K problému hierarchie právního řádu.

Dr. Hynek Bulín ml. (Brno).
I. Hierarchie formální a materiální.

Pojem hierarchie právních norem, ačkoliv byl teorií právě v nejnovější době velmi důkladně vybudován, není nikterak jednoznačný. Zejména nelze tvrditi, že by bylo toliko jediné kriterium, podle něhož by se dala hierarchie norem vybudovati. Kriterií těchto je několik a různí autoři, budujíce teoreticky (t. j. za účelem ryzího poznání) stavbu právního řádu, kombinují tato kriteria někdy vědomě, někdy i nevědomě. Je jisté, že každá apriorně na jediném kriteriu důsledně konstruovaná hierarchie norem bude v rozporu se stavbou empirického právního řádu, který není zpravidla vybudován logicky na jediném kriteriu (na př. kriteriu derogace), nýbrž splétá se v něm celá řada kriterií různých. Je však neméně jisté, že je úkolem právě ryzí teorie, aby ke konkrétním právním zjevům přistoupila s určitými pojmovými kategoriemi a aby v našem případě hierarchie rozlišila na základě těchto kategorií různé vztahy právních norem konkrétního právního řádu podle přesně vybudovaných kriterií logických. Pokusím se o takové rozlišení, pokud se podání z formálních a obsahových vztahů jednotlivých právních norem.
Myšlenka hierarchie norem předpokládá normy nestejné hodnoty. Poněvadž pak hodnotou rozumíme stupeň určité vlastnosti, kvantitu určité kvality, 1 můžeme zařazovati normy různé hodnoty na různé stupně téhož souboru norem. Pojem hodnoty, jak byl právě podán, je však úplně formální; znamená kvantitní zachycení kterékoliv vlastnosti hodnoceného předmětu. Abychom však mohli tříditi normy na různé stupně téhož souboru, nestačí mluviti povšechně o jejich hodnotě (pokud se týče u právních norem o t. zv. právní relevanci), nýbrž dlužno se konkrétně ptáti, kterou vlastnost norem téhož souboru míníme hodnotiti. Teprve tato hodnocená vlastnost dodá pojmu hodnoty určitý obsah, který teprve lze kvantitně tříditi.
Normy vůbec mohou míti různé vlastnosti (kvality). Nelze však všechny vlastnosti hodnotiti, t. j. kvantitativně odstupňovati. Rozeznáváme na př. normy právní, mravní, po př. estetické atd. Tyto vlastnosti norem jsou základní, protože zakládají jednotnost normových souborů, jakými jsou na př. právní řád, soubor norem mravních, estetických atd. Tyto základní vlastnosti tedy rozlišují normy různých souborů; poněvadž však tyto vlastnosti normových souborů mohou býti založeny zcela samostatně, nemajíce t. zv. tertium comparationis, je docela dobře možné, že kruhy různých normových souborů do sebe zapadají. Tak na př. norma etická může býti co do svého obsahu totožná s normou právní (srovn. normy: Nezabiješ! Nepokradeš!, atd)), formálně jsou to však normy různé, neboť jsou součástí různých normových souborů. 2 Uvedené základní vlastnosti norem tedy zakládají různé normové soubory; tím je jejich funkce vyčerpána; nelze těchto okolností hodnotiti 3 ani podle nich normy téhož souboru dále tříditi.
Dlužno proto hledati jiné (než základní) vlastnosti norem téhož normového souboru, vlastnosti, které by bylo lze hodnotiti a podle různého stupně jejich hodnoty budovati hierarchii norem. Je na snadě myšlenka, že toto hodnocení a třídění může vycházeti jedině z obsahu norem, protože forma normy je vždycky táž, t. j. norma je výrazem něčeho (= obsah), co býti má (= forma). Leč tento názor (že totiž jedině z obsahu norem lze čerpati kriteria pro hierarchii) není správný. Každá norma jako člen určitého normového souboru má, nehledíc na svůj obsah, formální vlastnost, kterou nazýváme platností čili existencí ve smyslu normativním. Pojem platnosti jest nezbytným noetickým předpokladem každého normového souboru, pokud jej činíme předmětem svého poznávání. Už z toho, jakož i z toho, že pojem platnosti je čistě formální pojem, plyne, že tohoto pojmu nelze hodnotit, t. j. kvantitně odstupňovati. Nelze totiž rozeznávati normy platnější a méně platné, nýbrž jen normy platné a neplatně, při čemž neplatnou normou nerozumíme zvláštní nějakou vlastnost normy, nýbrž něco, co normou vůbec není. Leč přes to není pojem platnosti pro hierarchii norem bez významu. Neboť to, co bylo řečeno o pojmu normativní platnosti, je pozorováno s hlediska statického, které předpokládá hotový soubor norem. S hlediska dynamického. t. j. s hlediska, s něhož se ptáme po vzniku a zániku norem čili po tom, které normy jsou platné t. j. jsou součástí normového souboru, ústí otázka platnosti v problém změnitelnosti, pokud se týče nezměnitelnosti norem. Pojem nezměnitelnosti ani jeho opak pojem změnitelnosti nejsou už — jak mám za to — noeticky nutným předpokladem poznávání normativního, neboť záleží na posi- tivním ustanovení toho kterého normového souboru, zda a jak je možná změna jednotlivých jeho norem. Podle nezměnitelnosti, positivně řečeno podle stálosti určitých norem téhož souboru, lze pak rozeznávati normy různé hodnoty, pokud se týče různých stupňů. To, co hodnotíme není ovšem platnost (která jakožto formální vlastnost jest nezbytným předpokladem každého normativního poznávání a kterou hodnotiti vůbec nelze), nýbrž stálost norem, která jest rovněž sice vlastností formální (neboť s obsahem normy buď nesouvisí nebo aspoň souviseti nemusí), kterou však můžeme kvantitativně odstupňovati. Lze rozeznávati normy stálejší (méně změnitelné) a méně stálé (změnitelnější). Stálejší a proto s tohoto hlediska hodnotnější je norma, která může býti změněna (zrušena) jen normami určitého druhu (na př. normou pocházející od určitého činitele), pokud se týče obecně: menším počtem norem než norma méně stálá. Důvodem poznání pro větší nebo menší stálost určité normy jest positivní právo, jehož úkolem jest stanoviti nejen jak normy vznikají, nýbrž i jak zanikají. Bude úkolem konkrétního výkladu, pokud v kompetenci normy stanoviti jest obsaženo též zmocnění ony normy rušiti.
