Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5904.

Jde o zločin nedokonaného podvodu podle §§ 8, 197, 199 d) tr. zák., nikoliv o přestupek podle § 320 f) tr. zák., dostavil-li se kdo se zfalšovaným cestovním pasem ke státní hranici v úmyslu oklamati československou pohraniční stráž předložením zfalšovaného pasu, čímž měl československý stát utrpěti škodu na svém právu na dohled na cestování do ciziny, a podařilo-li se mu ujíti pasové prohlídce československou pohraniční stráží.
(Rozh. ze dine 19. května 1937, Zm I 1141/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, jímž A., obžalovaný pro zločin podvodu podle §§ 197, 199 d) tr. z., byl uznán vinným přestupkem, podle § 320 f) tr. z., zrušil napadený rozsudek a uznal obžalovaného A. vinným zločinem nedokonaného podvodu podle §§ 8, 197, 199 d) tr. z., spáchaným tím, že zfalšoval veřejnou listinu, a to svůj cestovní pas, platný pro Rakousko a Jugoslávii, tím způsobem., že si dal do něho koncem listopadu 1934 ve V. jiným pachatelem k označení zmíněných zemí připsati silová »Německo — Deutschland«, a dostaviv se s ní k československo-německé hranici v úmyslu, aby uvedl předložením této listiny čsl. pohraniční stráž v omyl, kterýmž měl čsl. stát utrpěti škodu na svém právu na evidenci a kontrolu cestování do ciziny, vykonal čin ke skutečnému vykonání zamýšleného zlého skutku vedoucí, při čemž zločin jen náhodou dokonán nebyl.
Z důvodů:
Nalézací soud zjistil, že si obžalovaný dal koncem října 1934 ve V. jistým M. zfalšovali veřejnou listinu, a to svůj cestovní pas, platný pro Rakousko a Jugoslávii, tím způsobem, že si dal do něho k označení těchto zemí připsati slova: »Německo — Deutschland«, a že pak použil této zfalšované veřejné listiny »před úředníkem SA služby v Německu«. Podle toho pokládal nalézací soud zřejmě za prokázáno, že se obžalovaný dostavil s oním zfalšovaným cestovním pasem k československo-německé hranici a že s ním též tuto hranici překročil, ježto se mu podařilo ujíti kontrole čsl. pohraniční stráže. Že nalézací soud předpokládal zřejmě i tuto posléze uvedenou skutečnost, plyne ze zjištění, že obžalovaný použil onoho pasu teprve »před úředníkem SA služby v Německu«. Obžaloba spatřovala v uvedeném jednání obžalovaného skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §§ 197, 199 d) tr. z. Nalézací soud vyloučil však svým rozsudkem skutkovou podstatu tohoto zločinu a uznal obžalovaného vinným pouze přestupkem falšování veřejné listiny podle § 320 f) tr. z., a to s tímto odůvodněním: »Zfalšování pasu je však úplně nejapné, na první pohled jest poznati, že jde o zfalšování pasu; neboť v připsaném textu jest použito jiného inkoustu, schází citování země Německa ve francouzské řeči .a slovo Deutschland jest chybně psáno jako »Deudschland« s písmenem »d« na místě »t«. Každý úřad — a jenom pro takový je cestovní pas určen — musí tedy na první pohled seznati zfalšování; podvodný úmysl pachatele nemohl tedy býti uskutečněn, škoda žádná nemohla nastati. Jednání obžalovaného odůvodňuje vzhledem k těmto okolnostem toliko skutkovou podstatu přestupku podle § 320 f) tr. z. a byl proto obžalovaný jen v tomto směru uznán vinným.«
Zmateční stížnost státním zastupitelstvím do tohoto rozsudku podaná uplatňuje číselně důvody zmatečností podle § 281, čís. 5 a 10 tr. ř.
S hlediska posléze uvedeného důvodu zmatečnosti namítá, že skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, byl následkem nesprávného výkladu zákona podřaděn pod ustanovení § 320 f) tr. z., jež se k němu nevztahuje; zmíněný skutek měl prý býti správně kvalifikován jako zločin podvodu podle §§ 197, 199 d) tr. z.
