Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8979.

Ručení dráhy.
Třebas dráha nebyla podle koncesní listiny povinna zříditi na přejezdu závory a nebylo jí ani později ministerstvem železnic nařízeno, by je tam zřídila, nesprošťuje to dráhu zodpovědnosti, ježto jest i bez nařízení dohlédacích úřadů povinna, učiniti veškerá, podle vědy a zkušenosti potřebná bezpečnostní opatření, pakliže toho místní poměry a bezpečnost lidí skutečně vyžadují.
(Rozh. ze dne 23. května 1929, Rv I 1901/28.)
Žalobce, přejížděje za šera trať místní dráhy, byl zachycen vlakem a poraněn. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody neuznal procesní — Čís. 8979 —
699
soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce opřel a opírá žalobní nárok výslovně o zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Podle § 1 tohoto zákona má se vždy za to, bylo-li příhodou v dopravě železnice způsobeno tělesné poškození neb usmrcení člověka, že příhoda nastala zaviněním podniku nebo lidí, jichž v provozu užívá. Za zavinění těchto osob ručí podnik tak jako za své vlastní zavinění podle § 1325 až 1327 obč. zák. Podle toho jest především vyloučiti žalobcovy nároky na náhradu škody, již utrpěl na věcech, jelikož za tuto dráha podle zákona o ručení železnic vůbec neručí. Příhodou v dopravě jest událost, jež jest odchylkou od pravidelného normálního způsobu provozu dopravy, jest o sobě způsobilou přivoditi poranění nebo usmrcení člověka a nastala mimo osobu poraněnou. Bylo na žalobci, by dokázal příhodu v dopravě a její příčinnou souvislost s úrazem. Mylně se domnívají nižší soudy, že jest v souzeném případě shledávati příhodu v dopravě ve srážce, v železničním úrazu. Podle jasného doslovu zákona, jenž v § 1 předpokládá, že příhodou v dopravě byl způsoben úraz, jest přesně rozeznávati mezi příhodou v dopravě (příčinou) a úrazem (důsledkem), jak ostatně zdůrazňují i nauka i četná rozhodnutí tohoto dovolacího soudu. Žalobce spatřuje příhodu v dopravě v tom, že přejezd přes trať nebyl opatřen ochrannými závorami, že nebyl osvětlen, že strojvůdce nedával výstražné znamení a že jel přílišnou rychlostí. V tom, že vlak přejížděl přejezd závorami nestřežený a neosvětlený bez výstražného návěstí a nepřípustnou rychlostí, mohla by ovšem býti spatřována příhoda v dopravě ve smyslu § 1 zák. o ruč. železnic. Leč nižšími soudy bylo zjištěno, že strojvůdce po výjezdu ze Z. nejen u předepsaných pískacích kolíků, nýbrž i mimo ně vícekráte a intensivně pískal a že se toto pískání opakovalo vícekráte, zejména ještě před tím, než se vlak u přejezdu zastavil. Bylo dále zjištěno, že vlak, kterýž pro tuto trať měl povolenou rychlost 25 km za hodinu, jel za Z. směrem k přejezdu, kde jest spád, pouhou setrvačností a daleko pod výše uvedeným dovoleným normálem. V tomto směru jsou tedy tvrzení žalobcova vyvrácena. Okolnost, že, jak prokázáno, dráha nebyla podle koncesní listiny povinna na přejezdu zříditi závory a jí ani později nikdy ministerstvem železnic nebylo nařízeno, by tam závory zřídila, a že na přeceští místních drah nemusí býti zavedeno osvětlení, nesprostila by dráhu zodpovědnosti, neboť jest dráha i bez nařízení dohlédacích úřadů, jež vlastně představují železniční správu a jichž opomenutí tedy žalovaného nevyviňuje, povinna učiniti veškerá, podle vědy a zkušenosti potřebná bezpečnostní opatření, pokud je lze rozumně žádati, tedy po případě i bez zvláštního nařízení zříditi závory a přejezdy osvětliti, jestliže místní poměry a bezpečnost lidí toho skutečně vyžadují. Leč v tomto směru bylo zjištěno, že silnice, po které žalobce jel, do vzdálenosti 1177 kroků za Z., tedy od Z. až k přejezdu, vede souběžně s tratí ve vzdálenosti nejvýše 100 kroků a nejméně 7 kroků od trati, kteráž z větší části vede ve stejné úrovni jako silnice a v úseku hned za Z. jest trať zvýšena proti silnici o 1 1/2 m, takže nejen že jest trať se silnice zřejmě viditelná, nýbrž že byl též zejména osvětlený vlak na trati se pohybující a dobře svítící reflektorovou lampou na stroji opatřený, se silnice se strojem i vozy celý jasně viditelný a slyšitelný. Jelikož se předpokládá, že osoby, jež přecházejí nebo přejíždějí přes trať, vynaloží potřebnou pozornost (§ 1297 obč. zák.), mohla dráha právem předpokládati, že na kritickém místě vzhledem k zjištěnému volnému rozhledu není třeba závor ani osvětlení přejezdu. Je-li tomu tak, není vůbec příhody v dopravě a není třeba obírati se ještě otázkou, zda se žalovanému zdařil vyviňovací důkaz podle § 2 zákona o ruč. žel. Žaloba není důvodná.

Citace:

REŽNÝ, St.. Dekret o průmyslových trustech v sovětském Rusku. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1924, svazek/ročník 5, číslo/sešit 4, s. 117-118.