Hořejšími úvahami je založena hierarchie norem ve smyslu formálním; záleží v tom, že se soubor norem dělí na několik vrstev, pokud se týče stupňů, z nichž každý se vyznačuje tím, že normy téhož stupně mají stejnou stálost, neboť mohou být zrušeny, pokud se týče změněny jen normami téže, resp. vyšší vrstvy, nikoli však normami vrstvy nižší. Formální nazývám 4 tuto hierarchii proto, že její vybudování je zcela nezávislé na obsahu norem, takže na př. normy poměrně konkrétnější (nu př. určité speciální zákony) mohou státi výše než normy poměrně abstraktnější (na př. určitá generelní nařízení). Kriterium této hierarchie je povahy formální (větší stálost, resp. nezměnitelnost) a negativní nemožnost derogace vyšších norem nižšími).
Vedle tohoto hlediska formálního a negativního (nemožnost derogace), lze budovati představu hierarchie na hlediscích obsahových a positivních. Hledisk těchto může býti několik, podle toho, jaké vlastnosti norem vezmeme za základ k jejich klasifikaci. Společné těmto hlediskům jest jen to, že kriterium pro klasifikaci bereme přímo z obsahu norem. Povšechně můžeme rozeznávati normy obecné (generální) a zvláštní (speciální), jsouce si vědomi relativnosti tohoto rozdílu. Obecnost normy lze shledávati v tom, že stanoví povinnosti pokud možná velkému počtu povinných subjektů, vymezenému podle hledisk povšechných a obecných. Zvláštní norma stanoví naproti tomu povinnost určité skupině subjektů, vymezené podle hledisk zvláštních. S tohoto stanoviska jeví se na př. občanský zákon obecnější než zákon obchodní, ale podobně též jeví se občanský nebo obchodní zákon, stanovící obecně povinnosti určitému okruhu lidí, obecnější než rozsudek, který na základě zmíněných zákonů vyslovuje konkrétní povinnost určitého subjektu. Z uvedeného je viděti nejen, že rozlišování obecných a zvláštních norem je povahy velmi relativní, nýbrž též, že pouhé toto kriterium nehodí se za základ pro vybudování hierarchie norem, poněvadž při něm zůstává nerozřešena otázka vzájemného poměru jednotlivých norem. Občanský zákon je obecnější norma než zákon obchodní, ale občanský zákon je také obecnější normou než speciální normy na jeho základě vydané, na př. civilní rozsudky. Přes to je zřejmé, že v prvém případě (občanský a obchodní zákon) jde o normy, které s hlediska své aplikace, pokud se týče konkretisace jsou koordinovány. Ve druhém však jde o poměr normy aplikované k normě aplikací nebo konkretisací vzniklé. V prvém případě budeme mluviti o normách generálních a speciálních, ve druhém o normách abstraktních a konkrétních. Kdežto tam srovnáváme obsah norem koordinovaných, zjišťujíce, že na př. občanský zákon platí pro větší a obecněji vymezený okruh lidí než zákon obchodní a je proto normou generálnější (obecnější), zde zjišťujeme poměr normy aplikované (obč. zákon) k normě, na základě aplikace vzniklé (rozsudek). Toliko v tomto druhém případě má smysl mluviti o hierarchii norem, která je vybudována na obsahové konkretisaci norem, tak totiž, že norma nižší jeví se jako konkretisovaná norma vyšší. Konkretisace tato nastává, jak už výše bylo dovozeno, tím, že nastanou skutečnosti, odpovídající podmiňující skutkové podstatě vyšší (abstraktnější) normy, která na vznik těchto skutečností (= na splnění své podmiňující skutkové podstaty) váže vznik konkrétní normy, jejíž obsah je určen ve skutkové podstatě podmíněné. Nazveme-li skutkovou podstatu podmiňující A, podmíněnou B, je schema abstraktní normy »Je-li A, má býti B«, schema konkrétní normy, splněním podmiňující podstaty A1, je potom »má býti B1«.
