís. nař. č. 279/15 ř. z. upraveny byly soudní poplatky cís. nař. č. 305/1897 ř. z., kteréž rovněž pro své účely recipovala povšechně paragrafy 54—60 jurisd. normy s některými omezeními, z nichž jedno má týž obsah jako právě citované. To dlužno předeslati, ježto judikatura, jíž se budeme dovolávati, týká se částečně ještě vlády cís. nař. č. 305/1897 ř. z.
Z ustanovení jurisdikční normy pro obor soudních poplatků recipovaných jest důležitým především § 56.
Odstavec 1. tohoto § stanoví: »Jestliže se žalobce nabízí na místě žádané věci přijmouti určitou sumu peněžitou, nebo žádá-li alternativně za přisouzení sumy peněžité, tedy peněžitá suma v žalobě uvedená jest rozhodná pro posouzení příslušnosti.« Tato peněžitá suma rozhodna jest i pro soudní poplatky (a rozsudečné) (Budw. 11696/18). Při žalobách spadajících pod odst. 1. § 56 nepřichází tedy v úvahu použití § 14, odst. 3. bodu 4. cís. nař. č. 279/15 ř. z.
Za to připuštěn jest oceňovací korektiv obsažený v cit. § 14, odst. 3. bodu 4. v oboru druhého odstavce § 56 jur. normy, jenž praví: »Ve všech jiných případech, v nichž jest hodnota předmětu sporu, nikoli v peněžité sumě záležejícího, důležitá pro určení příslušnosti, má žalobce udati tuto hodnotu v žalobě. To platí zejména také o žalobách určovacích.« K tomu odstavec 3. § 56: »Při ocenění předmětu sporu nebuďtež srážena vzájemná plnění, k nimž je snad žalobce zavázán.«
Použití oceňovacího korektivu podle cit. § 14, odst. 3. bodu 4. působí největší obtíže při žalobách určovacích. Uvedeme řadu nálezů správního soudnictví, předmětem tím se zabývajících.
1. Ve sporu o určení existence smlouvy dodací tvoří poplatnou hodnotu rozsudečného hodnota (kupní cena) zboží, jež v době podání žaloby jest ještě dodati (Budw. 11437/1917).
2. Ve sporu o určení neexistence dodávací smlouvy rovněž tak (Budw. 11802/18).
3. Při vyměření poplatku z rozsudku, kterýmž žaloba o urč. existence služební smlouvy byla zamítnuta, tvoří poplatnou hodnotu, nehledíc k ceně interesse v žalobě udané, hodnota těch požitků, na které by služby konající ještě po dobu zbytkovou měl nárok (Budw. 7970/10).
4. Zní-li žaloba na určení nároku, aby realita za určitou cenu svou dobou byla převedena, buď vzata za základ rozsudečného udaná cena, i když skutečně jen rozdíl v ceně byl podnětem k žalobě (Budw. 5459/907).
5. Domáhá-li se určovací žaloba výroku soudu, že trvá pojišťovací smlouva uzavřená mezi žalobcem a pojišťovnou, tvoří základ pro rozsudečné souhrn všech plnění, ke kterým se žalobce za dobu, na kterou byla pojišťovací smlouva uzavřena, vůči pojišťovně zavázal (Boh. 3241/26).
6. Zní-li žaloba na určení bezúčinnosti uzavřené smlouvy společenské, buď vzata za základ rozsudečného částka, již podle smlouvy má žalobce jakožto vklad společenský plniti (Budw. 6377/1908). 7. Žalováno-li o určení, že pojistka náleží do pozůstalosti, jest hodnota jich pro vyměření rozsudečného rodhodna, byť i interesse žalobcovo záleželo v tom, aby z pojistek vymohl jinak nepopřenou nižší pohledávku z odkazu (Budw. 9849/13).
8. Zní-li žaloba podaná nepominutelným dědicem proti třetímu, aby určeno bylo, že žalovaný nemá nároku na realitu pojatou do aktiv pozůstalosti, vyměřiti jest rozsudečné z hodnoty reality (Budw. 5617/907).
9. Zní-li žaloba podaná nepominutelným dědicem proti třetímu, aby určeno bylo, že jisté předměty patří do pozůstalosti, vyměřiti jest rozsudečné z hodnoty těchto předmětů, nikoliv z hodnoty čistého povinného podílu (Budw. 5617/907).
10. Při žalobě o určení, že testamentárně nařízená substituce zanikla, jest vyměřiti rozsudečné ne z menší hodnoty v žalobě udané, nýbrž z hodnoty celého substitučního jmění (Budw. 5631/907).
