=Boh. adm., 2 (1920) / č. 495

Č. 495.


Vyhoštění a zabírání bytů: I. K otázce vypovídání cizinců na Slovensku. — II. Okolnost, že byl majitel bytu vypovězen z území republiky čsl., není sama o sobě zákonným důvodem pro zabrání jeho bytu dle zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. před skutečným opuštěním bytu.
(Nález ze dne 1. září 1920 č. 6034.)
Věc: Vilma K. v Bratislavě proti ministru československé republiky s plnou mocí pro správu Slovenska stran vyhoštění a proti společnému bytovému úřadu v Bratislavě o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí společného bytového úřadu v Bratislavě zrušuje se jako nezákonné.
Stížnost řízená proti rozhodnutí ministra s plnou mocí pro správu Slovenska zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím městského hlavního kapitána v Bratislavě ze dne 28. ledna 1920 č. 2041 byla stěžovatelka vyzvána, aby do 14 dnů opustila území republiky československé a svůj byt v téže lhůtě dala k disposici ubytovacímu úřadu, jinak že proti ní bude zavedeno trestní řízení a ona bude potrestána dle § 8 min. nař. č. 4397/1919 vězením do 2 měsíců a pokutou peněžitou do 200 K, vypovězena a postrkem vyhnána. Stěžovatelka podala pak dne 4. února 1920 žádost k ministru s plnou mocí pro správu Slovenska, v níž uváděla, že před svým provdáním měla domovské právo v Bratislavě, kdež její rodina 65 let žila, že její manžel, podplukovník rakousko-uherského vojska, rozený v Mostaru, padl r. 1914, že se pak přestěhovala opět do Bratislavy a bydlí tam od prosince 1914 stále, od 17. května 1915 ve svém nynějším bytě, že dle zpráv časopiseckých měla za to, že nabývá po čtyřletém nepřetržitém bydlení v obci automaticky opět domovského práva, zvláště když tam má od roku 1907 nemovitost a platí z ní stále daně. Protože to naříkaný rozkaz neuznává, žádala ministra, aby jí dopomohl k domovskému právu a nepřipustil, aby byla vykázána z Bratislavy, kdež nalézá obživu, kdežto jinde, jsouc neznáma, by jí neměla. Byt její jest 4pokojový s příslušenstvím, bydlí v něm mimo ni a služebnou mladá dívka a dva universitní profesoři theologie, jest tedy byt řádně obsazen. Žádala za ochranu ministrovu.
Naříkaným vynesením ministra s plnou mocí pro správu Slovenska bylo stěžovatelce dovoleno, že může i nadále zůstati na území republiky československé, ale že musí opustiti svůj nynější byt, jakmile jí a její dceři přidělí bytový úřad byt o dvou pokojích a jedné kuchyni.
Když byl o vydání výše zmíněného rozkazu městského hlavního kapitána a naříkaného výnosu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska zpraven společný bytový úřad v Bratislavě, zabral usnesením ze dne 18. února 1920 č. E 769 dle § 8 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byt stěžovatelem o čtyřech pokojích s příslušenstvím v ulici Špitálské č. 33/1 v 1. poschodí ve prospěch Al. B. s tímto odůvodněním:
»Paní Vilma K. podle výnosu č. 1118 pres. ze dne 3. února 1920 musí opustiti svůj nynější byt. Společným bytovým úřadem přiděluje se paní Vilmě K. byt o dvou pokojích a kuchyni v Deakově ul. č. 4. Vyklizující lhůta 14 dnů, nejpozději 3. března 1920 o 12. hodině polední.«
Stížnost podaná k nejvyššímu správnímu soudu potírá jak rozhodnutí ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, tak i toto rozhodnutí společného bytového úřadu pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah:
1. V řízení vykazovacím byly dle spisů správních rozhodnými dva momenty a to jednak citelný nedostatek bytů v Bratislavě, jednak okolnost, že stěžovatelka jako cizinka nevyhovuje podmínkám, za jakých by byla dle § 2 nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska č. 4397/1919 adm. oprávněna i nadále se zdržovati na území republiky československé. S odvoláním na to vyzval úřad městského hlavního kapitána v Bratislavě stěžovatelku, aby do 14 dnů opustila území republiky československé a byt svůj dala k disposici bytovému úřadu pod následky v rozhodnutí uvedenými. Na rozklad stěžovatelem povolil jí ministr s plnou mocí pro správu Slovenska naříkaným rozhodnutím, že může dále zůstati na území republiky československé, ale musí opustiti svůj nynější byt, jakmile jí a její dceři (resp. neteři) bytový úřad přidělí byt o dvou pokojích a kuchyni.