Je-li A, má býti B, (norma obecná, determinující).
Jest A1 (konkrétní skutečnost).
Má býti B1 (norma konkrétní, determinovaná).
Při tom musíme míti na paměti, že mezi A a A1 a mezi В a Β1 je poměr obecného (abstraktního) pojmu ke konkrétnímu zjevu, náležejícímu pod onen pojem, čímž právě obsahová konkretisace dochází svého výrazu. Příklad: Kdo způsobí a zaviní škodu, má ji nahraditi.
X způsobil a zavinil škodu Y Kč
X má škodu Y Kč nahraditi.
Na tomto schematickém příkladě je patrno, jak konkretisace tu nastává nejen co do povinného subjektu (X), který je ve vyšší normě stanoven zcela abstraktně (»kdo způsobí a zaviní škodu«), nýbrž i co do objektu povinnosti (Y), o němž platí totéž.
S hlediska obsahového vidíme, že se obsah vyšší normy vznikem skutečnosti konkretisuje jak co do subjektu, tak co do objektu povinnosti, s hlediska formálního (logická struktura normy) pozorujeme, že na základě vyšší podmíněné normy vzniká splněním této podmínky nižší nepodmíněná norma. Tento druhý poznatek staví problém konkretisace norem do zcela nového světla. Mezi abstraktní a na jejím základě vzniklou konkrétní normou (na př. mezi občanským zákonem a smlouvou) je pak nejen poměr normy abstraktnější ke konkrétnější, nýbrž po př. i poměr normy podmíněné k normě nepodmíněné. Pravím »po případě«, poněvadž ne každá obsahová konkretisace má za následek vznik normy nepodmíněné. O nepodmíněné normě můžeme s teoretického hlediska mluviti teprve tehdy, když jsou splněny všechny podmínky, na které je vázán vznik povinnosti in concreto (čili vznik subjektivní »povinnosti«). Ať už tyto podmínky jsou stanoveny normou abstraktní anebo teprve konkrétní normou (na př. smlouvou), o jejíž vznik běží (na př. suspensivní výminka, dies a quo a pod.)
Z těchto výkladů je patrno, že máme sice jediný pojem konkretisace, avšak dvojí pojem konkrétní normy, přihlížejíc jednou k obsahu, po druhé k logické struktuře normy. Konkretisací práva rozumíme v nejširším smyslu normotvorný děj, na základě něhož vznikají uvnitř právního řádu konkrétní normy. Pojem konkrétní normy je však dvojí: S hlediska obsahového jeví se nám jako »konkrétní« každá norma, jejíž obsah je vzhledem k jiné (vyšší) normě konkretisován a (konkretisován může býti zejména subjekt nebo objekt povinnosti neb obojí). S hlediska logické struktury právní normy (tedy s hlediska formálního) je konkrétní jen taková právní norma, v níž povinnost (= to, co býti má, není už ničím podmíněna, tak že jde o t. zv. povinnost konkrétní či virtuelní. To znamená, že subjekt povinnosti má (sc. bezpodmínečně a ihned) vykonati, co podle normy má býti. Máme tedy pojem konkrétní normy ve smyslu materiálním a formálním. Hranice prvního pojmu jsou relativní, jsouce vybudovány na obsahovém rozdílu mezi normou abstraktní a konkrétní, meze druhého pojmu jsou potud absolutní, že jsou vytvořeny na logické protivě norem podmíněných a nepodmíněných.
Bude arciť v každém konkrétním případě quaestio inter pretationis, co rozumíme »podmínkou« normy. Povšechně řečeno, je podmínkou normy ve shora zmíněném schematu skutková podstata A. Tyto »podmínky« (podmiňující skutkové podstaty) shledáváme v normách obsahově abstraktnějších (zákony) právě tak jako v normách obsahově konkrétnějších, na př. smlouvách nebo úředních rozhodnutích, kde vystupují zejména ve formě t. zv. výminek (condicio) a lhůt (dies). Ve smyslu formálním je konkrétní toliko ona norma, která je nepodmíněná, to znamená že povinnost v ní stanovená není vázána podmínkou nebo lhůtou odkládací (suspensivní, dies a quo); konkrétnosti ve zmíněném formálním smyslu není však na závadu, je-li norma vázána podmínkou nebo lhůtou rozvazovací (resolutivní, dies ad quem), pokud tato podmínka se nesplní, pokud se týče lhůta nenastane, což pak znamená zánik příslušné normy.
