Vzájemný poměr ustanovení § 2, odst. 2 a § 6, odst. 1, případ druhý, zákona o trestním soudnictví nad mládeží. — Důvod beztrestnosti podle § 2, odst. tohoto zákona se vztahuje jen na případy, v nichž příčinou neschopnosti mladistvého poznati bezprávnost svého jednání je značná jeho zaostalost. — Omluvitelná neznalost předpisů trestního zákona nezbavuje viny mladistvého, který není značně zaostalý.
Rozh. ze dne 31. března 1938, Zm I 112/38.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti žalobce mládeže do rozsudku soudu mládeže, jímž byl obviněný podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby vznesené naň pro proviněni podle § 3 zákona č. 48/1931 Sb. z. a n. a § 24 odst. 1 zákona č. 9/1924 Sb. z. a n., zrušil napadaný rozsudek jako zmatečný a uznal obviněného vinným podle obžaloby.
Podle § 6, odst. 1, al. 2 zákona č. 48/1931 Sb. z. n. upustil nejvyšší soud od uloženi trestu.
Důvody: Nalézací soud zjistiv, že obviněný měl u sebe sluchátka a krystalový přijímač, který sice nefungoval, byl však upotřebitelný po výměně jedné součástky, zprostil obžalovaného obžaloby vznesené pro provinění podle § 3 zák. č. 48/1931 Sb. z. a n. a § 24 zák. č. 9/1924 Sb. z. a n. podle § 259, čís. 2 tr. ř. »pro nedostatek subjektivní náležitosti zákonného znaku přechovávání«, ježto vzhledem k tomu, že jde o hocha patnáctiletého, naprosto Zachovalého, který byl pro všechny žáky vzorem, věřil jeho obhajobě, že nemohl rozpoznali bezprávnost svého jednání, když prostě celé radiotelefonní zařízení nechal doma ležeti a nepoužíval ho jako bezcenné. Nejde tu prý u obviněného o nějaký omyl právní ani o nějakou zaostalost, ale prostě o nedostatek vědomi, že radiotelefonní zařízení přechovával. Zásadou § 2, odst. 2 zák. č. 48/1931 Sb. z. a n., že dlužaio pokládali mladistvého za beztrestného, nemohl-li rozpoznati bezprávnost činu pro značnou zaostalost, jest prý vlastně všeobecně nesen duch celého zákona o trestním soudnictví nad mládeží, při němž nutno zkoumali všechny vedlejší okolnosti a poměry, aby se dalo dobře usuzovati na vědomí mladistvého pachatele při jeho trestním činu.
Zmateční stížnosti veřejného žalobce nelze upříti oprávněni, napadá-li rozsudek s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř. pro právní jeho pochybenost.
Z dějin vzniku zákona o trestním soudnictví nad mládeží je patrno (viz zprávu ústavně-právního výboru o vládním návrhu tisk 823), že ustanovení § 2, odst. 2 vládního návrhu bylo vytýkáno, »že vyloučení trestnosti z jiných důvodů, nežli je značná zaostalost mladistvého, by bylo příliš nejasné«, a že proto »výbor ponechal tam jako důvod vyloučení trestnosti pouze značnou zaostalost, vypustil důvody vylučující všeobecně příčetnost a přenesl jiné zvláštní důvody, jimiž vládní návrh myslil hlavně odůvodněnou neznalost právních předpisů, do § 6, jenž zmocňuje soud, aby v případě odsouzeni mladistvého upustil od potrestámí«.
Ani konečné znění zákona, které této zprávě odpovídá, nepřipouští napadený výklad jeho soudem mládeže. Ze znění zákona jest jasné, že důvod beztrestnosti uvedený v § 2, odst. 2 cit. zák, platí jen pro případy, kde příčinou neschopnosti mladistvého poznati bezprávnost svého jednání, je značná zaostalost mladistvého, že tedy třeba omluvitelná neznalost předpisu trestního zákona nemůže zbavit viny mladistvého provinilce, není-li značně zaostalý. Ani onen nedostatek vědomí, pro který soud mládeže nepokládal jednání mladistvého za trestné, není vpravdě nic jiného než neznalost zákonných předpisů, totiž neznalost zákonných pojmů »přechovávání« a »radiotelefonního zařízení«, kterou se v souzeném případě podle §§ 3 a 233 tr. z. a § 6 zák. č. 48/1931 Sb. z. a n. omlouvati nelze, když podle rozsudkových zjištění nejde o značně zaostalého mladistvého. Soud mládeže tudíž nesprávně použil zákona, když otázku, zda čin mladistvému provinilci za vinu daný je činem soudně trestným, pro onen domnělý nedostatek vědomí řešil záporně a zatížil takto rozsudek zmatečností v § 281, čís. 9 a) tr. ř. naznačenou.
Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek zrušiti jako zmatečný a rozhodnouti ve věci samé.
Vzhledem k ustanovení § 6 zák. č. 48/1931 Sb. z. a n. bylo jen řešiti otázku, zda neznalost právních předpisů rozsudkem vpravdě zjištěná byla omluvitelná. Tu dlužno přisvědčili vývodům odvodu obžalovaného, že zákon čís. 9/1924 Sb. z. a n. je zákon speciální, a že patnáctiletý hoch nemá dosti technických a životních zkušenosti, které by mu umožňovaly poznání, že i přechovávání nefungujícího radiotelefonního zařízení spadá pod zákonnou sankci shora citovaného ustanoveni. Jde proto o neznalost omluvitelnou a bylo tudíž ve smyslu § 6, odst. 1 al. 2 zák. č. 48/1931 Sb. z. a n., od uložení trestu upuštěno. Dr. Poláček.