Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7953.

Nezletilec, dokonavší osmnáctý rok, jenž při uzavírání smlouvy jej zavazující lstivě předstírá, že jest způsobilým k uzavření smlouvy a tím oklame spolusmluvníka, jenž se o tom nemůže snadno přesvědčiti, jest povinen zadostiučiněním. Nevyhledává se, by se nezletilec výslovně vydával za svéprávného, stačí, že nezletilost zamlčí. Lstivě svéprávným netvářil se ten, kdo byl v době smlouvy prohlášen svéprávným neprávem, ježto se tak stalo nepříslušným soudem.
Pokud dlužno míti za to, že jistota z nájemního poměru jest jednotným a nedílným celkem, na nějž má ten, komu má býti plněna, nárok bez ohledu na to, zda závazek jest platným ohledně všech zavázaných či jen ohledně některého z nich.
(Rozh. ze dne 4. dubna 1928, Rv II 274/27.)
Manželé V-ovi měli od manželů K-ových v pachtu lázně a složili jistotu 25 000 Kč. Smlouvou ze dne 4. října 1924 postoupili manželé V-ovi za souhlasu manželů K-ových pacht lázní manželům Karlu a Emilii B-ovým. Jistota 25 000 Kč složená manželi V-ovými zůstala propachtovatelům i nadále a manželé B-ovi se zavázali, že vyplatí manželům V-ovým 25 000 Kč. Žalobě manželů V-ových proti manželům Karlu a Emilii B-ovým o vyplacení těchto 25 000 KČ rukou společnou a nerozdílnou procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud nevyhověl odvolání Karla В-a, odvolání Emilie B-ové vyhověl a žalobu ohledně ní zamítl. V tomto směru uvedl v důvodech: První soud zjistil, že žalovaná v době ujednání smlouvy ze dne 4. října 1924 byla 19 1/4 roku stará, tedy, majíc přes 18 roků, vystupovala jako zletilá, že důsledkem jejího, ovšem nezákonného zletění nepříslušným soudem ve V., nebyli si ani žalovaní toho vědomi, že její prohlášení je neplatné, že se žalovaná nezmiňovala o tom, že je nezletilá. A tu usuzuje prvý soud z těchto zjištění, že žalovaná jest zodpovědná podle § 248 druhý odstavec obč. zák. v doslovu novely čís. 447/19 a § 866 obč. zák. za škodu, kterou utrpěla druhá strana tím, že se žalovaná vydávala za osobu svéprávnou a způsobilou uzavírati právní jednání. Leč odvolací soud nesdílí tento názor. Žalovaná byla nezletilou a smlouva jí sjednaná nebyla platnou pro její nezpůsobilost samostatně závazky na se vzíti (§ 865 obč. zák.). Že by byla schválila smlouvu, stavší se fysicky zletilou, ani nebylo tvrzeno. Zbývá tedy otázka, je-li zodpovědná za škodu žalobcům vzešlou tím, že jistotu ponechali K-ovým za to, že se žalovaná zavázala s prvým žalovaným zaplatiti jim stejnou částku a že pro neplatnost jejího závazku zaplacení dosíci nemohou. Tu již podle § 248 v doslovu § 4 nov. čís. 447/19 jest potřebí, by se nezletilec vydával za zletilého, t. j. by nějakým způsobem dal na jevo, že jest zletilým a svéprávným. Chování žalované však bylo naprosto pasivní, nikdo se jí po zletilosti neptal a ona se též o tom nezmiňovala. Kromě toho jest nutno podle § 866 obč. zák., by nezletilec lstivě předstíral svou zletilost, což však ani tvrzeno, tím méně prokázáno bylo ve sporu. Důsledkem toho nezodpovídá za škodu žalobcům z neplatnosti smlouvy ohledně ní vzešlou vůbec. Mohla by býti snad povinnou podle § 877 obč. zák. uvésti vše v předešlý stav a vrátiti co obdržela, neb co za ni bylo zaplaceno, z tohoto důvodu se však žalobci zaplacení vůbec nedomáhali, trvajíce na zaplacení z důvodu smlouvy nebo náhrady škody podle §§ 248 a 866 obč. zák. Ježto není prokázáno, že se žalovaná vydávala za zletilou a to lstivě, není pro její povinnost k náhradě škody z tohoto důvodu opory. Odvolání její bylo tudíž vyhověti a rozsudek změniti tak, že se žaloba ohledně ní zamítá.
Nejvyšší soud nevyhověl ani dovolání žalobců ani dovolání Karla B-a.
Důvody:
Žalobci napadají rozsudek, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně žalované Emilie B-ové. Odvolací soud, vyhověv odvolání žalované v tomto směru, zamítl ohledně ní žalobu jednak z důvodu, že vzhledem na její nezletilost smlouva, kterou se zavázala spolu se žalovaným manželem k zaplacení 25 000 Kč žalobcům, byla hned z počátku neplatnou a nestala se platnou ani dodatečným schválením žalované po dosažení její zletilosti, jednak z toho důvodu, že tu nejsou předpoklady §§ 248, 866 obč. zák., za nichž nezletilec, jenž se při ujednání smlouvy vydával za zletilého, jest povinen náhradou škody spolusmluvníkům. Prvnímu zamítacímu důvodu žalobci neodporují. Proti druhému důvodu uplatňují, že skutečnosti, které odvolací soud má za zjištěny, splňují předpoklady náhradní povinnosti