Řešená otázka souvisí velmi úzce s problémem individualisace norem, totiž s otázkou, kdy máme míti za to, že předmětem poznání je táž norma v různém stupni konkretisace čili v různém stadiu dynamickém, a kdy máme co činiti s různými normami, které jsou k sobě v poměru abstraktnější ke konkrétnější. Je toliko obecné ustanovení zákona normou a smlouva, na základě tohoto ustanovení vzniklá, pouhou skutkovou podstatou, či máme co činiti se dvěma různými normami? A je podmíněná smlouva jinou normou (sc. samostatnou normativní jednotkou) než na jejím základě vzniklá smlouva nepodmíněná, či jest tu splnění výminky zase jen pouhou skutkovou podstatou normy abstraktnější (podmíněné smlouvy), takže bychom tu mělo co činiti s touže normou v různém stadiu aplikačním? Tuto otázku, která se ostatně vymyká z rámce mé studie, nemíním tu řečiti v celém rozsahu. Stačí, když si uvědomíme, že s hlediska statického budeme viděti — podle libovolně zaujatého východiska — jen vrstvu abstraktnějších norem a pod nimi samé konkretní skutkové podstaty, kdežto s hlediska dynamického může sestoupiti při poznávání vzniku stále nových norem až k nejnižší konkrétní skutkové podstatě a viděti v jejím uskutečnění vznik nové konkrétní normy.
Ačkoliv pojmy konkretní normy ve smyslu obsahovém a formálním jsou konstruovány ze dvou různých pojmových hledisek, přece spolu souvisejí potud, že je nemyslitelná konkrétní norma ve smyslu formálním (= nepodmíněná norma) bez určitého stupně obsahové konkretisace subjektu i objektu povinnosti. Pro pojem výkonu normy jest rozhodný pojem konkretní normy ve smyslu formálním; neboť jen nepodmíněné (sc. suspensivně nepodmíněné) normy jsou vykonatelné v přesném smyslu, a jen tyto normy mohou býti předmětem soluce a exekuce. Z hořejšího výkladu však plyne, že každá nepodmíněná, t. j. formálně konkretní norma musí míti i takovou měrou konkrétní obsah, aby mohla býti vykonatelná přímo, t. j. bez další konkretisace. která u nepodmíněných norem už nemůže nastati. Zejména je tu třeba přesného určení subjektu i objektu povinnosti.
Bylo dovoženo, že povšechný rozdíl norem abstraktních a konkretních nehodí se k tomu, aby byla podle něho založena stupňovitost právního řádu, protože oním rozdílem není ještě nic řečeno o vzájemném poměru nadřízenosti a podřízenosti. Stupňovitost se nám objeví teprve, když si představíme konkretisaci téže právní normy. Bylo řečeno, že konkretisace je normotvorný děj, kterým na základě určitých norem a skutkových podstat vznikají normy nové. Můžeme rozeznávati konkretisaci delegovanou, když onou skutkovou podstatou je delegovaná (normotvorná) činnost lidská, a konkretisace automatickou, když onou skutkovou podstatou jsou jiné skutečnosti právotvorné (narození, smrt, uplynutí určité doby a pod.).
Z řečeného podává se tato obecně konstruovaná hierarchie právních norem: Vyšší normy vyznačují se tím, že určují právotvorné skutkové podstaty t. j. vymezují ty skutečnosti, pokud se týče ty kausální děje, které mají s hlediska těchto vyšších norem za následek vznik norem nižších. Kriterium nižší normy s tohoto hlediska tedy jest, že způsob jejího vzniku (její právní řízení čili proces normotvorný) je upraven normou vyšší. S tohoto hlediska jsou smlouvy nižší normy než občanský zákon, poněvadž se s jeho stanoviska jeví jako pouhé skutkové podstaty (sc. právotvorné), úřední rozhodnutí nižší normy než příslušné procesní řády, s jejichž stanoviska se tato rozhodnutí, jakož i řízení je předcházející jeví rovněž jako pouhé právotvorné skutečnosti. Ale s tohoto hlediska je zákon upravující vznik jiných zákonů — a to bez ohledu na to, zda jde o zákon ústavní ve smyslu formálním čili nic — vyšší normou než ostatní zákony, i když po případě má s nimi tutéž právní hodnotu vzhledem k derogасi (t. j. může jimi býti derogován). Totéž platí o jiných s hlediska formální hierarchie stejně hodnotných normách (nařízení, rozhodnutí, právní jednání a pod.), z nichž jedna upravuje vznik (normovaný proces) normy jiné.
Jak patrno kříží se v těchto příkladech shora zmíněná kriteria formální čili negativní hierarchie (norma vyšší nemůže býti derogována nižší) a materiální čili positivní hierarchie norem (norma vyšší upravuje vznik nižší).
(Dokončení.)

K problému hierarchie právního řádu.

Dr. Hynek Bulín ml. (Brno).
(Dokončení.)