Stížnost je v podstatě odůvodněna; skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, netvoří přestupek podle § 320 f) tr. z.; nejde tu sice o dokonaný zločin podvodu podle §§ 197, 199 d) tr. z., jejž stížnost ve skutku obžalovaného spatřuje, ale běží tu o pokus tohoto zločinu podle §§ 8, 197, 199 d) tr. z.
Rozsudek praví sice, jak bylo již uvedeno, že tu nebylo možnosti škody a že tu nebylo možnosti uskutečnění podvodného úmyslu, vylučuje však ve skutečnosti obsahem svého nahoře citovaného odůvodnění skutkovou podstatu zločinu podle §§ 197, 199 d) tr. z. pro nezpůsobilost použitého prostředku. k uvedení v omyl a v důsledku toho též možnost škody a možnost uskutečnění podvodného úmyslu.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací dovodil již ve svém rozhodnutí čís. 5733 Sb. n. s., obírajícím se nahoře uvedeným, M-em provedeným zfalšováním, cestovního pasu obžalovaného — tento čin M. byl předmětem jiného trestního řízení u krajského soudu a byl rovněž kvalifikován pouze za přestupek podle § 320 f) tr. z. — že způsobilost napodobené nebo zfalšované veřejné listiny k oklamání je stejně tak jako úmysl oklamati společným pojmovým znalcem skutkových podstat zločinu podle §§ 197, 199 d) tr. z. a přestupku podle § 320 f) tr. z., takže tam, kde není této možnosti a tohoto úmyslu, je při správném použití zákona vyloučeno i odsouzení pro přestupek posléze uvedený, a že rozdíl mezi skutkovými podstatami zmíněných trestných činů spočívá jediné v tom, že k naplnění prvé je potřebí možnosti škody a poškozovacího úmyslu,, jenž spolu s úmyslem uvésti v omyl tvoří úmysl podvodný, kdežto druhá skutková podstata přichází v úvahu jen, není-li této možnosti a tohoto úmyslu poškoditi.
V tomtéž rozhodnutí zdůraznil nejvyšší soud jako soud zrušovací, že způsobilost jednání pachatelova k oklamání lze podle ustálené právní nauky i judikatury zrušovacího soudu vyloučiti jen tehdy, bylo-li k oklamání užito prostředku, kterým nemůže býti zamýšlené oklamání způsobeno nikdy za žádných okolností, tedy prostředku naprosto a bezvýjimečně (in abstracto) nezpůsobilého, nikoli tedy i v případech, v nichž jde pouze o konkrétní nezpůsobilost prostředku k oklamání. Proto nejvyšší soud zkoumal, zda uvedené skutečnosti, že ke zmíněnému doplnění textu (obsahu) cestovního pasu bylo použito jiného inkoustu, že země Německo není tam označena též francouzský a že slovo Deutschland je tam chybně psáno jako »Deudschland«, ospravedlňují právní závěr, že tu šlo o absolutní (abstraktní) nezpůsobilost uvedeného zfalšovaného cestovního pasu k oklamání, a dospěl k záporné odpovědi na tuto otázku shledav, že není něčím zcela neobvyklým opravení nebo doplnění textu veřejné listiny jiným inkoustem, použitým buď pisatelem samým nebo jinou úřední osobou (aprobantem), takže nelze důvodně tvrditi, že použití jiného inkoustu v části textu pasu vylučuje předem pravost této části textu, tím méně zdání pravosti, jež mu chtěl pachatel propůjčiti svémocnou změnou, že pozornosti úředního orgánu cestovní pas kontrolujícího může uniknouti ta okolnost, že označení země, pro niž pas má platiti, není tam napsáno též francouzský, že k tomu může dojiti zejména v případech, v nichž orgán nekoná nebo nemůže podle poměrů a okolností konati prohlídku důkladně, a že jsou myslitelné i případy, v nichž kontrolu cestovních pasů provádí úřední orgán, jemuž není známo, že označení zemí, pro něž cestovní pas byl vydán, musí býti v pasu napsáno též francouzský, a že stejně může býti i pravopisná chyba v textu cestovního pasu se vyskytující orgánem pas kontrolujícím přehlédnuta, na příklad orgánem prohlížejícím jej jen zběžně nebo na místě málo osvětleném, a že tedy nahoře uvedené vady v provedení falšování pasu nejsou takové, aby použitím, tohoto zfalšovaného pasu za žádných okolností nemohlo býti dosaženo oklamání úředního orgánu pas prohlížejícího.
