Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 383.

Zabírání bytů: * Výjimka v první větě § 8, č. 3 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. uvedená nevztahuje se na místnosti obchodní.
(Nález ze dne 17. dubna 1920 č. 3025.)
Věc: Fa. M. B. Weisskopf v Praze (adv. Dr. O. Guth z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání krámu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Společný bytový úřad v Praze rozhodl usnesením ze 7. února 1920 na základě § 8, č. 3 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., že zabírá krám stěžovatelův o jedné místnosti s výkladní skříní v domě čp. 2 v Praze 2, Mikulandská ulice v přízemí, poněvadž jest prokázáno, že krámu jest výhradně používáno jako skladiště věcí, které lze uložiti jinde.
Naříkané rozhodnutí opírá se dle svého znění o § 8, č. 3 zák. o zabrání bytů obcemi ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., dle něhož lze zabrati místnosti obchodní, jichž se užívá jen k ukládání věcí, které lze uložiti jinde.
Nesporno jest, že zabraná místnost jest krám, tedy obchodní místnost, že jí stěžovatel užívá jen k ukládání věcí, tedy jako skladiště a že má jinde své místnosti obchodní.
Sporno jest jedině, zda stěžovatel muže věci ukládané v místnosti zabírané uložiti jinde. Stěžovatel tvrdí, že v ní ukládá zboží, pro které nemá místa ve svých ostatních místnostech obchodních a vytýká, že okolnosti tyto nebyly řádně vyšetřeny. Pro posouzení věci důležito, jakého druhu věci byly ukládány v době zabrání. Dle šetření vykonaného dne 7. února 1920, téhož dne, kdy nález zabírací byl vydán, byly tam uloženy jen bedny a odstřižky papíru.
Proti správnosti tohoto vyšetření stížnost žádné konkrétně opodstatněné námitky neuplatňuje.
Nesporná okolnost, že stěžovatel má své obchodní místnosti v Platýze a to, jak ze spisů vychází, krám a vedlejší místnost a zjištěná okolnost, že v zabíraném krámě byly jen bedny a odpadky papíru uloženy, mohly bytovému úřadu poskytnouti dostatečného podkladu pro skutkový předpoklad, že stěžovatel může věci toho druhu uložiti jinde, takže nebylo o tom dalšího šetření třeba. Tento skutkový předpoklad nepodléhá však dle § 6, odst. 1 zákona o správním soudě přezkoumání nejvyšším správním soudem po stránce věcné, nýbrž jen po stránce formální dle odst. 2 § 6 zákona o správním soudě. Měl-li snad stěžovatel přechodně někdy před zabráním aneb po zabrání také zboží uloženo v zabraném krámě, jest nerozhodno; směrodatným jest způsob užívání v době bezprostředně před zabráním, nehledě ani k tomu, že ze spisů jde na jevo, že i v době prvního úředního šetření o věci konaného v místnosti oné byly uloženy jen prázdné bedny.
Jest tudíž výtka vadnosti řízení bezpodstatnou.
Nezákonnost rozhodnutí spatřuje stížnost v tom, že v odporu s ustanovením § 8, č. 3 věta druhá cit. zák. zabrána byla živnostenská místnost, která pravidelně jest používána k ukládání věcí.
Ani tato výtka není důvodná. Zákon v § 8, č. 3 a § 3, č. 3 uvádí v úvodu vedle místností živnostenských zvláště místnosti obchodní, ale vyjímá pak ze zabrání jen místnosti podniků továrních, živnostenských a zemědělských, jichž se pravidelně k ukládání věcí používá, z čehož patrno, že zákon má tu na mysli místnosti živnostenské v užším slova smyslu a že úmyslně pomíjí místnosti obchodní při stanovení výjimky z předcházejícího předpisu o zabrání. Zákonodárce chtěl zřejmě vyloučiti ze zabrání místnosti určitých podniků, které určeny jsou k ukládání věcí a jsou k tomu účelu pravidelně používány, a nevyslovil výjimku tu ohledně místností obchodních proto, že místnosti obchodní slouží pravidelně dle svého určení k vlastnímu provozování obchodů, nikoliv jen k ukládání zboží.
Mylným jest tudíž názor stížnosti, že zabíraný krám jest místností živnostenskou ve smyslu § 8, č. 3 cit. zák. a že jest ze zabrání vyloučen proto, že ho od určité doby používáno jest k ukládání věcí.
Byla proto stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 383. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 260-261.