Akciové společnosti a vůbec podniky hospodářské nejsou »korporacemi« ve smyslu §u 492 tr. z., jako takové nejsou objektem urážky na cti a nedostává se jim podle §u 492 tr. z. a §u 2 odst. 2 tr. ř. oprávnění ku podání soukromé žaloby.

Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací po veřejném líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem, že rozsudkem okresního soudu pro věci tr. v B. ze dne 23. dubna 1924 a rozsudkem zemského trestního soudu v B. jako soudu odvolacího ze dne 28. června 1924 byl porušen zákon
v ustanoveních §§ů 488, 493 a 495 tr. z. a §§ů 1, 2 tr. ř., rozsudky zrušil a uznal ve věci samé takto:
F. S., M. H., V. N., T. S. a G. B. zprošťují se vedle §u 259 č. 1 tr. ř. obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 488 tr. z., jehož se měli dopustiti tím, že podepsali a zaslali připiš bez data Moravskému zemskému výboru v B. presentovaný tam dne 23. března 1923, jímž vyjevováním smyšlených neb převrácených skutků křivě obvinili Z. M. elektrárny v B. jmenovitě z určitého nepočestného činu, který by je mohl v obecném mínění uvésti v opovržení nebo snížili.
Důvody: Rozsudkem okresního soudu pro věci tr. v B. ze dne 23. dubna 1924 a potvrzujícím jej rozsudkem zemského tr. soudu v B. jako soudu odvolacího ze dne 28. června 1924 uznáni byli F. S., M. H., V. N., T. S. a G. B. vinnými přestupkem proti bezpečnosti cti podle §u 488 tr. z., jehož se dopustili tím, že zaslali a podepsali přípis bez data Moravskému výboru v B., presentovaný tam dne 23. března 1923, vztahující se na účet Z. M. elektrárnami obci S. R. poslaný, ve kterém žádali Zemský výbor o zakročení s tím, by nedovolil takové nestydaté okrádání veřejných korporací, poněvadž elektrárna účtovala obci více o Kč 1688,51, že tedy vyjevováním smyšlených neb převrácených skutků křivě obvinili Z. M. elektrárny v B. jmenovitě z určitého nepočestného činu, který by je mohl v obecném mínění uvésti v opovržení, nebo snížiti. Odsouzeni byli za to podle §§ů 266, 261 tr. z. podmíněně se zkušební dobou jednoho roku a s další podmínkou v rozsudku blíže uvedenou každý k peněžitému trestu 200 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na 24 hodiny a rukou společnou a nerozdílnou k náhradě útrat soukromé žalobkyni.
Odsuzující výrok obou stolic spočívá na právně mylném názoru, že rčením »korporace zákonem uznané« rozuměti jest osoby všeobecně právnické, jimž zákonodárce ustanovením §u 492 tr z. poskytnouti chtěl tutéž ochranu cti jako osobám fysickým, že s hlediska tohoto jest i akciová společnost korporací ve smyslu §u 492 tr. z. a v důsledku toho že jsou Z. M. elektrárny akciová společnost, jejíž stanovy byly schváleny výnosem ministerstva vnitra ze dne 20. dubna 1921 č. 24269/21, korporací zákonem uznanou ve smyslu §u 492 tr. z. а k žalobě zásadně legitimovány.
Pojem korporace zákonem uznané není v §u 492 tr. z. blíže označen. Zákon v §u 487 až 491 a 496 tr. z. nikde v nejmenším nenaznačuje, že kolektivní jednotky více osob mohly by býti subjektem neb objektem urážky na cti. Ustanovení §u 492 v trestním zákoně z roku 1803 vůbec ještě nebylo, vyskytlo se teprve v trestním zákoně z roku 1852, jest ustanovením výjimečným a spočívá na fikci, kterou se určitým kolektivním útvarům ochrana cti zabezpečuje, a to rodině, veřejným úřadům a také korporacím zákonem uznaným. Okruh kolektivních jednotek, jež mohou býti způsobilým objektem urážky na cti, rozšířen byl pak čl. 5 zákona z dne 1 prosince 1862 č. 8 ř. z. z r. 1863 na urážky na cti, jichž se někdo dopustil proti sněmovně poslanců neb senátu, proti některému úřadu veřejnému, proti armádě neb loďstvu republiky, nebo proti některému samostatnému oddělení armády neb loďstva tohoto (zákon ze dne 23. července 1919 č. 449 Sb. z. a n.), při čemž bylo stanoveno, že stíhání děje se z povinnosti úřadu. Posledně byl rozšířen tento okruh podle §u 27 zákona ze dne 30. května 1924 č. 124 Sb. z. a n. na periodický tiskopis, jenž byl uražen. Periodické tiskopisy, noviny, jsou zpravidla společenskými podniky a přiznána jim tedy byla teprve zvláštním zákonem způsobilost státi se předmětem urážky na cti.