11. Žádá-li se žalobou, aby určena byla existence kupní smlouvy celistvě, dlužno vyměřiti rozsudečné z celé hodnoty domu, byť i z řízení vysvítalo, že jde žalobci jen o určení kupu ve příčině jedné osminy (Budw. 9133/12).
V odůvodnění několika nálezů tohoto druhu se praví, že ustanovení § 56 al. 2 jur. n., podle něhož žalobce o určení (tak jako žalobce o plnění) má udati v žalobě hodnotu sporného předmětu v peněžité sumě nezáležející, vztahuje se k věcné hodnotě sporného předmětu a ne k zájmové hodnotě jeho. Proto nutno při rozsudcích o žalobách určovacích (stejně jako při rozsudcích o žalobách o plnění) vzíti za vyměřovací základ jen hodnotu té věci neb toho práva, na kterou resp. na které se nárok určovací vztahuje. Jest to pak táž hodnota, kteráž by byla přišla v úvahu při vyměření poplatku z korrelatního právního jednání, kdyby žádosti žalobcově vyhovující dohoda stran byla učinila spor zbytečným.
V odůvodnění jiného nálezu (Budw. 6377/1908), uvedeného shora pod č. 6., se praví: Byť neplatnost smlouvy byla o sobě necenitelna, hodnota sporného předmětu, již žalobce podle § 56, odst. 2 jur. n. měl udati, necenitelnou není. Cís. nař. č. 305/1897 ř. z. (nyní cís. nař. č. 279/1915 ř. z.) samo nemá ustanovení, z něhož by plynulo, že při určovacích žalobách hodnota interesse má býti rozhodnou pro vyměření poplatků. Jurisdikční norma uznává pak jedině v § 59 při žalobách na vykonání prací nebo jiných osobních plnění nebo opominutí, na vydání prohlášení vůle výši interesse žalobcem udanou za hodnotu sporného předmětu... Jinak v § 56, odst. 2.; podle tohoto ustanovení má žalobce o plnění, domáhající se jiného předmětu než peněz, udati hodnotu žádané věci a stejně má žalobce o určení udati v žalobě hodnotu věci neb práva, k níž se jeho nárok o určení vztahuje. I z ustanovení § 56 od. 3., a § 60 jur. n. podává se neudržitelnost názoru, že při určovacích žalobách sejde na žalobcově interesse. Podle onoho nemají se při ocenění předmětu sporu srážeti vzájemná plnění, k nimž jest snad žalobce zavázán, kdežto ocenění interesse jest bez odečtení vlastního plnění nemožno. Podle tohoto přípustná jest kontrola soudní za účelem stlačení hodnotové meze jen v případě § 56, odst. 2., ježto však § 60 se nezmiňuje o § 59, v kterémž žalobce skutečně je oprávněn udati hodnotu svého interesse za hodnotu sporného předmětu, jest jasno, že zákon v § 56, odst. 2, v němž se o žalobách určovacích výslovně zmiňuje, rozumí jinou než hodnotu interesse, totiž hodnotu věcnou, kteráž také jediná kontrole soudní jest přístupna.
Jestliže však, jak v předchozím prokázáno, na hodnotě interesse nesejde, lze přijmouti za základnu rozsudečného jen hodnotu té věci, na kterou se určovací nárok vztahuje a o níž — byť i nikoli s konečným účelem dosažení kondemnačního výroku — se vede pře. Celková hodnota plnění stěžovatelových tvoří majetkoprávní pozadí (den vermögensrechtlichen Hintergrund) nároku určovacího, jež pro vyměření poplatků i tehdy by byla rozhodna, kdyby dohodou stran vyhovující žádání žalobcovu proces byl odpadl.
Nyní následuje serie nálezů, jež se s názory právě sdělenými nesrovnávají, jež jsou dětmi jiného ducha:
12. Zní-li žaloba správce konkursní podstaty proti věřiteli na určení neexistence pohledávky ke konkursu přihlášené, nelze vzíti za základ rozsudečného obnos pohledávky (Budw. 10820/15). Z důvodů: Byť i žaloba se týkala určení neexistence pohledávky v udané výši, nebylo přece — jak to učinila správa finanční — hodnotu předmětu sporného ztotožniti s výší pohledávky. Neboť žalující podstatě konkursní mohlo jít jen o to (»konnte es nur darauf ankommen«), aby právo žalobce zúčastniti se na konkursu domnělou pohledávkou, bylo vyhoštěno. V úvahu přichází tedy jen žalovaného právo na uspokojení a jeho hodnota tvoří též hodnotu sporného předmětu, jejíž výše je opět odvislá od různých činitelů, zejména od výše aktiv, pasiv a vzájemného poměru obou těchto veličin.