žalované v uvedených §§ vytčené a že tudíž odvolací soud s tohoto právního hlediska věc nesprávně posoudil. Výtka ta však jest neoprávněna. Ustanovení §§ 248 a 866 obč. zák. nutno vykládati v souvislosti v ten rozum, že nezletilý, dokonavši osmnáctý rok, jenž při právním jednání, zejména při uzavírání smlouvy jej zavazující lstivě předstírá, že jest způsobilý k uzavření smlouvy a tím oklame spolusmluvníka, který se o tom nemůže snadno přesvědčiti, jest povinen zadostiučiněním. Nutno ovšem souhlasiti se žalobci v tom, že není třeba, by se nezletilec výslovně vydával za svéprávného, nýbrž že stačí, že zamlčí nezletilost, že se tváří jako svéprávný. Než vždy jest nezbytno, by se tak stalo lstivě, by nezletilec si byl vědom toho, že není svéprávným a to zamlčel neb opak tvrdil a aby takto spolusmluvníka v omyl uvedl. Odvolací soud zjišťuje, že chování žalované bylo naprosto pasivní, že se jí nikdo po zletilosti neptal a že se ona o tom nijak nezmiňovala. Jest nesporno, že žalovaná byla v době, kdy se žalobci smlouvu dojednala, prohlášena soudním usnesením – ač neprávem, ale přece – za svéprávnou. Že by byla věděla, že se toto její prohlášení za plnoletou stalo nepříslušným soudem a bez souhlasu mateřské poručnice, nebylo ani tvrzeno. Důsledkem toho dospěl odvolací soud k správnému úsudku, že se žalovaná při uzavírání smlouvy nevydávala, pokud se týče netvářila lstivě jako svéprávná, a proto právem uznal, že žalobní nárok proti ní podle §§ 248 a 866 obč. zák. není po právu. Žalobci pokusili se, ovšem teprve v tvrzení odvolacím, žalobní nárok proti žalované dovoditi i z ustanovení § 877 obč. zák., podle něhož ten, kdo se domáhá zrušení smlouvy pro nedostatek přivolení, musí vrátiti vše, co ze smlouvy obdržel k svému prospěchu. Tímto právním důvodem nelze se však obírati, neboť žalobci určitě netvrdili, co žalovaná Emilie B-ová ze smlouvy obdržela a neučinili určitého žalobního žádání, co jim má vrátiti. Uplatňují-li žalobci nyní, že žalobní nárok proti žalované jest odůvodněn ustanoveními §§ 246 a 247 obč. zák., nutno podotknouti, že ani v tomto směru procesní látka neposkytuje skutkového podkladu pro posouzení žalobního nároku proti žalované s tohoto právního hlediska, neboť ve sporu nebyly tvrzeny skutečnosti, z nichž bylo by lze dovozovati, že se Emilie B-ová podle uvedených zákonných ustanovení mohla k zaplacení zažalovaných 25 000 Kč ze svého jmění platně zavázati. K dovolání žalovaného: Nesprávné právní posouzení věci vytýká žalovaný proto, že odvolací soud uznal smlouvu mezi žalobci a žalovanými ze dne 4. října 1924 o zaplacení 25 000 Kč ohledně něho za platnou, ač ji prohlásil za neplatnou ohledně spolužalované podle § 865 obč. zák. Odvolací soud při tomto právním úsudku vycházel z předpokladu, že se žalovaná k zaplacení 25 000 Kč zavázala rukou společnou a nerozdílnou. Než nesejde na tom, zda vznikl solidární závazek obou žalovaných k zaplacení 25 000 Kč ve smyslu § 891 obč. zák., neboť závazek žalovaného Karla В-a k zaplacení celých 25 000 Kč bez ohledu na spoluzávazek jeho manželky dlužno dovoditi z povahy smlouvy ze dne 4. října 1924 ujednané mezi stranami a z její souvislosti s nájemním poměrem k lázním. Z obsahu této smlouvy plyne, že žalobcům přislíbených 25 000 Kč bylo jistotou z nájemního poměru, do něhož žalovaní jako nájemci na místě žalobců měli vstoupiti a že tuto jistotu měli složiti k rukám žalobců jen proto, že tito jistotu jimi vlastníkům lázní, manželům V-ovým, složenou pro žalované u těchto manželů ponechali. Z této povahy závazku žalovaných plyne, že vlastní předmět jeho jest jednotným a nedílným, na nějž žalobci podle citované smlouvy ze dne 4. října 1924 celkově a nedělitelně mají nárok, bez ohledu na to, zda tento závazek jest platným ohledně obou žalovaných či jen ohledně žalovaného Karla В-a a přes to, že je peněžitým závazkem. Jedná se tu o závazek, který dlužno posuzovati podle zásad § 890 obč. zák. Nájemní poměr k lázním mezi manželi V-ovými a žalovaným byl uskutečněn, neboť jest zjištěno, že žalovaný lázně jako nájemce převzal a vedl, že byl politickou správou jako nájemce schválen a že mu byla udělena koncese k provozování hostinské živnosti v najatých lázních. Žalovaný jest tudíž povinen zaplatiti celých 25 000 Kč k rukám žalobců bez ohledu na to, že spoluzávazek jeho manželky byl neplatný. Marně tedy dovolatel dovozuje z tohoto důvodu neplatnost smlouvy i ohledně sebe.

Citace:

č. 7953. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 583-586.