II. Vertikální a horizontální hierarchie právních norem.

V I. kapitole byla nastíněna t. zv. vertikální hierarchie právních norem. Teorie o hierarchii norem 5 není dosud úplně propracována. Běžná nauka právní se otázkou stupňovitosti právního řádu příliš nezabývala, nestarajíc se hrubě o formálně logickou soustavu práva a spokojujíc se tradičním dělením státních funkcí na zákonodárství, soudnictví a exekutivu. Teprve t. zv. ryzí nauka právní, vycházejíc ze základního pojmu právní normy a ukazujíc, jak nejrozmanitější zjevy právní lze zahrnouti pod tento základní pojem, dokázala na jedné straně buď naprostou neudržitelnost mnohých rozdílů, považovaných od nepaměti za »zásadní« (na př. rozdíl práva veřejného a soukromého) nebo aspoň relativnost a plynulost rozdílů jiných (na př. rozdíl práva objektivního a subjektivního), na druhé straně však musila právě proto určiti skutečné formální i obsahové vztahy různých norem mezi sebou. Řadíc pak normy, mající určité společné znaky, na společné stupně, dospěla k představě stupňovitosti právního řádu. K představě stupňovitosti čili hierarchie norem nutí zpravidla sám právní řád, který obsahuje normy různých forem a typů, na př. ústavní zákony, obyčejné zákony, nařízení, soudní rozsudky, správní rozhodnutí, právní jednání a pod. Je na první pohled patrno, že tu jde vesměs o právní normy, avšak tyto jsou velmi pestrého původu a různého právního významu. Při teoretické konstrukci jednotlivých stupňů právního řádu, bude záležeti všechno na kriteriu, podle něhož budeme normy k sobě řaditi. Právě tak jako nestačí říci, že jednota právních norem téhož řádu je založena jediným (ústředním) normativním ohniskem, 6 pokud nevíme, jak si ono ohnisko máme představiti (zejména jaký musí býti obsah t. zv. základní normy), právě tak nestačí ani konstruovati hierarchii norem povšechným tvrzením, že pod základní normou (ohniskem) je ústava, pod ní zákony, pod nimi nařízení, pod nimi pak tvorba individuálních norem, jako jsou úřední rozhodnutí a soukromá právní jednání. Při tomto povšechném tvrzení totiž nevíme ještě nic o poměru mezi uvedenými stupni právního řádu, poněvadž nic nebylo řečeno o dělítku (kriteriu), podle něhož jsou sestrojeny.
Různé typy právních norem mohou vůči sobě býti v rozmanitém vztahu. V I. kapitole byl učiněn pokus rozlišovati formální a obsahový vztah právních norem a na základě tohoto rozdílu vybudovati formální a obsahovou hierarchii norem. Formální vlastností každé právní normy jest její platnost, t. j. normativní existence. Poněvadž »platnost« jest immanentní vlastností každé právní normy (neplatná norma není vůbec normou), a to vlastností formální, která nemůže býti dále dělena nebo tříděna, není možné vybudovati formální hierarchii na platnosti právních norem ve smyslu statickém, nýbrž ve smyslu dynamickém, t. j. na době platnosti čili na stálosti právní normy. Norma, která může býti zrušena (derogována) menším počtem norem, než norma jiná, jest stálejší, má s tohoto (formálního) hlediska vyšší právní relevanci a stojí na vyšším stupni v právním řádě. Proto stojí na př. u nás ústavní zákony výše než obyčejné zákony, protože mohou býti zrušeny zase jen ústavními (nikoli obyčejnými) zákony a jsou tedy stálejší. Toliko ústavní zákon může s právní relevancí stanoviti způsob zániku ústavního zákona, ostatní (nižší) právní normy jen, pokud by k tomu byly ústavním zákonem přímo delegovány. Z podobných důvodů stojí zákon výše než nařízení, nařízení výše než úřední rozhodnutí (rozsudky a pod.) a soukromá právní jednání. Pokud jde o posléze zmíněné dva typy individuální tvorby norem, sluší uznati, že s hlediska formální hierarchie norem stojí soukromá právní jednání (na př. smlouvy) výše než úřední rozhodnutí (na př. rozsudky), poněvadž soudce je vázán platnými smlouvami a nemůže je rozsudkem zrušiti (derogovati), ač může a musí jejich platnost zkoumati a zjistí-li, že nejsou dány všechny podmínky jejich platnosti, vysloviti jejich neplatnost (neexistenci). To je nástin vertikální hierarchie ve smyslu formálním. Její podstata je v tom, že platná norma vyššího stupně nemůže býti zrušena normou nižšího stupně. Pro tuto negativní formulaci, nazývali jsme nahoře (kapitola I.) tuto hierarchii též negativní. 7