13. Za základ rozsudečného ze žaloby odpůrci správce konkursní podstaty o prohlášení bezúčinnosti právních jednání dlužníkových vůči věřitelstvu nelze vzíti výši odporované pohledávky, nýbrž jen v žalobě udané interesse (Budw. 4341/906). Z důvodů: Účel, sledovaný předmětnou žalobou, není docílení soudcovského výroku o absolutní neplatnosti... Identifikace žalobního interesse s pohledávkou, jejíž neexistence má býti cestou záporné žaloby určovací prohlášena, byla by přípustná jen ve sporu, ve kterém způsobem pro smluvní strany účinným jest rozhodnouti o otázce neplatnosti pohledávky, ježto v takovém případě je soudní rozsudek titulem k zrušení závazku.
14. Zní-li žaloba na určení závazku žalovaného, vydávati žalobci veškeré platy ze smlouvy o dodání dříví uzavřené mezi žalovaným a třetím a nevydávati je žalobci, vyměřiti jest rozsudečné ne z ujednané kupní ceny za dříví, jež má býti dodáno, nýbrž z udané v žalobě hodnoty sporného předmětu (Budw. 8089/11).
15. Zní-li žalobní žádání testamentárního dědice, aby určeno bylo, že v jednom ustanovení poslední vůle není obsažena fideikomisární substituce ve prospěch osoby třetí, jest hodnotu předmětu sporného míti za necenitelnou (Budw. 10572/15). V důvodech se praví, že žalobci mohlo jíti jen o to, aby jmění mu připadlé nebylo obtíženo substitucí. »Hodnota, jež žalobci jedině při jeho žalobě mohla na mysli tanouti,« nepozůstávala tedy v hodnotě připadlé mu pozůstalosti, nýbrž mohla pozůstávati jen v rozdílu mezi hodnotou volného jmění pozůstalostního oproti hodnotě téhož, avšak substitucí ve prospěch jeho eventuelního potomstva obtíženého. Tento rozdíl je však patrně necenitelný, takže hodnota předmětu sporu v žalobě udaná zde rozhoduje.
16. Byla-li dědicem dřívějším testamentem ustanoveným proti dědici v pozdějším testamentu ustanovenému podána žaloba na neplatnost pozdějšího testamentu, lze vzíti za hodnotu sporného předmětu jen rozdíl hodnoty jmění zůstaveného mu (žalobci) prvním testamentem a jmění zůstaveného mu druhým testamentem (Budw. 6491/13). Finanční správa v tomto případě hájila názor, že rozhodovati má částka, která žalobci z testamentu podle jeho tvrzení platného měla připadnouti.
17. Ve sporu o zjištění práva na přijetí nabídky k dodání zboží je základem vyměření rozsudečného ocenění předmětu sporu v žalobě (Boh. 327/20). Z odůvodnění: »Použití tohoto omezujícího předpisu« — totiž § 14, odst. 3., č. 4. cís. nař. č. 279/15 ř. z. — »...jest však vázáno na předpoklad, že žaloba má za předmět movitou nebo nemovitou, hmotnou nebo nehmotnou věc. Při žalobách určovacích jest tedy vždycky klásti otázku, zda žalobce, žádaje zjištění, domáhá se převodu věci nebo zjištění práva nebo naopak při negativních určovacích žalobách osvobození od povinnosti odevzdati nebo plniti nějakou věc.Jen tam, kde tyto podmínky jsou, má průchod omezující ustanovení, jak výše o něm řeč.«
V těchto nálezech 12—17 uplatňují se tedy již jiné názory než v nálezech serie prvé. Kdežto tam vychází judikatura ze zásad, že hodnota »věcná« rozhoduje, ne hodnota interesse, že »z poplatkového stanoviska je bez významu, má-li nějaký nárok býti kvalifikován jako náгоk na plnění nebo nárok určovací, ježto subsumpce pod ten neb onen procesně právní pojem rozdílu v otázce ocenění sporného předmětu nemůže činiti« (Budw. 10571/15), stává se správní judikatura zásadám těmto v nálezech serie druhé nevěrnou. Ve světle zásad projevujících se v této druhé serii sotva obstojí nálezy uvedené pod 7., 8., 9., 10., 11. V této druhé serii považuje se za rozhodující to, »oč žalobci mohlo jíti« (příklady 12., 15), čili zcela upřímně řečeno, hodnota interesse a přes palubu se hází »hodnota věcná« i s argumenty čerpanými z §§ 56, odst. 3. a 59 a 60. Tedy rozpor!