V citovaném rozhodnutí zdůraznil dále nejvyšší soud jako soud zrušovací, že to, co uvedl o možnosti uvedení v omyl, platí i o možnosti vzniku škody, poznamenal, že byla již v rozhodnutí čís. 2327 Sb. n. s. podrobně dolíčena způsobilost falšování pasu cestovního svémocným připsáním země, pro niž pas má platiti, k poškození práva státu na evidenci a kontrolu cestování do ciziny, a dodal k důvodům tam uvedeným, že i podle zákona ze dne 29. března 1928, čís. 55 Sb. z. a n., jest označení zemí, pro které cestovní pas platí, podstatnou náležitostí pasu (§ 3 tohoto zákona) a že úřad může odepříti cestovní pas z důvodů uvedených v § 7 tohoto zákona.
Vše to, co bylo nejvyšším soudem, jako soudem zrušovacím v citovaném rozhodnutí v naznačených směrech uvedeno, platí i v souzeném případě. Nalézací soud posoudil podle toho, co ,uvedeno, s hlediska právního nesprávně otázku způsobilosti zfalšovaného cestovního pasu obžalovaného k oklamání, a to buď proto, že si neuvědomil zásadu, že jen abstraktní nezpůsobilost padělku k oklamání vylučuje podvod podle §§ 197, 199 d) tr. z., ale také přestupek podle § 320 f) tr. z., nebo proto, že si neuvědomil rozdíl mezí pojmy abstraktní a konkrétní nezpůsobilosti prostředku k oklamání a posoudil dále s hlediska právního nesprávně též otázku možnosti způsobení škody.
Ve směru subjektivním ospravedlňují skutková zjištění rozsudková, že obžalovaný, dav si veřejnou listinu, a to zmíněný cestovní pas, ve V. M-em nahoře uvedeným způsobem zfalšovati, odebral se s tímto pasem do Německa a předložil jej tam zřejmě na vyzvání onomu »úředníku SA. služby«, závěr, že obžalovaný zamýšlel pro případ, kdyby byl na hranici čsl. pohraniční stráží kontrolován, uvésti ji předložením svého zfalšovaného cestovního pasu v omyl, kterýmž měl čsl. stát. utrpěti škodu na svém právu na evidenci a kontrolu cestování do ciziny, t. j. že obžalovaný jednal již před překročením hranic v úmyslu podvodném (v úmyslu směřujícím k oklamání Čsl. pohraniční stráže a k poškození zmíněného práva čsl. státu).
Zlý skutek obžalovaným takto zamýšlený nebyl obžalovaným jen náhodou dokonán, totiž proto, že obžalovaný byl, jak sám doznal a jak též rozsudek zřejmě předpokládá, teprve v Německu oním »úředníkem SA. služby«, nikoli tedy čsl. pohraniční stráží před překročením hranice pozorován.
Jednání obžalovaného záležející v tom, že zúčastniv se uvedeným způsobem zfalšování veřejné listiny, o niž tu jde, dostavil se s ní k hranicí československo-německé v úmyslu směrujícím k oklamání čsl. pohraniční stráže předložením: této zfalšované veřejné listiny a k poškození zmíněného práva čsl. státu, t. j. vykonal čin ke skutečnému vykonání zamýšleného zlého skutku vedoucí, při čemž zamýšlený zlý skutek jen náhodou nebyl dokonán, vykazuje všechny znaky objektivní a subjektivní skutkové podstaty zločinu nedokonaného podvodu podle §§ 8, 197, 199 d) tr. zák.
Podřadil-li tedy nalézací soud skutek, na němž se rozhodnutí zakládá, pod ustanovení § 320 f) tr. zák., podřadil jej pod ustanovení trestního zákona, jež se k němu nevztahuje, a zatížil tím svůj rozsudek zmatkem podle § 281, čís. 10 tr. ř., stížností uplatňovaným.

Citace:

čís. 5904. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 234-238.