Vedle toho byl učiněn pokus o vertikální hierarchii norem ve smyslu obsahovém čili positivním. Tam stálost, zde určitý obsah byl dělidlem. Bylo dovozeno, že ani zde povšechné třídění právních norem na obecné (abstraktní) a zvláštní (konkretní) není s to založiti nějakou stupňovitost právního řádu, ne sice proto, že bychom s tohoto hlediska měli toliko stupně dva (abstraktní a konkretní normy), nýbrž proto, že toto dělítko, právě pokud myslíme na obsahovou 8 stránku norem, jest velmi plynulé a neurčité (relativní), kdežto kriterium, na němž mají býti založeny jednotlivé stupně právního řádu, musí býti přesné a pevné (absolutní). Toto pevné kriterium jsme viděli v otázce úpravy vzniku a zániku norem. Jde o hledisko obsahové, neboř úprava vzniku (a zániku) určitých norem jest obsahem norem jiných, a to tak, že norma vyšší upravuje vznik (a zánik) normy nižší. Vyšší norma jest determinující (delegující), neboť stanoví podmínky platnosti normy nižší, která jest těmito podmínkami determinována (a s hlediska normy vyšší delegována). S tohoto (obsahového) hlediska je ústava (ve smyslu obsahovém!) vyšší normou než obyčejné zákony, neboť upravuje vznik (po př. zánik) těchto zákonů. Je však možné, že ústava jen částečně a povšechně upraví zákonodárný proces a zmocní obyčejného zákonodárce, aby tento proces podrobněji upravil. Potom ovšem zákon, provádějící tuto úpravu (na př. jednací řád poslanecké sněmovny a senátu, který u nás není zákonem ústavním), jest ostatním zákonům, jichž normotvorný proces stanoví a které na základě tohoto zákona (procesního v nejširším smyslu) vznikají, právě tak nadřízen jako ústava, neboť tyto zákony »ustavuje« (ve smyslu obsahovém), t. j. stanoví podmínky jejich vzniku. Ba je dokonce možné, že obyčejný zákon, pokud upravuje podmínky platnosti nejen obyčejných, nýbrž i ústavních zákonů, 9 je s hlediska právě uvedeného nadřízen ústavním zákonům, ačkoliv s hlediska formální hierarchie stojí pod nimi. Podobně se má věc s nařízeními (mám tu na mysli náš právní řád). Nad nimi stojí s hlediska tu zaujatého ona právní norma, která upravuje jejich vznik (stanoví podmínky jejich platnosti), ať už je to přímo ústava, zákon nebo jiné nařízení. Nad úředními rozhodnutími stojí procesní normy je upravující (soudní řády, správní řád), nad právním jednáním je na př. občanský zákon, pokud upravuje jeho vznik (formální i materiální podmínky jeho platnosti), může však nad ním v obsahové hierarchii státi i jiné právní jednání, na př. kolektivní smlouva a pod.
Do podrobností se tu nelze pouštěti a nelze vypočítati vztahy všech možných druhů právních norem mezi sebou. Z uvedených několika příkladů však jasně vysvítá, že budova hierarchie norem ve smyslu obsahovém se nijak nekryje s konstrukcí formální hierarchie, což ovšem nijak nepřekvapuje, neboť obě jsou založeny na kriteriích různých: hierarchie ve smyslu formálním na otázce trvání, pokud se týče stálosti právních norem, hierarchie ve smyslu obsahovém na otázce determinace normy nižší normou vyšší, ať už jde o formální podmínky platnosti nižší normy (normotvorný proces) či o podmínky materiální (norma nižší je platná, jen pokud má, po případě nemá určitý obsah). Při obsahové hierarchii je důvodem poznání, že určitá norma je vyššího stupně než jiná, její obsah; odtud pochází název. Při formální hierarchii nerozhoduje obsah normy o jejím zařazení na určitý stupeň, nýbrž její stálost ve smyslu potenciálním, t. j. možnost jejího zrušení normami jinými; norma nejvyšší, t. zv. normativní ohnisko (Ursprungsnorm) je s hlediska učitého právního řádu absolutně nezměnitelnou 10 a proto nejvyšší normou, ústavní normy jsou změnitelné (zrušítelné) jen ústavními normami, jsou tedy stálejší než zákony, které mohou býti zrušeny nejen ústavními, nýbrž i obyčejnými zákony, tyto opět stálejší než nařízení a pod. To je hierarchie ve smyslu formálním; název byl zvolen proto, že předmětem hodnocení je tu formální vlastnost normy, totiž její platnost ve smyslu dynamickém, resp. stálost (doba platnosti), při čemž obsah takto hodnocené normy je nerozhodný. Odkud bere jistá norma určitou relativní stálost (nezměnitelnost), jest otázka jiná, která ústí už do problému hierarchie materiální, protože její zodpovědění je závislé na obsahu delegujících norem a na výkladu rozsahu této delegace nejen pokud jde o stanovení norem, nýbrž i jejich rušení.
Obě hierarchie (formální i materiální) nazval jsem shora »vertikální«, protože normy je tvořící můžeme si představiti jako přímo nadřazené a podřazené. Máme však ještě jinou závislost norem. Tuto závislost nazývám horizontální hierarchií. Název bude ospravedlněn, až bude vyloženo, oč jde. Problém horizontální hierarchie souvisí s pojmem sankce a sankční normy. Třeba proto nejprve pojednati o nich.
Právní řád je souborem právních norem a tyto normy jsou heteronomní, což znamená, že jsou dány »z vnějška«, t. j. jiným než povinným subjektem. S tím souvisí zejména vnější vynutitelnost právních norem.