Ovšem, v jisté skupině případů je judikatura pevná, spočívá na »hodnotě věcné«, totiž ve skupině, jež jest charakterisována tím, že žalobce jest na právním poměru neb právu, jež jest předmětem určení, interesován přímo (určení existence neb neexistence smlouvy dodávací, služební v hořejších příkladech 1., 2., 3. a pod.) V jiných případech však, těch, ve kterých žalobce se domáhá určení právního poměru neb práva, na kterémž právním poměru neb právu není interesován přímo, nýbrž jen nepřímo, jakožto na předpokladu uspokojení jiného nároku, »o nějž mu vlastně jde«, v takových případech judikatura kolísá mezi hodnotou »věcnou« a hodnotou interesse.
Stav judikatury nedůsledné a rozpory trpící je jistě neuspokojivý.
Nedivme se — zákon sám je vzdálen logičnosti, je dvojaký. Oceňovací předpisy §§ 54—60 jur. normy založeny jsou jedny na hodnotě »věcné«, hrubé (§§ 55, 56 odst. 2 a 3, 57, 58), druhé na hodnotě zájmové, čisté (§ 56, odst. 1, § 59). Jak se to srovnává?
Oceňovací předpisy pro žaloby určovací vklíněny jsou do § 56, odst. 2, a za této situace nutno připustiti, že hodnotu předmětu sporu u nich povšechně nelze identifikovati s hodnotou zájmovou, vyhraditi si však, že jsou i žaloby určovací, při nichž jiné ocenění předmětu sporu než podle interesse je těžko myslitelno (srov. žaloby o uznání pravosti listiny).
Oceňovací předpisy citovaných paragrafů jur. normy nevedou snad k obtížím ve svém vlastním působišti,1 v dalším jim přiznaném působišti, totiž poplatkoprávním, nejsou na místě. Ovšem recepce jich nestala se bez modifikací, z nichž jednou je ustanovení § 14, odst. 3. bod 4, obsahující poplatkový korektiv oceňovací; ale právě aplikace tohoto ustanovení na žaloby určovací je Prokrustovým ložem, ježto do »nemovitých a movitých, hmotných a nehmotných věcí« těžko vměstnati všechny právní poměry, na jichž určení lze žalovati a dokonce na pravost listiny.
Žaloby určovací se honosí tím, že neruší klidné soužití občanů, jako tomu u jejich vznětlivějších sester, žalob o plnění. Není tedy bez ironie, že v oboru práva poplatkového právě žaloby o určení jsou podnětem stálých sporů mezi správou finanční a poplatníky a že dokonce rozhodnutí správního soudnictví o nich nezjednávají jasno a neodstraňují právní nejistotu.
Přicházíme k požadavku de lege ferenda. Zní: Oceňování předmětu sporu u žalob určovacích, ale i žalob ostatních o plnění a t. zv. konstitutivních, buď postaveno na jeden základ! S hlediska berní spravedlnosti a právní jistoty je zavržení hodné oceňovati jednou podle hodnoty věcné (hrubé), po druhé podle hodnoty zájmové (čisté). Řekli jsme, že hodnota jednotného oceňování se týká i žalob o plnění. Příklad: A žaluje В na dodání 100 vagonů uhlí à 1200 Kč; předmět sporu ocení v žalobě 9000 Kč. С žaluje D na stejnou dodávku a nabízí v žalobě přijmouti na místě dodávky 9000 Kč hotově. V prvním případě vyměří se rozsudečné částkou 1200 Kč (1% ze 120000 Kč), v druhém částkou 90 Kč (1% 9000 Kč). Logika?
Postulát oceňování jednotného zde vyslovený platí pro obor poplatkový. Obor procesuální není předmětem této úvahy.
Cís. nařízení č. 279/15 chybilo, že převzalo před ním plativší ustanovení § 10, odst. 1 a bod 4 cís. nař. č. 305/1897, jichž nevhodnost a kontraversnost byla přece stejně povědomá jako pohoršlivá. Aby věc se neopakovala, aby nový poplatkový zákon prostě opět nerecipoval předpisy zřejmě vadné, poplatníky sužující, finanční správu i správní soudnictví obtěžující — v tom je aktuální smysl těchto řádků.

Srov. motivy osnovy jur. normy k § 54.

Citace:

Poplatek z rozsudku o žalobách určovacích. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1929, svazek/ročník 68, číslo/sešit 7, s. 208-215.