Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4607.

Samospráva obecní: Ujednání obce s poplatníkem, jímž obec propouští přímou daň v obci předepsanou z povinnosti přirážkové, nemá právních účinků.
(Nález ze dne 14. dubna 1925 č. 7683). Věc: J. L. et Comp. v L. proti zemskému správnímu výboru v Praze o vrácení přeplatků na obecních přirážkách.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na oznámení stěžující si firmy, že hodlá část své prádelny v Ž. a to asi 10000 vřeten přenésti do osady S. v obci Š., a o tato vřetena rozšířiti svoji prádelnu v tomto místě, a na její žádost, aby jí za tím účelem byly poskytnuty úlevy od obecních přirážek, usneslo se ob. zastupitelstvo v Š. ve schůzi z 8. října 1914, že se st-lce pro tento případ pro celou novou část závodu povoluje úplné osvobození od přirážek na dobu 10 let, a dále, že se jí na dalších 5 let zaručuje, že pro touž novou část přirážky obecní a školní nebudou převyšovati 105%.
Usnesení toto bylo dle § 90 ob. ř. řádně vyhlášeno, námitky proti němu nepodány. Na to předloženo usnesení to dle § 97 ob. zř. okr. výboru v T., kterýž je také ve schůzi ze dne 2. listopadu 1914 vzal na vědomí.
V roce 1918 přenesla pak st-lka skutečně 4800 vřeten ze své prádelny v Ž. do obce Š. a rozšířila o ně svoji prádelnu v osadě S. Za léta 1919-1921 byla st-lce předepsána státní daň výdělková z celého tohoto rozšířeného závodu a stejně předepsány jí také obecní přirážky, jež také zaplatila. Žádosti její za vrácení přeplacené částky těchto přirážek, připadající na oněch přenesených 4800 vřeten, ob. zast. usnesením z 25. května 1923 nevyhovělo prohlásivši jak usnesení ob. zast. z 8. října 1914, tak i schvalující je usnesení okr. výboru z 2. listopadu 1914 za neplatné. K rekursu st-lčinu zrušila osk výměrem ze 14. července 1923 usnesení to z důvodu, že usnesení dřívějšího ob. zast. nelze jen tak beze všeho rušiti. Odvolání obcí Š. z výměru toho podanému vyhověl zsv nař. rozhodnutím, prohlásiv nárok stěžující si firmy za právně neexistentní, poněvadž poskytnutí úlev, jehož se st-lka domáhá, směřuje proti duchu kogentních předpisů § 80 ob. zř. a nyní platného předpisu § 30 fin. novely k ob. zř.
Na sporu jest tedy nárok st-lčin na vrácení zaplacené již obec. přirážky ke státní dani výdělkové. St-lka vyvozuje nárok tento z ujednání uzavřeného mezi ní a obcí Š., dle něhož obec nebude po 10 let vybírati obecní přirážku z oné kvóty daně výdělkové, která připadne na 10000 vřeten st-lkou do prádelny v S. přenesených, a po dalších 5 let nepředepíše st-lce z této rozšířené části její továrny přirážku vyšší než 105%ní.
Žal. úřad popřel nárok st-lčin na vrácení zaplacené přirážky z toho důvodu, že ujednání to je právně neúčinné. Poněvadž šlo o ujednání, jež bylo uzavřeno za působnosti ob. zřízení z r. 1864, sluší právní účinnost jeho posuzovati především dle předpisů tohoto zákona. Dle těchto ustanovení, zejména dle §§ 72, 79 a 80 zjišťuje se potřeba obecní každého roku výročním rozpočtem a uhrazuje se — pokud nestačí příjmy v § 74 uvedené — příspěvky rozvrhovanými na obec, zejména přirážkami, jež mají se zásadně na všecky daně přímé rozvrhnouti rovnou měrou. Ve výjimce v § 84 taxativně připuštěné dovoluje se rozvrhnouti přirážku dle rozličných procent na jednotlivé druhy daní přímých.
Ze souboru těchto ustanovení plyne, 1) že přirážka obecní stanoví se vždy jen na rok, nikoli na řadu let — neboť slouží jen k úhradě konkrétního schodku určitého výročního rozpočtu, a dále 2) že úchylka od zásady rovnoměrného zatížení přímých daní jest přípustná jen, pokud jde o jednotlivé druhy daní přímých, nikoli však pokud jde o jed- notlivé poplatníky.
Těmito předpisy dány jsou právní hranice berní pravomoci obce v tom směru, že obec není oprávněna činiti disposice rozpočtové, zejména stanoviti přirážku obecní a její výši na delší řadu let, a že obec není oprávněna uchýliti se od zásady rovnoměrnosti přirážek nad meze zákonem připuštěné. Překročení těchto zákonných mezí berní pravomoci obce, z to zejména meze na prvém místě vytčené, příčí se tou měrou základním zásadám obecní zřízení ovládajícím, že nelze v něm viděti pouhou nezákonnost, nýbrž že akty, při nichž zásad těchto nebylo šetřeno, nelze vůbec uznati za právně účinné, — a to v prvém z obou případů již proto nikoli, že by znamenaly nepřípustný zásah do působnosti oněch orgánů obecních, jež v budoucnosti budou k těm kterým disposicím rozpočtovým povolány.
Mimo to nelze přehlížeti, že obec připouštějíc poplatníka dohodou z povinnosti berní, vzdává se vůči němu smluvně buď vůbec nebo z části své berní pravomoci, kteráž dle platného obecního zřízení jest jedním z nejpodstatnějších výsostných práv obce. Tato pravomoc berní dle své povahy nemůže však býti předmětem smluvních jednání právních, není-li to výslovným předpisem zákonným dovoleno. V § 97 ob. zř. však takovýto předpis nelze nalézti, poněvadž ustanovení toto nvá na zřeteli právní jednání, jež spadají do oboru transakcí soukromohospodářských, takže ustanovení toto nelze rozšiřovati na případy, kde jde o akty, jež jsou výronem berní pravomoci obce. Nemůže proto ani schválení nadřízeného úřadu dozorčího založiti právní účinnost takovéhoto o cobč neúčinného ujednání.
Zásada svrchu vyslovená byla ostatně praxí soudní již ode dávna hájena, tak zejména v nálezech ss-u vid. Budw. 1176 a Budw. 8386 A, kde sice na základě ob. zříz. mimočeských, obsahujících však předpisy obdobné, uznána byla nepřípustnost paušalování obecních přirážek, jakož i v nál. Budw. 3385, kde pro obor čes. ob. zřízení vysloven byl právní názor, že obce nejsou oprávněny bez výslovného zmocnění zákonného ujednáním měniti zákonná konkurenční pravidla o obecních přirážkách.
Jiná jest ovšem otázka, zda a po případě za jakých předpokladů mohla by obec předepsané již obecní přirážky prominouti (odepsati), leč o tuto otázku v daném případě nejde a neměl tedy soud důvodu, aby se jí zabýval.
Z toho, co zde dovoděno, vyplývá správnost právního názoru, na němž žal. úřad rozhodnutí svoje založil, a slušelo tedy, ježto jen tato právní otázka byla na sporu, stížnost jako nedůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 4751. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1056-1058.