Na tuto vnější vynutitelnost právních norem kladou některé teorie takový důraz, že ji činí přímo pojmovým znakem právní normy, definujíce právní řád jako řád donucovací (Kelsen). I když tento názor nesdílíme, uznávajíce možnost a právní kvalitu t. zv. leges imperfectae, t. j. právních norem bez sankce, musíme si býti vědomi důležitosti sankce v právním řádě. Sankcí rozumíme povšechně vnější donu- cení, které nastupuje, jakmile dlužník svou povinnost nesplní (poruší), t. j. nejedná-li podle normy. Jednání normě odporující jest tedy podmiňující skutkovou podstatou jiné (sankční) normy, stanovící povinnost donutiti dlužníka k plnění, a to buď stanovením nové konkretní normy, směřující proti němu (na př. rozsudek) nebo přímo provedením donucovacího aktu (trest, exekuce).
Tím máme zároveň dán pojem sankční normy. Je to norma, jejíž podmiňující skutkovou podstatou jest nesplněná skutková podstata podmíněná (= nesplněná povinnost) normy první a jejíž podmíněná skutková podstata obsahuje sankci proti tomu, kdo porušil povinnost. To jest obecná (abstraktní) norma sankční, splněním její podmiňující skutkové podstaty, t. j. tím, že dlužník poruší svou povinnost, konkretisuje se sankční povinnost příslušných orgánů (konkrétní norma sankční). Obsahem sankční povinnosti může býti buď opět vydání normy nebo konečně faktický úkon (donucovací akt). Sankční norma tedy jest norma, která na neplnění (porušení) právních povinností stanoví jako povinnost »sankci«, t. j. vnější donucení. Schema abstraktní sankční normy je: Nesplní-li dlužník svou povinnost, má nastoupiti sankce, t. j. příslušný orgán má povinnost proti dlužníkovi určitým způsobem zakročiti (vydati rozsudek, stanoviti trest, po př. už provésti vykonatelný rozsudek nebo vykonati trest právoplatně uložený).
Konkretisací této normy vzniká konkretní norma sankční (nepodmíněná), která zní: Příslušný orgán X má proti neposlušnému dlužníku Y zakročiti tím nebo oním způsobem (jak shora uvedeno). Ono zakročení, které je obsahem povinnosti (podmíněnou skutkovou podstatou) sankční normy, nazýváme sankcí.
Z toho, co bylo řečeno, dá se konstruovati hierarchie právních norem ve smyslu horizontálním. Představa této hierarchie jest podmíněna pojmem sankce: Je to hierarchie sankčních norem. Jest legislativně politickým (nikoli pojmovým) 11 požadavkem, aby právní řád pojišťoval splnění právních povinností (konkrétních norem) tím, že na jejich nesplnění stanoví sankci v jiné normě. Aby však bylo při nesplnění oné první povinnosti pojištěno a pokud možná zaručeno provedení sankce (výkon sankční normy), jest třeba, aby i tato sankční povinnost byla dána opět pod novou sankci, t. j. aby tu byla norma, která s nevykonáním oné prvé sankce spojuje jako povinnost (jiných činitelů) novou sankci. Tak na př. při neplnění občanských povinností právních lze se žalobou domáhati sankce, totiž vydání rozsudku. Při nesplnění této sankční povinnosti lze se dále, na př. dozorčí stížností (actio justitiae denegatae) domáhati, aby proti soudci, který, odpíraje vydati rozsudek, porušil tím svoji povinnost, byl po př. vysloven disciplinární trest a pod. Rozsudek (po př. jeho výkon) tu byl sankcí na nesplnění určité povinnosti »soukromé«, disciplinární trest (po př. jeho výkon) opět sankcí na nesplnění »veřejné« (služební) povinnosti soudcovy. Řetěz tento si můžeme mysleti libovolně dlouhý, neboť nesplnění sankce může býti opět dáno pod další sankci atd., nikoli však nekonečný, protože z pojmu právního řádu jakožto určitého a omezeného souboru právních norem plyne, že jednou musíme dospěti k normě bez sankce čili k t. zv. lex imperfecta. U této normy hierarchie sankčních norem končí.
Schematicky lze si tuto hierarchii představiti takto:
1. norma: Je-li A, má býti B,
2. norma: (sankční). Není-li B, má býti C,
3. norma: (sankční). Není-li C, má býti D atd.
Může se snad zdáti, že pro označení této souvislosti právních norem, je slovo »hierarchie« nevhodné, protože se jím zpravidla označuje nadřízenost, pokud se týče podřízenost právních norem. Leč mám za to, že s hlediska právě zaujatého, t. j. s hlediska praktické funkce právní normy čili s t. zv. stanoviska legislativně politického, jest ona nadřazenost a podřazenost skutečně dána, neboť norma obsahující sankci na nesplnění jiné normy, jest normou nižší než tato jiná norma, poněvadž s hlediska tu zaujatého jest prostředkem, který má zabezpečiti realisaci určité jiné normy, jejíž splnění jest tu účelem. Jak ze schematu patrno, projevuje se také zde ona stupňovitost právních norem, která je pro pojem hierarchie příznačná. Poněvadž pak tu nejde o normy různé stálosti, ani o normy takové, z nichž jedna upravuje normativní vznik (platnost) normy druhé, jak tomu bylo v hierarchii vertikální, nazval jsem tuto hierarchii horizontální, jsa si vědom, že tu může po př. jíti o normy téže hodnoty (stálosti) i téže provenience (t. j. normy upravované stejnou nadřízenou normou), slovem: o normy, které s hlediska oné vertikální hierarchie mohou po př. zaujímati stupeň toliko jediný, u nichž však přece je možná představa určité nadřízenosti a podřízenosti, jakmile kriteriem stupňovitosti učiníme pojem sankce.

