—
Úvahy k otázce náhrady škody. Rada prvá. Píše dr. Frant. Hodáč, soukromý docent české techniky v Brně. — V Brně 1912, nakladatel A. Píša. V. a 144 str.
Na str. 1. označuje p. spisovatel blíže obsah své knihy jako základní pojmy soukromého práva předlitavského o primérních —
závazcích k náhradě škody« a slibuje v předmluvě podati výklad o nich, jenž tvořiti má základ pro úvahy další, národohospodářské; celým souborem soukromoprávních otázek o náhradě škody se zabývati nemíní a jest dle toho obsahem této knihy: I. Předmět zákonné ochrany, II. škoda, III. Objektivní protiprávnost, či subjektivní bezprávnost? IV. Zavinění, V. Příčinná spojení, VI. Náhoda (se zvláštním zřetelem k pojmu vis major v zákonech o ručení železnic).
Autor nepřekročil mezí, jež si byl vytknul; nepodává však výkladu dogmatického o zmíněných materiích, nýbrž předpokládá již u čtenáře znalost nejen zákona, nýbrž i příslušné literatury a judikatury. To, co nám ve své knize podává, jest kritický výklad většiny sporných otázek, ke zmíněným shora materiím se družících, řešení jich, namnoze odchylně od názorů panujících a utvoření tak konečného základu, na němž má býti dále budováno, tedy základu prc vlastní účely autorovy.
Sporné otázky, o nichž tu čteme, jsou známy. Způsob řešení jich jest však namnoze původní a z celé knihy patrna jest snaha, přiblížiti se co nejvíce zákonodárci a vypátrati pravou jeho vůli ohledně základních pojmů, závazků náhradních, jimž spis věnován. P. spisovatel činí tak lehce a obratně, právě tak, jako obratně a důmyslně vyvrací a poráží názory sobě odlišné. Snadnost, s jakou teoreticky konstruuje, jednoduchost a jasnost slohu, jimiž konstrukce své podává, jsou důkazem, že látku úplně ovládá a zpříjemňují velice četbu.
Literatuře knižní i časopisové a to i nejnovější věnována plná pozornost, byť i nebylo se zmíněno o všem, co o dotyčných otázkách dosud bylo psáno; ostatně toho účel spisu ani nevyžaduje; totéž platí o judikatuře.
Co do obsahu, jde o řešení valnou měrou sporných otázek a tu arciť jinak ani není možno, než že čtenář s názory autorovými nebude vždy souhlasiti, zvláště má-li již pevně ustálené názory své vlastní. Tak na př. uvádí se na str. 7., že všeob: obč. zák. chrání nedotknutelnost lidské osobnosti a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. (Tohoto výrazu použito patrně v širším, neprávnickém smyslu, t. j. = jmění, jak ostatně autor sám se dále opravuje: str. 32, 47, 48 a j.). Jako práva osobnosti se uvádějí: právo svobody (§§ 16., 17., 317., 381., 1339., 1340., 1454.), právo tělesné integrity, a právo cti, dále právo na jméně a právo listovního tajemství. Právy v §. 1293. obč. zák. dlužno prý rozuměti práva osobnosti, práva imateriální (str. 9.). Tomu tak není. Osobní svoboda, tělesná integrita a čest jsou právní statky jako takové všeobecně uznány a chráněny nejdůrazněji a v první řadě právem trestním. Ochrana civilní jest sekundérní, vůli poškozeného přenechána. Jméno jako právní statek není v právu rak. vůbec ještě uznáno. Co p. spisovatel jako právo na jméně uvádí: ochrana známek, autor, právo, obchodní označení neb firma, živnostenské —
označení, není právem na jméně, nýbrž jsou to absolutní práva ku známce, duševnímu a j. dílu, obch. neb živnost, označení a nemají případně s jménem oprávněného co činiti. Právo listovního tajemství jest jen výronem a tudíž jen částí práva osobní svobody. Právy osobnosti vyrozumívali původci obč. zák., jak z §. 15., 1459. a 1481. obč. zák. nepochybně na jevo jde, jisté osobní poměry a vlastnosti, vypočtené blíže v §§ 16.—43. obč. zák., jež mají sice vliv na způsobilost k právům neb právním činům, jež však za subjektivní práva ve vlastním, pravém toho slova sm. pokládati nelze. V §. 1293. obč. zák. uvádí se vedle újmy na osobě (integrita, svoboda, čest [§ 1325.—1330. obč. zák.]) a na jmění, ještě újma na právech. Těmito právy nelze rozuměti zase jen osobní integritu, svobodu a čest, neboť pak by to byla zbytečná tantologie, nýbrž dlužno výrazem tím rozuměti všechna ostatní práva mimo majetková a možno a nutno arciť subsumovati pod výraz ten i práva imateriální.
Podobný rozpor názorů může se vyskytnouti při otázce, mají-li ustanovení hlavy třicáté význam defensivní. — Význam takový sice má; ale nikoliv výlučně a v první řadě. Ochrana právních statků jest účelem platného práva vůbec, ano právo samo považuje se za takovou ochranu (Sternberg: Einführung in die Rechtswissenschaft; 2. vyd. str. 14.) a nebylo by tedy třeba to zdůrazňovati v kapitole o náhradu škody zvlášť. Přes to, že redaktoři ustanovení ta takto teoreticky podložili, nutno přec pro rak. právo tvrditi, že předpisy ty zakazují jakékoliv zaviněné vsažení do cizí právní sféry a že jest první zásadou zaviněné škody nezpůsobovati. Veškerá pozornost zákona jest obrácena k osobě škůdcově; zásadně jen má-li tento na poškození vinu, smí poškozený náhradu žádati, dle stupněviny řídí se rozsah náhrady a pod. Šlo-li by jen o právo na náhradu (resp. o správo, svoje vlastnictví a svoje práva udržeti a obránitk), pak by právě byla v zákoně uplatněna zásada ručení za způsobení, proti čemuž se autor v kapitole IV. tak rozhodně opírá, potíraje názory Pfaffův a Mauczkův. Dovolávati se rázu defensivnosti za účelem správných jinak dedukcí na str. 121. netřeba. Z charakteru defensivnosti by pak právě plynul pravý opak!
Podobných rozporů v názorech autora a čtenáře našlo by se více (na př. dlužno-li ve všech případech, kde nejde o culpa levis, hraditi škodu nehmotnou a j. a j.), ale dle povahy látky, v knize projednané to není jinak ani možno, a nemůže to zkaliti velmi dobrý dojem, jejž po přečtení celého spisu máme.
Těšíme se upřímně na další řady úvah. Jen aby přišly brzo!
Skřipský.