Vyřízení tomu nelze rozuměti jinak, nežli že žalovaný úřad v zásadě schválil rozhodnutí městského hlavního kapitána, ale chtěl stěžovatelce výjimečně poskytnouti možnost, aby zůstala na území republiky československé, když vyhoví určité podmínce. Stěžovatelka měla plnou volnost podmínce té se podrobiti nebo jí nedbáti. V poslednějším případě musela si však býti toho vědoma, že rozkaz vydaný městským hlavním kapitánem platí bezpodmínečně. To je patrno i z pozdějšího příkazu ministrova ze dne 3. března 1920, o kterém se stěžovatelka sama v dodatečném podání svém ze dne 22. března 1920 zmiňuje, aniž by jej formálně brala v odpor stížností u nejvyššího správního soudu, a ve které ministr s plnou mocí pro správu Slovenska uložil hlavnímu městskému kapitánu vzhledem k tomu, že stěžovatelka dle došlých zpráv nechce opustiti svůj dosavadní byt, aby ji bezodkladně předvolal a jí sdělil, že buď vyhoví podmínce nejdéle do 8 dnů nebo povolení bude odvoláno. Kdyby se vzpírala i potom, aby jí bylo oznámeno, že má do 15. dubna opustiti území republiky československé. Nějaké rozhodnutí o zabrání bytu stěžovatelčina ministr s plnou mocí pro správu Slovenska neučinil.
Stěžovatelka má ovšem za to, že ve smyslu §§ 9 a 10 zákon. čl. XXII z r. 1886 a § 41 zákon. čl. L z r. 1879 jest oprávněna bezpodmínečně se na území republiky československé zdržovati, když zažádala za opětné přijetí za státní občanku republiky československé a město Bratislava jí slíbilo opětně přijati ji do svazku příslušníků obce, a dovozuje, že ministr překročil obor své působnosti tím, že vázal povolení k dalšímu pobytu na podmínku výše zmíněnou. Podmínce té prý také stěžovatelka nemůže vyhověti z důvodů majetkových.
Těmto námitkám nelze však přiznati rozhodujícího významu. Citované zákonné předpisy pojednávají jednak o tom, za jakých podmínek může státní příslušník uherský přesídliti do jiné obce v území státním a získati v této domovského práva, kterýžto předpis nelze na daný případ vůbec aplikovati, jednak stanoví způsob, jak nabývá uherská státní občanka, která se provdala za cizince a tím pozbyla uherského státního občanství, opětně původního občanství státního, zanikl-li později tento svazek manželský. Dle § 41 zákon. čl. L z r. 1879 má taková žena na svou žádost býti opět přijata mezi uherské státní občany, když ji některá obec na území uherském přijme do svého svazku nebo jí přijetí takové přislíbí. Že by již pouhé podání žádosti její za opětné přiznání státního občanství mělo nějaké další účinky, pokud se týče. práva na pobyt na území státním, nelze z předpisu toho dovoditi. Nelze proto ani předpis ten uplatňovati na prospěch stěžovatelčin.
Nařízeními ze dne 2. srpna 1919 č. 121/1919 (4397/1919 adm.) a ze dne 25. srpna 1919 č. 139/1919 (4397/1—1919 adm.) upravil ministr s plnou mocí pro správu Slovenska dle práva jemu § 14 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. zák. a nař. uděleného, podrobněji otázku vypovídání cizinců. Dle § 1 nař. č. 121/1919 měli cizinci, kteří dne 1. srpna 1914 nebyli státními občany bývalého království uherského a neměli domovského práva v některé obci ležící na nynějším území Slovenska, opustiti území republiky československé nejpozději do konce srpna 1919. Totéž platí dle § 1 nař. č. 139/1919 i stran cizinců, kteří byli dne 1. srpna 1914 státními občany bývalého království uherského, ale neměli domovského práva v některé obci ležící na nynějším území Slovenska. Osoby takové mohly tu zůstati i nadále, jen když další pobyt jejich na území Slovenska byl odůvodněn veřejnými zájmy a když jim to dovolil ministr s plnou mocí pro správu Slovenska.
Stěžovatelka ani netvrdí, že by vyhovovala podmínkám uvedeným, i mohla její žádost beze všeho býti zamítnuta. Dal-li jí ministr s plnou mocí pro správu Slovenska přece povolení k pobytu s výhradou, že přenechá svůj dosavadní byt bytovému úřadu náhradou za jiný menší, kterážto výhrada odpovídá plně intencím, ve kterých se pohybují výše citovaná nařízení ministrova, nelze tvrditi, že připojením výhrady té ministr překročil meze své příslušnosti a je tedy stížnost do rozhodnutí toho podaná bezdůvodná. 2. Pokud stěžovatelka brojí proti zabíracímu nálezu společného bytového úřadu v Bratislavě ze dne 18. února 1920, dlužno jí dáti za pravdu. Rozhodnutím oním byl dle § 8 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. zák. a nař. zabrán byt stěžovatelčin o čtyřech pokojích s příslušenstvím proto, že stěžovatelka musí byt ten dle výnosu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska opustiti, a že současně se jí přiděluje jiný byt o dvou pokojích a kuchyni.
Avšak § 8 cit. zákona nezná takového důvodu pro zabrání bytu. Okolnost, že stěžovatelce bylo nařízeno opustiti území republiky československé a tudíž i Bratislavu, nevymění-li svůj nynější byt za jiný menší, bude snad míti sama sebou za následek, že se dosavadní byt uprázdní, jakmile bude příslušný nález proveden, ale to neopravňuje společný bytový úřad, aby byt ten zabíral již předem proti stěžovatelce, a to s určením samostatné lhůty vyklízecí, není-li tu některý z důvodů uvedených v § 8 citovaného zákona. A takový důvod není v naříkaném rozhodnutí udán.
Bylo tudíž naříkané rozhodnutí společného bytového úřadu v Bratislavě zrušiti jako nezákonné.
Citace:
č. 495. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 490-493.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).