Srovn. Engliš: Teleologie jako forma vědeckého poznání(1930) str. 63.
Příslušnost určité normy k právnímu řádu je — jak známo — dána formálním znakem odvoditelnosti od státu, pokud se týče ze základní normy státní (normativní ohnisko) a sice bez ohledu na obsah příslušné normy (pokud arciť ona základní norma určitý obsah nepředpisuje). Naproti tomu příslušnost normy k etickému (mravnímu) řádu je založena určitým obsahem oné normy, totiž tím, že tuto normu lze logickým úsudkem vyvoditi z nejvyššího obsahového principu onoho řádu.
Nelze rozeznávati v právním řádě normy více nebo méně právní nebo v etickém souboru normy mravnější a méně mravné.
Nazval jsem ji tak už ve svém článku »O právní teorii a praxi« ve Všehrdu ΧIIΙ, 8, str. 264 a ve stejnojmenné publikaci z r. 1932.
V německé literatuře se mluví o t. v. »Stufentheorie«. Za jejího vlastního zakladatele a průkopníka se považuje Merkl (srov. zejména jeho spis »Die Lehre von der Rechtskraft« 1923).
T. zv. Ursprungsnorm (Kelsen) čili ústava ve smyslu právně logickém (na rozdíl od ústavy ve smyslu positivně právním).
Jiná je otázka, jak poznáme, že v daném právním řádě může norma určitého druhu (na př. zákon) býti zrušena normou určitého druhu (zákonem nebo ústavou), nikoli však normou jiného druhu (na př. nařízením atd.). Merkl dospěl v »Lehre von der Rechtskraft« podle analogie nezměnitelnosti základní právní normy (Ursprungsnorm) k názoru, že každá právní norma je zásadně nezměnitelná, takže možnost změny (na př. derogace) musí býti právním řádem výslovně připuštěna. Toto zmocnění ke změně určité normy není podle Merkla bez dalšího obsaženo v kompetenci onu normu stanoviti, jinak řečeno: Kdo má právo normu stanoviti, nemá ještě eo ipso právo tuto normu zrušiti (změniti). Toto právo (derogace) musí býti výslovně stanoveno v t. zv. derogační normě (Derogationsnorm), která stanoví podmínky zániku příslušné normy, zejména stanoví, kterými normami jakožto derogujícími (derogatorische Normen na rozdíl od Derogationsnorm) může ona norma býti zrušena. Podle tohoto velmi přísného hlediska neplatila by na př. u zákonů věta »lex posterior derogat priori«, kdybychom neměli v právním řádě obecného derogačního ustanovení. (U nás ho není, byly by tedy zákony zásadně nezměnitelné.) — Kelsen nesdílí přísného hlediska Merklova a má za to (Allgemeine Staatslehre str. 300), že při obecných normách jest v kompetenci normotvorné spatřovati zásadně též zmocnění ke změně (rsp. zrušení) příslušných norem. — Správný jest názor, že zásadně každá právní norma je nezměnitelná, což znamená prostě toto: Nemáme-li dány podmínky zániku či změny nějaké (platné) právní normy, nemůže nijak dospěti k úsudku o jejím zrušení, po případě změně. To je základní (a samozřejmá) věta právně dynamické noetiky. Naproti tomu jest věcí interpretace positivního práva (a tedy věcí právní dogmatiky) zjistiti, zda ony podmínky jsou podle positivního práva dány, po případě zda v konkretním případě jest v kompetenci normotvorné obsaženo též zmocnění derogační a pod. Která norma kterou může býti zrušena, lze zjistiti jen výkladem procesních norem (v nejširším smyslu) toho kterého právního řádu.
Na rozdíl od jejich formální struktury, podle níž jsme rozlišovali normy abstraktní = podmíněné a konkrétní = nepodmíněné.
Srovn. na př. náš zákon č. 139/1919 o vyhlašování právních předpisů ve Sb. z. a n. ve znění zák. č. 500/1921. Oba jsou obyčejné (nikoliv ústavní) zákony, ač upravují i vyhlašování (= podmínku platnosti) zákonů ústavních.
Její případný zánik nebo změna (což je s hlediska právně immanentního právě tak neviditelné jako vznik oné normy) znamenalo by zánik neb změnu celého právního řádu.
Jde tu o úvahy, které jsou spojeny s t. zv. praktickou funkcí právní normy, t. j. s působností (účinností) představy o právní normě ve světě vnějším.

Citace:

K problému hierararchie právního řádu.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 2-3, s. 54-60, 85-91.