Bývalý nejvyšší soud vídeňský plenárním rozhodutím ze dne 12. března 1902 č. 3602 (viz Manz pozn. 2 k §u 487 tr. z.) vyslovil, že nehledíc k výjmečným ustanovením §u 492 tr. z. objektem urážky na cti může býti jen osoba fysická, nikoli však podnik hospodářský jako takový, vyjádřena-li však v útoku proti poslednějšímu zároveň urážka na cti osob na podniku spolupůsobících, pak každé z těchto osob vznikne soukromé právo žalobní. Totéž stanovisko zaujímá Lorenz, Gerichtszeitung 1902 č. 19 a Lammasch Grundriss 4. vyd. str. 84.
Namnoze přiznává se vlastnost korporace zákonem uznané všem spolkům, jež spočívají na spolkovém zákoně ze dne 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. Tak zejména Finger II. str. 262, Kallab »O způsobilosti býti stranou« str. 97. Avšak podniky hospodářské, vypočtené na zisk, jsou podle §u 2 cit. zákona výslovně z působnosti jeho vyňaty.
Zastupován je i náhled, že zákonem uznanou korporací ve smyslu trestního zákona rozuměti dlužno jen sdružení osob, jež nemusí býti ani právnickou osobou, kterémužto sdružení však připadá určitý význam veřejnoprávní, jako na př. komory obchodní, advokátní, lékařské atd. (viz Siess »Beleidigung von Körperschaften« Gross-Archiv 38-1910).
Ježto čest jest vlastností čistě osobní, nemůže táž bez zákonné fikce přiznána býti obchodním neb průmyslovým podnikům, jež náležejí jednotlivci neb více neb méně značnému počtu osob. V četných případech, jako při akciových společnostech neb družstvech svépomocných neb výdělečných, jeden akcionář nebo podílník o druhém ani neví, osobní čest jednotlivcova nemůže přijíti v úvahu, neboť podílníkem jest ten, kdo disponuje podílem. Již z tohoto důvodu nelze přiznati takovým kolektivním podnikům název korporace, ježto se název ten podle povahy své pro ně vůbec nehodí. Představitelem obchodního podniku je jeho jméno, firma, za níž, třeba naznačovala společenský poměr, státi může a často také stává jediná jen osoba, a tu zajisté také nelze mluviti o takovém podniku jako o korporaci zákonem uznané.
V případě, o nějž jde, podána byla soukromá obžaloba Z. M. elektrárnami, akciovou společností v B., zastoupenou předsedou drem N. N., advokátem v B. Ježto, jak dovoženo, akciovým společnostem a vůbec podnikům hospodářským nedostává se podle §u 492 tr. z. a §u 2, odst. 2 tr. ř. oprávnění k podání soukromé žaloby, bylo trestní řízení bez návrhu zákonně oprávněného žalobce zavedeno a rozsudky obou stolic jsou zmatečny podle §u 281 č. 9 c) tr. ř.
Při tom si nejvyšší soud též uvědomil, že tato společnost byla na základě zákona ze dne 22. července 1919 č. Sbírky zákonů a nařízení 438 prohlášena za podnik všeužitečný; avšak okolnost tato není na odpor názoru shora vyřčenému, neboť vlastnost všeužitečnosti nedává ještě zmíněné akc. společnosti jakožto podniku výdělečnému onen charakter veřejnoprávní, jakého se podle celé tendence zákona pro pojem »zákonně uznaných korporací« vyhledává, jež jsou v §u 492 tr. z. s veřejnými úřady a jednotlivými orgány vlády v těsné spojitosti vyjmenovány a takto jim co do důležitosti pro veřejný život přímo na roveň postaveny.
Bylo proto k návrhu generální prokuratury ve smyslu §§ů 33 a 479 tr. ř. podle §u 292 tr. ř. uznáno právem, jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. října 1925 Zm II 265/25.
Dr. F—k.

Citace:

č. 4382. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 343-346.